Dnešní datum: 21. 04. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Fejetony a básně >> Osmdesátý

Fejetony a básně

* Osmdesátý

Vydáno dne 29. 07. 2007

Plukovník Ušakov, umučený bolševiky Dopadli jej se zakrváceným, křivým a ostrým nožem v ruce. Když se ho chopily silné paže vojáků a tlupa se naň sesypala a vyvlekla ho na široké prostranství, osvětlené elektrickou svítilnou, vypustil nůž z ruky.

Vrah, jenž jistou a zručnou ranou velkého, křivého nože rozpáral vojákovi břicho, byl nevysoké, zavalité postavy, neobyčejné síly, neboť tři vojáci měli ho co držeti, když v jejich objetí se vzpíral.

Tmavý, opálený a špinavý obličej byl zarostlý černými vousy, vlasy měl krátce ostříhané a oči, jakoby kosé, blýskaly zlobnými plaménky. Byl obléknut do starého vojenského pláště a na hlavě měl vysokou papachu z imitované beranice. Na hluk vyvolaný rvačkou a na křik zástupu přiběhl z nádraží oddíl rudé gardy a námořníků a obklíčil pevnou, černou stěnou dopadeného.

Zatčený věděl, že jej hned rozervou na kousky, aneb v nejlepším případě že jej zastřelí, avšak byl naprosto kliden. Pouze dýchání po zápasu bylo usilovné, neboť nemohl ještě pořádně vydechnouti.

Námořníci, rudá garda, lidé, mající své zkušenosti při odstřelování a popravách, kteří viděli nejednou popravované, byli udiveni, že obličej tohoto vojína neubledl, že oči neuhasly a že on sám neztratil pevnost ducha, ačkoliv rozsudek nad ním byl již vynesen davem vojáků a on znal tento rozsudek: „Zastřelit, zastřelit!“

Jinak ani nemohlo býti: Zabil svého soudruha ve spánku. Proč? Nu zajisté proto, aby jej mohl oloupiti.

Zabitý byl vynikající pracovník strany, jenž vedl neúnavně agitaci mezi vojáky za účelem demokratisace armády, zavedení volebního principu, člověk s tuhou nepoddajností, hlásající nenávist k důstojníkům a nutnost uspořádati jim bartolomějskou noc. Takový člověk měl zajisté peníze, jež dostal k tomu účelu od strany. A tohoto zkušeného agitátora zabil ve snu křivým, ostrým nožem tento malý, zavalitý voják.

Zde jest vše jasné a není třeba nijakého soudu – zastřelit!

Avšak odsouzený na smrt všeobecným úsudkem tlupy byl příliš klidným a spokojeným, než aby neobrátil na sebe pozornost svých zkušených popravčích. Malýma, chytrýma, pronikavýma očima pozoroval námořníky i rudou gardu, která se okolo něho shromáždila, a zdálo se, že chce něco říci.

„Soudruhu,“ obrátil se k němu hubený, bezvousý námořník s opilým výrazem notorického pouličního pobudy, „jak jste mohl zabít tak svého soudruha, vojáka? Áá? Proč jste to udělal? Loupit!“

„Ne, ne pro loupení!“ klidně odpověděl zatčený, „neoloupil jsem nikdy nikoho.“

„Dobře, tak proč jste jej zabil?“

„Ze msty.“

„Znal jste jej?“

„Neznal jsem ho. Dnes jsem jej viděl poprvé.“

„Podívejme se naň,“ bylo slyšeti hlasy v tlupě, „ty, příteli, nepraš! Připrav se k zúčtování. Zastřelit! Jaké pak cavyky s ním! Zabil svého soudruha; zastřelit jej a basta!“ hluše reptala tlupa.

V nočním soumraku bylo viděti nad tlupou zdvihající se hubené, chlupaté ruce, prsty sevřeny do pěstí; zamračené tupé oči vrhaly zlověstné pohledy; doufati v milost bylo nemožno, smrt již vyhlédla si svou oběť a byla hotova schvátiti ji svými kostnatými prsty – nicméně oběť stála tu klidně, majestátně a spokojeně. Dokonce ruce složila na prsa.

„Já mstím se netoliko jemu jednomu, já ho neznám a mstím se na všech vojínech. A tento není prvý,“ pravil, když křik na minutu utichl.

Situace se měnila. Vina se prohlubovala, poprava hrozila státi se ne pouze prostým zastřelením. Rozezlená tlupa mohla započíti jej utloukati pomalu, přibližujíc tak smrt, zvětšujíc mučení, a odsouzený byl na to připraven. Byl připraven a byl kliden.

Robustní námořník v čepici se štítkem, jež se­děla mu v týle a v pěkně ušitém, černém kabátci, bledé, umdlené tváře, ze které zíraly moudré oči - ­muž, upomínající svým zevnějškem buď na důstoj­níka nebo na námořního poddůstojníka, vystoupil z davu a zvolna se tázal:

„Tak to není prvý, kterého jste zabil? A kolikátý?“

„Osmdesátý,“ pevným hlasem odpověděl dopadený.

