Dnešní datum: 23. 04. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Studie >> NPD včera a dnes

Studie

* NPD včera a dnes

Vydáno dne 18. 11. 2005

Studie, zabývající se historií a činností kontroverzní německé politické strany z NM 3/2005



NPD (National Demokratische Partei) je známý německý ultrapravicový subjekt. Poslední dobou byl o tuto stranu zvýšený mediální zájem, zejména díky nové diskusi o případném zákazu této strany a také kvůli jejím „excesům“, zejména provokativnímu průvodu Berlínem u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války. V tomto článku bych chtěl tedy alespoň zhruba nastínit vývoj a genezi německé Národně demokratické strany a stručně s tím související situaci poválečné německé ultrapravice.

I. Stín hákového kříže

V polovině roku 1945 bylo s definitivní platností poraženo Hitlerovo Německo a jeho území obsazeno spojeneckými vojsky, která se chtěla jednak vypořádat s nacistickými zločinci, nastolit zde takové poměry, aby k podobným událostem již nedošlo, ale také přetvořit okupované zóny k obrazu svému jako nárazníkové státy potencionálního konfliktu supervelmocí, SSSR a USA. Poválečná krize a s nadcházející studenou válkou spojená diferenciace dvou mocenských bloků však rázem radikálně změnila situaci. Denacifikační proces začal být předními představiteli západních tajných služeb zpochybňován jako příliš tvrdý, nesmyslný a netaktický. Pro západní mocnosti (zejména USA) začali být zprvu váleční zločinci atraktivní coby schopní odborníci a znalci problematiky ozbrojených sil SSSR, jejich taktiky a podobně. To byl příklad třeba Otto Skorzenyho (1), který se západním spojencům sám vydal, protože věděl, že jeho znalosti SSSR coby elitního vojáka, který měl za sebou desítky zvláštních misí, se zejména Američanům bude hodit. Dalším byl Reinhard Gehlen, velmi schopný německý zpravodajský důstojník, jemuž bylo v rámci americké armádní rozvědky dovoleno vytvořit přidruženou složku zvanou Org, která měla za úkol monitorovat a shromažďovat veškeré informace týkající se SSSR, jeho hospodářství, armád na okupovaných územích a podobně. V rámci Orgu pracovalo mnoho bývalých příslušníků např. SS, nezřídka i lidí, jimž hrozilo stíhání za válečné zločiny. Ale ne všichni nacisté se rozhodli pro poválečnou spolupráci se západem. Někteří začali spatřovat nebezpečí nikoli v sovětské komunistické hrozbě, nýbrž v „západním stylu života“ a v „imperialistické“ a „sionistické“ hrozbě z USA a válku mezi Třetí říší a SSSR považovali spíš za nepříliš šťastnou historickou etapu, než za ideologický boj na život a na smrt. K takovým patřil zejména generálmajor Otto Ernst Remer (2), další z Hitlerových válečných es. Sám Remer se stal jedním ze zakladatelů ideové koncepce tzv. třetí síly, čili snahy za pomoci „houpačkové strategie“ (pochlebování oběma bipolárním blokům s cílem rozvrátit je) docílit znovusjednocení Německa a dosáhnout jeho opětovného dominantního vlivu v Evropě. Remerovy protizápadní teorie, postoje a spíše prosovětské názory kombinované s tvrdým šovinismem, rasismem a antisemitismem se také dají považovat za „příspěvek“ k vytváření bizarní ideologie tzv. nacionálního bolševismu. (3) Oba tyto směry, poválečná spolupráce jak se Západem, tak s Východem se staly výchozími body restaurace nacismu a zrození neonacismu v Německu.

