Dnešní datum: 18. 06. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Trestný čin hanobení novinářů?

Uvahy

* Trestný čin hanobení novinářů?

Vydáno dne 17. 03. 2018

Pehe 2Bývaly doby, kdy občan nesměl hanobit nejen státní symboly (což formálně nesmí ani nyní), ale rovněž ani hlavu své vlasti, presidenta republiky nevyjímaje. (Tedy, de jure nesměl hanit ani hlavu cizí vlasti, ale to de facto šlo snadno, pokud se nejednalo o čelní spřátelenou cizí vlast, protože vyjma čelní spřátelené cizí vlasti si ostatní cizí vlasti nemohly na území naší vlasti hned tak vymáhat své právo na úkor práva našeho.)

Tak tomu bylo od pradávna. Možná jen za časů bratra Žižky si z hlavy vlasti našinci nedělali velkou hlavu, jenže tenkrát nebyli ani občany. V nové době byl trastný čin hanobení presidenta republiky zrušen. Občas pak někdo hlavu naší vlasti tu a tam zhanobil, ale pokrokoví novináři jej vždy řádně umravnili, jelikož správnou pokrokovou hlavu se přeci nesluší hanobit.

Pak jsme měli novou hlavu naší vlasti, stále ještě zvolenou vrcholným zastupitelským orgánem lidu, tedy stále ještě alespoň de facto našeho národa, občanů naší vlasti. Pak už se hanobit hlava směla, dokonce se z toho stala v jistých kruzích politická moda. Kdo chtěl být free-cool-in, zvesela a pokrokově hanobil... Hlava to většinou blahosklonně přešla s klidem filosofa na trůně, i když si občas neodpustila uštěpačnou poznámku směrem k pokrokovým novinářům, kteří předchozí hlavu adorovali a tehdejší hanobili.

Novináři se bijí v prsa, že jsou strážci svobod (asi zřejmě něco na způsob někdejší Pohraniční stráže a SNB, jejichž příslušníci rovněž strážili kde co) a s nesmírnou (a nemístnou) stavovskou ctí se chlubějí svou nezávislostí, na níž si nenechají sáhnout.

Bývaly doby, kdy se novináři nestyděli za skutečnost, že pro někoho píší. Dokonce (vlastně od doby vzniku moderních politických stran v hloubi 19. století) existoval stranický tisk - než byl někdy v půli devadesátých let pokrokovým parlamentem v podstatě zakázán (jistě, bylo zakázáno politickým stranám podnikat, ovšem s tím se zejména ty tradiční musily zbavit svých vydavatelských domů, které ony listy vydávaly). Vlivní vydavatelé a společenské stavy měly rovněž svůj politický tisk. Mělo to řadu výhod - předně bylo na první pohled nasné, čí názory čtete. Nikdo se neukrýval za "nezávislost", když byl při tom závislý na výplatě od svého chlebodárce. Nezáv islý mohl být nanejvýš vydavatel, pokud si stál hospodářsky solidně. Jeho list pak byl ovšem zpravidla zvislý na jeho zájmech a názorech. Když vás zajímalo, co si kdo myslí, jaký názor na aktuální dění která strana či stav má, přečetli jste si redakční komentáře v jejich tisku.

Nová doba přinesla i v tomto ohledu změny. Na příklad proklamované "nezávislosti" nevadilo, když největší deníky vlastnil německý vydavatel (vlastněný dále čert ví kým). A že zrovna tyto česky píšící německé deníky byly nejhlasitějšími řvouny v sebemrskačské hře "O tom, jak zlí Čechové vyhnali a povraždili mírumilovné a kulturní Němce"? Náhoda? Kdepak, jistě projev nezávislosti!

A vůbec s tou nezávislostí jsme si užili spoustu psiny. Vynášení informací ze soudních spisů? Nezávislost! Pomlouvačné a nactiutrhačné kampaně, hanobení nedostatečně pokrokových politických odpůrců? Nezávislost! Provokace, což formálně nesmí činit ani policie? Nezávislost! Skoro to vypadá, že si u nás novináři pletou svou práci s hipíckou feťáckou jízdou a průvodem buzní hrdosti dohromady.

A pak se nám oba příbehy spojily. Česky psané německé listy koupil Slovák a svrchovaný lid, jenž je v republice zdrojem veškeré (alespoň formálně a alespoň pozemské) moci vykonal svou svrchovanost prvně přímo - a zvolil novou hlavu státu, která má pusu proříznutou, humor lidový, ví, jak se k sprostému lidu přiblížit a jemu zavděčit - a začala do novinářů kousat. Bezpochyby platí, že co se škádlívá, to se rádo mívá - kdyby hlava neměla novináře, zřejmě by si je musila vymyslet, a naopak to platí jakbysmet.

A nyní nastal řev převeliký! Že hlava ohrožuje svobody, demokraturu, demoliberalismus, bezpečnost, směřování, pokrok, kontinent a cojávímcoještě. A k tomu u sousedů picli jednoho troubu, co možná strkal nos, kam neměl, a možná také ne, protože nikdo neví, kdo jej picnul a proč. (Ne snad, že bych si myslil, že je v pořádku zastřelit každého troubu, když někam strká nos... ) Ale novináři hned věděli, že za to může sousedovic první ministr, protože se o nich tuhle dosti neuctivě (podle jejich vkusu) vyjádřil. Ha! A to už jsme kousíček od nevyřčené asociace - sousedovic první ministr rovná se naše hlava, to je prašť jako uhoď!

Takže si to shrňme: Novináři smějí (říci) všechno, jim se nesmí (říci) nic (považte, nejen, že je nesmíte střílet, ale ani si z nich nesmíte střílet!). Jediné, co jim chybí ke štěstí, je potvrzení jejich nekritisovatelnosti a nedotknutelnosti zákonem na ochranu novinářského majestátu. Tak vyhnali své příznivce do ulic, doufaje, že se jim splní i toto poslední přání.

Těším se na další převrat. Nebudou se věšet ani hlavy, ani fízlové, ale novináři! Nebo snad raději střílet?


[Akt. známka: 1,67 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Maloušek | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.