Dnešní datum: 20. 08. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Studie >> Trestní zákoník – VIII. část (závěrečná)

Studie

* Trestní zákoník – VIII. část (závěrečná)

Vydáno dne 06. 01. 2008

Spravedlnost Všeobecná ustanovení

V této závěrečné části tohoto seriálu části se budu zabývat některými všeobecnými ustanoveními obsaženými v trestním zákoníku, nikoliv tedy jednotlivými paragrafy týkajících se konkrétních trestných činů kromě nepřekažení a neoznámení trestného činu. Opět musím konstatovat, že vzhledem k rozsahu tohoto příspěvku se nemůže jednat o vyčerpávající kritiku. Jedná se zejména o působnost trestního zákoníku (§1 až §9), věk trestní odpovědnosti (§25), nepříčetnost (§26), sníženou nepříčetnost (§27), nutnou obranu (§29), druhy trestů (§52 až §85), diferenciaci výkonu trestu odnětí svobody (§56), polehčující a přitěžující okolnosti §41 a §42), podněcování k trestnému činu (§331), jeho schvalování (§332), nepřekažení (§334) a neoznámení (§335).

V §1 návrhu zákona je uvedeno: „Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.“ Z toho vyplývá, že celý zákon je nesen duchem právního positivismu, jenž odhlíží od přirozeného mravního zákona. Platnost lidského zákona (stanoveného autoritou vládce nebo zvoleného zákonodárného orgánu) však závisí na jeho souladu se zákonem přirozeným, který může lidský zákon rozvíjet vyvozováním závěrů z něho nebo určit nějaké další věci, jako že nějaké zlo má být trestáno určitým způsobem. Naproti tomu lidský zákon odporující přirozenému zákonu je nespravedlivý a je třeba ho neposlechnout. Primární je tedy přirozený zákon a jeho porušení v závažné věci je právem trestáno, i když momentálně v důsledku špatné vlády to není vyjmenováno jako trestný čin nebo dokonce je státem nařizováno. Proto také bylo legitimní, že byly např. po válce trestány nacistické zločiny, a byla chyba, že v posledních létech nebyly u nás trestány mnohé zločiny komunistické, byť byly v souladu s tehdejšími zákony. Ještě poznamenávám, že v tomto svém positivistickém pojetí není návrh zákona úplně důsledný, neboť se v něm objevují zmínky např. o dobrých mravech nebo zásadách lidskosti (§31).

Na vysvětlenou uvádím, že přirozeným zákonem se rozumí morální pravidla, jak jsou poznatelná lidským rozumem. Křesťané jej odlišují od božského zákona, který je obsažen v Božím zjevení a je zaměřen na dosažení spásy. Vztah mezi přirozeným zákonem a Božím zákonem je podobný jako vztah mezi poznáním na základě rozumu a poznáním na základě víry.

Působnost trestního zákoníku (§4 až §9) je vymezena jednak personálně, tj. vztahuje se na naše občany a na osoby s trvalým pobytem v ČR, jednak teritoriálně, tj. vztahuje se na činy spáchané na našem území. To odpovídá běžně chápané jurisdikci státu. Lze chápat, že stát chce poskytovat svým občanům ochranu a postihuje i čin spáchaný cizincem proti občanu ČR v cizině (§7 odst. 2), problémová je zde podmínka, že se musí jednat o čin trestný v místě činu. Zásadu universality (§7 odst. 1), podle které jsou podle zákona ČR trestné některé vyjmenované činy (jejich výběr se mi zdá pochybný, neboť se nejedná o nejzávažnější činy – je tam např. držení padělatelského náčiní a chybí vražda) i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník, považuji za nepřijatelnou. Státu totiž nepřísluší pravomoc nad celým lidstvem. Podobně nejsou např. legitimní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu nebo jiné soudy zřizované OSN. Pro srovnání uvádím, že katolická církev, jakkoli usiluje o to, aby všichni k ní náleželi, si neosobuje soudní pravomoc nad těmi, kdo nebyli v ní pokřtěni.

