Dnešní datum: 23. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Fejetony a básně >> To platí i na Moriartyho

Fejetony a básně

* To platí i na Moriartyho

Vydáno dne 05. 11. 2000

Listopadové dny jsou v Londýně velice chladné, proto jsem byl rád, že Holmes dokázal svůj poslední případ dokončit ještě před tím, než se na toto velkoměsto snesly první sněhové vločky. Nyní jsme mohli trávit nepříjemné dny v teple našeho útulného bytu.

Má dobrá nálada mě však brzy přešla. Přítel, který nesnášel nicnedělání, přecházel teď po pokoji jako tygr po své malé kleci. „Sedněte si, Holmesi,“ řekl jsem poněkud netrpělivě. „Rušíte mě v mé četbě.“ „Ta vaše četba,“ odsekl Holmes. „Vy si čtěte ty své chorobopisy, doktore, mě ale leží na mysli osud světa.“ Domyslel jsem si velice rychle, o čem je řeč. Samozřejmě, zase ten proklatý Moriarty! Pronásledoval Holmese všude, snad se mu o něm i zdálo. Šlo o největšího a nejchytřejšího zločince všech dob, zloducha, jenž ovládal zločin celé Anglie. To si alespoň myslel Holmes. Pro obyčejného člověka byl Moriarty úctyhodným poddaným Jejího Veličenstva, známým profesorem a vědcem. Nikdy mu totiž nikdo nic nedokázal, ani ti nejschopnější najatí právníci ne, Holmes však přesto všechny neobjasněné zločiny přisuzoval jemu. Připadalo mi to poněkud paranoidní, nechtěl jsem však svého přítele svými poznámkami ještě víc rozčilovat. „Jak ho dostat, jak ho jen dostat!“ vykřikoval Holmes a přecházel po pokoji stále rychleji a stále nervózněji. Nakonec ho to však přece jen unavilo, klesl do křesla a zavřel oči. Nějakou dobu to vydržel, pak však oči opět otevřel a mechanicky si vzal z opěradla křesla nejnovější výtisk Timesů. Otevřel jej, chvíli jím listoval, až nakonec zůstal u zpráv ze zahraničí. Uklidnilo mě to, vrátil jsem se ke svým chorobopisům.

Náhle Holmes vykřikl, odhodil noviny, opět je zvedl, přelétl očima několik málo řádek, které byly na stránce až úplně dole, vstal a počal opět přecházet po pokoji. „To je geniální – ge-ni-ál-ní!“ mumlal si pro sebe. Odložil jsem lejstra na stůl. „Na něco významného jste přišel?“ zeptal jsem se opatrně. „Pamatujete na tu malou zemi ve střední Evropě?“ obrátil se prudce ke mně. „Už jsme tu měli jeden takový případ, který se jí týkal…Aha, Čechy se jmenuje.“ Matně jsem si vzpomínal, nebylo mi však vůbec jasné, kam tím můj přítel míří. Holmes si můj údiv viditelně vychutnával. „V Čechách vymysleli geniální nápad. Myslím, že bychom ho mohli uplatnit i u nás. Vy se teď seberete a přivedete mi z hospody U námořníka ty nejhorší zjevy. Za pár šilinků udělají cokoli a to je přesně to, co potřebujeme.“ „U námořníka? To je ten pochybný hostinec dole u Temže? Víte, že se mu přezdívá U rudého opilce?“ zapochyboval jsem. „No právě proto. V Čechách to nedělají jinak,“ zamnul si Holmes spokojeně ruce. „Tak už jděte.“

Přiznám se, že se mi z vyhřátého pokoje ven do zimy příliš nechtělo, nemohl jsem však přece přítele zklamat, a tak jsem se k Námořníkovi vydal. Nezapomněl jsem si však vzít do kapsy těžký armádní revolver, neboť se sebrankou, která se v tom pochybném podniku scházela, nebyly žádné žerty. Šel jsem však najisto, takže už asi za hodinu jsem se i s trojicí podivných individuí hlásil Holmesovi. Ten byl viditelně nadšen. Vzal si mě stranou. „Dobrá práce,“ řekl, „všichni tři nám do našich plánů přesně zapadají. Můžete mi je představit?“ „Tohle je pan Ox,“ představil jsem prvního muže. Ten si rozepnul kabát a vystavil tak na odiv tričko s nápisem I love Trockii. „A čím se živíte, pane Oxi?“ zajímal se Holmes. „Já sem teda jako ochránce lidských prrrráv,“ pravil pan Ox důstojně. „Pan Downwoe, nezávislý novinář,“ představil jsem holohlavého potetovaného mladíka, který si právě z paže vytahoval injekční jehlu. „Na fet dáš?“ zachrčel na Holmese. „Mám tu nějaký kokain, sedmiprocentní roztok,“ řekl Holmes. „Pokud dobře splníte svůj úkol, je váš.“ „No a to je pan Palaver, polit…politi…“ „Politolog,“ doplnil mě pan Palaver a vyklepal si ze svých dlouhých vlasů vši na náš zánovní koberec. „Výborně, výborně!“ zaradoval se Holmes. „Watsone, jste k nezaplacení! Hned jak všichni tři vystřízliví, seznámím je s jejich úkolem.“

