Dnešní datum: 23. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Fejetony a básně >> O hodných zvířátkách, nehodných lidech a špinavých oblecích

* O hodných zvířátkách, nehodných lidech a špinavých oblecích

Vydáno dne 04. 06. 2001

Moc rád bych se někdy v životě setkal s člověkem, jenž má rád pondělky. Připadá mi, že zatímco dny pracovního týdne ubíhají ve velmi ubíjejícím pomalém tempu, víkend nám vždy utíká rychlým sprintem kamsi do nenávratna. Než se stačíš vzpamatovat, musíš zase brzy ráno vstávat do práce.

Nu dobrá; netvrdím, že mě snad musí manželka v pondělí ráno polévat studenou vodou, ale je pravda, že se mi v ten den vstává velice špatně. Nakonec ale stejně vstanu - protože musím, jak by řekl klasik - a do té práce se nějak dopravím. Tak tomu bylo i jednoho květnového pondělka, kdy jsem se skřípěním zubů dojel autobusem do jistého českého velkoměsta a místo za nočním životem si to namířil na šestou do práce. Vykračoval jsem si srdnatě po chodníku, ačkoli po pravdě řečeno jsem u toho usínal, když jsem proti sobě zahlédl jít něco zajímavého, až nepatřičného. V centru velkoměsta si to mašírovala po chodníku malá mourovatá kočka. Když mě spatřila, zastavila se, ostražitě si mě z dálky prohlížela. Mám jít dál, mám utéct, říkala si nejspíš.

Já mám zvířátka rád; a kočky mám rád obvzlášť. Sice ne tolik jako obojživelníky, ale řekněte sami - myslíte si, že by mě někdy mohl v českém velkoměstě takhle po ránu uvítat africký skokan obrovský? Myslíte si, že by kvůli mně jen tak vyhodil pěkných pár tisícovek za letenku, aby mi s vlaječkami v předních nožkách mohl demonstrovat česko-kamerunské přátelství? Pěkná hloupost, že? No tak vidíte. Člověk musí brát, co je. A já byl nakonec rád, že nikde v okolí se zrovna v tu chvíli žádný čtyřiceticentimetrový skokan nenalézal. Ta kočička byla totiž opravdu maličká a kdo ví, zda by skokan nevyužil příležitosti a nedal si ji k snídani. Takhle se ke mně mohl mourek opatrně přiblížit, blíž a ještě blíž, to když jsem vyzkoušel osvědčené či či...Očichal mi nohavice, propletl se mi mezi nohama. Sklonil jsem se k němu a pohladil jej po hřbetě. Vděčně se po mně podíval a strčil mi čumáček do dlaně. Pohladil jsem jej po hlavě a podrbal za ouškama. Mourek se převrátil na záda a nastavil mi k pohlazení své světlé bříško, no, docela jako malý pejsek. Dokázal bych si s ním hrát ještě dlouho, bylo mi tak nějak pěkně na duši a ještě k tomu se zdálo, že bude opravdu pěkný den. Sluníčko se šplhalo vysoko nad obzor a zaplavovalo svými paprsky i ty ubíjející a nudné stavby komerčního centra, sklo a beton, beton a sklo. Nemám rád města; a velkoměsta přímo nesnáším. Pšenice, žito, dokonce i řepka vypadají na slunci o mnoho lépe než sebedokonaleji zásobený supermarket. Ale přesto - můj Bože! - vypadalo to na krásný den. I ve velkoměstě.

Užuž jsem se chtěl s mourkem rozloučit a pokračovat v cestě do práce. Byl to už vážně jenom kousek. V tu chvíli jsem si ale všiml, že se proti nám po chodníku blíží opět něco tmavého. Nedalo žádnou práci poznat, že tento nový příchozí rozhodně nestrávil noc ani v posteli jako já, ani lovením drobných hlodavců jako můj nový kamarád, ale nejspíš se i s hlavou naplno ponořil do nočního života. Připotácel se skoro až k nám, opřel se o zeď budovy, u níž jsme stáli a jež jako jediná svou klasickou architekturou konce 19. století vyčnívala z té okolní změti skla a betonu. Chvíli jsme se na něj dívali, pak jsem se sklonil a v jakési předtuše vzal mourka do náručí. Přesně v tom okamžiku začal opilec zvracet na fasádu domu. Raději jsem uskočil o dva kroky zpátky, aby mi o zem pleskající obsah jeho žaludku neušpinil oblek. Řekl jsem jeho směrem cosi hodně sprostého, ale nijak se jej to zřejmě nedotklo, jen se předklonil a v krátkých intervalech vrhal přímo na chodník. Znechuceně jsem jej i s kočkou v náručí obešel a pokračoval dál v cestě. Ten tak krásně načatý den se mi zhnusil, bylo mi jako kdysi, kdy jsem zkoušel střídat Rulandské modré s červeným vínem z krabice. Ten pocit hnusu mi tehdy utkvěl na patře a vrací se mi vždy, když je něco hezkého náhle zkaženo čímsi ohavným, nepěkným. A nic mě jej nezbaví, snad jen další příjemná věc, jež mě potká.

