Dnešní datum: 24. 03. 2017  Hlavní stránka :: Ke stažení :: Odkazy :: RSS :: Atom  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dokumenty doby >> Supové mezi námi

Dokumenty doby

* Supové mezi námi

Vydáno dne 08. 09. 2007

Karel Horký Po všechna ta léta, co „Fronta“ vychází, nebyla v ní otištěna jedna jediná řádka, o které by se dalo říci, že ji diktovala takzvaná plemenná nenávist. Nejenže z mého vlastního pera nevyšlo nikdy nic podobného, ale vždycky jsem zásadně dbal toho, aby ani ze strany spolupracovníků a přispívatelů se nikdy nedostalo do listu nic, co by mohlo vypadat jako útok proti nějaké rase, ani proti takové, která bývá nejvíc nenáviděna a kterou zde nechci jmenovat.

Tohoto zásadního stanoviska „Fronty“ jsem se vždy držel pevně, i když jsem pociťoval – mnohdy velice citelně – že hospodářské stránce listu to neprospívá. V jistou chvíli jej to dokonce kriticky ohrožovalo. Ani tehdy jsem nepovažoval za kulturní, lidské a čestné měnit světový názor a převracet „Frontu“ směrem k novým proudům a novým „plemenným“ naukám a metodám, které v naší době zakládají úspěch některých velikých říší. Nikdy, ani po známém bernském procesu, jehož nepěkné průvodní zjevy mohly učinit určité plémě skutečně podezřelým a dát jistý důvod k vážnému přemýšlení o lecčem, co až do té doby bylo přijímáno vzdělaným světem jen jako ohlas staré nezmarné romantiky, nedal jsem se zvábit na cestu „plemenných“ úvah nebo dokonce štvanic. Ještě do této chvíle, třebaže to není žádná příjemnost, nezdá se mi býti prokázáno dost jasně, že by se mýlil ten dobrý, žel, společenský trochu nedelikátní Darwin, který náš lidský původ odvozoval z opice, a když někdy takovou produkující se opici ve varieté vidím, jak si obratně ořezává a zapaluje doutník, nebo odmyká klíčkem kasičku a vybírá obsah, vždy znovu mám ne zcela rozkošný dojem, že s tím starým, chlupatým, klátivým filutou jsme „z přízně“. Proto také nikdy jsem se neodvažoval zanevřít na příslušníka nějaké rasy jen proto, že měl jinou barvu kůže, než je moje, že mluvil jiným jazykem, než mluvím sám, že měl nos ohnutější, ohrnutější nebo bambulovatější, než je můj, nebo konečně, že jeho tělo vydávalo černošský zápach, jemuž bělošské chřípí není zvyklé.

Opakuji, nikdy v celém svém životě jsem si nedovolil přepych dáti se unést nějakou plemennou povýšeností, nikdy jsem se necítil dosti povolán a oprávněn k tomu, mít k černému nebo nosatému bližnímu jiný poměr, než je ten, který určuje lidskost, kultura a civilizace, nikdy – naši čtenáři to vědí a jak často a jak tvrdě někteří z nich to Frontě zazlívali! – jsem do listu nepustil jediného slova, jež by se dalo vykládat jako výraz plemenné nenávisti. Ani v tomto okamžiku ji nepociťuji, ale přece – doba je příliš těžká a některé věci u nás se musí nezbytně změnit – nemohu zde dnes přejít mlčením jistý ohavný výjev, který právě v této době jsem viděl a který mnou tak hluboko otřásl, že poprvé jsem pocítil cosi jako plemenný odpor. A to odpor tak mocný, že jsem jej pociťoval doslova fyzicky. Patrně tyto pudy jsou ukryty v nás všech bez výjimky, ale u někoho se probouzejí jen za určitých, zcela zvláštních poměrů, když tvářnost nějakého plemene je příliš podlá, když nelidskost provokuje lidskost. Ale pak běda těm, kteří svou vinou probouzejí instinkty, jejichž spánek patří ve vzdělaných národech k základním podmínkám blaha a klidu! Proto také poslání „obrázku“, jehož dojem zde podávám, je čistě výstražné.

