Roma locuta, causa finita – Řím promluvil, záležitost je vyřešena. Tak to platí v Katolické církvi. Žel ale pro naše liberální katolíky není „Římem“ chrám svatého Petra, ale pražský kostel svatého Salvátora, odkud uplatňuje svůj „učitelský úřad“ pater doktor Tomáš Halík, profesor Filozofické fakulty Karlovy univerzity a akademický duchovní správce. Své „magisterium“ uplatňuje skrze média.

Nejčerstvějším vyjádřením Halíkova „učitelského úřadu“ je rozhovor pro Magazín MFDnes z 10. 5. 2012. U něho nelze ponechat bez odezvy tyto věty: „… na obou stranách spektra číhají opravdová nebezpečí. Na extrémní levici zavilí komunističtí důchodci a na extrémní pravici ještě horší nebezpečí – protievropská, nacionalistická uskupení, je tam sekta D.O.S.T., připomínající fašistoidní ultrakatolíky druhé republiky, populistka Bobošíková i neonacisté.“

Tady už přestává legrace. Já naopak vidím obrovské nebezpečí v tomto Halíkově zcela záměrném ukládání do jednoho koše naprosto odlišných politických uskupení, nemajících vůbec nic společného. Úplně stejným způsobem postupovala StB v 50. letech, když konstruovala monstrprocesy s odpůrci režimu: Na lavici obžalovaných zasedli často lidé zcela opačných politických orientací, diametrálně se lišící v názorech: např. bývalí protektorátní aktivisté s „kulaky“, odmítajícími vstup do JZD, lidovci, katolickými kněžími apod. Všichni před soudem představovali jednu skupinu, v níž všichni prý navzájem spolupracovali na „zničení lidově demokratického zřízení“, ačkoliv tito lidé se viděli poprvé v životě a jejich politické názory byly od sebe na hony vzdáleny.

Tak i k nám, dokonce již podruhé, zavítal světoznámý, „kontroversní“ potulný cirkus http://www.humanbody.cz/index.php. Kontroversní je dnes často skloňované slovo. Kontroversní může být člověk (spolek, hnutí či strana), který nazývá věci pravými jmény a hledá funkční řešení k problémům dnešní doby a společnosti. Kontroversní také může být zjevná zhovadilost, zvrhlost, urážení či přímo zločin.

sedmnácti zemích Evropy padly vlády. Žádná škoda. Myslím, že až na čestné výjimky několika málo stran v těchto vládních koalicích to byly vlády upřednostňující Šílený Hvězdičkový Sen před realitou, ve které žijí jejich voliči.

Šíleným Hvězdičkovým Snem nazývám Evropskou unii. Tento projekt už dávno není zonou volného obchodu, ale socialistickým nadstátem s armádou úředníků, která chce rozhodovat téměř i o tom, kdy půjdeme na záchod. To co mělo pomáhat se stalo překážkou.

Evropané se odmítli nechat šikanovat vládami, které - v zájmu nefunkčních balíků a balíků, které měly napravit ty balíky - zvyšovaly daně a zasahovaly do soukromí. Snad už něco podobného přijde i u nás. Nejsem příznivcem našich odborů, ale jestli shodí vládu, bude to jedině dobře. Portugalsko, Řecko, Itálie... není příliš pravděpodobné, že by se superkrize zastavila před našimi dveřmi. Až však konečně pošleme k šípku zednářskosocialistickou oligarchii honosně se nazývající vláda a parlament, kudy dál?

Cesta k sociální spravedlnosti je špatnou cestou. Šli bychom za fata morganou - sociální spravedlnost neexistuje. Sebepropracovanější a sebeohleduplnější systém se dopouští nespravedlnosti. Místo toho hledejme sociální respekt. Lumpy, kteří okrádají stát, zavírejme do báně, podnikavým nesvazujme ruce nelogickými daněmi a ponižujícími předpisy, pracující nechť vydělají tolik, aby bez problémů pokryli svoje životní náklady a zbývalo jim i na kulturu či jiné záliby, a slabí bez vlastní viny nesmí živořit. Nemůžeme mít stejně, ale můžeme každý žít důstojně.

Občas se v rámci zájmu o politické dění a jednotlivé aktéry člověk dostane i mezi prapodivné subjekty. Jedním z nich je i ProAlt (plným názvem Iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ), levičácký elitní spolek, který byl asi omylem označen za levicovou obdobu pravicového D.O.S.T.u. Tento miláček některých levicových médií a vlivných intelektuálů se v rámci jakého týdne neklidu povaloval po českých univerzitách.

