Zbabělost posranců je zřejmě jejich hlavním, ne-li dokonce jediným posláním. Ještě jsme se ani nestihli vzpamatovat z vládního (za vydatné a nezbytné pomoci „oposičních“ krajských hejtmanů) roztrhání ústavy a Sněmovna sama se zbaví své kompetence z nejpřednějších. Odhlasuje vládě „zmocňovací“ zákon, jenž umožní – vládnout téměř bez Sněmovny.
Předně si řekněme, že přijímat nový zákon nebylo nutné. Zákonně vše fungovalo: co nefungovalo, byla přijatá opatření. (Otázku, zda byla nedostatčná či zbytečná ponechme stranou – není z našeho pohledu zajímavá.) Dále zaznamenejme, že návrh zákona je „šitý na míru“ čínskému viru a onemocnění „Covid-19“. Pokud by se rozšířil dejme tomu dýmějový mor a nebo lepra, zákon je na prd.
Ale hlavně si shrňme, oč jde: vláda má mít pravomoci, obdobné pravomocím během nouzového stavu, aniž by jej musela vyhlásit (a aniž by jej následně musila Sněmovna posvětit). Pravda, Sněmovna jej může zrušit (možná… uvidíme, jak to celé dopadne), ale je jisté, že zde nastává komplikace – na příklad již sama potřeba svolání schůze, možná dokonce mimořádné… Dodnes naopak vláda musila žádat Sněmovnu.
Po té, co již dávno víme, že schvalování státního rozpočtu je do značné míry formalita – vydání pak mnohdy neodpovídají zákonu, nyní se dostává do rukou vlády možnost vládnutí pomocí „dekretů“ – nařízení, aniž by se musila předem dotázat Sněmovny. Naposledy jsme něco takového zažili za světových válek.
A poslanci, na místo aby po pondělním políčku vyslovili vládě nedůvěru (a třeba vyvolali předčasné volby), předají vládě toto právo i zcela formálně. Jako kdyby se nejednalo o právo ústavní. A pan komunista Rychetský
Otázka je, jestli o takovouto Sněmovnu je co stát. Sama se pohřbila – zřejmě ji tedy není žádná škoda.
Zapamatujme si jen, že SPD byla proti. (A část komunistů.) Jako jediné ze sněmovních stran. Až se budou psát dějiny sněmování v Čechii, patří jim čestné místo. Na rozdíl od stran vládních i stran „demokratické oposice“ a všech dalších, kteří neustále strašili „nebezpečím krajní, populitstické a extrémní pravice“.
Jan Maloušek
