Dnešní datum: 23. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Fejetony a básně >> O dvou Panenkách Mariích a ministru Grossovi

Fejetony a básně

* O dvou Panenkách Mariích a ministru Grossovi

Vydáno dne 01. 12. 2000

Bylo krásné nedělní srpnové odpoledne a já přemýšlel, jak naložit s volným časem. Přestože jsem věděl, že svou ženu příliš nepotěším, rozhodl jsem se, že se půjdeme do blízkého městečka podívat na první fotbalový zápas sezóny. I když místní klub hraje kdovíkolikátou ligu a všichni hráči jsou amatéry, každé utkání slibuje plné nasazení jeho aktérů. S tím, že svou ženu nepotěším, jsem měl sice pravdu, přesto se mi ji podařilo přesvědčit, aby se se mnou do městečka vypravila. Vybrali jsme si cestu mezi poli plnými zelených kukuřičných klasů a přestože slunce usilovně pálilo, procházka to byla velice příjemná.

Ovšem jen do okamžiku, kdy jsme minuli malý hřbitov a došli na křižovatku dvou polních cest, na níž odpradávna stával vysoký sloup s dřevenou budkou podobnou malému domečku na vrcholu. Šel jsem okolo něj mnohokrát a vždy jsem se snažil zahlédnout sošku Panenky Marie, která shlížela po celá staletí na generace pocestných velkým a pletivem zadrátovaným okénkem s římsičkou v přední straně svého domečku. I dnes jsem zvedl oči, abych tu starou sošku zahlédl, ale neviděl jsem nic. Poodstoupil jsem o pár kroků, abych získal lepší výhled, ale stále jsem za okénkem nic nespatřil. Podíval jsem se blíž a teprve nyní jsem si všiml, že okénko je ve své spodní části vypáčené. Na první pohled nebylo vidět nic, tak pěkně narafičené to bylo.

Často se stává, že mozek člověka zasaženého nějakou špatnou zprávou není schopen tuto informaci vstřebat a to se stalo právě nyní i mně. Nedokázal jsem si představit, že by zrovna u nás bylo možné, aby někdo něco ukradl. Pokud jsem si pamatoval, ztratila se za dlouhá léta ve vsi jen jedna kosa a o té si ještě její majitelka nebyla jistá, zda si ji nevypůjčil někdo z příbuzných. Proto jsem si myslel, že se jedná o hloupý opilecký žert mládenců táhnoucích o víkendové noci domů z nějaké zábavy. Obešel jsem tedy dřevěný sloup snad pětkrát a hledal sošku ve vysoké trávě. Našel jsem však jen střepy z rozbité vázičky, kterou kdysi nějaký hodný člověk umístil na římsičku před okénko a čas od času v ní vyměňoval květiny. Ty teď ležely rozházené všude kolem. "Která svině." Na víc jsem se nezmohl. Má žena byla ve stejném duševním rozpoložení jako já, a tak stále ještě hledala rozumné a hlavně kladné vysvětlení. Tvrdila, že sošku má možná v péči nějaký restaurátor, čemuž se dalo i věřit, neboť soška již opravdu nějaké to ošetření potřebovala. Pokrčil jsem tedy jen rameny a se ženou jsme pokračovali v cestě.

Vraceli jsme se naštvaní zpět asi za dvě hodiny. Domácímu klubu se nedařilo a prohrál. Pospíchali jsme domů, jak jen nejrychleji to šlo. Když jsme došli do vsi, všimli jsme si shluku lidí, kteří se nad něčím rozčilovali a nadávali. Z hovoru jsem poznal, že přes noc zmizelo ze hřbitova několik sošek a že zloději při jejich krádeži neváhali poškodit a poničit ani náhrobky. Vzali si na to dokonce auto. Dal jsem k dobrému své zjištění o zmizelé Panence Marii a vztek hloučku ještě vzrostl. Bylo více než jasné, že ji hřbitovní zloději prostě přibrali. Přitom stála na svém místě podle legendy téměř čtyři sta let a přežila všechny pohromy co jich za ta staletí bylo. Stala se nedílnou součástí vesnice. Krádeže jsme samozřejmě nahlásili policii, ale kde už byl zlodějům konec…

Život šel dál. Vše bylo téměř stejné jako dřív. Jen při procházkách za fotbalem už jsem nezvedal hlavu, abych se podíval výš než jen na cestu. Při svých každodenních autobusových cestách do práce jsem si však všiml, že na okraji velkoměsta, kde pracuji, stojí maličká kaplička s výklenkem, bez mříží, bez zámků, přesto je ve výklenku malý zasklený obrázek, před který čas od času někdo vloží do vázy pár čerstvých květin. Přistihl jsem se, že si při každé cestě sedám na levou stranu autobusu k oknu, abych ten obrázek viděl. Pohled na něj mi totiž pravidelně zvedl alespoň trochu náladu. Po zkušenost ze vsi mě překvapovalo, že kapličku nikdo v tak velkém městě neponičí, že nikdo nerozmlátí jen tak pro nic za nic sklo a papírový obrázek nezničí nebo neukradne. Myslel jsem si naivně, že snad lidi dojímá péče, s jakou se kdosi neznámý o kapličku stará nebo že jim prostě dělá radost, že něco může jen tak stát ve městě bez toho, aby na tom visely reklamy.

Samozřejmě, byly to iluze. Dnes ráno bylo sklo rozbité a z obrázku zůstaly jen cáry papíru. Někdo nevydržel pohled na neponičenou součást velkoměsta a ihned ji upravil k obrazu svému. K obrazu chorého mozku, prázdné duše a ubohé zbabělosti, s jakou se vyřádil na bezbranném obrázku. Vidíme to vlastně kolem sebe denně. Chodíme kolem rozkopaných popelnic, převrácených odpadkových košů, kolem posprejovaných fasád, ať už historických nebo jen těch obyčejných, které si majitel upravil tak, aby vypadaly hezky. Jaká je to odvaha! Rozkopej popelnici, posprejuj omítky, udělej to však v noci, aby tě nikdo nechytil. Staň se novodobým hrdinou úchylného davu nových lidí co jsou moc frí a sexy na to, aby někde udělali něco dobrého a užitečného.

Zde by příběh mohl skončit, kdybych si ještě dnes ráno neotevřel noviny a nepřečetl si, že ministr vnitra Gross chystá kvůli jakémusi internetovému textu štvanici na své politické odpůrce. Zatmělo se mi před očima. Ptám se vás, pane ministře: vy už máte všechno hotovo, všechno vyřešeno, nemáte co zlepšovat? Nedochází snad u nás denně ke zločinům, ke krádežím, loupežím nebo dokonce vraždám? A vy? Místo abyste se staral o bezpečnost občanů ohrožených každodenním zločinem, předvádíte se jako opice v cirkusu novinářům bažícím po senzaci. Ne, uznávám, není to ta pravá senzace, pochytat grázly ničící cizí majetek. Je to ale přesně to, co po vás 99 procent národa chce. Ten národ si vás platí, pane ministře, platí si vás na svou ochranu proti kriminalitě, nikoli proto, abyste za cizí peníze likvidoval vlastní politické protivníky, takže se starejte o to, aby se mohl cítit bezpečně. Až bude v této zemi bezpečno, za celý rok se u nás nestane jediný zločin a obě Panenky Marie se vrátí na své místo, pak si klidně vypravujte v novinách své nesmysly a ukájejte tím své komplexy. Uznám vám vaše právo na producírování se. My ostatní to už nějak přežijeme.


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan Špinka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.