Dnešní datum: 14. 12. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Reportáže >> Rozhovor s Derekem Turnerem

Reportáže

* Rozhovor s Derekem Turnerem

Vydáno dne 31. 07. 2002

Významná britská revue Right Now! charakterizuje sebe samu jako „magazín politiky, idejí a kultury“ s tím, že se specializuje na politicky nekorektní témata. Ve své reklamě často používá citáty význačných osobností, jež se k její existenci vyjádřily. Tak si můžeme přečíst na jedné straně pochvalná vyjádření známých britských konzervativců, na straně druhé zase pronáší jednoznačný soud velký liberál a ochránce lidských práv Robin Cook: „Měla by být zakázána.“

Šéfredaktor tohoto vlivného konzervativního magazínu Derek Turner poskytl Národní myšlence rozhovor.

Začali bychom klasickou otázkou. Můžete nám říci něco více o vašem magazínu? Proč byl vůbec založen?

Časopis Right Now byl založen koncem roku 1993 malou skupinou přátel s různým sociálním a politickým zázemím, kteří věřili, že se britská společnost v mnoha ohledech mění k horšímu a že s tím nikdo nic nedělá.

Konzervativci byli u moci od roku 1979, ale přesto nebylo nic konzervováno. Probíhaly neustálé útoky na rodinu, společnost byla propastně rozdělena, celé oblasti země se utápěly v depresi, strategický průmysl byl privatizován a rozbíjen, úroveň imigrace zůstávala velice vysoká, tlak politické korektnosti dále sílil, Británie ztrácela větší a větší část své moci ve prospěch EU a postupně se ustupovalo od podpory ulsterských unionistů. Navzdory silácké rétorice paní Thatcherové podepsaly její vlády Jednotný evropský akt (oficiální překlad smlouvy Single European Act – ta zesílila evropskou integraci a založila Evropskou Unii na základech Evropských společenství, pozn. překl.) a Anglo-Irskou dohodu. Přestože je pravda, že Thatcherová zdědila mnoho problémů od předešlé labouristické vlády, a přestože její názory byly v mnohém upřímné, její vlády byly vážným zklamáním pro mnoho skutečných konzervativců. Její následovník John Major (zaujal její místo v roce 1990) byl ještě méně hodnověrný. Jeho vláda podepsala Maastrichtskou dohodu, on sám byl prvním konzervativním lídrem, jenž vyloučil ze strany lidi pro jejich politicky nekorektní názory na rasu. Na druhé straně politického spektra Labour Party buď nenáviděla či se stavěla indiferentně k západní civilizaci. Angažovala se v „právech homosexuálů”, zavádění morálního relativismu, internacionalismu, rozsáhlé imigraci a multikulturalismu – podporovala všechny nebezpečné názory, jež způsobily tolik škody Británii a všem západním zemím.

Na pravici existovaly malé strany, jenže někteří z jejích členů měli sklony být poněkud excentričtí a někdy nepříjemní – věřili v židovská „spiknutí” a nenáviděli černochy. V každém případě britský volební systém znamenal, že takové strany byly odsouzeny zůstat na okraji politiky. Vypadalo to, že mezi vlastenecky zaměřenými lidmi zcela scházejí myšlenky – částečně kvůli domácí konzervativní tradici, jež byla hrdá na svůj empirismus a nedůvěru k abstrakcím. Myšlenky vyjadřované pravicí se většinou zakládaly na víře ve „volný trh”, jenž, jak mnozí věřili, byl odpovědí na všechny světové problémy. Málo byla také chápána role kultury v politice; mnoho konzervativců patrně věřilo, že stačí, aby se lidem dařilo dobře a přes noc se stanou konzervativci.

Levice dělala ideologické pokroky a země trpěla. Zdálo se, že je poptávka po otevřeném a přitom citlivém časopisu, který by mohl spojit dohromady lidi, kteří nesouhlasí s levicí, a poskytnout jim médium s novými myšlenkami, nápady a informacemi. Měli jsme to štěstí, že jsme získali podporu mnoha prominentních lidí – a že jsme byli napadáni mnoha dalšími z okruhu Tonyho Blaira.

Vy sám jste určitě prošel nějakým vývojem, než jste Right Now! založil. Řekněte nám něco o sobě.

