Dnešní datum: 20. 08. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Studie >> Trestní zákoník – V. část

Studie

* Trestní zákoník – V. část

Vydáno dne 04. 11. 2007

Spravedlnost Činy proti státu a jeho zájmům
V této části se budu zabývat některými činy, které poškozují skutečné nebo údajné zájmy státu. Vzhledem k velkému počtu toho se týkajících paragrafů není možné v tomto příspěvku se tomu věnovat komplexně, takže se omezím jen na některé připomínky. Některými z těchto činů může být způsobena škoda jiným osobám a to může být oprávněně předmětem občansko-právního sporu nebo i trestním činem. Do této části jsou však tyto činy zařazeny proto, že je postihuje trestní zákoník, i když ke způsobení škody nedojde.

V průběhu práce na tomto seriálu došlo k tomu, že na stránce Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504 je k disposici ke stažení novější verze návrhu trestního zákoníku, do které byly zapracovány některé připomínky, jež ministerstvo obdrželo. Jedná se z velké míry jen o nevýznamné úpravy, jako je sloučení dvou paragrafů do jednoho. Tím však došlo k přečíslování paragrafů, takže od této části budu uvádět čísla paragrafů podle nové verze návrhu.

Je správné, že jsou trestnými činy padělání a pozměnění peněz (§200), neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§201), udávání padělaných a pozměněných peněz (§202), neoprávněná výroba peněz (§204). Navržená výše trestu za padělání je srovnatelná s těžkým ublížením na zdraví, což je myslím příliš přísný trest, zejména pokud rozsah padělání nebyl příliš velký. U §202 podmínkou trestnosti musí být, že dotyčný ví, že udává padělané či pozměněné peníze, protože někdy to nelze pro laika poznat nebo si toho nemusí dotyčný všimnout (obvykle nekontroluje každou bankovku v balíčku).

Výroba a držení padělatelského náčiní (§203) by měla být trestná jen tehdy, pokud takové věci mají toto jednoznačné určení. Jsou-li použitelné k napodobení či kopírování i jiných předmětů než peněz či platebních prostředků, nemělo by se jednat o trestný čin. Pokud však někdo takové náčiní poskytne někomu za účelem padělání peněz či platebních prostředků, má být souzen jako spolupachatel padělatele.

Ohrožování oběhu tuzemských peněz (§206) představuje problematický paragraf. Trestnost toho „kdo neoprávněně vyrobí nebo vydá náhražky tuzemských peněz, nebo kdo takové náhražky neoprávněně dává do oběhu“ (odst. 1) znamená, že stát si činí nárok na monopol ohledně peněz. Jistě, že stát má nárok vydávat peníze, které jsou na jeho území platné, ale není důvod, aby nějaké jiné skupiny lidí nebo organizace nemohly vydávat nějaké ceniny používané na základě dobrovolnosti plátcem i příjemcem jako protihodnota za poskytnuté zboží nebo služby. Není jasné, co se rozumí termínem „náhražky tuzemských peněz“, protože takové poukázky na odběr nějakého zboží nebo služby se již používají (např. různé stravenky, které přijímají celé sítě provozoven). Pravdou je, že tyto poukázky mají uvedenou hodnotu v korunách. Ale proč by nemohla nějaká skupina lidí dobrovolně používat nějakou svou měnu a v rámci styku mezi sebou nepoužívat ceny v této jejich vlastní měně. Snad by se mohla tímto způsobem bránit inflaci, které stát bránit nechce či nedokáže a která významně znehodnocuje majetek občanů. Ohledně trestnosti poškozování peněz a neoprávněného odmítání přijímat tuzemské peníze lze souhlasit s tím, že přijímající může žádat o zaslání částky v českých korunách na svůj účet, jedná-li se o větší částku.

Stát má nesporně právo na existenci a tím i na opatření si k tomu nezbytných finančních zdrojů. Proto je v principu správná trestnost zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§207), neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění (§208) a dalších podobných činů. Sem nepochybně spadají velké daňové podvody. Vzhledem k tomu, že stát si osobuje kompetence, které mu nepřísluší, ve výkonu svých funkcí je velmi neefektivní a vyžaduje více než je spravedlivé, není nic nemorálního, jestliže občan tyto své povinnosti plní jen v přiměřeně menším rozsahu. Dalším důvodem proč z hlediska morálky může být dovolené neposkytnout státu jím požadované plnění je to, že tento stát je právním nástupcem socialistického státu i předchozích politických režimů (kromě období protektorátu), které tehdejší své občany i organizace a tím i případné jejich dnešní dědice nespravedlivě připravil o majetek. Vzhledem k tomu, že restituce proběhly selektivně a neúplně, je zde poměrně velký počet občanů, kteří mají právo se tajně odškodňovat na státu (v rozsahu utrpěných škod s příslušenstvím jako jsou úroky), neboť nejsou schopni právní cestou dosáhnout uspokojení svých spravedlivých nároků. Z těchto důvodů by bylo žádoucí, aby tyto činy (zejména když se nejedná o opravdu veliká částky) byly výrazně méně trestány. To platí i o výši trestní sazby u dalších paragrafů týkajících se daní (§210 až §212, §221).

Podle §208 je trestné neodvedení zákonného zdravotního a sociálního pojištění. Někdy se však může jednat o situaci, kdy zaměstnavatel je schopen dostát svým finančním závazkům vůči zaměstnancům, tj. vyplatit jim mzdu podle smlouvy, ale nemá už prostředky na uhrazení souvisejících povinných plateb. V takovém případě právem zaměstnavatel upřednostní své zaměstnance před státem a jeho institucemi. Podobně se může stát, že firma nebo živnostník v důsledku nečekaně nepříznivého vývoje své podnikatelské činnosti nebude schopen uhradit daň. To by též nemělo být trestné, pokud se nejedná o úmysl nebo o hrubou neprozřetelnost.

Neoprávněné podnikání (§218) by nemělo být trestné, jestliže z něj nevznikla škoda, byly přitom uhrazeny daňové a podobné z něj vzniklé dopady a nedošlo k ohrožení zdraví zákazníků. Za těchto podmínek se jedná jen o správní delikt. Podobně neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry (§219) by bylo nesmyslně trestáno, jestliže by se jednalo o příležitostné akce pořádané na nějakých akcích či setkáních nebo o dobrovolné sázení v uzavřené skupině kolegů na pracovišti, sousedů, studentů apod.

Paragraf týkající se poškození finančních zájmů Evropských společenství (§227) považuji za zbytečný, protože jsem stoupencem vystoupení České republiky z Evropské unie. Kromě toho lze uvedené činy stíhat jako podvod.

Je myslím v pořádku, že stát chce uplatnit svůj vliv ohledně zacházení se speciálním zbožím, technologiemi, vojenským materiálem, a to i ohledně místa určení těchto věcí. Přesto však mám za to, že navrhované trestní sazby jsou příliš vysoké u porušení předpisů o kontrole vývozu, zboží a technologií dvojího užití (§229), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§230), zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití (§231), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§232), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§233) a u zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem (§234). Nebezpečí je v tom, že rozsah takových nedovolených činů může být nepřímo novelizován změnou předpisů vymezujících takto kontrolované zboží a technologie apod. Ohledně nedovoleného obchodu s vojenským materiálem mělo by se rozlišovat mezi jeho obranným a útočným použitím.

Každý má právo na přiměřenou sebeobranu. Proto samo o osobě je mravně dovolené opatřit si k tomu potřebné zbraně úměrné nebezpečí, druhu a rozsahu uvažovaného útoku. Pokud by se např. po krajině potulovaly ozbrojené lupičské bandy, pro obyvatele samoty bude na místě, bude-li mít k disposici netoliko pušku či pistoli, ale i samopal. Do jisté míry morální nárok na vlastnictví zbraně ztrácí ten, u koho je předpoklad, že ji použije k zločinu, jak tomu zpravidla bude u propuštěných pachatelů násilných trestných činů. Trestný čin nedovoleného ozbrojování (§247) by se měl tedy týkat jen těch, kteří na základě zákona ztratili právo vlastnit a používat zbraň. A samozřejmě také případů, kdy druh či počet držených zbraní je neúměrný předpokládanému nebezpečí útoku. Rovněž je v pořádku trestnost „padělání, pozmění, zahlazování nebo odstraňování jedinečného označení střelné zbraně, které umožňuje její identifikaci“.

S trestností činů proti životnímu prostředí (§261 až §269) lze v principu souhlasit, protože člověk má být moudrým správcem přírody, která je tu sice pro něj, ale nikoliv tak, aby ji poškozoval a ničil. Přesto však v některých případech je navrhovaný trest příliš přísný (např. §263 odst. 1 – poškození lesa). K zdůvodnění trestnosti takových činů je správné zde aplikovat teorii o tom, že vlastnictví nedává vlastníkovi ničím neomezené právo libovolně nakládat s vlastněným předmětem, který také slouží obecnému dobru.

U činů neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (§267 a §268) by měl být rozlišován případ, kdy dochází k ničení či poškozování těchto živočichů i rostlin, a případ, kdy se jedná pouze o manipulaci a obstarání si takového exempláře. V tomto druhém případě jsou navržené tresty příliš vysoké. Ohledně šíření nakažlivé nemoci zvířat (§274) a šíření nakažlivé nemoci a škůdce užitkových rostlin (§275) formulace „způsobí nebo zvýší nebezpečí“ je dost vágní a snad i zneužitelná. Kromě toho tyto činy jsou i nedbalostní a v takovém případě jsou navržené tresty příliš vysoké.

O některých trestných činech proti republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci (§277 až §290) bylo již pojednáno v předchozí části, takže zde se zaměříme na zbývající z nich. Většinou se jedná o ochranu oprávněných zájmů státu. U některých paragrafů by bylo žádoucí snížit spodní trestní sazbu. Za problematickou pokládám ochranu mezinárodních organizací a jejího postavení zmíněnou v některých paragrafech. Podobně bezpodmínečné poskytnutí ochrany cizímu státu (dle §281) by kriminalizovalo jednání směrující ke svržení tyranského režimu v takovém státě. Ohledně ochrany prozrazení utajovaných informací (§284 až §286), nemělo by být trestné zjištění a sdělení informace, pokud ta byla získána z otevřených zdrojů. Analogická je totiž situace kněze, pro něhož platí bezvýjimečný zákaz sdělit to, co se dozvěděl ve zpovědi. Ten je však oprávněn (s náležitou opatrností) sdělit informaci, kterou se kromě ze zpovědi dříve nebo později dozvěděl také jiným způsobem.

Každý občan má právo na to, aby před soudním řízením bylo užito všech skutečností v jeho prospěch. Proto sdělení utajované informace nesmí být trestné, jestliže je užita v rámci vyšetřování nebo soudního jednání, ať již ve prospěch nebo ke škodě obviněného či některé ze sporných stran. Svědek se proto nesmí odvolávat na povinnost mlčenlivosti, pokud jeho svědectví je pro projednávanou věc důležité. Takovou výpověď je ovšem možné uskutečnit s vyloučením veřejnosti a lze též zavázat účastníky řízení k tomu, aby tuto informaci dále nešířili.

U válečné zrady (§ 288) chybí trestnost takového jednání za okupace státního území nepřítelem.

Služba v cizích ozbrojených silách (§289), pokud nemá přímou vazbu na bezpečnostní situaci ČR, by neměla být trestná, neboť takové počínání jednotlivců představuje jejich (možná pochybnou) výdělečnou aktivitu, která neohrožuje zájmy státu ani jeho občanů.

Je správné, že je trestné násilí proti orgánu veřejné moci (§291) a násilí proti úřední osobě (§293). Jestliže však takový orgán překračuje své kompetence nebo jedná nespravedlivě, užití násilí je oprávněné nebo alespoň se jedná o polehčující okolnost, neboť takový čin vychází ze spravedlivého rozhořčení a může být jediným způsobem okamžité obrany proti úřední zvůli. Problematické je také poskytnutí stejné ochrany i osobám, které vystoupily na ochranu orgánu veřejné moci nebo úřední osoby (§295 odst. 1), pokud by takové vystoupení mělo ráz jen vyjádření souhlasného postoje, neboť na jednání těchto orgánů a osob mohou být rozdílné názory a není tudíž důvod chránit jen některý z nich. Vzhledem k tomu, že legitimita tzv. mezinárodních soudních orgánů je pochybná, nemohu souhlasit s ochranou „osob zastávajících funkci nebo zaměstnaných nebo pracujících v mezinárodním soudním orgánu“ (§295 odst. 2).

Přisvojení pravomoci úřadu (§296) má být trestné, jedná-li se o vědomé usurpování si pravomoci, která někomu nenáleží. Může se však vyskytnout případ, že se někdo v dobré víře mylně domnívá, že je úřední osobou (např. že byl zvolen či nebyl právoplatně odvolán). Ohledně trestnosti toho, „kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci“, se musí jednat o úkon, kterému je přisuzováno zdání jurisdikce či vykonatelnosti. Kdyby někdo uskutečnil nad někým soud a vynesl rozsudek, jenž by byl pouze vyjádřením toho, že souzený zasluhuje určitý trest, aniž by si přisvojoval pravomoc jej vykonat nebo vyzýval, aby byl vykonán, jednalo by se pouze o morální odsouzení. A to by nemělo být trestné.

Ohledně pohrdání soudem (§304) jsou problematické formulace o urážlivém chování nebo o znevažování soudu, neboť není dobře definováno, co to znamená. Rozhodně to není kritika soudu nebo poukaz na mravní nedostatky, nedostatek logického uvažování nebo na odbornou nezpůsobilost soudce. Není též jasné, zda „jednání soudu“ není chápáno ve smyslu celé doby, kdy se soud případem zabývá včetně období mezi jednotlivými soudními jednáními.

Maření výkonu úředního rozhodnutí (§305) by nemělo být trestné, jestliže někdo nesplní úřední rozhodnutí apod., jestliže se následně prokáže, že toto rozhodnutí bylo nesprávné (např. útěk nevinného z vazby, nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody). Podobně to platí i o osvobození vězně (§306).

Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice (§308) by nemělo být trestné v případě, že osobě, které by bylo takto pomoženo, by jinak hrozilo vyhoštění do země, kde by byl trestán či jinak závažně pronásledován za své politické či náboženské přesvědčení, národnost, rasu apod.

Českým zájmem rozhodně není, aby zde docházelo k neoprávněnému zaměstnávání cizinců (§310). Přesto by však takový čin neměl být trestný, jedná-li se o práci těchto cizinců pro privátní osoby (např. při stavbě) nebo o příležitostné sezonní práce (např. sběr ovoce) nebo jestliže firma byla prokazatelně neúspěšná v zajištění svých potřeb pomocí českých pracovníků nebo jiných osob s platným pracovním povolením. Rovněž může dojít k případu, že je někdo nezaviněně uveden v omyl na základě falešných podkladů předložených cizincem.

Ohledně vzpoury vězňů (§312) je třeba rozlišit mezi násilnými akcemi vězňů a mezi nenásilným odporem, jenž může představovat i legitimní formu protestu proti nedodržování pořádku, slušného chování dozorců a norem ve vězení. Kriminalizace nenásilného odporu vyžaduje proto upřesnění.

Křivé obvinění (§313) musí být úmyslné s vědomím nepravdivosti obvinění. Nezaviněný omyl nebo pouhé vyjádření důvodného podezření k tomu nestačí. Je správné trestat křivou výpověď a nepravdivý znalecký posudek (§314). Problematické je ustanovení o zamlčení podstatné okolnosti, neboť to předpokládá kvalifikovaný úsudek svědka o tom, co je pro věc podstatné. Na takové věci by se ale spíše měl přímo zeptat ten, kdo vede výslech svědka. Rozšíření činu na výpověď před tzv. mezinárodními soudními orgány by mělo být vypuštěno, podobně i u křivého tlumočení (§315).

Ohledně padělání a pozměnění veřejné listiny (§316) by nemělo být trestné samotné opatření, přechovávání či vytvoření prostředku či pomůcky, které sice mohou sloužit k páchání tohoto trestného činu, ale který má také jiné užití, jež není trestným činem.

Z formulace o porušení tajnosti hlasování (§319) nevyplývá, že se to nevztahuje na případ, kdy někdo dobrovolně sdělí, jak sám hlasoval, a na osoby, které taková dobrovolná sdělení zpracovávají a zveřejňují.

Činy proti branné povinnosti (§336 až §341) jsou do trestního zákoníku zahrnuty oprávněně. Zdá se, že v určitých případech se tím stává trestná nepovedená sebevražda nebo příprava k ní, neboť tím došlo k zmaření způsobilosti k plnění branné povinnosti (§336), a také sebepoškozování. Nic proti tomu, ale pak mám za to, že by tyto činy měly být trestné, i když chybí důsledky ve vztahu k branné povinnosti (např. u osob starších 60 let).

Problematické je nenastoupení mimořádné služby v ozbrojených silách z nedbalosti na základě na základě veřejné vyhlášky nebo mobilizační výzvy v případě (§341 odst. 2), neboť to předpokládá, že je povinnost každého sledovat, co se děje a jaké jsou veřejné vyhlášky, což je v rozporu s právem člověka se stáhnout do ústraní a skutečným způsobem života některých lidí. Samo o sobě je v pořádku, jestliže jsou postihovány vojenské trestné činy (§342 až §366). Někdy však neuposlechnutí rozkazu (§342) může naopak být povinností, pokud takový rozkaz buď odporuje zákonu či jiným morálním normám nebo jeho uposlechnutí by způsobilo větší škodu než uposlechnutí. V těchto případech tedy neuposlechnutí rozkazu nemá být trestáno. Závažnost neuposlechnutí oprávněného rozkazu může být nepatrná, proto by měla být snížena dolní trestní sazba.

Urážka mezi vojáky (§345), pokud není doprovázena násilím nebo pohrůžkami, by měla být z trestníku zákoníku vypuštěna s ohledem na neexistující definici urážky i malé nebezpečnosti tohoto činu.

Ohledně porušení povinnosti strážní služby (§356) je třeba zohlednit, že k tomu může dojít nezaviněně v důsledku zdravotního stavu nebo momentální indisposice vojáka (usnutí ve strážní službě).

Ohledně styků ohrožující mír (§382) není důvod tuto ochranu bez dalšího rozlišení poskytovat i jiným státům.

Trestnost porušení mezinárodních sankcí (§377) vychází z předpokladu, že rozhodnutí OSN nebo EU nebo OSN jsou moudrá a spravedlivá. To však v řadě případů neplatí. Dikce tohoto paragrafu činí i samotnou vládu vůči těmto organizacím nesvéprávnou a tím ruší suverenitu ČR, aby rozhodla, ke kterým z těchto sankcím se připojí. Paragraf předpokládá a vyžaduje bezvýhradnou podporu mezinárodních sankcí, což je v rozporu se suverenitou státu, který má právo se vzepřít mezinárodnímu diktátu, považuje-li jej za nespravedlivý nebo nevhodný. Kromě toho je právem státu vyhlásit vlastní sankce nezávisle na jiných státech či mezinárodních organizacích a jejich porušení podle návrhu trestního zákoníku není zde chráněno. Zmínka o lidských právech umožňuje, aby porušení tohoto paragrafu bylo stíháno z ideologických důvodů (např. by mohla mezinárodní organizace zločinně vyhlásit sankce proti státu, který odmítá potraty nebo homosexuální partnerství). Rovněž vyhlášení sankcí proti státu, který usiluje o posílení svého zbrojního potenciálu (včetně úsilí o získání odstrašující síly v podobě jaderných zbraní) může být problematické, pokud takový stát tak činí za účelem své legitimní obrany. V každém případě tento paragraf by se měl vztahovat jen na sankce přijaté ČR.

Urážka parlamentáře (§384) by měla být vypuštěna z trestního zákoníku s ohledem na nejasnost definice této skutkové podstaty.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že je dobře, že v návrhu trestního zákoníku nejsou obsaženy takové činy, jako je urážka presidenta, státního orgánu (jiného než soudu), pomlouvání státu nebo mezinárodní organizace či protistátní propaganda.

[Akt. známka: 5,00 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Michal Kretschmer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.