Postavil svůj článek kolující po internetu (Zvykáme si opět postupně na hnědou) na tom, že jsem promluvil na demonstraci hnutí D.O.S.T. oblečený v hnědém. A pokračuje, že jsem tak byl oblečen v tradičné barvě myšlenkového směru, který jsem přišel podpořit.

Bárta pak kupí hromadu dalších sprostých urážek a pomluv, když mne a iniciativu D.O.S.T. dává do souvislosti s nacisty, rasisty, xenofoby, antisemity, fašisty, neofašisty, zjevnými neonacisty, holohlavci a tak dál. Nemá jediný argument, své sprostoty neopírá o jediný doklad podobných tendencí. Stačí mu barva oblečení. Bárta nás vítá v nových omyvatelných časech, kdy nás bojůvky podobných fanatiků budou odchytávat na ulici, strhávat nám šaty a navlékat nás do schválených uniforem.

Není divu, že tento Bártův text prezentovala na svém blogu jakási paní Tydlitátová, která nedávno inspirovala iniciativu Zelená levice, vyzývající k fyzické likvidaci, k postřílení, pověšení a spálení desítek konzervativních osobností včetně mne (Na webu je seznam konzervativců určených k likvidaci). Aspoň víme, jakými podzemními vodami je napájena politicky korektní agresivita lidí jako je Bárta a Tydlitátová.

Mimochodem, to mé oblečení je černé. Obávám se ale, že ani černá by u Bártovy módní policie neprošla.

Kde je kořen tohoto zla? Programově moderní člověk touží po stále širším vějíři pomyslných uspokojení. Chce spát kdykoli s kýmkoli a nenést za to žádné následky. Svoboda je pro něj svobodou od zodpovědnosti. Chová se jako dobytek a přitom se dere na trůn Boží. Chce vše, jen ne kontrolu vášní mravní zákon poznávajícím a jím řídícím se rozumem.

Předpokladem zastavení tohoto sebedestrukčního procesu je předsazení povinností před práva a rozumu před vůli a žádostivost. Omezení svého sexuálního život na stav manželský. Mnohé tělesné neduhy, ty pohlavní jakbysmet, mají duchovní a mravní příčiny. A právě v těchto nemateriálních oblastech lidského života je i nezbytný počátek a předpoklad prevence i jejich úspěšné léčby. K tomu nepotřebujeme "kondomy spojených národů", a nakonec ani OSN samotnou.

Tato otázka nás přirozeně vede k úvaze, zda je všeobecné volební právo vhodným nástrojem k delegování moci ve státě. Je principálně správné, aby hlas každého jedince, bez ohledu na jeho intelektuální a morální kvality či jejich absenci, měl při spolurozhodování o určení nositelů politické autority stejnou váhu?

Co je spravedlivého na tom, aby ve volbách nebylo zohledněno, zda je volič člověk bezúhonný či vězení obývající recidivista? Má o politické budoucnosti společnosti stejnou měrou rozhodovat člověk, jenž je z vlastní vůle bezdětný a otec rodiny, jehož děti danou společnost uchovávají při životě?

Nejmarkantnější ukázkou toho je dnes nechutný cirkus kolem kubánských disidentů, propuštěných na nátlak Katolické církve z vězení. Podle předchozí dohody emigrovali do Španělska. Jenže ouha! Španělské úřady jim nechtějí přiznat statut politických uprchlíků a přiřazují je k ekonomickým emigrantům, jakých jsou v celé Západní Evropě mračna. O tom, že je pro bývalé kubánské politické vězně prakticky vyloučeno sehnat zaměstnání, není třeba nikoho přesvědčovat, dokazují to čísla španělské nezaměstnanosti. Tato krutá hra španělských úřadů nepřekvapuje, stačí si jen uvědomit, kdo v této iberské zemi vládne a jak se chová k tradičním křesťanským mravním hodnotám. Nedávná liberalizace potratů je signifikantní. Lze snad čekat od socialisty Zapatera, který se chlubí tím, že jeho dědeček padl v boji proti Frankovi, tedy na straně komunistů, že bude vstřícný vůči obětem komunismu, tentokrát pro změnu kubánského? To by bylo naivní. A demokratický Západ Zapatera akceptuje jako jednoho z významných "demokratických" státníků!

A aby toho nebylo málo, tak Obamova vláda USA nechce kubánské emigranty přijmout vůbec - pod směšnou záminkou, že neodjeli z Kuby do USA ihned. Takže těmto nešťastníkům nezbývá než ve Španělsku živořit, ne-li dokonce hladovět. Kdo byl nespravedlivě pronásledován komunisty, musí počítat s tím, že u demokratických socialistů nebo liberálů se mu nepovede příliš lépe, neboť "vrána k vráně sedá…“. Taková je realita.