II. Poválečné extempore

V genezi NPD je nutné se zaměřit nejdříve na několik subjektů, které měly na poválečné formování neonacismu v Německu velký vliv. Bezprostředně po válce se s pravicově extremistickými stranami zacházelo tvrdě, jako třeba s Německou nacionální stranou lidovou (DNVP), které nebylo ani uděleno oficiální povolení k činnosti. Roku 1945 však vznikly nové pravicové a krajně pravicové strany, Německá konzervativní strana a Německá strana obnovy, jež se o rok později spojily v Německou pravicovou stranu (DReP), která sebe samu vnímala jako předválečnou nacionální a konzervativní sílu. (4) Z DReP vznikla takzvaná Socialistická říšská strana (SRP), vedená již zmíněný Otto Ernstem Remerem. Reminiscence SRP na Třetí říši a NSDAP byly jasné už v názvu. Dokonce sám Remer prohlásil, že rozdíl mezi SRP a NSDAP je čistě jen časový. SRP brzy svým významem předčila ostatní pravicová a nacionalistická uskupení a stala se vůdčí západoněmeckou krajně pravicovou organizací. Zanedlouho se mohla prohlásit za parlamentní stranu, když dva členové Bundestagu z jiných politických stran přestoupili do SRP. Remer začal ihned jezdit z místa na místo a burcovat davy, aby se postavily proti poddajnosti Bonnu vůči Spojeným státům. Odmítal uznat válečné zločiny, které označoval za výmysly spojenecké propagandy a tvrdil, že plynové komory a krematoria byly postaveny po válce na příkaz Američanů, kteří se rozhodli Němce takto zdiskreditovat. Remerovy řečnické výstřelky způsobily, že mu v některých spolkových zemích byly zakázány veřejné projevy. Americké tajné služby s hrůzou sledovaly vzestup SRP. Remer a jeho strana jakoukoli spolupráci se Západem odmítali. Místo toho SRP horovala pro myšlenku Evropy jako nezávislé třetí síly, čelící jak komunismu, tak kapitalismu a vedené silnou, znovu sjednocenou německou říší. SRP však byla také nafouklá bublina a poté, co ji bonnská vláda v roce 1950 prohlásila za nepřítele státu, její vliv začal pomalu upadat. Přesto SRP získala v květnu roku 1951 při volbách do zemského sněmu v Dolním Sasku 11 %, v říjnu téhož roku v Brémách 7,7 %. V létě 1951 bylo také zahájeno 25 trestně právních řízení proti řečníkům SRP. O rok později byla strana pro její neskrývané odkazování na NSDAP označena za protiústavní a definitivně zakázána. Soud nařídil rozpuštění strany a konfiskaci jejího majetku k obecně prospěšným účelům. Léta 1953-1964 označují historici za stagnaci a úpadek organizovaného pravicového extremismu a radikalismu. Mezi nejvýznamnější v tomto období patří znovu DReP (Německá pravicová strana), ke které se opět vrátili někteří členové zakázané SRP, dále Německá strana (DP) a Blok vyhnaných a diskriminovaných (BHE). Zajímavostí je, že vedení DP splynulo v roce 1960 s hlavní politickou silou CDU a část členů se přidala k BHE. Zbytky DP a BHE se sloučily ve Všeněmeckou stranu (GDP). V letech 1954-1964 se podařilo krajní pravici pouze jednou překonat novou 5 % hranici a získat tak zastoupení ve Spolkovém sněmu. Tento úspěch zaznamenala DReP přejmenovaná na Německou říšskou stranu (DRP) v roce 1959 v Rýnské Falci. Po roce 1961 se do vedení této strany dostává Adolf von Thadden (přezdívaný „Bubbi“), který má nastartovat několikaleté úspěšné tažení krajní pravice politikou.