Pustil jsem kočku na ulici, ohlédla se po mně a zmizela na parkovišti mezi auty. To už jsem byl ale u cíle cesty. Vešel jsem do budovy, odemkl svou kancelář a odložil si sako na křeslo. Prošel jsem spojovacími dveřmi do sousední kanceláře, pozdravil se s kolegy a půjčil si od nich čerstvé noviny, s nimiž jsem chtěl strávit těch pár minut, co ještě chybělo do začátku pracovní doby. Já vím, jsem nepoučitelný. Zařekl jsem se kdysi dávno, že už noviny ani časopisy číst nebudu, ovšem kromě těch skutečně pravicových a odborných. Ten den jsem však tu chybu udělal, chybu o to větší, že jsem si od kolegů půjčil Právo. Kdo jej neznáte, vězte, že je to plátek nepěkný, příliš se od starého Rudého práva nelišící. Stejný způsob lhaní, stejný styl primitivní propagandy.

Horečně jsem listoval stránkami, doufal jsem, že najdu nějakou pozitivní zprávu, jež mi zlepší náladu. Zarazil jsem se u článku, v němž autor dovozoval, jaké že máme uctívat hrdiny. Hrdiny jsem vždy obdivoval; tedy skutečné hrdiny, ne nějaké vymyšlené papírové postavičky. Začetl jsem se tedy do článku. Podle autora bychom měli obdivovat hrdinné bojovníky proti nacismu, zvlášť pokud bojovali se zbraní v ruce. Koho bychom však měli obdivovat nejvíc, to jsou samozřejmě hrdinní komunisté. Třeba takového Švermu, to byl přece hrdina. Ale pozor!, vztyčil autor varovně prst. Nesmíme podlehnout současnému všudypřítomnému antikomunismu, nesmíme obdivovat žádné odbojníky proti komunistickému režimu. A už vůbec ne takového Krále Šumavy, jenž si dovolil doufat ve vojenský zásah USA. Okradl či dokonce zavraždil snad někoho? No, to zrovna ne, nikdy nikomu úmyslně neublížil, riskoval dokonce život, když převáděl ohrožené lidi přes hranice. Ale stejně - doufal, že nás někdo jiný zbaví zločinné partaje inženýrů lidských duší. Fuj. Hanba mu. Chyběla už jen závěrečná výzva, pravda, sice nenapsaná, ale až příliš jasně z celého článku vyplývající: kamkoli jen půjde ten válečný antikomunistický štváč, plivejte na něj, vy moji věrní stalinisté a trockisté, vy moji hrdí příslušníci bolševické levice!

Pod tento skvost se nerozpakoval podepsat známý krajně levicový extremista. Žaludek se mi zhoupl, pachuť na patře zesílila a já si v duchu vybavil postavu zvracejícího opilce. Jen tvář, kterou jsem před tím dobře neviděl, náhle dostávala jasné kontury. Znal jsem ji až příliš dobře z televizních obrazovek, ze stránek novin. V mých představách teď ona tvář, jež se náhle spojila tak dokonale s opilcovým tělem, zvracela, ale už ne na fasádu domu, ne na chodník. Zvracela na čistý list papíru.

Ne, ne! Já svatosvatě slibuji, že už žádný denní tisk nejen že nebudu kupovat, ale nebudu si jej ani půjčovat. Tohle byl až příliš krutý trest za to, že jsem zapomněl na vše, co jsem si kdysi přísahal. Ale nyní je mi alespoň jedno jasné. Ať už otevřu jakýkoli z velkých deníků, s tím pozvracených listem papíru se tam vždycky setkám. A vy také, mí milí čtenáři. Nechme tedy všechno to svinstvo raději ležet v trafikách, ať nám neušpiní obleky.


Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.