V noci se můj přítel kamsi vytratil, ale už brzy ráno byl zpátky, zavřel se se svými hosty do hostinského pokoje a cosi si s nimi domlouval. Byl jsem opravdu zvědavý co si povídají, přes dveře však nebylo slyšet nic a já byl vždy příliš zdrženlivým člověkem na to, abych potají naslouchal u klíčové dírky. Netrvalo to však ani dvě hodiny a Holmes otevřel dveře. „Instruktáž skončila,“ řekl. „Watsone, sežeňte nějakou drožku, pojedeme na univerzitu. A po cestě se zastavíme pro inspektora Lestrada na Scotland Yardu. Ano, revolver si nezapomeňte doma.“ Za slabou čtvrthodinku už jsme se všichni mačkali v drožce. Když jsme však dorazili do Scotland Yardu, zburcovali jsme Lestrada a já si přesedl k němu do policejního kočáru. „Co ten Holmes zase vyvádí?“ divil se Lestrade a já mohl jen pokrčit rameny. „Vím jedině to, že jedeme na univerzitu.“ Lestrade jen nechápavě zakroutil hlavou. Nebyl z toho všeho asi příliš moudrý a já se mu ani příliš nedivil. Byl jsem na tom stejně.

Netrvalo ani dvacet minut a byli jsme u cíle cesty. Přednášky právě začínaly, do budovy dobíhalo pár posledních opozdilců. „Zde jsem vyučoval studenty do doby než mě vyhodili za to, že prý jsem chodil každé ráno do přednášek opilý. A tomu prosím pěkně říkají demokracie!“ zahořekoval pan Palaver při pohledu na majestátnou stavbu univerzity. „Nechte řečí, Palavere, a zaslužte si svou odměnu!“ vykřikl Holmes. „Watsone, revolver!“ Vytrhl jsem z kapsy revolver a rozběhl se dlouhou chodbou za Holmesem. Naši společníci se belhali za námi. „Tady ty dveře,“ zašeptal Holmes, když jsme se u nich konečně všichni sešli. „Watsone, vyražte je!“ „Počkejte,“ řekl Lestrade. „To nemůžete udělat. Jsme na akademické půdě. Navíc dosud nechápu o co tady jde. Vysvětlí mi to konečně někdo?“ „Na mou zodpovědnost! Ještě mi budete děkovat!“ vykřikl Holmes a já se vší vahou opřel do dveří. Nebyly však zamčené a já vletěl do místnosti, vrazil do jakéhosi kusu nábytku a upadl. Ostatní vběhli do dveří za mnou. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že stojíme v malé kanceláři. Zpoza kancelářského stolu, na který jsem prve narazil, se na nás s údivem díval starší obrýlený muž důstojného zevnějšku. „Pánové, co to má znamenat? A co ta zbraň?“ podíval se na mě přísně. Rozpačitě jsem schoval revolver do kapsy. „S dovolením, já jsem policejní inspektor Lestrade. Tady pan Holmes by asi chtěl…“ Lestrade však již nestihl větu dokončit, neboť mu Holmes skočil do řeči: „Pánové, toto je pan profesor Moriarty. Tak co pane profesore? O čem měla být vaše dnešní přednáška?“ „O rodinných hodnotách, prosím,“ řekl profesor upjatě a trochu nechápavě. „Ha! Rodinné hodnoty! Že jste si toto téma vybral jen proto, že jeho název zní skoro stejně jako fašismus?“ ozval se pan Palaver. Profesor se zatvářil zmateně: „To se mi tedy nezdá…Já ho vybral proto, že si ho studenti přejí…“ Tentokrát se ozval pan Ox: „Mě vůbec nezajímá co si studenti přřřejí nebo nepřřřejí. Prostě jste si měl vybrat téma jiné, třeba „Co je permanentní revoluce“. A mohlo to být bez problémů!“ Holmes přistoupil ke stolu a přes profesorův chabý protest hrábl do kupky papírů, která na stole ležela. Vytáhl pár listů a začetl se do nich. „Ale ale,“ řekl posléze. „Tohle vás bude mrzet. Copak je to? Koncept přednášky? Čtu: je nutné upřednostnit ty, kteří platí daně, před těmi, kteří se na společnosti jen přiživují.“ „Fuj! Hnus! Nedemokratické! Odporné! Bijte ho!“ překřikovali se všichni tři naši noví známí. Lestrade mlčel. „Ale to já přece vůbec nepsal! Nejsem sebevrah!“ vykřikl zoufale Moriarty, který konečně pochopil, že se proti němu cosi chystá. „Že ne? Poslouchejte dál: rovněž je nutné zabránit nárůstu počtu cizích přistěhovalců, u nichž lze očekávat kulturní a společenskou nepřizpůsobivost.“ „Ale to není možné!“ Moriarty obešel stůl a nahlédl Holmesovi přes rameno do papírů. „Podívejte, vždyť je to vepsáno do původního textu, jiným písmem a dokonce jiným inkoustem!“ „Lhář! Hrůza! A to si říká inteligent! Policie, seberte ho!“ volali opět pánové Ox, Downwoe a Palaver. Lestrade se ošil: „Ale to je záležitost spíš pro vyšetřovatele a pro právníky. Já toho člověka nemůžu sebrat, věc je třeba důkladně prozkoumat.“ Holmes se usmál: „Právníci jsou přežitek. Od nynějška již budou podobné věci řešit ochránci lidských práv, novináři, politologové, prostě nezávislí experti. Ti mají více citu, vědí jak na podobné ptáčky co utíkají před zákonem pomocí právnických kliček. A pro vás Lestrade by bylo lepší, kdybyste se choval podle toho. Máte přece rodinu ne? Nechcete snad ztratit práci?“ Lestrade si jen povzdychl, sáhl do kapsy, vytáhl z ní pouta a nasadil je ctihodnému panu profesorovi na ruce. „To nemůžete! Jsem nevinný! To je komplot proti mé osobě!“ křičel profesor zoufale. „Jo tak komplot. A co ten váš článek?“ řekl pan Downwoe. „Jaký článek?“ divil se Moriarty. „Já přece nepublikuji!“ stačil ještě vykřiknout, ale to už ho Lestrade táhl z místnosti ven. „Jaký článek?“ divil se i Holmes. „Já taky o ničem nevím, vážně.“ Pan Downwoe se jen usmál: „Ani nemůžete. On ten článek teprve napíše. Tedy já ho napíšu, vlastně nenapíšu, někde ho ukradnu a podepíšu ho Moriartyho jménem. Hele, já už mám mozkovnu tak profetovanou, že nejsem schopnej vymyslet ani rozumnej nadpis. Dělám to takhle běžně. A za koks udělám všecko, všecičko.“