V pátek 20. dubna zavítal také do velké auly Pedagogické fakulty UK. Někdo mocný jim přihrál exkluzivní prostory. Přitom by účastníkům klidně stačila místnost pro převlékání úklízeček. Dostavilo se pouhých 10 zvědavců, zřejmě z větší části též pořadatelů (evidentní kumulace funkcí). Na pořadu dne byl panel 3 „hvězd“ ve složení: Tomáš Tožička, Ondřej Lánský a Ondřej Slačálek. Po patnáctiminutém zpoždění byl panel zahájen a dostal slovo vypelichaný anarchistický guru Ondřej Slačálek (publicista Jan Rejžek ho kdysi výstižně označil za „anarchistického tydýta“), který mezičas využil k sepsání svého referátu. Respektive k počmárání okousaného papírového archu. Myšlenkové gró se shrnout do následujícího axiomu naší zlaté levicové mládeže: ZNÁRODNIT, ZNÁRODNIT, ZNÁRODNIT. Prostě zlatý myslitel jménem Karel Marx. Dávám řečníkovi jeho v zásadě rozplizlých 30 minut a znechuceně odcházím. Není prostor pro argumetaci proti, když se za tato demagogie vydává za stanovisko.

Je mi jasné, že ProAlt se stal krytím pro provařené a společensky neúnosné levičácké agitátory jako je pan Ondřej Slačálek. Vysokoškolský učitel se zálibou v neomarxismu a bitkami s policisty. Nepřekvapí, že se ukázal na 1. Máje mezi svými anarchistickými druhy, kteří na pražském Střeleckém ostrově vykřikovali na předsedkyni Suverenity Janu Bobošíkovou, že je „Klausova tužka!“ a na Janu Volfovou hodili ohryzek. Úroveň takových lidí netřeba komentovat, sami se vyřazují ze slušné lidské společnosti. Bitka na Václavském náměstí to pak završila ve stejném duchu, jak by vypadal zbytnělý obraz jejich ideologického světa. Bůh s námi!

V poslední době se ve všech pádech skloňují slůvka „lůza“ a „ochlokracie“ (řecky οχλοκρατία, latinsky ochlocratia je vláda lůzy, také označovaná jako lůzovláda, dle Aristotela je to zvrhlá forma demokracie). Tyto diskuse bezesporu souvisí s celkovým večerpáním stávající formy demokracie a zejména chováním a prezentací našich politiků.

Je jisté, že nespokojenost občanů bude časem ještě narůstat a do ulic bude vycházet čím dál tím více lidí. Je to jejich legitimní a nezpochybnitelné právo. Druhou věcí je, kdo tyto nálady podněcuje a vyvolává. Cui bono? Komu ku prospěchu? V zásadě jsou zde latentně přítomné síly, které už po léta šíří blbou náladu z havlovského nevětraného pelechu. Ne náhodou se potom spontánní protesty zvrhávají a jsou řízeny paranoidními jedinci.

Vládnoucí struktury ale také začínají svými úlety připomínat onu kritizovanou lůzu z ulic – počínaje pokleslým slovníkem, aférami a aférkami hodnými IV. cenové skupiny nebo Tarantinových příběhů z podsvětí. Jsou zralé na komplexní výměnu kádrů. Je to dáno pofidérním výběrem a i jistým opotřebováním lidských zdrojů v běhu času.

Osobně se nejvíce bojím toho, že dojde k tomu, že lůza bude vládnout lůze. Blbci budou na koni, hlas moudrých umlčen a průměrnost či dokonce podprůměrnost se stane normou.

Motto:

„V Popradu jsem obdržel svoji uniformu, byla úplně nová. Našel jsem ji ve skladišti, které bylo přisunováno za frontou. Oblékl jsem si ji a jak jsem kráčel, napadla mě podivná věc… Jsem Čech, jdu v britském stejnokroji po slovenské zemi, kolem ukrajinští partyzáni a němečtí zajatci, mířím k rumunskému velitelství. A najednou jsem spatřil mrtvolu, a hned jsem věděl, že na ni nikdy nezapomenu. U silnice ležel voják v maďarské uniformě a díval se na mě. Půlka jeho těla ležela na druhé straně cesty. Asi šlápl na minu. Ani oči mu nikdo nezamáčkl, vlastně jen jedno. Jak měl hlavu na stranu, stála mu v druhém prázdném důlku voda. Když jsem se později dostal k našim a včer jsem po dlouhé cestě ulehl do opravdové postele, bylo mi hned jasné, že mi Maďar zase přijde. Stačilo zhasnout a byl u mě. A od té doby na mě nezapomněl nikdy, ať jsme kdekoliv. Vždycky jsem musel vstát a rozsvítit.“

Stanislav Rejthar

Vláda Petra Nečase při hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně prošla. Důvěru tedy dostala. Náš národ ale Nečasovu kabinetu obrovskou většinou nevěří. Jak je tedy tato neshoda mezivolenými zástupci lidu a lidem samým možná?

