Dnešní datum: 12. 12. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Studie >> Trestní zákoník – II. část

Studie

* Trestní zákoník – II. část

Vydáno dne 03. 10. 2007

Spravedlnost Činy proti životu a zdraví
V této části se budeme zabývat vraždou (§113 a §114), zabitím z nedbalosti (§115), účastí na sebevraždě (§116), trestnými činy proti těhotenství (§131 až §135), ublížením na zdraví (§117 až §120), mučením a jiným nelidským a krutým zacházením (§121), neposkytnutím pomoci (§122 a §123), šířením nakažlivé nemoci (§124 až §126), ohrožení pohlavní nemocí (§127), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§128 a §129) a rvačkou (§130).

Problematiky se částečně týkají také trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a lidským genomem (§136 až §139), obecného ohrožení (§245 a §246), ohrožení pod vlivem návykové látky (§247), násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci (§325), genocidia (§373), útoku proti lidskosti (§374), válečné krutosti (§385) a perzekuce obyvatelstva za války (§386).

Zločin vraždy návrh trestního zákona sice trestá poměrně přísně, přece však v některých případech nedostatečně. Chybí zde možnost trestu smrti při opakování tohoto zločinu, jeho provedení na více osobách, zvlášť krutém způsobu promyšlené vraždy nebo pro nájemné vrahy. Základní závadou je, že zákon nepovažuje nenarozené dítě za člověka, takže jeho ochrana v zákoně téměř chybí a dokonce je stávající potratová praxe beztrestná jak pro matky, jejich návodce, tak i pro vykonavatele potratů („lékaře“, tj. nájemné vrahy) a jejich pomocníky (zdravotní sestry). Vražda na těhotné ženě (§113 odst. 3 bod b) je sice posuzována přísněji, ale není posuzována jako vražda minimálně dvou osob.

Usmrcení plodu nebo vyvolání potratu, pokud se tak nestane způsobem, který zákon zločinně povoluje, se považuje pouze za těžké ublížení na zdraví (§404 odst. 2 bod g) s nižší sazbou než za vraždu. Může se přitom jednat např. o usmrcení dítěte bodnutím těhotné ženy nebo o vyvolání potratu jejím bitím do břicha. Potraty je třeba postavit bezpodmínečně mimo zákon, pak bude možné vypustit i tzv. trestné činy proti těhotenství (§131 až §134) včetně beztrestnosti samotné vražedkyně dle §135 a každý úmyslný potrat stíhat jako vraždu nenarozeného dítěte, přičemž i samotná těhotná žena musí být trestně odpovědná. Jedině tak bude dostatečně chráněno základní právo každého člověka, tedy i dosud nenarozeného, na život. Používaný termín „přerušení těhotenství“ (v §131 a dále) je zcela nesmyslný, neboť těhotenství nelze přerušit a poté obnovit jako je tomu třeba u spánku či dovolené. Tento termín pochází z bolševického SSSR. Třeba proto používat termín „vražda nenarozeného dítěte“, „úmyslný potrat“ nebo „vyhnání plodu“. Napomáhání k potratu (za některých okolností dle návrhu zákona trestné podle §133) bude tak posuzováno jako spoluúčast na vraždě. Speciální §114 o vraždě novorozence matkou je zbytečný, případné polehčující okolnosti této vraždy lze zohlednit podle ustanovení §27 (snížená příčetnost) nebo §41 (silné rozrušení).

Nebezpečná je formulace v §30: „S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.“ To otvírá prostor k tomu, aby do právního řádu byla začleněna euthanasie (uvede se do souladu s právním řádem a prohlásí se, že podle poznatků lékařské vědy je další léčba marná) a aktivní usmrcení někoho na jeho vlastní žádost bylo beztrestné.

