Dnešní datum: 15. 11. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Železná kostka v hrnku čaje

Uvahy

* Železná kostka v hrnku čaje

Vydáno dne 10. 09. 2007

Multikulturalismus Podle teorie multikulturalismu jsou si všechny kultury rovny, a proto mohou vedle sebe prospívat v jedné rodině, jednom městě i jednom státě. Ve své podstatě je to tedy teorie relativistická. Relativismus říká, že neexistuje pravda, ale pouze názory, jež se lidem v závislosti na jejich zkušenosti a výchově jako pravda jen jeví. Morální pravidla, kategorie dobra a krásy, tedy kultura, závisí jen na tom, jaký k nim má daná osoba či národ vztah

Jako mnohé teorie ani teorie multikulturalismu není založena na faktech. Pokus o její uplatnění v Kanadě stejně tak jako v jiných zemích roztříštil společnost, upevnil ghettoizaci etnických menšin, oslabil sdílené vazby a tradice a přivedl většinu Kanaďanů k téměř úplné ztrátě vlastní kulturní i národní identity.

Martin Collacott z vancouverského Fraserova institutu to shrnul slovy: "Stát může přijímat různorodosti do určité míry, ale jakmile je tato míra překročena, pak se sám zhroutí. Kanada zašla v multikulturalismu příliš daleko."

Kanada byla - až na výjimku provincie Québec - dlouhou dobu velkým tavicím kotlem, v němž se příslušníci mnohých národností a ras, přicházející sem za svobodou i ekonomickou prosperitou, spojovaly do nového národa Kanaďanů a byli ochotni se v nové vlasti přizpůsobit. "Tavicí kotel" si můžeme představit jako hrnek čaje. Kostka cukru, citronová šťáva, med - to všechno se v něm rozpustí a ovlivní chuť čaje. Co se ale stane, když do hrníčku vhodíte kostku železnou, a pak třeba kostky z kamene a z mosazi? Čaj se vylije a v hrnku zůstanou jen jednotlivé kostky, které nemají nic společného, dokonce nepotřebují ani hrnek. To znamená konec státu.

A zase ti Francouzi...

Jednu takovou nerozpustnou kostku Kanada vždy měla - francouzskou národnostní skupinu, která se nehodlala rozplynout v čaji. Kanada byla oficiálně prohlášena státem dvou rovnoprávných zakládajících národů, Francouzů a Britů. Brzy po vyhlášení kulturní rovnoprávnosti však začalo docházet ke "kulturním" čistkám a většina anglicky mluvících obyvatel se z Québeku vystěhovala. Multikulturní klima tam tedy nevládne, jen se o tom oficiálně žvaní.

V Québeku se vždy mluvilo francouzsky, nyní se ovšem francouzštinu musí učit i anglofonní většina Kanady a mnohým občanům, hlavně těm jazykově méně nadaným, to pochopitelně připadá jako ztráta času i peněz: My přece nenutíme Québec mluvit anglicky, proč tedy nutíte naše děti do francouzštiny?

To ovšem neznamená, že by ti anglicky mluvící francouzštinou pohrdali! Vzpomínám s dojetím na jednoho Skota v Québeku, který se léta poctivě učil francouzsky z lásky k spoluobčanům. Bohužel mu nikdo, opravdu nikdo nerozuměl.

Kvůli politickému uspořádání Kanady dochází k jedinečné situaci, že obvykle ta politická strana, kterou volí Québec, vyhraje volby. Každá "vítězná" politická strana se Québeku podbízí, aby se udržela u moci. To znamená "více peněz Québeku na kulturu". A za kulturou se skrývá vše možné, což znovu vzbuzuje nelibost v ostatních částech Kanady. Lidé se domnívají, ať už právem, či neprávem, že je Québec protežován, a mnozí si přejí, aby se separoval. Je to úspěch multikulturalismu?

"First nations" žádají své

Po Québeku se začaly ozývat desítky původních indiánských kmenů, považujících se za samostatné národy, a brzy nato i další skupiny požadovaly uznání své kultury a - vládní dotace na podporu svých etnických specifik.

Indiánské kmeny mají nyní v rezervacích domorodou policii, své vlastní školství i soudnictví, a dokonce i ryze indiánská vězení. Většina indiánských dětí nedokončí střední školu, a přestože mají studium na univerzitě zdarma, jen málo indiánů této možnosti využívá. Mnohé rezervace mají příjmy z nafty a plynu a z provozování hazardních her na svých pozemcích. A protože "aboriginals" dostávají slušnou státní podporu jen za to, že jsou prostě indiány, většina z nich nechodí do práce, žijí izolovaně od okolního světa a nezřídka propadají alkoholu a drogám.

Učila jsem francouzštinu v malé škole na Yukonu. Když se učitelé pokusili ukáznit některé indiánské děti, které vyrušovaly v hodinách a páchaly výtržnosti, indiánské matky je obvinily z rasismu. Byla povolána vyšetřovací komise, která uštědřila učitelům přísné napomenutí.

