Nacionalismus – Národní zájem

Převzato na základě souhlasu autora z FB stránek Nacionalismus příspěvek z 21. 5. 2019.

Občas od politiků zaslechneme něco o národním zájmu. V souvislosti s nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu se intenzita používání tohoto pojmu zvyšuje. Bylo tak možné zaslechnout od předsedy ODS pana Fialy, který tento zájem národa spojoval s naším členstvím v Evropské unii nebo pak přednášku předsedy vlády Babiše, který národní zájem definoval na květnové konferenci „Český národní zájem“ těmito slovy: Pokud bych měl definovat národní zájem, tak samozřejmě národní zájem je, aby se občané naší země cítili bezpečně, aby viděli perspektivu naší země, aby měli dostatek práce, aby měli dostatek vody, to je velké téma, aby měli dostatek energie, to je také velké téma, abychom se starali o přírodu, aby nám kůrovec nesežral lesy, abychom měli i potravinovou soběstačnost.Oba pánové se až trestuhodně mýlí. Oni hovoří o jednotlivých politických programech, o svých hodnotových postojích k tomu či onomu, nikoliv však o zájmu národa. Nejkomičtější na tom je, že oba vlastně o národním zájmu hovořit ani nechtějí, oba mají na mysli spíše zájem státní. Jeden proto, že zastupuje občanskou, nikoliv národní myšlenku, druhý pak proto, že ani nemá shodnou národnost jako ti, o jejichž zájmech hovoří. Bude to asi překvapením, ale národní zájem je a musí být nutně spojen s národem. Česká republika navzdory mínění mnoha lidí však není národním státem, je státem založeným na občanském principu a státem, ve kterém se kontinuálně snižuje zastoupení původně státotvorného národa Čechů. Směšovat český národní zájem se státním zájmem ČR tak může vést k ještě hlubší ztrátě pozic českého národa. Demaskování této lži je proto bytostně důležité. Jestliže národ nepozná, že je obelháván může dojít až k jeho zániku aniž si toho národ všimne. Ačkoliv bude halasně všude proklamováno, že se jedná o zájem národní, o divadlo národní, muzeum národní či o kulturu národní, pod oním „národní“ se bude skrývat ono státní, čím dál více obsahující cizorodé prvky, které se tak stanou jakousi běžnou součástí onoho zájmu, divadla, muzea či kultury.Co je tedy skutečně národním zájmem ? Kupodivu to není tak těžké odhalit. Základní národní zájem (dal by se označit jako zájem vitální) je obdobný jako u jiných živých těles. Je to zájem na udržení samotné existence. Je asi zbytečné definovat podružné zájmy společenství, pokud toto společenství nebude schopné vůbec existovat. Pokud se tedy ptáme, jak konkrétně vypadá náplň tohoto vitálního zájmu, musíme se nejprve podívat na definici toho, co činí společenství národem. Je nezbytné nejprve pojmenovat základní stavební kameny, které je nezbytné podporovat, aby národ nezanikl. Jakkoliv není zcela snadné detailně vymezit důvody, proč se lidé cítí součástí jednoho národa a s touto skutečností spojují určité důsledky, lze s mírnou dávkou zjednodušení definovat národ jako společenství, které sdílí shodný jazyk, historii (příbuznost pokrevní) a kulturu, a které má jednotnou vůli národem být. Jak jsou podporovány a kým v České republice tyto základní prvky existence českého národa je asi zcela zřejmé. Prakticky vůbec a nikým. Je to sice zarážející konstatování, nicméně pravdivé. Zatímco nám přijde národ a jeho existence prozatím za neměnnou danost, pomalu a jistě se dostáváme do situace, že pro nemalou skupinu zejména mladých lidí to je již nepotřebný atribut. Jakkoliv se český jazyk prozatím nemusí v nejbližší době obávat svého zániku, přesto mladí lidé v stále větší míře používají anglikanismů. V České republice neexistuje jazykový zákon a čeština není nikterak chráněná, vyvíjí se tak zcela živelně. Jak je jazyk důležitý ukazuje příklad polabských Slovanů. Ačkoliv geneticky toto etnikum reálně existuje (zhruba 1/3 Němců jsou jejich potomci) díky ztrátě jazyka přestala existovat jejich kultura a jejich jedinečná identita navždy zanikla. To že v občanské společnosti není podporována nějaká národní pokrevní čistota jsme si již zvykli, ačkoliv tomu tak není na celém světě. V některých zemích jsou příslušníci vlastního státotvorného národa zvýhodňováni, neboť jsou nositeli dědictví, které v dané zemi zanechali jejich otcové. Cílené nezvýhodňování domovského národa by nebyl tak velký problém, pokud by nedocházelo k jeho masivnímu nahrazování přistěhovalci. Podle mínění mnoha se to u nás ovšem neděje. Podle reálných čísel však ano. Za posledních 14 let se podle ČSÚ o skoro 100% zvýšil počet cizinců přebývajících v České republice z 254.000 na 564.000. K tomuto číslu je potřeba ještě připsat víc jak 100.000 cizinců, kterým za toto období bylo přiděleno občanství. V neposlední řadě je potřeba připočítat ještě poměrně rozsáhlou skupinu cikánského obyvatelstva, které se ke své národnosti sice oficiálně nehlásí (podle sčítání obyvatelstva z roku 2011 se k Romské národnosti přihlásilo jen zhruba 5000 občanů a ke smíšené česko-romské zhruba 7000 občanů), nicméně odhady počtu cikánů v ČR se pohybují kolem čísla 250.000. Není asi bez zajímavosti, že při sčítání obyvatelstva v roce 2011 celých 25,3 % respondentů neuvedlo národnost žádnou, tedy cítí se buď vykořeněni (bez národnosti) nebo se za svou národnost stydí. Oproti roku 2001 se jednalo o opravdu dramatický narůst z 1,7 % a ukazuje právě na poměrně masivní přísun migrantů do naší země, stejně jako vykořenění ať již migrantů nebo i některých mladých Čechů. Proti těmto negativním trendům se však nepodnikají absolutně žádné kroky. Kdo by je také podnikal. Stát založený na občanském principu neřeší národnost svých občanů a je mu zcela lhostejná. Nakonec by se dalo říci, ještě že máme tu svou kulturu, ta udrží českému národu jeho identitu. Pokud opomineme skutečnost, že na kulturu jde ze státního rozpočtu méně než 1 %, zjistíme, že původní česká kultura moc podporována není. Národní divadlo je národní spíše jen názvem, podíl českých kusů se pohybuje pod 50 %, česká architektura dlouhodobě živoří, film byl dávno převálcován produkcí ze zahraničí a výtvarné umění reprezentují lidé s vyloženě protinárodními postoji. Opravdu je tedy takovým zájmem národa abychom měli novou elektrárnu nebo dálnici ? Vážně je to nejdůležitější věc, která nás v této chvíli má zajímat. Opravdu nás mohou spasit evropské fondy, doprovázené výměnou červené a bílé za modrou, přinášející angličtinu a vsugerování představy, že národy nic neznamenají, důležitý je kontinent a blahobyt. O víkendu budou volby do Evropského parlamentu. Kampaň těchto volby je jasná. Je o budoucnosti. I my bychom si měli zvolit, jakou budoucnost chceme. Jestli vůbec nějakou. Jakou budoucnost nám představují dnešní protagonisté EU by jste mohli odtušit právě z jejich kampaně.

Author: admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *