Dnešní datum: 12. 12. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Studie >> Trestní zákoník – IV. část

Studie

* Trestní zákoník – IV. část

Vydáno dne 11. 10. 2007

Spravedlnost Ideologie v trestním zákoníku

V této části se budeme zabývat činy, které návrh trestního zákoníku postihuje, protože mají jasnou ideologickou dimensi. Jedná se o hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§327), podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§328) a potlačování práv z důvodu rasové, etnické nebo jiné příslušnosti (§329). Rovněž v některých případech může být projev odporu vůči postojům jiných lidí interpretován jako výtržnictví (§331). Také presentace vlastních názorů může být považována za ohrožování morálního stavu vojenské jednotky (§365). Diskutabilní jsou rovněž trestné činy sabotáže (§286), spolupráce s nepřítelem (§291), některé body paragrafu útoku proti lidskosti (§374), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§375) a podněcování útočné války (§380).

Zcela zřetelně mají ideologický charakter trestné činy podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§376), projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§377), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§378). To platí i o některých zvláštních okolnostech u celé řady trestných činů, kdy lze pak uplatnit vyšší trestní sazbu.

V následujícím mi nejde o to, abych tvrdil, že všechny tyto v zákoníku uvedené činy jsou něčím dobrým. Beze sporu alespoň mnohé z nich jsou špatné, ale jejich kriminalizace je zneužitelná, v některých případech přinese utrpení nevinným osobám a celkově více zla než dobra. Proto by takové věci neměly být trestně stíhány.

Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§327) je bez dalšího upřesnění ustanovení určené k persekuci politicky a jinak nepohodlných osob než aby sloužilo jako ochrana nespravedlivě napadaných osob. V některých případech bude použito proti těm, kdo zcela správně jednají. Tohoto jednání se dopouštěl Jan Křtitel, jenž přicházející farizeje a saduceje nazývá „plemeno zmijí“ (Mat 3,7), sám Ježíš nazývající zákoníky a farizeje pokrytci, blázny, slepci a hady (Mat 23) i apoštol Jan hovořící o některých židech jako obci satanově (Zjev 2,9 a 3,9). Kromě toho podněcováním k nenávisti ani hanobením konkrétní osoby není vyjádření morálního odsouzení chování osob (např. homosexuálů), odmítnutí něčího náboženství, uvedení statistických dat relevantních pro skupinu osob (např. údaje o cikánské kriminalitě, vlivu židovského kapitálu apod.). Zcela nepřijatelná je aplikace tohoto paragrafu na jednání vztahující se ke „skupině lidí vymezené jejich sexuální orientací“, jak to zmiňuje důvodová zpráva k tomuto paragrafu. Nic takového jako „sexuální orientace“ neexistuje, je to zcela mylný liberální konstrukt usilující o to, aby se různé perverze (sodomie, bestialita, pedofilie, nekrofilie, masochismus aj.) jevily jako něco daného, co se vymyká morálnímu posouzení. Odsouzení těchto zvrhlostí, a to i před osobami, které se jich dopouštějí nebo s nimi sympatizují, nepředstavuje samo o sobě hanobení osob, ale odsouzení zla. Jsme oprávněni a povinni jasně označit to, co je špatné, jako zlo i hřích, ale nejsme oprávněni soudit subjektivní odpovědnost toho, kdo tak činí, tedy hříšníka, neboť neznáme a obvykle ani nemůžeme znát, zda tak činí s plnou svobodou a poznáním, resp. zda jeho nevědomost je zaviněná. Osobně jsem však proti tomu, aby byli lidé, ať žijící nebo již mrtví, vulgárním způsobem zesměšňováni (např. karikaturou, která není argumentem).