Hra s ohněm

Když v loňském roce pronikla izraelská vojska v rámci odvetného vojenského opatření na libanonské území, rozhodla nová konzervativní menšinová vláda, aby byly z míst ozbrojeného konfliktu dopraveni do Kanady desetitisíce Libanonců, kteří mají dvojí občanství. Většina až na výjimky už v Kanadě dlouho nežila a k národnímu životu žádnou významnější měrou nepřispěla. Kdyby se jednalo o turisty či byznysmeny, kteří by byli v Libanonu konfliktem zaskočeni, nikdo by se nad tím nepozastavil. Ale takto utracené miliony za Libanonce, kteří jsou Kanaďany, jen když to potřebují? Nelze se divit, že toto politické rozhodnutí vzbudilo značnou nelibost kanadské veřejnosti.

A jak také mohou vypadat takoví muslimští Kanaďané, ilustruje příklad rodiny Khadr: tatínek v Montréalu rekrutoval teroristy a sbíral peníze na jejich akce. Později bojoval i se svými syny v Afghánistánu na straně Talibanu a bez milosti vraždil kanadské vojáky. Matka Khadrová přivezla raněného syna zpět do Kanady a kanadská multikulturní společnost musela platit za jeho léčení, zatímco maminka veřejně prohlašovala, že její rodina stála na správné straně, ničeho nelituje a bude i nadále bojovat proti naší civilizaci.

O podobných případech se ale často nedovídáme, kanadská média je spíše zamlčují. Například když mladík s francouzsky znějícím jménem Lepine postřílel na montréalské univerzitě několik studentek, ani jsme se v Albertě nedověděli, že se po otci jmenoval Gamil Gharbi. Až po dvanácti letech vyšlo najevo, že masový vrah byl synem alžírského muslima, který bil svou nemuslimskou ženu. Ta při rozvodovém řízení soudu vypověděla, že její manžel byl přesvědčen o tom, že ženy existují jen proto, aby sloužily mužům, a měl pro ně jen pohrdání. Její syn přijal v osmnácti matčino jméno, což mu umožňuje zákon (prvek kanadské kultury) a pak ve znamení kultury jiné, jež druhým pohlavím pohrdá, postřílel mladé ženy, které si dovolily studovat. Symbióza kultur? Multikulturalismus?

Takové události začaly nyní probouzet jinak dobrácké a málo čtoucí Kanaďany z jejich letargie. Začali se divit a ptát: "Když máme malou porodnost a potřebujeme imigraci, proč nepřivádíme ty zručné Poláky a Čechy a Ukrajince? Proč lidi, kteří nás nenávidí a chtějí nás zneužít?" Oficiální odpověď je přibližně tato: "Musíme být politicky korektní a nikoho neodstrkovat, všechny kultury jsou si přece rovny!"

V jistých kulturách je ale zřejmě morální, spravedlivé, a možná dokonce nebem odměňované, když příslušníci této kultury volí jako blok jednu politickou stranu. Vyplynulo to po předminulých volbách, které vyhrála těsným rozdílem liberální strana Paula Martina - tehdy se nechal veřejně slyšet předseda kanadské Muslimské federace (profesor kanadské univerzity), že liberální menšinovou vládu udržela u moci muslimská menšina. Zanedlouho na to se pak z podnětu federálního justičního úřadu na veřejnosti objevila odborná studie navrhující reformu soudnictví - v Kanadě by se měly zrušit zákony zakazující polygamii a v tomto smyslu by se mělo změnit i rodinné právo. "Ve světle toho, že máme poměrně promiskuitní společnost... proč se zaměřujeme na kriminalizaci určité formy chování?" ptala se autorka studie Martha Baileyová. A shodou okolností ve stejné době se v ontarijském soudnictví schylovalo k povolení islámského práva šaría. Pro ty, kteří by si dobrovolně zvolili tento právní řád, už by neexistovala cesta zpět. Zcela by se vymkli "našemu" kanadskému zákonu a soudnictví: vznikl by nový stát ve státě s vlastní justicí, právy a požadavky...

Ale abychom byli spravedliví: V rámci muslimské menšiny existuje stále ještě dost početná podmnožina dávající přednost integraci do kanadské společnosti, oproti "multikultuře". To jsou ti, kteří utekli před represáliemi svých souvěrců a vládců. Proto se islamofašismu, který je celosvětově na postupu, nepodařilo kanadské muslimy ještě totálně ovládnout.

Vánoce nežádoucí

Zatímco vláda chtěla krátit dávky vdovám po válečných veteránech, roky už podporuje nesčetné polygamní ženy a děti muslimských přistěhovalců. Z kapes kanadských daňových poplatníků se financuje podpora pro nově příchozí, kteří daně platit nehodlají.

