Dnešní datum: 25. 05. 2017  Hlavní stránka :: Ke stažení :: Odkazy :: RSS :: Atom  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dokumenty doby >> Tradice rodová a národní

Dokumenty doby

* Tradice rodová a národní

Vydáno dne 25. 02. 2008

statniznak Tato stať z pera národně demokratického politika a publicisty Vlastimila Klímy (1898-1987), jež byla otištěna v únoru roku 1924 v revui Národní myšlenka, je natolik obecně pojatá a zároveň hovoří, po více než osmdesáti letech, i k dnešku tak jasnou řečí, že nepotřebuje žádných dalších komentářů nebo poznámek. Jan Kašpar

Není zajisté populární mluviti o tradicích v době, která pokrokovost hledá v zásadním odporu ke všemu starému, a která se projevuje překotnou honbou za něčím docela novým. Nacionalismus jest však pocitem zodpovědnosti k národnímu celku a tedy také k minulým i budoucím generacím národním. Nacionalismus – toť také úcta k tradicím.

Odpovědnost a úcta k národním tradicím je ovšem cizí tomu, kdo nezná odpovědnosti a úcty k tradicím vlastního rodu. Vědomí, že naše krev a naše srdce promluvily již před věky v činech našich předků, kteří se zasloužili o národ, anebo kteří prostě žili jako poctiví lidé spravedlivým způsobem, ať byli chudí či bohatí, slavní či neznámí, může nás naplniti sebevědomím a hrdostí. Vědomí odpovědnosti k budoucím bytostem naší krve ponouká nás k vážnému chápání vlastního života a k posuzovaní vlastního díla jako něčeho, co nesmí lehkomyslně vyplývati z chvilkových nálad. Náš život je spoután vztahem k životu našich předků a bude pokračovati v osobách těch, kdo přijdou po nás. Národ současný žil již v generacích minulých a ožije ve svých generacích budoucích. Je zde souvislost a plynulost, jichž není možno přerušiti ani zapříti, jsou svazky, jichž nemožno přervati žádnou revolucí. Život každého jednotlivce a život národa nese stopy těchto vlivů, jimž není možno se vyhnouti.

Zkušenosti a dojmy zesnulých jakoby podporovaly dnešní naše rozhodování. Vědomí tradice přivádí nás ke klidné životní vyrovnanosti a staví nás na životní dráhu, jejíž linie nemůže býti nápadně pokřivená. Tradice přináší s sebou prvky jednoduchého taktu a jistotu vnějších forem jednání – vlastnosti, jichž nemožno získati a jimž není možno se naučiti ani za přemíru peněz.

Stará rodinná alba, staré obrazy, všecky starobylé památky rodu, tyto viditelné stopy rodové tradice nepřestávají nám býti živou připomínkou; před našima očima jakoby ležel vývoj našeho rodu; památka minulosti jest závazkem a napomenutím. Pro staré památky není již, zdá se, místa v tzv. moderních domácnostech a pro úctu k vlastnímu rodu v moderních srdcích. Rodinný svéráz mizí. Mizí kouzlo domácího krbu, stejně mocné a stejně nenahraditelné, ať jde o boháče či o chuďasa, poněvadž ho nelze dosáhnouti zlatem; kouzlo, jehož sílu tak šťastně znázornil současný francouzský autor Paul Géraldy ve své duchaplné hře „Aimer“.

Smysl pro duchovní hodnoty a idealistickou životní filosofii je vlastní národní povaze francouzské. Vzpomínám svého vzácného přítele, člena municipální rady pařížské, jenž s pýchou při prohlídce pařížské radnice ukazoval mi obraz, znázorňující řadu městských reprezentantů, kteří žili asi před půl třetím stoletím. „Kdykoliv jdu kolem, zastavuji se s úctou před tímto obrazem,“ pravil. „Je na něm kdesi jeden z mých předků. Hleďte, již tehdy pracoval náš rod pro francouzskou civilizaci.

Úcta k ušlechtilým tradicím je nesporně předností starých měšťanských rodin – a v tom je snad jejich zvláštnost, nikoliv v penězích, ty jsou dnes jinde ve větší míře. Úcta k tradicím zušlechťuje; a proto by měla býti vlastností všech.