Pokud bychom zde měli stát, jenž se řídí křesťanskými principy a jehož občané jsou převážně křesťané, bylo by žádoucí, aby křesťanské náboženství a jeho hodnoty byly více chráněny zákonem než jiné postoje. Protože tomu tak není, jeví se mi jako menší zlo, vypustit celý tento paragraf. O tom, jak tento paragraf je pojat ideologicky, svědčí i navržený trest (až tři roky), který je vyšší než trest za vyhrožování usmrcením podle §326 odst. 1 (až na jeden rok). Podobné připomínky mám i k podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§328). Nenávist k jiným lidem je opravdu něco špatného, ale často se zapomíná, že nenávistí není negativní vztah k jejich postojům a skutkům nebo jejich přímé odsuzování. Formulace „jiná skupina osob“ je natolik všeobecná, že ji lze aplikovat téměř na jakoukoli množinu osob. Znění paragrafu dokonce stíhá úsilí, aby zákonodárné orgány stanovily rozdílná práva pro sdílné skupiny osob. Bude tak moci být kriminalizováno veřejné úsilí o to, aby volební právo neměly ženy, bývalí komunisté nebo dementní starci, praktikující homosexuálové nemohli pracovat s dětmi a mládeží, satanisté nemohli veřejně šířit své bezbožnosti nebo uživatelé drog neměli právo získat řidičský průkaz. Stávající tzv. lustrační zákon (jakkoli je nedostačující) je právě příkladem omezení právě pro jistou skupinu osob. Rovněž může být žádoucí, aby byl rozdílný přístup k žadatelům o asyl či české občanství v závislosti na národnosti, rase nebo náboženství. Ve stávající formulaci je tudíž i tento paragraf nesmyslný, zneužitelný a je třeba jej vypustit.

Potlačování práv z důvodu rasové, etnické nebo jiné příslušnosti (§329) při prodeji výrobků, poskytování služeb apod. odporuje principu svobody podnikatele ve výběru svých zákazníků a dodavatelů. Není ničí právo, aby někdo jiný byl povinen s ním uzavřít smlouvu, která je svobodným úkonem subjektů. Tomu by muselo předcházet dobrovolné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Dokonce smlouva uzavřená pod nátlakem (a takovým by bylo ustanovení zákona) je považována za neplatnou. Povinnost podnikatele poskytovat své služby komukoliv může ohrozit jeho zisk. Pokud by měl poskytovat takovou veřejnou službu, je třeba, aby za to byl státem odměňován. Pro podnikatele může být žádoucí vyhýbat se poskytování prodeje a zejména pak služeb některým osobám s ohledem na své předchozí zkušenosti s nimi jako s jednotlivci nebo s ohledem na statisticky významné skutečnosti vztahující se k chování nějaké skupiny. Může tak být rozumné např. nevpustit skinheady na taneční zábavu, na které jsou již přítomni cikáni, nebo naopak cikány do prostředí, kde by se snadno stali terčem útoku. Pronajímatelka bytu může mít dobrý důvod k tomu, aby ubytovávala pouze ženy, hoteliér může být přesvědčen, že ubytování homosexuální dvojice nebo skupiny představuje spoluvinu na hříchu, ředitel nábožensky orientované školy vyžaduje shodnou víru svých učitelů, aby dosáhl žádoucí formace žáků. Takto obecně formulovaný paragraf je třeba zcela odmítnout. Pokud by byl přijat, vzniká v některých případech mravní povinnost jej nerespektovat, a to za cenu sankcí ze strany státu.

Paragraf týkající se výtržnictví (§331) vyžaduje přeformulování. Ve vztahu k němu chybí jasná definice hanobení a hrubé neslušnosti. Pokojné vyjádření odporu vůči památce (ne tedy její poničení, např. shromáždění se před pomníkem nějakého komunisty a jeho odsuzování) či vůči veřejné akci (např. protest proti výstavě odporující přesvědčení protestujících) není výtržností. Není také důvod zvláště chránit sportovní utkání, kulturní akce nebo nějaká pietní či jiná shromáždění proti jakémukoli odporu. Stačí stanovit, že tento odpor nesmí být násilný, nesmí být tyto akce překaženy nebo vážně narušeny záměrným působením nadměrného hluku apod.

Nejsem úplně proti trestnosti výtržnictví - např. hlasité nadávky vůči někomu na veřejnosti, lehání si doprostřed vozovky, blokáda veřejné cesty (to je zároveň porušení cizích práv), opilecké chování, soulož nebo její předstírání na veřejném místě, veřejné nabízení prostituce, sexuálně explicitní reklama, obnažování se, předstírání rvačky), ale je to třeba definovat či nějak taxativně vymezit.

