Dnešní datum: 15. 07. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> Riziková společnost

Uvahy

* Riziková společnost

Vydáno dne 23. 02. 2018

Smrt EvropyGlobalistická akce, která v současné době probíhá v celé západní civilizaci, se dostala do fáze, ve které už naráží na přirozený odpor konzervativně založených lidí. Vývoj ke globalizaci přestal být přirozený a je mocensky prosazován.

Globalizace má svůj přirozený segment spojování a vzájemných styků lidí různých národů na základě obchodní výměny a cestovaní, a svůj segment ideologický, mocensky prosazovaný establishmentem, mající především prvky násilného prosazení směsice různých národů a ras za přítomnosti tlaku na odnárodnění původních etnik. Tento násilný segment má totalitní tendence: ideologickou výchovu a přesvědčování, bojůvky (Antifa), vytváření nepřítele (v Rusku), násilné vnucování cizích etnik (jakýchsi nositelů globalizace) a snahu o cenzuru psaného a mluveného slova.

Dokonalá individualizace jako první krok globalismu

Ulrich Beck (viz 1) sice vidí prizmatem osmdesátých let krizi ekologickou a celého liberálního systému, což se k dnešku vztahuje jen okrajově. Nicméně při té příležitosti analyzoval velice dobře individualizaci společnosti. Píše: „V devatenáctém století probíhala modernizace na pozadí svého protějšku tradičního světa zvyklostí a přírody, kterou bylo nutno poznat a ovládnout. Dnes modernizace svůj protějšek ztratila, naráží ve svých premisách a funkčních principech sama na sebe. Ztratila se zodpovědnost, protože následek přesně nesleduje příčinu: lépe řečeno, příčin je tolik, že ani tu eminentní nelze izolovat a zjistit. Rizika jsou legitimizována tím, že nebyla ani viděna. Ani chtěna. Jsou vedlejším důsledkem. (pozn. autora: myšlena rizika ekologická a systémová)

Osvobození individuí od třídy, sociální vrstvy, genderového statusu, nastalo prý tak, jak byli kdysi lidé propuštěni z panství církve do lůna společnosti. Žena potom přirozeně opouští svůj genderový status dokonale pouze, když rezignuje na mateřství. Místo rodiny a vzájemné závislosti jejích členů vzniká jen vzájemná emocionální výměna. (pozn. autora: výraz „osvobození“ nepovažuji za přesný, proto tento jev dále nazývám „odloučení“ – viz 2)

Individualismus je především přesvědčení, že si člověk může za všechno sám. Je vyžadován aktivní model jednání v každodenním životě, který klade do svého středu vlastní JÁ, jemuž poskytuje a otevírá možnosti jednání a dovoluje mu tak smysluplně propracovávat vznikající možnosti utváření a rozhodování spojené s vlastní biografií. To znamená, že pod povrchem individuálních iluzí je třeba pro vlastní přežití vytvořit obraz světa centralizovaný na JÁ, který tak říkajíc zcela převrací vztah mezi JÁ a společenstvem, který společenstvo myslí a realizuje jen jako nástroj pro utváření vlastní biografie.

Důsledkem je to, že se otevírají stavidla subjektivizace a individualizace společensky a institucionálně produkovaných rizik a rozporů. Pro jednotlivce nejsou institucionální situace, jimiž je determinován, už jen událostmi a okolnostmi dopadajícími zvnějšku, ale přinejmenším také důsledky jeho vlastních rozhodnutí, které musí jako takové vidět a zvládnout .......

Proto je svoboda nutný požadavek pro realizaci dokonalé individualizace a demokracie je argument, že každý může svůj osud ovlivnit i skrze instituce. Nicméně dobře fungující demokracie vyžaduje kolektivní myšlení, riziko nastává tím, že individualista není ochoten ke kolektivní vzpouře, protože se domnívá, že všechno zvládne sám.“

K tomu dodávám, že úpadek demokracie vlastně nastává dokonalou individualizací, v okamžiku, kdy se jednotlivci už neangažují pro celek, protože k němu ztratili niterný vztah a zůstává jen vztah účelový. To vidíme dnes, kdy občané mají politiku jen za supermarket, ve kterém vybírají politiky jako zboží podle líbivého obalu. Strany už členové většinou opustili, zůstávají jen ubohá rezidua někdejších monumentálních stran, využitá potom bohatými donátory jako nástroj svých zájmů. Dnes žijeme tedy v této evoluční fázi paradigmatu, kdy už stranický systém nefunguje, je zneužíván oligarchy (a to nejen ANO, ale téměř všechny strany). Lidé to cítí, ale místo angažovanosti ve stranách chtějí rozhodovat přímo v jakýchsi referendech, což je samozřejmě nefunkční novotvar.