Není toho tolik! Narodil jsem se v roce 1964 v protestantské rodině v Dublinu (podíl protestantů v Irské republice se stále snižuje a nyní činí asi 3 %, takže vím, co to znamená patřit k etnické menšině!). Opustil jsem školu a nevěděl co dělat dál, ačkoliv mne vždy zajímala historie, politika a literatura. Po období, kdy jsem pracoval na místech bez větší budoucnosti a hodnoty, i když byla někdy zajímavá – služba na obchodní lodi (můj otec je námořní kapitán v důchodu), na chovatelské stanici velkých dánských dog, stavební a zahradní práce, Irská námořní služba (vojenská) – jsem se v roce 1988 odstěhoval do Londýna. (Během vojny jsem pracoval jako redaktor pro menší politický časopis. Nebyl moc dobrý a neměl ani úspěch, ale přineslo mi to důležité zkušenosti).

V Londýně jsem pracoval na ještě větším počtu podobných míst – ochranka na jihoafrickém vyslanectví, stavební firmy, prodej telefonů, pomocný pracovník vydavatelství – než jsem začal psát články do konzervativních časopisů počínaje dobře známým Salisbury Review (o tom proč pravice potřebuje navázat komunikaci a spolupráci s ekologickým hnutím – jeden z mých hlavních politických zájmů). Dosud pro ně příležitostně píšu. Psal jsem také o přistěhovalectví do amerického časopisu Chronicles a dosud jsem jedním z jejich evropských korespondentů. Následovalo mnoho dalších britských i zahraničních časopisů a čas od času něco napíšu do deníků včetně Timesů a Sunday Telegraph. Zapojil jsem se také do místní politiky Konzervativní strany a kandidoval jsem v místních volbách. V roce 1995 jsem se stal redaktorem časopisu Right Now, ale až do roku 1999 jen ve svém volném čase. Tehdy mi příjmy z předplatného spolu s podporou jednotlivých osob konečně umožnily stát se prvním (a zatím jediným) zaměstnancem časopisu na plný úvazek.

Pokud jde o mé osobní motivy, nikdy jsem neměl rád levicové myšlenky, protože se mi zdály příliš podlé a nudné – nemluvě o tom, že jsou neuskutečnitelné. Když jsem byl mladý, možná jsem mohl být levičákem. Ale ta doba je dávno pryč, teď je levice hlavní protizápadní silou, přestože samozřejmě můžete narazit na levičáky, kteří si zaslouží úctu a myslí to dobře. Na druhé straně jsem vždy považoval tradicionalismus a vlastenectví za velice romantické. Věřím, že společnosti založené na úctě k minulosti (nikoli plazící se před minulostí) a vlastenectví jsou šťastnější a životaschopnější. Věřím také, že tradiční konzervativci rozumí lépe a úplněji lidskému životu v celé jeho složitosti. Levicový pohled na lidskou přirozenost je na druhé straně velice naivní a zjednodušující. Proto jsou všechna jejich schémata špatná.

Váš časopis patří k nejúspěšnějším svého druhu v Británii. Jaký je váš návod na takhle úspěšný časopis?

Odpovím jedním anglickým příslovím. „Když je něco tak dobré, abyste se tím zabývali, stojí za to dělat to dobře.“ Kdo si chce založit časopis, ten by si měl nejprve dobře rozmyslet, zda se oddá práci pro časopis přinejmenším na několik let. Podobné tituly jsou často zakládány lidmi, které něco otrávilo nebo napadlo. Jejich prvotní nadšení později vyprchá a projekt jde ke dnu. Ztratil jsem přehled o nesmírném počtu lidí, které jsem znal a kteří založili časopis, založili PO BOX a vydali jediné číslo nebo se jedinkrát sešli jen proto, aby PO BOX příští rok v tichosti zrušili. Pokud si nejste jistí svou ochotou odevzdat se práci na dlouhou dobu, pak je asi nejlepší nedělat nic, dokud se to nezmění.

Když se do té práce vrhnete, musíte získat také přinejmenším dva spolupracovníky, kteří vám budou pomáhat. Pracovat na projektu sám je otravné a vyčerpávající. Časopis připravovaný vesměs jedním člověkem se také může stát jednotvárným, nezáživným až posedlým. V případě Right Now je každý článek přečten a někdy okomentován několika lidmi. Samozřejmě, že já mám poslední slovo, pokud jde o to, co bude publikováno a co ne.