Závažnost ohrožování morálního stavu vojenské jednotky (§365) závisí na tom, jaké činnosti armády jsou tím zcela nebo částečně změřeny či ohroženy. Tudíž v některých případech může naopak být žádoucí pokusit se ovlivnit mužstvo, aby ke splnění nedobrých záměrů velení nedošlo. V každém případě je třeba formulovat tento paragraf tak, aby pod něj nespadala pokojná presentace vlastních názorů a jejich zdůvodnění a byla zachována přiměřená svoboda slova. Nadpis paragrafu „Ohrožování morálního stavu vojenské jednotky“ neodpovídá pak samotnému jeho textu. Vyjádření mínění, že vedená válka je nespravedlivá nebo stejně prohraná, sice může vést k malomyslnosti mužstva a neochotě bojovat, ale není popuzováním ani rozvracením vojenské kázně. Nadpis paragrafu by se proto měl změnit na „Popuzování proti vojenské službě a rozvracení vojenské kázně“.

Sabotáž (§286), pokud je tím myšlen násilný čin směřující proti representantům nebo majetku legitimních institucí, je jistě závažným trestním činem. Z dikce návrhu zákoníku však jasně neplyne, zda by nemohly být za ni považovány pouhé verbální útoky proti představitelům státních orgánů a dalších uvedených subjektů a také proti jednání a záměrům těchto subjektů. Mám zde na mysli šíření pravdivých informací o těchto subjektech a vyjádření negativních postojů k nim. Může se zde jednat o úsilí směřující k vyvolání pasivního odporu skupiny obyvatelstva proti současnému působení těchto subjektů s cílem dosáhnout změny pokojnou cestou či o uvedení těchto subjektů ve všeobecnou nevážnost, což významně může snížit akceschopnost těchto subjektů. Takové jednání se může dít na základě poznání zločinů těchto subjektů, jako jsou některé mezinárodní organizace (OSN a k němu přidružené organizace, EU) nebo i o státní orgány ČR. Šíření takových poznatků je zcela legitimní a zmařit plnění některých jejich úkolů je naopak žádoucí. Je proto třeba, aby bylo jasně v zákoně vyjádřeno, že sabotáž vyžaduje násilné skutky. Kromě toho trestněprávní ochrana mezinárodních organizací bez dalšího upřesnění je problematická.

Spolupráce s nepřítelem (§291) je něčím zavrženíhodným, jedná-li se o případ, že tento nepřítel vede proti ČR nespravedlivou válku. Pokud by tomu tak nebylo (např. s ohledem na přijaté mezinárodní vojenské závazky), neměla by být trestné poukazovat na nesprávnost účasti na válce na straně ČR, poskytovat jejímu protivníku humanitární pomoc a ideovou podporu. Doporučuji stanovit, že trestnost spolupráce s nepřítelem se týká jen jeho vojenské (včetně zpravodajské) podpory a materiálové podpory směřující k jeho výhodě při vedení války, nikoliv podpory ideové a humanitární.

Útok proti lidskosti,, tak jak je vymezen v §374, je obvykle něčím špatným. Ohledně výše trestní sazby je zde třeba určitého rozlišení jednotlivých jmenovaných činů, přičemž vraždy, mučení, násilné provádění potratů nebo nucení k nim a zločiny spojené se sexualitou jsou nejvážnější. Na druhou stranu státní orgány ČSR a mnoho našich občanů se dopustilo vyhnání Němců a Maďarů, tedy deportace nebo násilného přesunu skupiny obyvatelstva dle odst. 1 bod c) tohoto paragrafu, a většinové mínění (já však ano) to nepovažuje za odsouzeníhodný čin, ale za oprávněnou reakci na jednání Hitlerova Německa vůči ČSR. Není cílem tohoto článku probírat tuto problematiku, chci pouze ukázat na to, že není jasné, zda deportace určitých skupin obyvatelstva je vždy něčím špatným. V současnosti by např. mohla v některých evropských zemích přicházet v úvahu deportace části mohamedánů s cílem zajistit vlastní národní kulturní a náboženskou identitu. Současný vývoj v nástupnických státech bývalé Jugoslávie a postoje tzv. mezinárodního společenství vedou více méně k tomu, že vyhnání na etnickém nebo náboženském základě je petrifikováno, a není požadován návrat k multinárodnostní společnosti. Zmíněný paragraf vyžaduje lepšího vymezení.