Zde je dobré poznamenat, že obyvatelstvo Východu ještě dobře nezpracovalo individualizaci, proto stále očekává, že stát za něj všechno vyřeší. Proto také zároveň existuje zbytkový vztah ke společnosti, kterou považují obyvatelé Východu za důležitou, jejíž osud není pro ně lhostejný a tak kritizují problém špatného vládnutí daleko více než obyvatelé Západu. To se projevilo zásadně při příležitosti uprchlické krize. To se projevuje ve stálé nedůvěře v instituce, volbě trestně stíhaného politika, v požadavku referend apod.

Obyvatel Západu je individuum. Toto postavení jej zavazuje, aby věci řešil sám. Ale věci už přesahují jednotlivce, migranti se hrnou, zklamala schopnost integrace přistěhovalců, zklamalo spoléhání na trh, ideje neomarxismu se prokázaly jako zhoubné, staré metody nefungují a demokracie nefunguje mimo jiné proto, že globalizace vzala státům pravomoci a tím i možnosti občanům demokraticky ovlivnit svůj osud. Stačí na to jednotlivec svojí snahou? Nestačí! A je z toho flustrován, pokud si to uvědomuje, pokud ne, potom stále spoléhá jen na svoje JÁ a vzhlíží k politické reprezentaci, kterou zvolil, jako ke spáse, protože individualista si nemůže dovolit pochybovat o tom, že něco udělal špatně.

Nejsou východní národy Evropy na tom lépe? Nejsou více sounáležití se svým národem a státem? Nejsou ochotnější se bránit? Není snad individualistický Západ už v takovém rozkladu, že individua jsou tak hluboce obrácena do sebe, že už vyprchal veškerý sociální kapitál? Ale hlavně, individualisté ideologicky zařazení nedovedou už chápat společenské problémy jako svoje, jsou natvrdo „odloučeni“ od společnosti, dovedou ji dokonce zrazovat v zájmu ideologií, skupinových zájmů, svého prospěchu. Má vůbec takto individualizovaná společnost šanci? Globalismus jako výsledek dokonalé individualizace

Člověk se nejprve individualizuje, ztratí tedy kolektivní myšlení, je „odloučen“ od druhých lidí a tím i od společnosti, kterou vnímá jen jako nástroj pro svůj prospěch. Odloučení se potom týká také partnerů, kteří jsou opět jen nástrojem prospěchu (sex a romantika), rodiny se rozpadají a nezakládají, dětí je málo. V případě obce a národa vzniká zhoubná situace ztrátou nezištné angažovanosti k těmto společenstvím, nutnost veškerou činnost zaplatit. Individualizace přecházející v „odloučení“ je tedy už sama o sobě zhoubný jev.

Pro individualistu je kosmopolitismus jakýmsi východiskem z nihilismu, ke kterému vede život jen pro sebe. Proto se stává globalistou téměř okamžitě. Kosmopolitismus je vnějším viditelným znakem, musí nutně dát globalistickým ideologiím přednost před zájmy domova. Multikulturalismus je součástí globalistické ideologie. Přijímání migrantů a postupné vytvoření multikulturní společnosti je potom akčním vyústěním globalismu.

Globalisté, zvláště ve východních zemích, nemohou říci svoje názory. Lidé jim nerozumí. Jejich ideologie předpokládá individualismus a kosmopolitismus, tedy myšlení naprosto odloučené od domova a jeho zájmů. Proto se jeví jako marťani v prostoru, kde jsou lidé ještě s domovem, a jeho zájmy, spojeni. Přece neřeknou, že jim islamizace Česka nevadí, že rozhodování lidí v referendech nechtějí, že naše pravomoci Bruselu klidně předají, že vstoupí do eurozóny a dluhy Řecka klidně zaplatí (nikoliv ovšem z vlastní kapsy). Proto by raději zavedli cenzuru, a vůbec totalitní metody (některé snahy se už objevují). Jinak totiž globalismus neprosadí. Strašení Ruskem a vymýšlení nějaké informační války má jim dát pravomoci cenzuru vykonávat, samozřejmě, že ne jen na ruské weby, ale na všechny, které prý jsou „nenávistné“. Nenávistnými se stanou samozřejmě všechny, které budou proti přijímání migrantů, proti vstupu do eurozóny, zmíní nějakou myšlenku na základě odlišných antropologických znaků. Cenzura vzniká z nedostatku racionálních argumentů na straně establishmentu. Aby se prosadily věci lidem nechtěné, bez cenzury to nejde.