Seděl jsem jednoho z nedávných hrozných večerů, kdy zdi našich příbytků zdály se na nás padat, u stolu v kavárně a probíral se v obrázkových nepolitických listech, abych na chvilku zapomněl na to, čím tak tragicky bylo naplněno nitro nás všech. Po nějaké chvíli přišli dva starší tělnatí manželé, usadili se u vedlejšího stolku, objednali si dohromady jedno malé pivo a dali si přinést od vrchního číšníka řadu novin. Cosi s ním také promluvili. Hovor s vrchním byl český, ale mezi sebou mluvili pouze německy a objednané noviny, do nichž se ihned dychtivě vnořili, byly německé. Byl bych jim samozřejmě nevěnoval víc pozornosti, než se věnuje obyčejným návštěvníkům, ale zaujal mne nezvyklý způsob jejich čtení. Viděl jsem, že přední stránky a články listů přecházejí úplným nepovšimnutím a prohlížejí jen drobnou inserci, umístěnou na zadních listech. Prohlíželi ji velmi pečlivě a řekl bych s jistým napětím v očích, které jim po insertních sloupcích jej jezdily, shora dolů a zdola opět nahoru. Pán měl před sebou notýsek, do něhož stále vypisoval z insertů cosi tužkou, a paní mu pomáhala hledat. Když něco objevila, přistrčila mu insert a on si udělal do notýsku poznámku. A tak byli zaměstnáni velmi dlouho a jejich horlivost byla nápadná. Pán, holohlavý, břichatý padesátník, šmejdil tak dychtivě nad haldou novin, že každou chvíli padal mu z mohutného nosu upocený skřipec a můj zrak se ihned klopil, aby si ušetřil setkání s párem vypouklých krhavých očí, jejichž pohled – v té chvíli jsem ještě nevěděl proč – mi byl nesnesitelný.

Pochopil jsem to teprve, když po zaplacení malého piva odešli, a když ze zvědavosti dal jsem si vrchním číšníkem předložit noviny, jež zanechali na stolku, opsavše si z jejich drobné inserce vše, co se dalo. Prohlížel jsem si ty inserty a viděl jsem, že skoro vesměs jsou to insertní nabídky lidí, majících v okupovaném území nějaký majetek a musících jej narychlo opustit. Inserty ubožáků, nevědoucích v kritických chvílích německé okupace kudy kam a nabízejících v bezhlavé zoufalosti ke koupi všecko možné, od vilek až po slady různého zboží, od regálů, loveckých pušek a zahradních hadic až po postele a lampy… A to všecko, jak v tom zmatku rozumí se samo sebou, za babku, za fatku, za čtvrtinu, snad někdy i za desetinu skutečné ceny…

A to tedy byla četba těch dvou manželů v těchto strašlivých dobách, v to tak žádostivě se nořili a to si opisovali. Není také pochyby, že teprve cestou domů si jaksepatří polibovali (německy ovšem), jaká je to teď pro šikovného člověka báječná konjunktura a co všechno se dá skoro zadarmo „trhnout“. Ani v této chvíli nechtěl bych zde výslovně určovat, k jakému plemeni patřili, jaký měli tvar nosu a vůbec jiné plemenné znaky – nechtějte na mně, abych k takovému plemennému postoji se zde snížil – ,

[Zde byla část textu o přibližném rozsahu 100 slov cenzurně zabavena – pozn. J.K.]

Tyto řádky, opakuji, nechtějí být žádným nenávistným výkřikem plemene, nýbrž vážnou, velice vážnou výstrahou. Náš národ si dnes nemůže dovolit humanitu až do sebezničení. Den 30. září změnil mnoho. Kdo z těch, kteří v naší národní tragédii se zajímají jenom o staré almary a matrace a dovedou mluviti česky jen s číšníkem, chce nadále žít s námi a u nás, musí se podle nových poměrů chovat a nesmí napínat národní trpělivost až do těch mezí, kdy její pokračování by již znamenalo neodpustitelnou slabost. Na úzké a tvrdé cestě, po níž nám nyní bude jít, není místa pro supí slety.

Karel Horký, Fronta 1938, roč. 10., č. 29 (20. října 1938), s. 343-344


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Doporučujeme:

Petice za zrušení ministerstva bolševického pokroku

Zentropa

Nacjonalista.pl

Casapound

Akce D.O.S.T.

Časopis Te Deum

Stránka Pata Buchanana

Stránky generála Gajdy

Alternative-s

Červenobílí

Reformy.cz

Freeglobe.cz

Slovenské hnutie obrody

The Brussels Journal


Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Počítadlo.cz