Návrh zákona snižuje (§25) věk trestní odpovědnosti z 15 na 14 roků. Mám za to, že je to stále příliš vysoká hranice, neboť normálně vyvinuté dítě již ve věku 10 let ví, že vražda, úmyslné zranění či krádež jsou velmi špatné skutky, ačkoliv závadnost některých jiných trestně stíhatelných skutků nemusí poznávat. Podle mého názoru by trestní odpovědnost měla být snížena na 12 nebo spíše na 10 roků s tím, že se bude vztahovat jen na vyjmenované nejzávažnější skutky, kterých se dopouštějí některé děti ve věku do 14 let. Způsob výkonu trestu u dětí může pak stanovit zvláštní zákon.

Nepříčetnost (§26) nebo snížená nepříčetnost (§27) nemůže omlouvat, pokud pachatel si jim sám způsobil a věděl o svém sklonu v takovém stavu spáchat trestný čin nebo v případě, že věděl, že by z nedbalosti mohl trestný čin spáchat (např. ví-li někdo, že občas náhle ztrácí vědomí, není omluven, bude-li řídit auto a zaviní nehodu s příslušnými následky tím, že ztratí nad ním vládu). V některých případech nepříčetnosti pachatele musí být zajištěno, že dotyčný už se takového jednání nedopustí, z čehož plyne nutnost stanovit pro něj isolaci od ostatních osob (psychiatrické léčení apod.).

Nutná obrana je správně zmíněna v návrhu zákona (§29) jako okolnost činu vylučující jeho trestnost. Stanoví, že „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. To je v principu správné, ale umožňuje subjektivní výklad soudců o tom, co je zjevně nepřiměřené. Mělo by být např. výslovně uvedeno, že nelze-li útočníka snažícího se o znásilnění nebo loupež velké hodnoty nebo prchajícího po dokonání takového činu bezpečně zastavit v jeho činnosti jinak, je přípustné jej zabít, nelze-li spolehlivě jinak zabránit jeho jednání. Na druhou stranu nutnou obranou není jednání, které ohrozí život nebo zdraví nevinných osob (tedy např. není přípustné sestřelit letadlo, na jehož palubě jsou kromě teroristů i běžní cestující a na akci nezúčastněná posádka).

V §52 jsou vyjmenovány možné druhy trestů, které lze ukládat. Mám za to, že je třeba tyto možnosti rozšířit. V případech, kdy se jedná o jednání, které má znaky trestného činu, ale jeho závažnost je nízká nebo jsou zde významné polehčující okolnosti, doporučuji zařadit do návrhu zákona nejmírnější tresty jako je napomenutí a důtka. Vyřčení takového rozsudku znamená, že pachatel byl usvědčen, a že bude mít až do zahlazení odsouzení záznam v trestním rejstříku a že bude k dřívějšímu odsouzení přihlédnuto v případě, že by spáchal další trestný čin. Zejména v lehčích případech by soud měl mít možnost podle své úvahy ukládat různé kombinace trestů nebo je nějak zmírnit. Například kombinace nepodmíněného a podmíněného trestu (např. půl roku nepodmíněně a jeden rok podmíněně). Zkušenost vězení pro takového pachatele může být více odstrašující než pouze podmíněný trest (např. na dva roky). Ukládání podmíněného nebo nepodmíněného trestu by mělo být na úvaze soudu v případě, že se jedná o trestné činy s nižší sazbou, takže doporučuji vypustit ustanovení §55 odst. 2. Rovněž lze kombinovat vězení s domácím vězením. Podobně by mohlo přicházet v úvahu, že někdo si odpyká nízký trest pouze opakovaným nástupem do věznice na weekendy.

Do §56 by bylo vhodné zařadit možnost podmíněného přerušení výkonu trestu nebo odložení nástupu trestu na žádost odsouzeného, jestliže výkonem trestu by došlo k nepřiměřenému zhoršení jeho zdravotního stavu nebo zanedbání péče, kterou by jinak poskytoval (těhotné ženy, plánovaná operace pachatele, péče o malé děti nebo nemohoucí rodiče apod.).