Apartheid a diskriminace (§375 a § 374 odst. 1 bod f) mohou být za některých podmínek něčím žádoucím. Může např. dojít k tomu, že potíže při soužití s nějakou etnicky, nábožensky nebo jinak vymezenou skupinou obyvatelstva jsou pro slušnou většinovou společnost natolik neúnosné, že nejlepším způsobem řešení takové situace je separace takové skupiny od ostatních. Apartheid tak může být v případě vážných občanských konfliktů formou, jak jim předcházet či je zmírnit. Takovýto apartheid může mít různou formu, vždy ale je nutné, aby neměl charakter kolektivního trestu, tedy aby příslušníkům dotčené skupiny bylo umožněno prokázat, že nevykazují ony nežádoucí negativní znaky, a byly tak vyňaty z opatření apartheidu. Problematikou diskriminace jsem se již zabýval v článku http://www.narmyslenka.cz/view.php?cisloclanku=2007080006, kde naopak dovozuji, že diskriminace je přirozená a někdy potřebná. Důvodem pro takovou potřebnost jsou zejména názorové postoje (např. ateismus resp. určitá náboženská víra, politické přesvědčení) a také vykazované mravní chování a sklon k němu (homosexualita). V dřívějších dobách bylo považováno za správné, aby židé byli odlišeni od křesťanů rozlišovacím znamením. To byl i postoj IV. lateránského koncilu v roce 1215 (cpt. 68) i názor sv. Tomáše Aq., který jej uvádí ve své Epistola ad ducissam Brabantiae (a. 8). Nejedná se tedy o nic samo osobě nemravné a tudíž i trestuhodné, jak se domýšlí autoři návrhu zákoníku. Antidiskriminační opatření nesmí být na újmu podnikatelské svobodě a obecnému dobru. Tyto body je třeba se zákoníku odstranit a skutečné zlo, které se toho týká, postihovat podle jiných paragrafů, resp. se pokusit definovat nespravedlivou diskriminační persekuci či postih. Diskriminace ze strany soukromých osob a institucí by měla být trestná jen za podmínek, že je nespravedlivá a vede ke způsobování závažné škody a nepředstavuje tedy pouze neposkytnutí nějakých výhod. Naproti tomu pro státní orgány by měla platit přísnější kriteria, za kterých smí někoho diskriminovat.

Podněcování útočné války (§380) je něčím opravdu špatným, pokud se jedná o válku nespravedlivou. Nespravedlivá a útočná válka však není totéž. Je-li věrohodně zjištěno, že hrozí napadení, je přípustné zaútočit jako první. Kromě toho existuje osvobozovací válka, kde útočník je veden úsilím zjednat lidu některé země úlevu od útisku, kterému se dostává od tyranského režimu. Taková válka může být správná a tudíž je i správné k ní vybízet. Zvláštní předpojatost a proradnost zákonodárce vykazuje navazující §381 v bodech b) a c), podle kterého podněcováním útočné války není jednání související „s účastí České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem“ a „s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, s kterými vyslovuje souhlas Parlament nebo vláda České republiky“. Tím je tedy zákonem stanoveno, že každá válka, na které se ČR zúčastní na základě rozhodnutí mezinárodních organizací (OSN, NATO) nebo na základě usnesení parlamentu či vlády, není trestná a tedy ani není trestné k ní podněcovat, propagovat ji a připravovat ji. Otázka po spravedlnosti takové války zde vůbec není nastolena. Je zde tedy zcela jasná ideologická vazba na politiku těchto mezinárodních organizací. Jinak by např. česká vojenská účast v Iráku byla trestná. Kromě toho členové vlády a poslanci jsou vyňati z působnosti trestního zákona v tomto ohledu.