Z tlupy zazněl výraz zděšení, a dav postoupil ještě blíže k tomuto vojínovi.

Tato číslice překvapila dav, který si již byl přivykl zvěrstvům všeho druhu.

„Zde není místo pro žert,“ pravil přísně muž v námořnické uniformě, „mluvíte-li o těch, jež jste zabil v boji, není nám po tom ničeho a neza­jímá nás to.“ „Ne,“ stejně klidně, s neznačným úsměvem na výrazné tváři pravil zatčený, „to jest osmdesátý ruský vojín, kterého jsem zabil spícího v noci, tou­též jistou ranou nože, otevíraje mu břicho.“

„Šílenec,“ pronesl námořník.

„To jest jedno, i šílence nutno zastřelit; podívejte se, jaký se našel šílenec. Slyšte, soudruzi, osmdesátého vojáka usmrtil; nezaslouží, aby byl zastřelen, nýbrž mučiti se musí!“

Dav, který na nějakou dobu utichl, opět za­hlučel. Kdosi ze zadu, snaže se dostati se poblíže, vykřikl: „Soudruhu, včera v noci na severním nádraží bylo rovněž jednomu vojákovi břicho rozpáráno. Jest to vaše práce?“

„Má,“ odpověděl směle lapený.

„Počkejte, soudruzi, vypravovali, že v hospodě u Šebestiána předešlou noc byl rovněž jeden voják zabit. Jest to pravda?“

„To jsem já jej zabil. Pravím vám, nyní tento zde jest osmdesátý.“

Krvelačná, vraždění přivyklá tlupa námořníků a vojáků hleděla se zájmem a úctou na člověka, jenž dle svých vlastních slov odpravil vždy jedním úderem nože osmdesáte vojáků na onen svět. Do­konce i dle jejich pojmu, dokonce i v jejich moz­ku tupém a hrubém tato cifra vykonaných zločinů činila dojem a zajímala je. „A to jest zajímavé, soudruzi, tak ať před svou smrtí činí pokání za to, že osmdesáte ubohých trpitelů, vojáčků sprovodil se světa. A my zatím posoudíme, jakým způsobem jej umučíme.“

Zachmuřená, teplá noc prostírala se nad městem. Celé město spalo a pouze tato černá tlupa temně hučíc a těžce dychajíc tlačila se kolem své oběti, snažíc se prohlédnouti si důkladně tohoto pozoruhodného člověka a s vilnými pocity očekávala strašné mučení a popravu dopadené oběti.

„Především mi řekněte, kdo jste?“ otázal se námořník.

Zatčený neodpověděl ihned. Zamyslil se, spustil na minutu svou hlavu na hruď a potom hrdě pohlédnuv na tlupu, pravil: „Mohl bych lháti, mohl bych udati jakékoliv jméno. Listiny mám cizí. Mám listiny prvého vojáka, kterého jsem usmrtil. Avšak nechci lháti. Ať před mou smrtí dovědí se vojáci pravdy.“ Vrah učinil pomlčku. Dav, pozůstávající z námořníků a rudokvardějců tlačících se jeden na druhého hltal jej chtivě očima a těžce dýchal přímo jemu do obličeje.

S výrazem velitele ve svých očích, které přivykly pokořovati lidi své vůli, obhlédl dopadený zástup a klidně s pomlčkami a hlasitě, pronášeje každé slovo s důrazem, pravil:

„Jsem štábní kapitán Konstantin Petrovič Kuskov, důstojník…“

Bouře nevole nedala mu dokončiti. Opět zamíhaly se ve vzduchu ruce stištěné do pěstí a řinčící zbraně a zazněly hlasité pronikavé výkřiky.

„Důstojník! – Soudruzi, jest málo jej zastřeliti, jest nutno zabíti jej tak, aby to bylo na výstrahu. Našinci se může dáti ještě milost, protože je zatemnělý, ale tohle jest důstojník, vzdělaný!“

„Nikoliv, soudruzi, nechť dříve se ospravedlní, proč tak postupoval!“

Hlasy umlkly. Snaha uslyšeti cosi strašného, co vybočovalo z mezí všednosti, přinutila lidi se odmlčeti a poslouchati tohoto divného člověka.

„Vypravujte nám, co vás přinutilo usmrtiti takový počet vojáků,“ tázal se námořník.

„Prosím! Před třemi měsíci náš pluk opustil samovolně posice i byl odveden do zálohy do města Enska, mého rodného města, kde žila má rodina: stará matka, mladá žena a tři děti. Rodinu jsem neviděl po tři roky, od počátku války. Bylo hanba vraceti se domů bez vítězství, k tomu ještě jako zběhové. My důstojníci jsme se snažili přemluviti vojíny, avšak v pluku již vládl samo­zvaný komitét a učiniti něco bylo nemožným. Dů­stojníků již neposlouchali, uráželi je…“

„To jest známo, že u vás jsou vždycky vojáci vinni. Poslouchá-li vás kdo, myslil by, že za prohranou válku jsou vinni vojáci,“ bylo slyšeti z davu.