Z dalších druhů trestů by bylo podle mého názoru vhodné zařadit i zveřejnění rozsudku (po nabytí jeho právní moci) obecní vyhláškou, na speciálních internetových stránkách nebo tiskem. Jinou známou v minulosti používanou a osvědčenou formou je pranýř, kde pachatel je vystaven pohledům kolemjdoucím v místě, kde ho řada z nich zná nebo kde spáchal trestný čin (např. menší krádež). Zvážit by se měly i tělesné tresty jako je výprask. Takové tresty nesmí však charakter mučení a musejí být provedeny tak, aby byl předpoklad, že nezanechají trvalé tělesné následky. Nemyslím, že pranýř nebo výprask jsou něčím, co spadá pod §37 odst. 2, kde je uvedeno: „Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost.“ U pachatelů, kteří se dopustí násilného trestného činu, by měl být zpravidla uložen též zákaz vlastnění střelné zbraně (viz zmínka u §247 v V. části seriálu).

Soud by měl mít možnost uložit pachateli v návaznosti na trestný čin, jenž spáchal, nebo jeho okolnosti, další omezení jako je např. zákaz návštěvy hostinců, sportovních utkání, heren nebo styku s vymezeným okruhem osob, a to i po nějakou dobu po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podobně zákaz pobytu by mělo být možné formulovat dostatečně široce, jako třeba ve všech okresních a krajských městech. Rovněž lze uvažovat nejen o zákazu pobytu na stanovených místech, ale o příkazu k pobytu na určeném místě. Znalost místa a prostředí může totiž pachateli usnadnit páchat trestné činy. Ustanovení §75 odst. 1, že nelze zakázat pachateli zdržovat se v místě, v němž má pachatel trvalý pobyt, je třeba vypustit, neboť v takovém místě (např. v Praze) často má pachatel nevhodné kontakty, které by ho mohly podnítit k další trestné činnosti. Zpravidla je třeba, aby takové rozhodnutí, které nutí pachatele změnit bydliště nebo zaměstnání, bylo účinné až po nějaké době v řádech měsíců, aby stačil se dle toho zařídit.

Pachatele lze podle návrhu odsoudit k obecně prospěšným pracím. To je jistě správné. Kromě toho by ale mohlo být možné uložit pachateli s ohledem na jeho zdravotní stav i výkon jiných prací s tím, že po dobu těchto nucených prací pachatel dostává pouze životní minimum a ostatní případný výdělek propadá státu. Dále by soud měl mít možnost uložit u závažných činů nějaké zpřísňující podmínky výkonu trestu jako je samovazba a hladovka v přiměřeném rozsahu.

Samostatnou problematikou je zavedení trestu smrti pro zvlášť závažné násilné trestné činy, jako je promyšlená opakovaná vražda či nevyprovokované znásilnění. Je nesporné, že je právem státu tento trest uložit a vykonat. V minulosti byly popravy příliš často ukládány a mnohdy i za ne dosti závažné činy. V dnešní době z ideologických důvodů v zemích Evropy je považován trest smrti za nepřijatelný. Oběma těmto krajnostem je třeba se vyhnout. Podmínkou pro vynesení rozsudku trestu smrti musí být usvědčení pachatele nad každou rozumnou pochybnost o jeho nevině tak, aby případná odvolání, přezkoumání či rozhodnutí o žádosti o milost mohla proběhnout rychle a k popravě nedocházelo až po mnoha létech po vynesení rozsudku jak se děje v některých státech USA. Před zavedením trestu smrti u nás je třeba zajistit odbornou způsobilost a mravní bezúhonnost soudců činných v trestních senátech, aby bylo minimalizováno riziko nejen justiční vraždy, ale i justičního omylu.