Musíte se přesně rozhodnout, čeho chcete dosáhnout a jak byste toho mohli dosáhnout a pak se tohoto plánu držet (samozřejmě v rámci možností a s jistou pružností). Musíte přemýšlet o technických stránkách věci – jak bude časopis financován, vyráběn a šířen? Kdo to zajistí? Kdo to zaplatí? Střídejte různé druhy článků. Nezveřejňujte příliš mnoho dlouhých článků o nejasných věcech, ale střídejte je s krátkými, stručnými články o historii, tradicích a nějakých těch drbech.

Musíte dosáhnout co nejprofesionálnějšího vzhledu časopisu za použití kvalitních obrázků a čitelného druhu písma. Když dosáhnete jasně vymezeného stylu, držte se ho. Musíte dávat pozor na kontrolu faktů a nezanedbat kontrolu pravopisu a slohu (ačkoliv určité míře chyb se nikdy nevyhnete). Pokuste se zajistit články některých dobře známých osobností, dodají vám vážnost a rozšíří působnost časopisu.

Konzervativní zaměření časopisu je zřejmé – jaký názor na něj mají vysoce postavení činitelé Konzervativní strany?

Right Now je zcela nezávislý časopis, přesto je skutečností, že jej čtou lidé na všech úrovních Konzervativní strany i mimo ni. I lidé, kteří nesouhlasí s obsaženými názory, si časopis kupují, aby zjistili, co se děje na pravici. Nemohu hovořit o konkrétních jednotlivcích, ale máme přesvědčené, i když někdy skryté čtenáře a příznivce mezi členy Sněmovny lordů, členy stínového kabinetu a poslanci. V této straně máme však také silné nepřátele. Někteří konzervativní politici nebyli vlastně nikdy konzervativci v plném smyslu slova, jsou to pouze kariéristi nebo ekonomičtí redukcionisté (liberálové za každou cenu, pozn. překl.). Tito konzervativci měli vždy potíže s prezentováním témat jako je imigrace nebo podpora rodiny. Další konzervativci nemají rádi Right Now, protože si po dvou po sobě prohraných volbách myslí, že vyhrají jen tím, že budou hovořit stejně jako Labour Party. Tato skupina má v současnosti silný vliv na Iaina Duncana Smitha. Chtěli by časopis zcela oddělit od strany. To se jim nikdy nepodaří, přesvědčili ale několik poslanců, aby se vyhýbali veřejnému spojení své osoby s naším časopisem.

Jak se vy osobně stavíte k tomu, co se nyní děje v Konzervativní straně, kde dochází k potlačování pravého křídla strany?

Když se v září loňského roku snažil Iain Duncan Smith vyhrát stranické volby a stanout v čele Konzervativců, prohlásil, že stranu tvoří Monday Club. Měsíc poté, co ve stranických volbách uspěl, byla činnost Monday Clubu přerušena pro jeho podporu dobrovolné repatriace etnických menšin. Činnost je stále přerušena a klub bude možná brzy vyloučen ze strany. Jeho opatření proti Monday Clubu a Konzervativcům proti federální Evropě (a odmítnutí podporovat Right Now) byla patrně založena na jeho vlastním vnímání prospěšnosti.

Jeho opatření však nejsou vůbec prospěšná, protože mu ani nepřinesou politický zisk s možnou výjimkou o něco příznivějších titulků v levicovém tisku. Vše, co dělá, jen otravuje tradiční konzervativní aktivisty a voliče a nijak nepřesvědčí ostatní aktivisty a voliče. Monday Club a straničtí euroskeptici přitom vesměs podporovali jeho kandidaturu na předsedu strany (já jsem kupodivu podporoval jeho rivala Kennetha Clarka), teď se cítí být podvedeni. Zdá se, že se bude snažit soupeřit s Tonym Blairem na jeho půdě, kde je v zásadní nevýhodě, jelikož mu chybí soupeřovo charisma.

Vítám nový zájem strany o sociální záležitosti - Right Now již dlouho tvrdil, že skutečný konzervatismus nutně souvisí se starostí o chudé, zachováním veřejných služeb a starostí o životní prostředí – ne však za cenu stejně důležitých záležitostí jako je imigrace. Pokud se konzervativci mají někdy opět dostat k moci, budou muset znovuzískat důvěru jako v thatcherovském období. To znamená pustit se do složitých naléhavých otázek a prorazit bariéru politické korektnosti.