Markantně se zde ukázala jedna věc: parlamentní demokracie, a už vůbec ne v té podobě, v jaké ji český občan má smůlu zažívat, nereprezentuje smýšlení společnosti. Můžeme stokrát zaplnit náměstí a tři sta průzkumů veřejného mínění řekne, že tuhle vládu ne, a pan Nečas vždycky najde nějakou paní Peake a vláda se udrží. Profesionální politici jsou odpovědní pouze své kariéře, která v řadě případů znamená maraton obohacování se a nikoliv svým voličům. Velí jim stranické sekretariáty a ne program, který je do parlamentu dostal. Ten strany umějí ohýbat a za pomoci na vše navyklých médií "nutné změny" nám občanům "vysvětlit". Zajímá to ale čím dál méně lidí a společností prorůstá s ohledem na to co naši politici předvádějí zcela pochopitelný trend - politika je svinstvo.

Je pro nás parlamentní demokracie cestou? Ne. Domnívám se, že jedna komora složená ze zástupců zaměstnavatelů a profesních skupin je mnohem lepším řešením.

V kostele sv. Kateřiny na Novém Městě v Praze se na sv. Pia V. (tj. v sobotu 5. května 2012) uskuteční:

8:00 – tichá mše svatá (celebruje otec Radim Valík)

9:00-9:45 – promluva P. Radima na téma Víra (v 1. patře bývalé zvonice)

10:00-10:45 – přednáška prof. Evžena Kindlera na téma Věda a víra, stvoření v 6 dnech

11:00 – 11:30 - diskuse a připomínky

11:30 – 12:00 - adorace v kostele

Motto:

„Studenti a mladší kolegové často nechápou, že idealizovat první republiku je blbost. Sociální jistoty tehdy vůbec neexistovaly. Takže situace byla drastická, hlavní potíže způsobila hospodářská krize.“

Jaroslav Med

Listuji pěticí knih docenta Jaroslava Meda, které mi autor sám podepsal. Jedná se o následující knihy: „Viktor Dyk“ (monografie s ukázkami z tvorby, 1988); „Spisovatelé ve stínu“ (soubor studií, 1995, 2. rozšíř. vyd. 2004); „Od skepse k naději“ (2006); „Texty mého života“ (rozhovor s A. Palánem a J. Paulasem, 2007) a „Literární život ve stínu Mnichova“ (2010). Z knihy o Dykovi vypadne lístek s úhledným písmem historika Josefa Tomeše a s telefonním číslem pana docenta Meda. Zvídavé uklidním, že je uvedeno i ve Zlatých stránkách a nositel toho jména jediný. Navíc bydlící v Terronské ulici, kterou jsem napoprvé hledal v ulici Berounské na okraji Prahy…

Pročítám věnování v knize o Dykovi a stojí tam lakonické a pro Jaroslava Meda typické povzdechnutí: „Bože, to už je dávno!“ Zřejmě fascinován touto představou Jaroslav Med k věnování ani nedopíše podpis. Budu si ho muset nechat příležitostně doplnit. To v životopisném rozhovoru stojí nadšené: „Je prima, že jste si to přečetl!“ A pro mne nejhezčí věnovaní je knize poslední „Literární život ve stínu Mnichova“, kde je napsáno: „Milému panu J. Kopalovi s radostí, že jsme se poznali upřímně Váš Jaroslav Med.“ A to už jsem i já myšlenkami v pracovně, nebo lépe řečeno svatyni Jaroslava Meda, popíjím čaj a přikusuji bábovku vlastní výroby a zbožně (jak jinak!) naslouchám tomuto muži s výrazem oscilujícím mezi pohádkovým dědečkem a postavou známou z obrázků malíře Adolfa Borna. Inu, literární historik v plné kráse. Laskavé oči, podmanivý hlas a veskrze lidová mluva, která vás nenechá na pochybách, že naproti vám sedí člověk s renesančním vzděláním i rozhledem. Ale dost osobních postřehů…

Holešovská výzva je poslední z význačných iniciativ, které se snaží nějakým způsobem řešit neblahou situaci vládnutí v našem státě. Celé toto hnutí, včetně podpory demonstrací, je opět jen výsledkem beznaděje řešit věci v rámci demokratického systému. Vypadá to jako by se demokracie přežila. Proto se také Holešovská výzva snaží o jakési jiné než ústavní metody k dosažení nápravy. Ze zkušeností můžeme pochybovat o úspěchu těchto metod a rozvrat ústavního pořádku může vést k chaosu. Je nutné sahat k prostředkům odlišným od současného demokratického systému? Opravdu je současný systém stranické zastupitelské demokracie nevhodný?