„Počkejte, soudruzi, nechte jej mluviti! A vy, soudruhu, mluvte krátce!“

„Dobře, nezdržím vás. V Ensku vznikly vý­tržnosti. Zabili velitele pluku a téměř všechny důstojníky. Vtrhli do mého bytu, hledali strojní pušku. V mé přítomnosti zabili matku. Potom se ucho­pili mne, drželi mne za ruce a znásilňovali mou ženu tak dlouho, dokud nezemřela v objetí těch ničemů. Totéž učinili s mou 12-letou dcerou; 8-letého synka a 4-letou dcerušku pak zabili a rozsekali na kousky. A mně pravili: Podívej se a zapamatuj si vojáckou školu! Zapamatoval jsem si ji. Náš pluk se rozešel a ony zločince jsem nenalezl. Avšak za­přisáhl jsem se pomstíti se všem těm vojákům, kteří pobuřují duše vojínů. Převlekl jsem se do prostého ­pláště, koupil jsem si ostrý nůž a šel jsem na trhy, kde vojáci prodávají komisní obleky, na nádraží, kde se potloukají zběhové, a do všelikých doupat. Tlačil jsem se s vojáky na schůzích a všude jsem poslouchal agitátory. A když jsem slyšel výzvy k odporu, ke bratření na frontě, k vraždám před­stavených, já od takového agitátora jsem se víc neodtrhl. A v tutéž neb následující noc na nádraží mezi množstvím spících lidi, v útulně anebo v etapě nebo v brlohu nějakém zastal jsem jej spícího a tehdy neodvratně jistou ranou jsem vykonával svoji krvavou pomstu. Naučit jsem se to činiti tak rychle, tak zručně, že někdy jsem to vykonával ve velikém špatně osvětleném sále nádraží, kdy v něm chodili lidé. Očekával jsem pouze, dokud nejbližší ne­usnuli. Rozhodl jsem se usmrtiti 80 lidí, protože osmdesáte bylo těch, kteří pobouřili náš pluk, znásilňovali a vraždili. Nebál jsem se toho, že budu dopaden, protože co pro mne znamená smrt? Nic. Co pro mne znamená mučení, když si vzpomenu na muka své ženy a své dcery a při tom na svá mu­ka? Já toužím po tělesném mučení. Ono poskytne mně blaženost a vykoupení. Chtěl jsem pouze jedno. Dovršiti cifru. Zabíti jich osmdesáte. Až do dnešního dne chránil jsem se a byl jsem opatrným. Dnes tento byl osmdesátým a já si mohl dovoliti malinkatý luxus: Přistoupiti a zabíti spícího v přítomnosti jeho bdících soudruhů. Mohl jsem ujíti. – ­Báli se mne. Avšak já jsem zahodil nůž a nyní če­kám na smrt! ­– Očekávám mučení! – ­Toužím po smrti! – Toužím po spásonosných bolestech strádání!“

Hluboké mlčení provázelo jeho vypravování. Těžké mlčení a přerývané supění mnohých úst a nosů. A v tomto mlčení nacházela se tupá, nepo­hyblivá myšlenka. Zde panovala závist profesionovaného katana ku katanu diletantu, jenž prvého předstihl. Temná myšlenka pravila, že život tohoto člověka jest těžší smrti a že, je-li nutno jej potrestati, tu jest zapotřebí nechati jej žíti, neboť to bude pro něho největším a nejmučitelnějším trestem.

Na mnohých tvářích bylo číst vážnost k tomuto člověku, jenž pohrdal smrtí i vraždou. Herci hleděli na herce.

Vlhký soumrak visel nad špinavým náměstím. Světla ulic předměstí mátožně se míhala ztrácejíce se ve tmavé dáli směrem k náměstí i třídám spícího nyní města, plného ohromných budov, paláců a chrámů, plného spících lidí. Štábní kapitán Kuskov nechal klesnouti hlavu a očekával, že se ho chopí, očekával první úder, očekával, že jej začnou mučiti.

Strašná a mučivá jest pouze první rána, pomyslil si, potom nastává otupění, bezvědomí a bolest ztrácí svou sílu. On očekával tento prvý úder.

Nedočkal se však.

Zvedl hlavu. Naproti místu, kam hleděl, bylo prázdno. Zástup námořníků a rudokvardějců svěsiv hlavy rozešel se mlčky po náměstí.

On pochopil. Nemluvný lidský soud odsoudil jej k té nejstrašnější muce: žíti. Kuskov znovu svěsil hlavu a tiše kráčel po náměstí. Vstoupil do úzké, těsné ulice. Ulekaně třásl se v blátě stín jeho postavy, vrhaný svítilnou a prodlouživ se do zdi domu, kolébal se ještě jedenkráte na ní a zmizel. I samého štábního kapitána nebylo už viděti. Noční soumrak jej pohltil.


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: P. Krasnov | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.