Trestnost podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 376) předpokládá, že existují práva a svobody člověka. To je přesvědčení novějších filosofů a politiků, které tato práva a svobody do jisté míry libovolně konstruují. Starší myslitelé ale spíše hovoří o povinnostech člověka. V každém případě lidskými právy by mělo být něco, co je dáno přirozeností člověka a co se tedy nemění podle momentálních výmyslů lidí. Moderní filosofie není však nakloněna názoru, že existuje něco jako daná lidská přirozenost. Na přirozenost člověka existují různé názory a tím i lidská práva jsou nutně chápana v závislosti na filosofickém či náboženském přesvědčení. Autoři zákoníku tak podsouvají společnosti koncept lidských práv poplatný současné době, jenž vychází z osvícenectví. Tato práva však nejsou v zákoníku taxativně vyjmenována, což může vést k individuálním výkladům jednotlivých soudců. Nemyslím si však, že hovořit o lidských právech je zcela scestné. Je však přitom vyjít z cíle člověka, jímž je jak podle Aristotela, tak podle křesťanské nauky věčná blaženost spočívající v poznávání Nejvyšší Bytosti. Právem člověka je pak to, aby mu v dosažení tohoto jeho posledního cíle nebylo bráněno. Právo člověka je tedy vždy něco dobrého, nikoliv právo libovolně sebou disponovat a jednat, pokud to zřejmě (podle převládajícího mínění) neškodí druhým. Základním právem člověka je tak právo na život, na to, aby nebyl nespravedlivě poškozován na zdraví, na přiměřené užívání majetku a také na to, aby svobodně hledal a mohl nalézat pravdu. Lež a zlo nemá žádná práva, jakkoli v některých případech, mohou být tolerovány, aby se předešlo většímu zlu. Není např. tedy lidským právem vyznávat jakékoliv náboženství (jen nejvýše jedno z nich může být pravdivé), jakkoli i v čistě křesťanských říších byli židé tolerováni. Podobně jiný příklad – umělé oplodnění je něčím nepřirozeným a není to žádným právem, tak jako právem není žít v homosexuálním svazku. V současnosti některé organizace usilují o to, aby bylo prohlášeno za lidské právo „právo ženy na potrat“ (alespoň v některých případech). Kdyby se tak stalo a bylo to takto reflektováno v soudní praxi, octnou se všichni bojovníci proti potratům v nebezpečí trestního stíhání a posléze v kriminálu. Hnutí, které usiluje o to, aby tyto věci nebyly přípustné, může totiž být podle takových lidsko-právních sekulárních aktivistů začleňováno pod tento paragraf. Z těchto úvah vyplývá, že samotná koncepce lidských práv je problematická. Dále je třeba odlišovat lidská a politická práva. Například monarchistické hnutí usilující o zrušení všeobecného volebního práva a nastolení dědičné dynastie není ničím proti lidským právům. Podobně třeba hnutí usilující o návrat ke stavu, kdy ženy neměly volební právo. Obávám se, že autoři návrhu zákoníku to tak nechápou a že vyžadují přilnutí občanů k demokracii, ačkoli ona je jen jednou z možných forem (a spíše tou nejhorší) legitimní vlády.

K §376 je připojena také trestnost toho, kdo „hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob,“. Co je to zášť? Je to totéž jako nenávist? Nevím. Pokud milujeme pravdu a dobro, musíme nenávidět lež a zlo a tedy podle potřeby odhalovat takové věci jako něco špatného. Je tu třeba, jak vždy žádala křesťanská morálka, nenávidět hřích, ale milovat hříšníka. Vím, že pro mnohé je to těžké, ale je třeba na tom trvat. Láska může dokonce žádat, aby pro dobro společnosti byl z ní její člen, který škodí a nechce se napravit, tak jako pro dobro celého lidského těla je vyříznutí hnisajícího údu, který hrozí zachvátit nákazou celé tělo. Obávám se, že autoři návrhu zákona toto rozlišení nemají a ani nechtějí mít. Budou se tak snažit kriminalizovat ostré kritiky ateismu nebo některých náboženství, hlasatele hříšnosti homosexuálních skutků, označovatele žen, které úmyslně potratily (je to přece „skupina osob“ dle dikce zákona), za vražedkyně apod. Mohlo by sem také spadat zveřejnění pravdivých statistických údajů o nějakých nepříznivých skutečnostech (třeba zločinnosti) ve vazbě na rasu nebo národnost. Tento ideologický paragraf je třeba pro jeho zneužitelnost vypustit, jakkoli existuje v tomto ohledu řada opravdu špatných skutků.

Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§377) je třeba také z výše uvedených důvodů ze zákoníku vypustit. Jistě by šel aplikovat na všechny komunisty, neboť nesporně členství v politické straně, která má ve svém názvu slovo „komunistická“, je projevem sympatií ke komunismu. Pak už zbývá buď všechny komunisty pozavírat, nebo tvrdit, že komunismus není a nebyl hnutím směřujícím k potlačení práv a svobod člověka. Jiným problémem jsou sympatie k čelným představitelům těchto hnutí jako k osobám. Jsou třeba sympatie k admirálu Canarisovi nebo ke Gustavu Husákovi podporou příslušných závadných hnutí? Vždyť tyto osoby měly jistě i některé dobré stránky své povahy a chování. Kromě toho projevení sympatií k něčemu nebo někomu neznamená ještě s tím souhlasit. Tak je mi třeba sympatická postava generála Pinocheta, jakkoli ne všechny jeho skutky je třeba hodnotit kladně. Tato muž je však komunisty a evropskými liberály považován za diktátora potlačujícího práva lidí a naopak jeho odpůrci usilující o uvěznění tohoto starce jsou mi velmi nesympatičtí.

Ohledně popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 378) je z hlediska historie trestnost tohoto činu zaměřena proti tzv. popíračům holocaustu. To by samozřejmě bylo jednostranné, neboť jednak nebyly zahrnuty nežidovské oběti nacistů, jednak oběti jiných hromadných vyvražďování (např. uměle vyvolaný hlad na Ukrajině či vraždy Poláků v Katyni). Rovněž uplatňování čínské politiky jednoho dítěte má všechny znaky genocidy. Je-li něco pravda, pak popírání toho je něčím špatným bez ohledu na to, čeho se ta pravda týká. Zabíjení lidí z důvodu jejich rasy, národnosti nebo náboženství je v historii lidstva mnoho. Návrh zákona správně chápe, že je třeba se k tomu postavit neselektivně. Bude-li někdo obviněn podle tohoto paragrafu, měl by mít možnost se hájit. Ta obhajoba patrně bude spočívat v dokazování toho, že to, co tvrdí, je pravda, tedy že v onom konkrétním případu nedošlo ke genocidě. Tak se stane soudní proces zápasem o historickou pravdu. U soudu bude muset být použito svědectví znalce – historika. Pokud jeho posudek bude příznivý údajnému pachateli, octne se i on sám v nebezpečí trestního stíhání. Vzniká nerovnovážná situace – tomu, kdo nesprávně tvrdí, že v nějakém případě došlo ke genocidě, nehrozí nic, tomu, kdo ji nesprávně popírá, hrozí až 3 roky vězení. Myslím, že historická pravda se nedá takto zákonem nadekretovat a řešit. Přijetí zákona tím také ohrozí svobodu a tím i kvalitu historického bádání.

Již mnoho let se v médiích omílá téma tzv. holocaustu. Sám tento termín je nesmyslný, protože holocaust značí oběť přinášenou Bohu, která je celá strávena ohněm. Nacisté takový obětní úmysl neměli a samotné oběti nebyly „bez vady“, jak vyžadoval mojžíšský zákon (Lev 1, 3-10). Jisté je, že nacisté měli negativní vztah k Židům primárně pro jejich rasu, nikoliv náboženství, neboť byli jimi postiženi i konvertité ke Kristu. Problémem je, co je zpochybňování. Co když někdo tvrdí, že nacisté jsou zodpovědní za smrt ne 6 miliónů židů, ale jen za 1 nebo 2 milióny? Nebo tvrdí, že žádní z nich neumírali v plynových komorách, ale v důsledku podvýživy, špatného zacházení a infekčních nemocí? Zkrátka má takové názory, které se nelíbí židovské lobby. Já netvrdím, že tomu tak je, ale že u takto po mnoho roků zpolitizovaného tématu je velmi obtížné si učinit nezávislý úsudek a na místě je spíše krajní podezřívavost. Přitom je třeba při svobodném bádání vycházet z primárních pramenů, protože sekundární jsou namnoze nedůvěryhodné.