Jsou politické strany zlo?

To, co se děje v současných politických stranách, vede k názoru, že strany jsou špatné, že tedy celý systém založený na soutěži politických stran působí zlo. Tady bych chtěl upozornit na běžnou praxi v politických stranách, ve kterých jsou na první místa kandidátek dávány staré problematické osobnosti a mafiáni. Kdo o tom uvnitř stran rozhoduje? Proč se tam objevují stále stejné osoby? Jakou zodpovědnost potom straníci mají?

Zveme Vás na přednášku s diskuzí pořádané AntiMešita o.s. a Mladými křesťanskými demokraty na téma

POLITICKÝ ISLÁM A DEMOKRACIE

Úvodní slovo
Benjamin Kuras

Přednáší

Fayez el Giheny (koptský křesťan, President of Voice of the Nile Coptic Association, an independent chapter of the American Coptic Association)

Benjamin Kuras (spisovatel a publicista známý sérií knih o západní civilizaci)

Přednáška proběhne 29.května 2012 od 18 do 20 hodin v malém sále, 1. patro kulturního domu Adalbertinum, ČSA 300, Hradec Králové.

Na přednášce bude možno zakoupit knihy pana Benjamina Kurase

Vstupné volné

Okolo Věcí veřejných se už dlouho dějí věci. Začalo to ABL a skončilo u soudu, zatím s nepravomocnými rozsudky. Jakkoli je pro mne odsouzení Víta Bárty alibistickou úlitbou pana soudce médiím a převážné části veřejnosti, je důležité to, co ze soudního procesu jasně vyplynulo: že totiž ze strany véčkařů Kočí a Škárky šlo a záměrnou a připravovanou dehonestaci a destrukci. Odpornou, upachtěnou a nízkou.

Zatímco zatracovaný Josef Dobeš odešel ze strany, nic neštěpil, Karolína Peake založila odštěpeneckou frakci po rozsudku! Josef Dobeš učinil nealibistický krok, jak byl ostatně po celou dobu řízení ministerstva zvyklý. Zcela jinak to pojala paní Kaolína. Během celého svého působení ve straně, v níž nebyla žádným nýmandem, stála na jedné lodi s předsedou i s Vítem Bártou. S ním a hlavně s jeho ženou, spolustraničkou a poslankyní, ji navíc pojilo hluboké přátelství.

Chtěla se ucházet o post předsedkyně VV. Je tedy jasné, že nemohla z Véček, de facto, vystoupit kvůli změně názoru na volební program. Stvrdila to prohlášením, že chce v jeho plnění s dalšími přeběhlíky pokračovat. V nové politické straně. Jestli paní Peake tento program plánuje "obohatit" o ženskou otázku či podobnou vatu, je dost jedno. Stále je to týž program. Podle jejího chování by mne ovšem nepřekvapilo, že možná pouze do voleb. Do těch určitě. Potřebuje přece alespoň část voličů Véček.

Proč tedy, nespokojená s čímkoli, neodešla dříve? Byla snad hluchá a slepá k případným nepravostem? Nikoli. Nemohly být žádné. Vždyť svou rozlučku s VV zdůvodňuje vývojem názorů. Ale jakých konkrétně? Je možné věřit někomu, kdo používá tuto trapnou floskuli?

Vážení návštěvníci stránek, ode dneška máte poprvé možnost v rámci projektu Cena Emanuela Moravce hlasovat o tom, kdo z našich současníků nejvíce uškodil či ponížil náš národ či naši zemi v uplynulém čtvrtletí.

Musíme se však omluvit za pozdní spuštění ankety, neboť hlasování za měsíce leden-březen mělo být dle propozic ukončeno k 17.4., tedy datu narození Emanuela Moravce. Asi se Vám to bude zdát divné, ale zřejmě to se stavem poškozování a urážení našeho národa a naší země nebude tak zlé, protože v řádném termínu zaslán pouze jediný návrh. Hlasování tedy spouštíme až nyní, kdy dorazil druhý návrh a existuje tudíž výběr. Termín ukončení hlasováníá jsme z tohoto důvodu posunuli na 30.4.

Děkujeme za pochopení. A teď už k návrhům:

Občanské sdružení Vlastenecká Fronta si Vás dovoluje pozvat na přednášku Jana Skácela, která proběhne v rámci XI. ročníku cyklu přednášek nazvaného Zimní universita.

28. dubna 2012

Italský fašistický stát

Přednáška se uskuteční v sobotu od 14:00 hodin v ulici Revoluční 5, Praha1.

Na setkání se těší

Vlastenecká Fronta