Ustanovení (§113 odst. 3 bod g) o spáchání činu „na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání“ je třeba zde a i u jiných trestních činů vypustit, jak o tom ještě bude pojednáno v části o ideologii v trestním zákoníku. Zabití dítěte ve věku do 14 let (odst. 3 bod c) je právem přitěžující okolností, ale spíše by zde měla být hranice 18 let. Přitěžující okolností je také spáchání vraždy „z jiné zavrženíhodné pohnutky“ (odst. 3 bod j), ale asi jen málokdy je vražda spáchána z pohnutky, která není zavrženíhodná. Takže tento bod je třeba vypustit nebo nějak blíže specifikovat zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Podobně §325 o násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci je zbytečný a ideologicky motivovaný. Takové činy v závislosti na jejich druhu lze stíhat jako zabití, ublížení na zdraví nebo vyhrožování. V odst. 3 je uvedeno, že kdo se „srotí ke spáchání takového činu“ bude potrestán stejně jako ten, kdo užije násilí nebo jim vyhrožuje. Zavádí se tedy zde trestnost pouhé přítomnosti ve skupině skutečných či domnělých násilníků či vyhrožovatelů, přičemž je obtížné odlišit od sebe pachatele od pouhého přihlížejícího.

V některých případech lze však po vraždu nalézt polehčující okolnosti. Například vražda nebo jiné násilí může být projevem bezmocnosti dosáhnout spravedlivého potrestání viníka nějakého špatného činu legálními prostředky. Jedná se tedy o nepřiměřený projev spravedlivého rozhořčení nad zneužitím moci, falešným svědkem, zkorumpovaným soudcem, potratářem apod., pro jehož správnost jen chybí, aby se tak dělo autoritou veřejné moci po vynesení řádného rozsudku. V takových případech je vhodný trest pod hranicí navržené spodní sazby.

U zabití z nedbalosti je navržena sazba „až na tři léta“, což je poměrně nízký trest, jedná-li se o zcela zřejmou nedbalost. Navíc chybějící spodní sazba umožňuje, že pachatel zůstane nepotrestán.

Pachateli účasti na sebevraždě hrozí podle návrhu zákona trest až na tři roky. Jedná se o příliš nízký trest, navíc dolní sazba zcela chybí. Tím se otvírá cesta k beztrestnosti euthanasie, kdy sebevrahu jsou pouze připraveny prostředky k tomu, aby mohl spáchat sebevraždu (a není tedy přímo zabit na své přání). Naopak u tohoto trestného činu by mělo být přitěžující okolností, kdy pachatelem je zdravotník, jehož úkolem je život chránit a ne ničit. Pro trestnost návrh zákona uvádí jako nutnou podmínku „došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy“, takže by pak nebyla trestná samotná příprava jako je třeba obstarání a poskytnutí jedu osobě, která žádá o pomoc při sebevraždě. To je v rozporu s tím, že u jiných trestných činů je trestná již samotná jejich příprava. U účasti na sebevraždě těhotné ženy je sice navržena vyšší trestní sazba (dva až osm let), ale v tomto případě sebevražedkyně zpravidla spáchá i vraždu svého nenarozeného dítěte, takže účast na takové sebevraždě by měla být posuzována jako spolupachatelství vraždy. Pokud taková žena pokus o sebevraždu přežije, měla by být potrestána pro pokus o vraždu svého nenarozeného dítěte.

Těžké ublížení na zdraví je trestáno 2 až 8 let, což je poměrně nízký trest za takový úmyslný čin. Přitěžujícími okolnostmi by měla být snaha zakrýt nebo usnadnit jiný trestní čin (např. někoho oslepit, aby nemohl identifikovat pachatele). Rovněž zvláště krutý způsob provedení činu je přitěžující okolností. Ta je sice zmíněna v §121 odst. 3, ale horní sazba je zde 10 let. Pokud záměrem pachatele je způsobit těžké ublížení, avšak dojde k úmrtí oběti, pachatel může být potrestán až na 15 let. Ve skutečnosti se může v některých případech jednat o vraždu, když se totiž pachatel dopouští takového jednání, při kterém se smrtí oběti je třeba počítat jako s běžně možným jeho výsledkem. Přitěžující okolností je zde také zvláště krutý způsob provedení činu. Ustanovení (§117 odst. 2 bod f) o spáchání tohoto činu na někom „pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání“ je třeba vypustit pro jeho neužitelnost a nedůvodnosti zvláštní ochrany osob z vyjmenovaných důvodů. Uvedené připomínky analogicky platí i pro trestný čin ublížení na zdraví (§118). Problematické je považovat zohyzdění (§404 odst. 2 bod f) za těžkou újmu na zdraví. Spíše by se tomuto činu měl věnovat samostatný paragraf.