Milan Paumer

Ve čtvrtek 22. července okolo 17. hodiny se s námi navždy rozloučil kolínský rodák Milan Paumer. Zemřel po zhruba třítýdenním posledním boji. Bylo mu 79 let.

Bojovnost a hrdinství jsou vlastnosti, které nejsou dány do vínku každému. Milan Paumer byl nejen udatným rekem par excellence, ale také ztělesněním protikomunistického odboje a vítězství síly lidského ducha a charakteru. Jeho životní příběh se podobá hollywoodskému akčnímu filmu. Po svém návratu do České republiky sršel elánem a energií. Byl doslova na roztrhání, když neúnavně jezdil po středních a vysokých školách a debatoval s mladými lidmi, kterých přednášel o svých zážitcích.

Zdá se to být jen pár prchavých okamžiků, kdy jsem ho viděl naposledy v přeplněném sále v Mánesu, kde na improvizované autogramiádě podepisoval právě vydanou knihu „Cesta na severozápad“. Zájemců bylo mnoho a každý si chtěl s ním minimálně potřást rukou či prohodit několik vět. Málokdo si tehdy uvědomoval, že ho možná vidí naposledy. Rozhodně nevypadal jako rezignovaný a životem vyčerpaný člověk. Leč nikomu není dopřáno žíti věčně. V jeho případě je to dvojnásobná ztráta. Lidé s autentickým prožitkem a zároveň symbolikou mizí závratným tempem a těch přeživších je jako šafránu.

Jeho odkaz je stále živý a jeho sdělení jasná a srozumitelná. Ten třetí, jak sám sebe nazýval, ze skupiny bratří Mašínů jasně pojmenoval situaci v tehdejším komunistickém Československu jako nevyhlášenou občanskou válku, kdy po rudých katanech nemohli jen házet švestkové knedlíky.

Milan Paumer byl legendou za živa a bude jí i po své smrti. Čest jeho památce!

Pravdou totiž je, že lidská sexualita je velkým a krásným darem Božím a v tomto duchu je třeba k ní i přistupovat. Tím je ale zároveň i dáno její místo v životě člověka a ve vztazích. Tento dar nachází své pravé a plodné místo v manželství. Zároveň je v této souvislosti třeba zdůraznit i krásu a hodnotu čistoty. Vzhledem k tomu, že takovýto uctivý a zdravý přístup od školní sexuální výchovy jistě čekat nemůžeme, je na místě jasně a účinně říci zavádění sexuální výchovy do škol jednoznačné ne! Nenechte si kazit děti!

Celé znění prohlášení je na www.fatym.com. Bližší informace o protestech proti zaváděné sexuální výchově jsou na adrese www.nesexuveskole.cz.

Fotbal stejně jako jakýkoliv jiný sport by totiž měl být apolitický. Právě tuto správnou tezi vedení FIFA před začátkem nedávno skončeného šampionátu razilo a vyhrožovalo tresty těm, kdož v jeho průběhu budou na hřiště zatahovat jakékoliv politické symboly. A nejen je, sankcionováno mělo být i populární křižování se před vběhnutím na trávník a nábožensky motivované nápisy pod dresy. Nechápu tedy, co páprdy z vedení FIFA přivedlo k tomu, před začátek sportovního klání vnutili(pochybuji, že by šlo o spontánní iniciativu hráčů) podivný rituál, který ve své podstatě je dobovou variantou společné modlitby hráčů.

Horší bylo, když Indiáni spoléhající se na přízeň bohů až přespříliš zjistili, že je jejich pole najednou nedokáží uživit. Přístup vládnoucí nobility byl stejně tak iracionální, jako očekávatelný: nabídli svým bohům ještě více lidských srdcí a ještě více lidské krve a když na to nestačili otroci, sáhli po vlastních poddaných. Jednostranná strava se ale snadno přejí, takže přežraní bůžkové svůj lid s lehkým pokrčením ramen nechali na holičkách a dneska se to tam jmenuje Guatemala, Honduras, Salvador a kdovíjak ještě.

Za Akci D.O.S.T.: Ladislav Bátora, Petr Bahník, František Červenka, Jiří Hejlek

Otto von Bismarck v devatenáctém století prohlásil, že tajemstvím úspěšné politiky je uzavřít výhodnou smlouvu s Ruskem. Vládci německého prostoru měli tendenci spojovat se s Rusy už od 18. století. Berlín se v minulosti vždy raději bavil s Petrohradem a Moskvou než například s Londýnem nebo Paříží.