Podobně, co je to ospravedlňování genocidy? Co když někdo tvrdí, že si za to mohli Židé sami (ať již předci obětí nebo ti mrtví sami)? Nebyly v historii často pogromy paušální a spravedlnosti odporující reakcí na chování Židů? Což jejich předci neřekli Pilátovi: „Krev jeho na nás a naše děti“ (Mat 27,25)? Židé i křesťané věří, že bible je Boží slovo. V ní pak na více místech (např. Deut 20,16-18) Bůh přikazuje Izraelitům, aby vyhubili některé národy či obyvatele měst jako klaté. Tohle ale spadá pod genocidu, jak ji chápou autoři návrhu trestního zákoníku, a přece jako křesťan musím věřit tomu, že se jednalo o příkaz Boha, kterému to nelze vytýkat? Není tohle obhajoba genocidy aspoň v těchto případech? Nebo jiný případ: Bylo vyhlazení adamitů aktem neospravedlnitelné náboženské nesnášenlivosti, tedy genocidou, nebo Žižka tak oprávněně odstranil tyto zvrhlíky z povrchu země? Nechci tyto věci dále rozebírat z teologického hlediska, jde mi zde o to ukázat, že to problematika genocidy není tak jednoduchá, jak se zdá.

Spáchání činu z ideologických důvodů je zvláštní okolností u celé řady činů, když pachatel se dopustí činu „na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání“. To pak umožňuje postihnout pachatele vyšším trestem. To již bylo zmíněno v předchozích částech mého pojednání, ale zde se tomu budeme věnovat podrobněji. Předně je třeba poznamenat, že mohou existovat případy, kdy je sporné, zda motiv pachatele lze zařadit do některého z těchto vyjmenovaných bodů. Co když třeba někdo někoho napadne proto, že tzv. heiloval? Je to pro tento skutek napadeného nebo je proto, že je to nacista? Podobně, bude-li napaden někdo, kdo se modlí růženec před potratovou klinikou, je to pro jeho křesťanské vyznání nebo proto, že útočníkovi je odporný samotný pokojný protest proti vraždění nenarozených? Někdy pachatel může jednat sice z jiného motivu, ale uplatňovat při výběru své oběti národnostní, rasové či jiné hledisko, jak by tomu bylo u cikánského zloděje, jenž by ale výlučně okrádal bělochy. Pokud někdo takového zloděje dopadne a začne ho mlátit se slovy: „Já ti dám, ty cikáne zlodějská“, zdá se, že ho trestá za to, že je zloděj a ne za to, že je cikán. Uvádím tyto příklady proto, abych ukázal, jak může být problematické kategorizovat motiv pachatele.

Je jisté, že někoho zavraždit, těžce zranit nebo spáchat vůči němu jiný zavrženíhodný čin, zasluhuje odpovídající trest. Neshledávám však žádný důvod k domněnce, že je horší někomu ublížit, protože je příslušníkem některé národnosti nebo rasy, židem, mohamedánem nebo třeba stoupencem ODS, než mu stejně ublížit jen tak pro zábavu, nebo z pomsty nebo aby bylo možné ho okrást nebo umlčet, nebo aby nemohl učinit něco, čeho se pachatel obává. Výsledné poškození pro oběť bude stejné. Naopak zdá se, že alespoň v některých případech může být pachatel více nebo méně omluven tím, že jedná z nezaviněně mylného přesvědčení, což neplatí pro případ, když jedná čistě ze sobeckých důvodů. Z těchto důvodů a s ohledem na stávající stav společnosti je třeba všude vypustit tato ustanovení vedoucí k aplikaci vyšší trestní sazby.

Konečně na závěr této části poznamenávám, že určení, aby byl „za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý“ (§393 odst. 2) je dosti vágní, protože není definováno, co je společensky škodlivé a připouští to různý výklad v závislosti na tom, jaká ideologie bude aplikována. Když tedy někdo bude prohlašovat, že je dobře, že nacisté hubili židy, bude to považováno za společensky škodlivé, kdežto titíž lidé tvrzení, že je dobře, že husité hubili mnichy, nebudou asi považovat za trestný čin, ač se po věcné stránce jedná o obdobné stejně špatné výroky. Z toho důvodu je třeba tuto formulaci vypustit z návrhu zákoníku nebo ji upřesnit.

Celkově mám za to, že úsilí kriminalizovat vyjádření postojů odporujících převládajícímu liberálními politickému a kulturnímu proudu je v tomto návrhu trestního zákoníku propracovanější a mající širší záběr, než tomu bylo v minulosti u ochrany socialistických postojů v tehdejším zákoníku. Cílem státu je zde omezit svobodu slova, mít větší kontrolu nad smýšlením občanů a přizpůsobovat se trendům a legislativním opatřením Evropské unie.

[Akt. známka: 3,40 / Počet hlasů: 5] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Michal Kretschmer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.