Mezi patrony vašeho magazínu lze nalézt skutečně význačná jména, např. již zesnulého Hanse Eysencka, jehož myšlenky výrazně ovlivnily Novou pravici. V této souvislosti by nás zajímal váš názor právě na fenomén Nové pravice.

V Británii Nová pravice značí libertariánskou pravici, která vznikla v 70. letech a jejíž vliv vrcholil v době vlád Margaret Thatcherové. Představiteli jsou typičtí britští intelektuálové včetně Sira Alfreda Shermana, Antony Flewa, Davida Marslanda (jsem rád, že je mohu všechny označit za pravidelné přispěvatele Right Now) a později i Sira Keitha Josepha. Tito lidé byli ovlivněni anglosaskými koncepty individualismu a mysliteli, jako byli Hayek a Friedman. Jsou hluboce přesvědčeni o potřebě co nejvyšší úrovně svobody a o tržních řešeních sociálních problémů. Od amerických neokonzervativců (jako George Bush) se liší tím, že také věří v různost lidí a v omezování imigrace a chovají úctu k tradicím. V ekonomických a sociálních hlediscích se britská Nová pravice výrazně liší od kontinentální neopohanské Nouvelle Droite Juliuse Evoly či Alaina de Benoista, která se také nazývá Novou pravicí. Samozřejmě existuje několik styčných bodů.

Poměrně často se na stránkách vašeho časopisu objevují články dotýkající se problému eugeniky. To je ovšem věc, která lidem ze „staré“ pravice, často nábožensky založeným, nahání skutečnou hrůzu. Jaký je váš názor v této otázce?

Pojem eugenika lze vyložit několika různými způsoby - jako výzvu, aby lidé více cvičili a zdravěji se stravovali či jako lékařské pokusy a sterilizaci „mentálně nezdravých“ (což může někdy značit politické nepřátele). Myslím, že většina lidí si ihned vybaví ten poslední z možných výkladů, které jsem uvedl. Slovo eugenika je také automaticky spojováno s Adolfem Hitlerem a jeho strašlivým režimem, ačkoliv samozřejmě i mnoho levicových socialistů podporovalo radikální eugeniku, například H. G. Wells. Ve skutečnosti ji podporovalo mnoho různých lidí – ultrakonzervativec Winston Churchill, puritán Kellog (který vymyslel slavné obilninové snídaně) a slavný anglikánský teoretik J. R. Inge, který byl děkanem Katedrály sv. Pavla v Londýně ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Úspěšné vlády švédských sociálních demokratů ji prováděly do sedmdesátých let. I dnes Čína provádí nedobrovolnou eugeniku a přitom se zdá, že se o to nikdo nestará.

Můj pohled je prostý – vědci se mohou mýlit stejně jako každý druhý a nevěřím politikům, takže jsem zásadně proti jakékoliv podobě nedobrovolné eugeniky. Nikoliv z náboženských, ale ze společenských důvodů. Neměl bych však žádné výhrady proti vládě, která by přesvědčovala občany, aby se lépe stravovali a více cvičili (dokud by bylo vše zcela dobrovolné). Asi je také dobrý nápad podpořit příslušníky středních tříd, aby měli více dětí, než mají nyní, ale v tomto ohledu nemám nijak vyhraněné názory. Těm, kteří chtějí být pokusnými králíky nebo si zvolit vzhled svých dětí nebo se dokonce nechat naklonovat a kteří na to mají peníze, by to mělo být umožněno. Teď když je potřebná technologie dostupná, nebo brzy bude, se to stane, ať už chceme nebo ne.

Občas se až do České republiky dostanou divoké zkazky o činnosti institucí, jež se v Británii starají o hladší šíření multikulturalismu – známá je třeba Komise pro rasovou rovnost. Jak se na podobné věci dívají obyčejní Britové, kteří nevěří všemu, co se jim servíruje? A existuje v současnosti v Británii nějaká signifikantní politická síla, u které by tito lidé nalezli oporu?

Určitě existuje nepřetržitá kampaň za multikulturalismus vedená skupinami jako Komise pro rasovou rovnost (placená vládou), která nás přesvědčuje o údajných výhodách masivní imigrace. Běžní lidé, kteří si zpravidla myslí stále to samé, tyto skupiny ignorují. Mám rád příběh o pracovníkovi této komise z Birminghamu, který jednou ve svém projevu bědoval: „20 let protirasistické výchovy nemělo vůbec žádný efekt!“. Běžní lidé možná věří, že tyto skupiny se zkrátka otráví tím, jak jsou ignorovány, a časem se rozpadnou. Jestli tomu tak je, mýlí se! Jenže pak běžní lidé ignorují politiku všude, kde můžou. Politika jim připadá moc složitá, moc problémová, moc nudná, nebo cítí, že kdyby se do politiky zapojili, nemělo by to význam nebo by neměli tolik času.