Křesťanská kultura je vytlačována z hrnku kanadského čaje různými nerozpustitelnými kostkami. Místo vánočních besídek ve školách jsou teď koncerty Zimy a děti dostávají dárky v růžových sáčcích s namalovanými Barbies, aby se tak radši nepřipomínal ani Santa Claus, ten zpotvořený svatý Mikuláš. Betlémy z veřejných prostranství zmizely už dávno a před rokem začala kampaň proti vánočním stromkům. Dokonce i přání "Merry Christmas" prý uráží nekřesťanské spoluobčany tím, že zmiňuje Kristovo jméno.

Věci jsou však ještě strašnější. "Bílý" učitel, který popírá holocaust, přijde o místo a putuje za mříže, ale muslimský profesor může šířit svou nenávist k Židům na univerzitě i v televizi. Zatímco Reinhard Mueller z Edmontonu byl odsouzen na šestnáct měsíců vězení za protižidovská prohlášení na své nikým nečtené webové stránce, dav muslimských demonstrantů, kteří táhli velkoměstem Calgary s pokřikem a transparenty SMRT ŽIDŮM, nebyl vůbec stíhán. Prezident Íránu také popírá holocaust a přeje Židům smrt, ale předseda OSN a představitelé Evropské unie s ním jednají přátelsky.

Odpověď v Genesis

Multikulturalismus se opírá o zcela nepravdivý předpoklad, že existuje dobré, spravedlivé, nezávislé, milující, obětavé, nesobecké lidstvo, že nikdo nechce nikoho ovládat, pokořovat, vraždit a vykořisťovat. Pravý multikulturalismus v Kanadě ani jinde neexistuje, neexistoval a existovat nebude. Ve skutečnosti jde o expanzi militantních kultur. Proč hloupoučce chceme věřit tomu, že agresivní etnika se budou chovat spravedlivě k těm slabším? Nebo že se bezpáteřní politikové a byrokrati za tu spravedlnost postaví? Uzákoněním rovnosti kultur vyšlo najevo, že ty, které nejvíce tlačí na vládu, urvou nejvíce z oněch údajně rovných práv. Novinář Mark Steyn řekl, že ceremoniálním udržovatelem multikulturní iluze Kanady jsou naše média. Já k tomu dodávám: a naše federální a provinční vlády.

Mnoho Kanaďanů multikulturalismus kritizuje, ale zřídkakdy veřejně. Mario Dumont, lídr opoziční strany Action démocratique, se začal dovolávat toho, aby se do ústavy Québeku zanesl paragraf o křesťanských hodnotách jako základu kultury provincie. Zdá se, že v Québeku, kde se multikulturalismus kdysi zrodil, to začíná vřít. Obecní rada městečka Herouxville vypracovala soubor pravidel chování, který zaslala vládě a v němž se od přistěhovalců vyžaduje respekt k místním zvyklostem, ke kterým rozhodně nepatří kamenování žen, obřízka a nošení závojů. Premiér Québeku však prohlásil: "Herouxville je ojedinělý incident!"

Všichni mimo kněžstva multikulturního náboženství hovoří o střetu kultur. Jsou to skutečně dvě kultury, které stojí proti sobě. Důkaz o zhoubnosti multikulturalismu jsem našla už v biblické knize Genesis. Původně žil člověk v harmonii se svým Stvořitelem, žil Jeho kulturou lásky a života. Bůh člověka varoval, aby se nedal zlákat na stranu kultury zla a smrti. Člověk však neuposlechl, a tak nastal historicky první multikulturalismus, který přiznával všem "pravdám" stejnou hodnotu, tedy i těm destruktivním. Nepřinesl štěstí, ale násilí. Tolerovat a respektovat zlo znamená vzepřít se Božím přikázáním.

Už slyším výbuchy smíchu: "Což islamofašisté nejednají podle příkazu svého boha?" To je pravda. Musíme se tedy rozhodnout, zda chceme jejich kulturu a jejich boha, anebo Boha židovsko-křesťanského. "Poznáte je po ovoci," pravil Kristus. Dobrý strom nenese jedovaté plody. Dobrý strom dává dobré ovoce.

Hospodin na poušti předložil lidem dvě možnosti: buď požehnání, nebo prokletí, život, nebo smrt. A řekl: "Zvolte si život!" Dnes stojíme znovu na té poušti a slyšíme stejnou výzvu. V Kanadě i v Čechách.

Autorka (*1942) emigrovala do Kanady v roce 1968 a nyní žije v Beaverlodge v provincii Alberta, "až na konci civilizace mezi vlky, kojoty a medvědy". Přispívá do exilových časopisů (Nový domov, Edmontonský zpravodaj), spolupracuje s křesťanským měsíčníkem Reformed Perspective a organizuje i podporuje různé humanitární akce, například stavbu pomníku obětem potratů. Je stale aktivní i v České republice, kde je spolupracovnicí ostravského Konzervativního klubu. V minulém roce napsala divadelní hru Is It So? (Co to povídáte?), vyrovnávající se s otázkou práva na život počatých, dosud nenarozených dětí.

Vyšlo v Revue Prostor 74, převzato ze stránek Konzervativního klubu.

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Astride Wenigerová - Noga | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.