Ukládání peněžitých trestů, propadnutí věci nebo majetku by mělo být lépe vymezeno, aby nedocházelo k tomu, že takový majetkový trest bude horší než vězení. Rovněž je třeba zajistit, aby uspokojení náhrady utrpěné škody obětí pachatele mělo přednost před příjmem státu z realizace takového majetkového trestu. Je žádoucí, aby soud v rámci trestního řízení rozhodl o nárocích obětí pachatele (případně i o exekuci majetku pachatele k uhrazení těchto nároků), aby pachatelem postižení nemuseli absolvovat občansko-právní řízení.

Diferenciace výkonu trestu odnětí svobody (§56) je v zásadě správná. Pachatelé nenásilných trestných činů by neměli být zařazováni do věznic s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou, pokud je předpoklad, že se budou řádně chovat, nebudou ubližovat spoluvězňům a nepokusí se o útěk. To také přispěje k tomu, aby věznění za méně závažné činy se nestávaly snadno terčem šikany ze strany jiných kriminálníků.

Je jasné, že věznice nebo alespoň jejich oddělení jsou buďto určeny pro muže nebo ženy. Výkon trestu odnětí svobody vede k vynucené sexuální abstinenci vůči manželce či manželu (kromě případného dočasného přerušení výkonu trestu nebo návštěvy partnera v nějakém k tomu určeném vězeňském pokoji). Problémem zůstává výkon trestu vězení homosexuálů bez ohledu na to, za jaký čin byli odsouzeni. Je jasné, že nikdo nemůže být nucen pobývat na stejné cele s někým, kdo má takové sklony tak jako nemůže být nucen normální muž, aby pobýval na stejné cele s ženou. Umístit dva homosexuály na stejnou celu by jednak znamenalo běžně jim umožnit protipřirozený sex, když ani manželům, z nichž jeden nebo oba jsou vězněni, není běžně umožněno uspokojit v tomto ohledu svůj legitimní nárok. Navíc by to znamenalo vystavit nepřiměřenému pokušení někoho, kdo sice má tyto sklony, ale nechce je následovat. Mám proto za to, že není jiné možnosti, než aby homosexuálové byli umístěni sami v cele v době, kdy nejsou pod přímým dohledem dozorců (např. při práci nebo společném programu vězňů).

Při ukládání úhrnného trestu (§43) je třeba většího navýšení než je třetina sazby nejpřísněji stíhaného trestného činu, jehož se pachatel dopustil. To neznamená, že navrhuji prosté sčítání výše trestů za jednotlivé činy. Rovněž je třeba posuzovat přísněji pachatele, který se dopustí více samostatných trestných činů stejného druhu (např. loupeží) než jediného takového činu, i když celková způsobená škoda je stejná. Také mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§59) při recidivě by mělo být vyšší než o třetinu, zejména je-li tato opakovaná. Toto zvýšení by se mělo vztahovat na všechny trestné činy, ne tedy pouze na závažné zločiny.

Mezi polehčující okolnosti (§41) patří také případ, kdy trestný čin by páchán za okolností, kdy se pachatel musel velmi rychle rozhodnout, neboť to může vést ke snížení správnosti úsudku. Problematické je pokládat hrozbu nebo nátlak za polehčující okolnost, což by mohli uplatnit členové organizované skupiny a tvrdit, že se obávali sankcí pro sebe nebo své blízké, kdyby neposlechli vůdce skupiny. Pokud se někdo zapojí do takové skupiny zločinců, musí počítat s tím, že její vedení bude od něj vyžadovat poslušnost a vyvíjet na něj nátlak.

Ohledně přitěžujících okolností (§42) je třeba vypustit pro zneužitelnost v bodě b) slova o „z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti“. Rovněž pomsta není přitěžující okolností, pokud není možné dosáhnout spravedlnosti zákonnou cestou.