Nicméně globalistické myšlení velmi postupuje. Výchova ve školách, na univerzitách, styky se zahraničím, stálé cestování, zájmy spojené se zahraničními firmami, vazby na západní instituce, práce v globalistických ideologických (vzdělávacích) neziskovkách. Proto je mladá generace spíše globalistická a konzervativci zůstávají ti starší nebo ti, kteří nebezpečí globalismu prohlédli, jsou spojeni s domovem, záleží jim na něm. Pro mladé lidi je přitažlivá globalistická vzpoura proti konzervativním poměrům, zvláště když jsou pomlouvány jako postkomunistické, zaostalé, umožňující korupci a jiné nepříznivé jevy.

Závěr:

Cesta ke globalismu a postupnému zániku národů a evropských etnik je otevřena. Chování lidí, které k tomu vede, je otázkou víry v různé hodnoty: Dějiny od doby osvícenectví probíhají v čase asi takto:

1/ Víra v přirozené a duchovní hodnoty pomalu zanikající, avšak okrajově se udržující

2/ Víra v podstatné kolektivy – národ, obec, rodinu, stát, třídní kolektiv; války kolektivů

3/ Individualizace - víra v sama sebe (fenomén „odloučení“) a ztráta sounáležitosti s podstatnými kolektivy: ztráta identity s národem, rozklad rodiny a ztráta natality, nefunkční demokracie uchopená oligarchy; stát je jen nástrojem prospěchu jednotlivců a skupin.

4/ Globalizace – zánik svébytných kultur, nihilismus, fatalismus, nezájem o osud podstatných kolektivů, vznik převážně kosmopolitního myšlení na základě globalistických ideologií, multikulturní směsice a válka kultur; konečný zánik státu a jeho pravidel

5/ Nepředvídatelný vývoj anarchistické situace založené na neschopnosti vymáhat pravidla v dokonale otevřeném světě sobeckých individualistů; nejspíše příchod jiné civilizace na základě zcela jiných hodnot (islám, Čína).

Protože většina lidí se nachází ještě v bodě 2 v přechodu k bodu 3 (ještě mají kolektivní sounáležitost), tzv. elity se už nachází v bodě 3 a 4 (kolektivní sounáležitost necítí), nemohou si rozumět. Signifikantní byla diskuse s Cyrilem Hoschlem a Tomášem Halíkem v nedělním pořadu Václava Moravce (18.2.2018). Podle nich jsou politici populističtí, když se staví proti přijetí migrantů a proti vstupu do eurozóny, přestože tento odpor je v souladu s převažujícím míněním lidu. V diskusi převládaly viditelné rozpaky, co dělat proti tomuto prý populismu (ve skutečnosti sounáležitosti se zájmy národa), nejspíše zavést totalitní metody, nějakou cenzuru apod., hlavně ovšem vyloučit rozhodování lidu. Že je demokracie především plnění vůle lidu, jim jaksi uniká (a to si říkají demokraté). Pro většinu konzervativců ještě existují hodnoty - národ a stát, které je nutno hájit, čemuž globalisté už rozumět nemohou.

Globalisté jsou aktivisté a určují směr vývoje, chtějí měnit svět, oni musí zavést diktát, aby svoje myšlenky oproti konzervativcům uplatnili, když to nepůjde po dobrém. V západních zemích už je cenzura na kritiku islámu a chování migrantů. Jak by jinak mohli uskutečnit shora naznačený vývoj ke konečnému zániku evropské civilizace?

Litaratura.

1/ Ulrich Beck – Riziková společnost - Sociologické nakladatelství 2011

2/ Vlastimil Podracký – Návrat k domovu – Centrum české historie 2016


[Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Vlastimil Podracký | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.