Úcta k tradicím vede ke snaze býti dobrým členem svého rodu. Náhlý povýšenec, parvenu, nemá ovšem úcty k ničemu a k ničemu necítí odpovědnosti; stydí se za minulost, chudí předci jsou mu přítěží, budoucnost je mu životem ze den na den. Je člověkem bez páteře, nemá linie. Politický přeběhlík a politicky bezcharakterní patolízal. Na člověku ušlechtilých tradic nepoznáte, je-li chud či bohat; bohatství povýšencovo poznáte na první pohled. Chování prvního je samozřejmé a jisté; společenské formy druhého jsou násilné a směšné. Bařtipáni jsou lidé bez tradice, bez úcty k vlastní rodině, záhadného původu a ještě záhadnější kariéry. Člověk znalý a dbalý rodinných tradic je taktní a zdvořilý; parvenu je vždy nejbezcharakternějším šéfem a nejprotivnějším společníkem. Je nepřítelem každému, kdo jím není nadšen a jemuž se nemůže vyrovnati, byť sebevíce oplýval majetkem.

Úcta k vlastnímu rodu je úctou k určitému řádu; vzbuzuje smysl pro povinnost k rodině, vlasti a pro spořádaný stát.

Marné jsou výklady o internacionále; lidstvo je pojem mlhavý, neurčitý – národ je něco konkrétního, něco, v čem žijeme a co je kolem nás. Marné jsou pokusy filosofie světoobčanství, když všichni jsme ve svém národ určení generacemi generací. Síla národní tradice je silnější než násilně vykonstruovaná filosofie a politika; hlas krve se vždy ukáže koneckonců mocnější než tolik uměle přeceňované hmotné pohnutky.

Nemusíme popřít národní minulost a stydět se za ni, jen abychom dělali tzv. pokrokovou politiku. Kde se neuznávají svazky, závazky a vztahy minulosti a budoucnosti, kde se neuznává nic, co není materialistické, panuje nevázanost a hrozí anarchie. To platí v životě jednotlivcově stejně, jako v životě národa.

Bude snad moderní a pokrokové stydět se za to, že naší dávnou minulost tvořili – čeští králové, že byli korunováni slavnou korunou svatováclavskou, že po naší vlasti hrady českých pánů jsou dosud kamennými památníky národní minulosti. A přece národní vzpomínky a tradice musí budit a udržovat národní sebevědomí, sílu a odhodlání všech; a nehynoucí národní památky musí zůstat symbolem nesmrtelnosti národa, hlasem minulosti, svědkem, jenž stejně viděl do svědomí minulých, nás přítomných a jenž bude ještě rozeznívati svědomí těch, kdo přijdou po nás. - Je-li taková úcta k národním tradicím zpátečnictvím, pak je záslužno býti zpátečníkem.

Moderní a pokrokový člověk musí dovést slíti potřebu přítomnosti s tradicí a závazkem minulosti a s vědomím odpovědnosti k národní budoucnosti v konsonantní akord. Nemůže být zdravá politika, jež chce národní přítomnost a budoucnost budovat na tom, že zapře nebo zkreslí to co je nejreálnějšího: národní minulost, národní povlovný vývoj, národní tradice.

Pokrok – ano; ale nezapomeňme, že svými činy můžeme také mrtvé urazit a také národ mrtvých; i na nenarozených může býti spáchán zločin, a tedy také na národu budoucích generací.

Národní myšlenka 1923-24, roč. 1., č. 5 (únor 1924), s. 132-134

[Akt. známka: 2,57 / Počet hlasů: 7] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Vlastimil Klíma | Infomail | Tiskni

Doporučujeme:

Petice za zrušení ministerstva bolševického pokroku

Zentropa

Nacjonalista.pl

Casapound

Akce D.O.S.T.

Časopis Te Deum

Stránka Pata Buchanana

Stránky generála Gajdy

Alternative-s

Červenobílí

Reformy.cz

Freeglobe.cz

Slovenské hnutie obrody

The Brussels Journal


Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Počítadlo.cz