Upuštění od potrestání (§46 až §48) je třeba z trestního zákoníku vypustit. Pokud pachatel svého činu lituje, projevuje snahu jej napravit a lze očekávat, že se nebude dále trestných činů dopouštět, lze podle úvahy soudu uložit buď podmíněný trest, nebo (jak navrhuji výše) napomenutí či důtku. Podle §48 odst. 4d) soud může pachateli uložit, aby se podrobil „vhodným programům psychologického poradenství“. Toto ustanovení je problémové, připouští pokus o ideologickou indoktrinaci pachatele a kromě toho by měl být pachateli umožněn výběr takového programu, protože zpravidla pro jeho účinnost je nutná důvěra klienta k terapeutovi.

Ustanovení o zabrání spisů a zařízení (§101) vyžaduje zásadní reformulaci, aby nebylo ideologicky zneužitelné. Kromě toho může být dokonce užitečné šířit i některý opravdu závadový spis s cílem, aby ještě někdo další se spolupodílel na jeho kritice, byl vyžádán jeho názor nebo může být šířen spolu s jeho kritikou.

Podněcování k trestnému činu (§331) je dosti vágní formulace, spíše by mělo být vyzývání ke spáchání trestného činu. Podněcováním např. není konstatování, že daný čin je z hlediska morálky obhajitelný nebo že případné oběti si zaslouží něco, co je trestným činem. Podobně je tomu u schvalování trestného činu (§332). Odškodnění pachatele za trest (odst. 2) neznamená nutně souhlas s jeho činem, motivem může být nesouhlas s jeho potrestáním. Kromě toho někdy může být chvályhodným činem blíženecké lásky poskytnout výpomoc osobě pachateli blízké, která je postižena v důsledku výkonu trestu na pachateli, a to bez ohledu na postoj k činu pachatele. V každém případě by tyto skutkové podstaty měly být omezeny jen na nejzávažnější trestné činy (především násilné a majetkové). Nadržování (§333) by nemělo být trestné, jestliže se následně prokáže, že domnělý pachatel neměl být potrestán. Rovněž jestliže pachatel je odsouzen k trestu odnětí svobody např. 3 roky, je nesmyslné, aby ten, kdo mu umožňoval se skrývat, byl potrestán stejně.

Nepřekažení trestného činu (§334) je dle návrhu trestáno odnětím svobody až na tři léta, což je u některých jmenovaných činů (např. vraždy) příliš málo. Rovněž seznam trestných činů, kde je trestáno nepřekažení trestního činu, když pachatelem má být osoba blízká, je problematický, chybí zde např. vražda nebo znásilnění. Za některých okolností je nepřípustné, aby nepřekažení trestného činu nebylo trestné, jestliže by tím dotyčný „sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání“. Např. lupič, který vnikl do domu, má být stíhán pro nepřekažení pokusu o vraždu či znásilnění, ke kterému v tom domě zrovna dochází, neboť tyto činy jsou těžší než loupež. Paušální odvolávání se na nebezpečí ublížení na zdraví by vedlo k tomu, že by nikdo nebyl povinen přispěchat na pomoc oběti násilného trestného činu, protože to hrozí i v případě, že se obránce právem domnívá, že je silnější než útočník. Zvlášť by zde mělo být trestné, jestliže policista nepřekazí trestný čin. Na druhou stranu z trestnosti nepřekažení trestného činu je třeba vyjmout kněze, pokud se o přípravě trestného činu dozví v rámci zpovědi.

U neoznámení trestného činu (§335) je třeba seznam takových činů rozšířit, v návrhu chybí např. významné majetkové činy, znásilnění, kuplířství, šíření nakažlivé nemoci. Ohledně podmínek beztrestnosti mám podobné připomínky jako u nepřekažení trestného činu. Navíc obavy z pomsty pachatele na oznamovateli nebo osobě jemu blízké by měla mírnit účinná policejní ochrana, takže by k takovému důvodu beztrestnosti nemělo příliš často docházet. Je třeba (v odst. 3) doplnit, že oznamovací povinnost nemá lékař (zejména psychiatr) či psycholog, pokud se o činu dozví v rámci důvěrného sdělení svého klienta.