A to byl konec profesora Moriartyho. U soudu všechno svědčilo proti němu, nezávislí odborníci od Námořníka, Lestradovo svědectví o tom, že při zatýkání kladl urputný odpor a vše dokonal předložený článek, který pan Downwoe opsal z jakéhosi odborného kriminalistického časopisu, slovo pedofil v něm zaměnil za slovo přistěhovalec a podepsal jej profesorovým jménem. Pod tíhou důkazů se profesor zhroutil a přiznal se ke všem objasněným i neobjasněným zločinům za posledních šedesát let. Po právu dostal provaz. Pod šibenicí si vše opět rozmyslel, křičel, že je nevinný a že Holmes všechno proti němu navlékl. Nebylo mu to sice nic platné, přesto však ve mně vzklíčilo podezření. Obrátil jsem se k Holmesovi, který popravě s potěšením přihlížel. „Jak jste ho vlastně dokázal usvědčit? Celé je to zahalené v mlze tajemství.“ „To je prosté, milý Watsone,“ odpověděl s úsměvem Holmes. „Tu noc před Moriartyho dopadením jsem se nenápadně vloupal do jeho kanceláře a dopsal do konceptů přednášek co jsme potřebovali. No a ráno jsem instruoval ty opilce od Námořníka, co mají kdy říkat, aby přesvědčili Lestrada, že je nutné Moriartyho zatknout. Sice jsem musel použít nakonec i vydírání, ale klaplo to. U soudu už to šlo jako po másle. Ti lidé udělají za peníze nebo drogy cokoli mimo poctivé práce, viděl jste sám. Stejně mám dojem, že ani nerozuměli tomu co potvrzovali jako zvrhlé a škodlivé.“ „Jak geniální, Holmesi!“ řekl jsem. „Jak šikovně jste nastrojil úklady, abyste dostal zločince na šibenici!“ „Haha, jakého zločince?“ zasmál se Holmes. „Ten člověk byl úplně nevinný, to jsem zjistil už dávno, jen mě svou inteligencí začínal trochu zastiňovat. Proto jsem se ho musel zbavit, jedno jak.“ Trochu mě to zarazilo, ale pak jsem si uvědomil, že mně se nikdy nic podobného stát nemůže. Holmesovy inteligence nikdy nedosáhnu a každá známá osobnost přece potřebuje své přikyvovače a pochlebníky. Proč tedy nevhodnými poznámkami ohrožovat vlastní dobré bydlo? Obrátil jsem se zpět k šibenici a sledoval, jak se pod šedovlasým panem profesorem otevřelo propadlo.


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.