U ublížení z nedbalosti (§119 a §120) je horní hranice trestu 2 roky příliš nízká, jedná-li se o případ, kdy bylo možné dobře rozpoznat, že nějaké jednání může vést k těžkému ublížení na zdraví. Rovněž je nedostatečně postižena trestnost jednání, při kterém mohlo docela dobře dojít ohrožení života nebo zdraví jiných osob, avšak shodou okolností mimo úmysl pachatele k tomu nedošlo (např. značně nebezpečná jízda autem, střelba do prostoru, kde není jisté, zda nejsou v něm lidé. Problematika je pouze částečně řešena v paragrafech týkajících se obecného ohrožení (§245 a §246) a ohrožení pod vlivem návykové látky (§247). U posledně jmenovaného trestného činu je navržená sazba (až na jeden rok) příliš nízká. Rovněž tento paragraf nepostihuje, že takový narkoman či opilec může sice někoho přímo neohrozit, ale může se stát neschopným poskytnout zákonem požadovanou pomoc.

Mučení nebo jiné nelidské a kruté zacházení. je v §121 pojednáváno ve zbytečně zužujícím rámci souvislosti s výkonem veřejné moci. Na druhé straně je diskutovanou otázkou přípustnost použití mučení v případě, že se někdo zdráhá prozradit skutečnost umožňující někoho zachránit nebo odvrátit značnou škodu, pokud je jisté, že mučená osoba to ví (např. dopadený únosce nechce prozradit, kde je vězněna oběť únosu); v každém případě za takové situace je použití takové praktiky polehčující okolností.

Za neposkytnutí pomoci je navrhována trestní sazba (až na dvě léta), což je příliš nízké zejména, když někomu hrozí smrt nebo těžká újma na zdraví. Pokud pomoc nebylo možné poskytnout „bez nebezpečí“, nejedná se o trestní čin. Tato formulace by měla být nahrazena slovy „bez neúměrně velkého nebezpečí“. Tím bude jako pachatel postižen např. boxer přihlížející tomu, jak někdo někoho bije, který sice nebude oběť bránit úplně bez nebezpečí, ale je zde velmi pravděpodobné, že při jeho obraně neutrpí těžkou újmu na zdraví. Přitěžující je zde sice, když se dopustí tohoto činu někdo, kdo je pro poskytování odpovídající pomoci vyškolen (policista, záchranář, lékař), ale trest je vyšší maximálně jen o jeden rok. Bezdůvodně je pak přísněji postihován řidič dopravního prostředku (§123), který po dopravní nehodě, na níž měl účast (možná dokonce jím zcela nezaviněné), neposkytne pomoc. Při zvýšení trestní sazby v §122 je pak §123 zbytečný.

Šíření nakažlivé nemoci má základní sazbu šest měsíců až tři léta s tím, že trest je vyšší, když tím byla způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt. Takové účinky se však obtížně prokazují, postižená osoba mohla být nakažena také někým jiným. Bylo by proto lépe použít vyšší trestní sazbu „jestliže čin je způsobilý k tomu, aby zavinil smrt či těžkou újmu na zdraví“. Podobně je tomu u šíření nakažlivé nemoci z nedbalosti, kde je základní trest „až na jeden rok“, což umožňuje pachatele nepotrestat vůbec nebo jen na jeden rok, ačkoliv pachatel mohl dobře rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Stejně nízký trest hrozí i pachateli ohrožení pohlavní nemocí (§127). Není žádný důvod k tomu, aby pohlavní nemoci byly vyčleněny do samostatného paragrafu s takto mírným postihem. Na šíření nákazy osobou, která ví, že je HIV positivní, je třeba pohlížet podle §124 odst. 3 nebo odst. 4 (ne tedy jako na šíření pohlavní nemoci), neboť jejich čin je způsobilý způsobit smrt. Analogicky jednání osob, které vědí, že jsou postiženi nakažlivou pohlavní nemocí, je třeba posuzovat podle §124.

U ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§128 a §129) je třeba vyloučit trestní odpovědnost prodejce, který potraviny či jiné předměty skladuje a prodává v souladu s pokyny jeho výrobce (nejde obvykle ani o nedbalost, když řádně skladované potraviny v záruční době sice nejeví znaky zkažení, ale jsou napadeny choroboplodnými zárodky) a neví o jejich nebezpečnosti.

U účasti na rvačce chybí vymezení, co je rvačka. Je to třeba formulovat tak, aby poskytnutí pomoci proti nespravedlivému napadení nemohlo být vykládáno jako zúčastnění se rvačky. Neoprávněné odebrání tkání a orgánů a nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány je právem považováno za trestné činy. Základní sazba 2 až 8 let a její zvýšení za přitěžujících okolností podle §136 odst. 3 na 5 až 12 let je příliš vysoká, pokud zároveň nedojde k odpovídající újmě na zdraví. Pokud dojde k významnému poškození zdraví, měl by být čin především stíhán jako těžké ublížení na zdraví. Naproti tomu přísněji by měl zákon zvlášť přísně trestat (§137) použití jakýchkoli částí potraceného plodu, zejména tedy kanibalismus a využití jeho tkání pro výrobu kosmetických přípravků nebo jiné takové účely.

Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem je v návrhu zákona postihováno zcela nedostatečně. Je třeba postavit zcela mimo zákon, nejenom co je „v rozporu se zvláštním právním předpisem“ a co představuje „jiný účel než pro přenesení do ženského organizmu“, rovněž je třeba přísně trestat samotné zničení „přespočetných embryí“. Takový zvláštní právní předpis v současnosti neexistuje ohledně „přenesení lidský genomu do buněk jiného živočišného druhu a naopak“ (§139 odst. 1 bod c). Takový čin má být trestný za všech okolností. Navržená formulace zákona se tak snaží vytvořit legislativní podmínky pro vytváření takových monster. Samotné umělé vytvoření lidského embrya (§139 odst. 2) a jeho následné přenesení do ženského organismu je něčím, co odporuje přírodě. I kdyby nebylo trestné samo o sobě, obvykle při takových zákrocích dochází k vytvoření více embryí, jež jsou následně zničeny, což má znaky úmyslného zničení života, tedy vraždy. Podobně použití lidského embrya pro výzkum zpravidla vede k jeho usmrcení, což je třeba posuzovat jako trestný čin vraždy a ne pouze trestat „až na tři léta“ dle §139 odst. 1. Formulace „kdo během výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách provádí s těmito buňkami manipulace směřující k vytvoření nového lidského jedince (reprodukční klonování)“ v § 139 odst. 2 vytváří prostor pro beztrestnost tzv. terapeutického klonování, tj. úmyslného vytvoření nových lidských bytostí geneticky hodných s jinou lidskou (i již mrtvou) bytostí a jejich usmrcení v rámci „terapie“. Takovéto jednání je opět třeba trestat jako vraždu.

Potřeba existence samostatného paragrafu zabývající se genocidou je diskutabilní. Jedná se o mnohonásobné vraždy, těžká ublížení na těle apod., jež lze dostatečně postihnout podle příslušných paragrafů, budou-li u nich zpřísněny tresty. Zdá se, že se zde uplatňuje ideologický pohled. Stejný trest je navrhován i pro toho, kdo k takovým činům vybízí (§373 odst. 2). Vybízet ke spáchání trestného činu je však třeba trestat méně než samotný čin. To se ostatně uplatňuje v jiných případech dle §337: „Kdo veřejně podněcuje k trestnému činu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Podobně je tomu u samostatného §374 týkajícího se útoku proti lidskosti, jehož některé body je třeba spíše trestat podle paragrafů o těžkém ublížení na zdraví a dalších. Rovněž ohledně válečné krutosti (§385), perzekuce obyvatelstva za války (§386) je diskutabilní jejich samostatná existence; spíše by stačilo uvést, že ustanovení o vraždě se nevztahují na usmrcení nepřátelských bojovníků, pokud se nevzdali nebo nebyli zajati.

[Akt. známka: 4,43 / Počet hlasů: 7] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Michal Kretschmer | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.