Ohledně vyhoštění (§78) je třeba zpřísnit podmínky, za kterých jej nelze uložit, protože není zájmem našich občanů, aby se na našem území zdržovali cizinci, u kterých je obava z páchání trestné činnosti nebo kteří s ohledem na jejich kriminální minulosti budou obtížně zaměstnavatelní.

Vydání českého občana k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu (§10) by nemělo být zcela zakázáno, ale podmínkou musí být trestnost činu podle českého zákona a podmínka, že nebude potrestán přísněji než v ČR. Rozhodně je třeba vypustit odst. 2 o evropském zatýkacím rozkazu, neboť to by umožňovalo postih našich občanů za ideologické činy, neboť v tomto ohledu je zvrhlost některých států EU ještě větší než je tomu v ČR.

Ustanovení ohledně přípravy k zvlášť závažnému zločinu (§20) je třeba upravit. Podmínkou zde musí být úmysl páchat nebo napomoci páchání trestného činu, samotné poskytnutí návodu (např. na výrobu zbraně schopné někoho usmrtit) nebo jiných informací bez úmyslu napomoci spáchání trestného činu by nemělo být trestné. Podobně např. samotné vlastnictví nebo obstarání nástrojů umožňujících překonání zámku nemůže být trestným činem, pokud není úmysl je protiprávně použít.

Problematické je ustanovení o tom, že účastníkem trestného činu se stává ten (§24 odst. 1 b), jenž vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. Myslím, že k tomu nestačí samotné vypracování návodu, jak by bylo možné trestní čin spáchat, ale je zapotřebí prokázat úmysl druhého pohnout ke spáchání trestného činu. Navržená promlčecí doba (§34 odst. 1) je příliš nízká, doporučuji zhruba dvojnásobnou. V odst. 3 je třeba stanovit, že do promlčecí doby se nezapočítává období, kdy pachatel nadále páchá podobné trestné činy a dále období, kdy je někdo místo pachatele nespravedlivě odsouzen za trestný čin, pokud pachatel o tom ví.

Spáchání trestného činu se zbraní (§394) je právem postihováno u řady trestných činů přísněji. Mělo by být výlovně uvedeno, že to zahrnuje i případ, kdy pachatel vystupuje s napodobeninou (střelné) zbraně s cílem vyvolat přesvědčení, že je ozbrojen.

Závěr

V rámci tohoto seriálů byly probrány hlavní připomínky k návrhu trestního zákoníku, které se snažily ukázat jak neprávnost některých jeho principů, tak jeho dílčích ustanovení. Samotný návrh zákona je pak odrazem úrovně našeho veřejného života a politiky. Z připomínek pak vyplývá, jak jsme na tom špatně. Myslím, že by příprava trestního zákoníku měla zajímat naše občany, neboť až bude chválen a budou podle něho (nespravedlivě) obžalováni, bude asi už pozdě. Mohu jen vyzvat čtenáře k tomu, aby se se svými připomínkami obraceli na zákonodárce a podle možností upozorňovali na jeho nesprávnosti v médiích.

Pro pohodlí čtenářů uvádím odkazy na jeho předchozí části:

I. část - Úvod k návrhu trestního zákoníku http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-i-cast&cisloclanku=2007090033
II. část - Činy proti životu a zdraví - http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-ii-cast&cisloclanku=2007100003
III. část - Činy související se sexualitou - http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-iii-cast&cisloclanku=2007100004
IV. část - Ideologie v trestním zákoníku - http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-iv-cast&cisloclanku=2007100008
V. část - Činy proti státu a jeho zájmům http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-v-cast&cisloclanku=2007110003
VI. část - Trestné činy proti majetku - http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-vi-cast&cisloclanku=2007110019
VII. část - Ostatní trestné činy - http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=trestni-zakonik-–-vii-cast&cisloclanku=2007120002

[Akt. známka: 4,00 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Michal Kretschmer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.