Nacionalismus – Kdo rozděluje a kdo spojuje?

Převzato na základě souhlasu autora z FB stránek Nacionalismus příspěvek z 17. 4. 2019.

Kdo rozděluje a kdo spojuje? Pod vlivem dlouhodobé propagandy zahnízdila v myšlení lidí představa, že nacionalismus je projevem společenského egoismu a jako takový v mezinárodním měřítku přináší na místo spolupráce antagonismus. Někdy se dokonce tvrdí, že je proto příčinou válek. V souvislosti s volbami do Evropského parlamentu podobný názor předkládá divákům České televize uhlazený emeritní komentátor Zdeněk Velíšek, dlouholetý propagátor evropanství a přímo tak nabádá k volbě určitého okruhu politických stran. Asi nepřekvapí, že svůj postoj ničím neargumentuje a nepředpokládá žádné důkazy ke svému tvrzení. Prostě a jednoduše tuto skutečnost servíruje jako logický a neochvějný fakt. Jak to tedy je s tím rozdělováním lidstva a jak je to se sobectvím ? Opravdu je jedinou možností spolupráce na globální úrovni absolutní unifikace ? Opravdu tak moc pomůže lidstvu zánik národů a zničení lásky k nim ? A je tedy určité sobectví pozitivní a jiné negativní ?Pokud by platila Velíškova logika, pak nejvyšší jednoty dosahují taková společenství, ve kterých absentuje jakákoliv různost. Jednoduše zcela unifikované. Ideálně bezpohlavní (pohlaví je totiž zdrojem jinakosti), věkově shodný (odstraníme tím konflikty mladých a starých), s dosaženým shodným vzděláním a bez odlišné identity. Nicméně reálný život ukazuje, že lidé mnohdy stejného jazyka, kultury, pohlaví či vzdělání nejsou schopni nacházet shodné postoje, naopak mnohdy jsou zajedno lidé, kteří podobnou shodu etnickou či jazykovou nevykazují. Představa, že Čech a Španěl mají ze samé podstaty odlišných národností také odlišný přístup k problematice ubývání grónského ledovce nebo kácení deštných pralesů je jednoduše nesmyslná. Pro řešení globálních problémů ještě nepotřebuji ničit národy a lásku k nim. Možná se shodnu s kritiky nacionalismu v tom, že asi nejdůležitějším prvkem, který rozděluje je sobectví. Tam, kde lidé myslí pouze na sebe samé, tam, kde je nejvyšší možnou metou můj vlastní osobní prospěch, všude tam, kde místo MY nastupuje jen prostinké a sobecké JÁ, tam všude je úrodná půda pro rozbroj. Takový nesoulad pak přichází v partnerských vztazích, v zaměstnání, při řešení komunálních záležitostí i těch národních, až po absolutní nedohodu o globálních otázkách. Ono okřídlené a tak často používané „společnost je rozdělena“ ukazuje, že v jednom a tom stejném národě může vznikat nepřekonatelný rozvodový rozpor právě z důvodu absence schopnosti naslouchat, vyvyšování vlastního názoru a zájmu nad názory a zájmy ostatních, z důvodu vypjatých individualistických přístupů jednotlivců ztrácející soudržnost s ostatními členy národa. Kde se s nimi neshodnu je ovšem hodnocení nacionalismu jakožto démonizované formy sobectví, která na rozdíl od sobectví individua je výlučně škodlivá. Z mého pohledu naopak tato forma sobectví na rozdíl od sobectví individua je opodstatněná (samozřejmě při zachování určité proporcionality, nelze národní zájem povýšit nad existenční zájmy lidstva). Představa, že lidé přestanou mít rádi sebe samé, místo kde žijí (své město, svou vlast) a společenství jehož jsou součástí (svůj národ nebo profesní stav) a plně se oddají nesobecké lásce k lidstvu je poměrně starou představou. Historie však ukazuje, že tyto snahy se nikdy neukázali životaschopné. Jednoduše lidstvo (natož vesmír) jsou natolik daleko a natolik nesourodé (nemají stejný jazyk, stejnou kulturu ani mnoho dalších parametrů), že lidé nejsou schopny se s nimi identifikovat a nejsou schopny definovat jejich reálné cíle a zájmy. Na tom nic nemění ani postupující globalizace. Hledat jednotu na všelidské úrovni a nebýt schopen ji dosáhnout na té národní či lokální je jednoduše nebezpečné utopistické snílkovství. Národ je přirozenou základnou, která je ještě dosti úzká, aby umožňovala stanovování jednotného zájmu, jehož prostřednictvím může docházet k zkvalitňování reálných životů (nejen hmotných ale i duchovních potřeb) členů národního společenství a je to zároveň dosti široké společenství, aby ospravedlňovalo aplikace oněch sobeckých principů, které jsou pro lidské tvory tak typické a přirození. Nebudu se skrývat za vzletné fráze, už Kosmas psal ve své Kronice Čechů, že košile je bližší než kabát. Člověk přirozeně tíhne k lidem, kteří jsou mu blíže, přičemž základem je jeho osobní poměr k němu samému. Je to však lidská morálka, která může poněkud bezbřehý egoismus zkrotit a dát mu nějakou vznešenější formu, která ho morálně ospravedlní. Národní zájem takovou formou je. Neříkám, že by jím nebyl zájem lidstva, jen říkám, že historie ukázala, že lidstvo takovou úlohu plnit nedokáže.Láska k národu (nacionalismus) tak může být prvkem jednotícím, jestliže bude spojena s jasnou definicí zájmu národního společenství, ale i metod, kterými k takovému zájmu má národ dojít. Nacionalismus tak může být prostředkem k spojování lidí, kteří se dobrovolně podřídí vyššímu zájmu než je jejich osobní sobecký prospěch. Podobně jako jiná láska, také láska k národu může mít obohacující a pozitivní obsah. Nenechme si uloupit panem Velíškem a dalšími internacionalisty tento význam nacionalismu, nenechme si ho uloupit ani primitivními šovinisty. Dávejme lásce k národu pozitivní obsah, zejména svými osobními odpovědnými životy, ve kterých svůj egoismus budeme krotit ve prospěch národního společenství. Nečekejme, že to za nás udělá stát, ten náš není státem národním, jak ostatně ostentativně deklaruje také ve svých ústavních pravidlech.

Author: admin