Pokud jde o politické síly, které by se mohly zmíněným skupinám postavit – Konzervativní strana se patrně snaží tato témata obcházet, například když mají její představitelé hovořit o těchto záležitostech s novináři a časopisy jako je Right Now. V současnosti zbývá jediná politická síla a tou je Britská národní strana (BNP), která je však okrajovou silou a má malý vliv (v letošních volbách si BNP zajistila tři místa v radě města Burnley).

Jaký je váš názor na současnou válku proti terorismu? Jak by měl vypadat nejracionálnější postoj vůči islámskému světu, abychom propříště zabránili opakování útoků jako byl ten z 11. září?

USA rozhodně musely přistoupit k tvrdé odvetě za zavrženíhodné útoky z 11. září a bylo nezbytné, aby ostatní západní země podpořily USA v tomto tažení. Jinak by Západ ztratil tvář a zbytek světa by jím začal pohrdat, což by vytvořilo prostor pro pokračování v těchto útocích. Západ by si ale měl dát pozor, aby válku nerozšiřoval nad nezbytný rámec na země jako Irák (které byly v minulosti spojenci proti muslimskému fundamentalismu a mohly by jimi být i v budoucnosti).

Nejlepší možností je vést tuto válku v našich vlastních zemích. Nikdy se nemůžeme bránit podobným útokům naprosto spolehlivě, ale můžeme nebezpečí minimalizovat.

Nejprve musíme zastavit nebo výrazně omezit příliv dalších muslimských přistěhovalců do našich zemí, přerušit činnost radikálních muslimských skupin, zabavit jejich majetek a vystěhovat nebezpečné muslimy z našich zemí (Londýn je dnes baštou radikálních islamistů). Musíme zastavit multikulturní indoktrinaci ve školách a pokusit se oživit naše vlastní vědomí společné identity jako křesťanů (nebo alespoň postkřesťanů). Pravděpodobně bychom měli podpořit Izrael (jehož statečnost musíme obdivovat), s kterým částečně sdílíme historii a kulturní hodnoty – ale měli bychom na něj vyvinout tlak, aby zlepšil vztahy s Palestinci. Na druhé straně Amerika potřebuje citlivější zahraniční politiku a měla by snížit své zásahy na Středním Východě. Americká zahraniční politika je dobře míněna, ale naivní. Byl to Arnold Toynbee, kdo řekl, že „Američani jsou jako velký kamarádský pes v malém pokoji. Když zavrtí ocasem, všechno shodí“.

Političtí činitelé chystají vstup ČR do EU. Co byste vzkázal na cestu našim občanům, co by měli nebo naopak neměli od EU očekávat?

Češi by neměli vyměnit jednu říši za druhou. EU samozřejmě není SSSR, takové přirovnání by bylo urážkou pro ty, kteří skutečně žili v brutálním komunistickém režimu. Existují však společné projevy a způsoby myšlení – EU se snaží o kulturní sjednocení, posiluje moc státu na úkor svobody jednotlivce, ke všemu přistupuje nepružně, materialisticky a socialisticky. Pokud Česká republika vstoupí do EU, musí se Češi smířit s neustálým přílivem nařízení na vše možné od zakřivení banánů (skutečně!) až po to, co dospělí lidé mohou dělat a o čem mohou diskutovat. A patrně se také volný trh nebo rozšířený trh, o kterém propagandisté EU stále hovoří, přemění v nedobrovolnou federaci, ve které národní vlády ztrácí pravomoci postupně a neúprosně a rozhodnutí se přijímají stále dál od domova. Ti, kteří si teď stěžují na byrokraty daleko v Praze, mohou očekávat výraznou změnu – jejich životy budou řízeny nově z Bruselu nebo z Frankfurtu. Namísto toho, aby si sami řídili své věci, se Češi stanou malou rybou ve velkém rybníku. Dlouhá léta bojů a snah o sebeurčení budou promarněna.

Nečekejte, že EU bude „Pevnost Evropa“ (v tom případě by na EU nemuselo být nic špatného), namísto toho bude EU pevností socialismu!


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.