III. Vznik a vývoj NPD

Vzestup a pád

Organizovaný pravicový extremismus se nacházel jen ve fázi relativní nečinnosti a jako síla zdaleka nezanikl. Potřeboval se znovu od něčeho odrazit k další činnosti a získat novou tvář. Podle lídra DRP von Thadenna představovala základní stavební kámen nová strana. DRP hodlala uskutečnit tento cíl, omladit síly německé ultrapravice a zvrátit sestupnou tendenci vývoje tím, že se spojila se zbytky DP a GDP, čímž 28. listopadu vznikla zcela nová strana – National-Demokratische Partei Deutschlands (Nacionálně-demokratická strana Německa), NPD. Počátky strany se jevily poměrně neblaze, protože se jí ve spolkových volbách v roce 1965 podařilo získat pouze asi 2 % hlasů, a vypadalo to, že se nově vytvořená strana nejspíš setká s týmž nevyhnutelným politickým nezdarem, na jaký narážely její bezprostřední předchůdkyně od počátku padesátých let. Navzdory všem předpovědím ale NPD zazářila náhle a rychle a vyrostla ve volební sílu, jejíž úspěch na sklonku šedesátých let ohrozil novou podobu západoněmecké politiky. Tak kupříkladu roku 1966 v Hesensku získala NPD 7,9 %. Největší úspěch však zaznamenala v roce 1968 v Bádensku-Württembersku, kde dosáhla celých 9,8 %. K nečekaně úspěšnému vývoji NPD fakticky přispěly dva navzájem související faktory. Jedním z nich byl hospodářský pokles let 1966 a 1967, který ze zpětného pohledu sice představoval „pouhý záchvěv nestability“, v jeho důsledku se však po deseti letech růstu a plné zaměstnanosti vyhoupl počet lidí bez práce k téměř sedmisettisícové hranici. Dále je možné vzestup NPD chápat a objasnit z části i děním na mezinárodní scéně, kde se nacionalismus znovu uplatnil v pozitivním duchu (např. v de Gaullově Francii). (5) V této době si NPD zřídila tzv. pořádkové služby (OD). Časem bylo zahájeno 27 trestních řízení proti členům OD. Podobně dopadlo v roce 1970 celkem 14 členů a funkcionářů pro podezření z vytváření kriminálních organizací a pro porušení zákona o zbraních. Jiní funkcionáři přispívali do tiskovin vydávaných krajní pravicí články, v nichž popírali holocaust a štvali proti cizincům. V roce 1971 byl ze strany vyloučen Friedrich Busse, který zastával nejextrémističtější postoje. Von Thadden přesto označil stranu za neudržitelnou a odstoupil. Později dokonce ze strany vystoupil. (6) Dalším předsedou se stal Martin Mußgnug. Pro jeho období je typické navazování bližších kontaktů s militantními skupinami. Např. v roce 1984 chránili stranický sjezd NPD skinheadi, v červenci 1977 přepadla dvacítka neonacistů pod vedením regensburského funkcionáře NPD několik studentů před univerzitou v Mnichově. Proto v roce 1981 označil ministr vnitra SRN Nacionálně-demokratickou stranu Německa a Mladé národní demokraty (7) za uskupení, která oslavují nacistický režim a jejichž cíle jsou ovlivněny národním kolektivismem, která jednoznačně vykazují znaky rasismu, jejichž činnost má být protiústavní, stejně jako jejich cíle. NPD se obrátila se stížností proti vyjádření ministra na ústavní soud, ale neuspěla. Celý vzestup NPD a její vykročení vpřed se však ze zpětného pohledu jeví pouze jako dočasné a lze ho nejlépe chápat jako určitou formu protestu. I studie voličské základny NPD naznačují, že vábení NPD tehdy nejsnáze podléhali drobní zemědělci a manuálně pracující. Na sklonku šedesátých let ale NPD zaznamenala poměrně vysoký příliv členů, zejména mladých lidí. NPD optimisticky doufala, že vytlačí FDP z pozice třetí nejvýznamnější politické síly v zemi, ovšem marně, protože třeba v roce 1969 získala pouze 4,3 % (1,4 milionu hlasů) a nedosáhla tak žádané pětiprocentní hranice. Faktický vliv na úpadek NPD mělo také pravděpodobně to, že CDU (poprvé) stanula na místě hlavní opoziční strany a v této situaci, kdy stála mimo vládu a nenesla odpovědnost za celou zemi, se silněji přiklonila k nacionalismu. Nejvýrazněji se to projevilo v reakci na novou vládní politiku SPD, prosazující obnovení přátelských vztahů se státy střední a východní Evropy. V následujících letech CDU skutečně NPD přebrala asi tři čtvrtiny voličů. Volební úspěch NPD vyvanul stejně rychle, jako přišel. NPD se ke konci šedesátých let propadla tak prudce, že ani nedokázala získat 0,5 % hlasů, jež by zajistily alespoň částečnou finanční náhradu výloh za volební kampaň. V průběhu sedmdesátých let ztratila většinu křesel v zemských zákonodárných sborech a k roku 1980 z jejích řad pocházelo jen deset místních správních zastupitelů. Podobně tomu bylo se členskou základnou, tvořenou převážně muži (zhruba 90 %) která se z počtu 29 tisíc v roce 1969 smrskla na pouhých šest tisíc členů roku 1983. Po takovém neúspěchu se logicky začala znovu objevovat roztříštěnost a postupná radikalizace. Tříštění začalo v době po drtivé prohře, kterou NPD utrpěla v roce 1969. Vnitrostranický boj týkající se budoucí politiky a směřování strany se stupňoval tak, až se řady NPD začaly štěpit, což pouze oslabilo důvěryhodnost strany a prohloubilo její úpadek. Významným faktorem bylo vytvoření síly tzv. Nové pravice. Filosofie tzv. Nové pravice stavěla na hlavu dosavadní pravicová dogmata. Dalo by se s určitou pravděpodobností říci, že Nová pravice se pokoušela založit výklad tradičních principů radikální pravice více na rozumu. Chtěla zrušit „levicový monopol“ na intelektuální debatu a vybudovat promyšlenou a vědecky podloženou ideologii, očištěnou od historických nánosů. Zastánci Nové pravice se též po celém světě začali pozitivně zviditelňovat např. v ekologii, mírovém hnutí atd., prostě ve věcech do té doby připisovaných pouze levici. Tato transformace podpořená vznikem ideologie Nové pravice vedla ke zjevnému odmítnutí jistých základních prvků, jichž se „Stará pravice“ (třeba NPD do té doby) věrně držela a k nimž patřila například posvátnost nacionálního socialismu a oslavování Hitlera a jeho režimu. V základu této nové „ideologie“ místo toho stála víra ve Velkou Evropu táhnoucí se od Atlantiku až po Ural, což představovalo odklon od etnocentrismu NSDAP či NPD směrem spíše k etnopluralismu. (8) NPD také v sedmdesátých letech procházela postupnou radikalizací a obměnou členské základny. NPD byla totiž ve svém vrcholném období v podstatě stranou „starců“ a věková kategorie do 35 let tvořila pouze 5% její členské základny. Asi největším případem rozštěpení byl vznik ANS (Akční fronty nacionálních socialistů) vedené známým homosexuálním (což vyšlo najevo později) fanatickým nacistou Michaelem Kuehnenem (9) a vznik tzv. Wehrsportgruppe Hoffmann (Skupiny braného sportu Hoffmann). Tato uskupení ohlašovala novou a jinou etapu historie pravicového extremismu, což je však jiná kapitola. Celkově lze říci, že v období od roku 1972 do konce osmdesátých let byly síly organizovaného pravicového extremismu vykázány na okraj politického života. Nezmizely však, následující desetiletí byla ve znamení jejich oživení.

Znovuoživení

Ke klíčovým momentům třetí vlny německého neonacismu v Německu, jež se vzedmula mezi rokem 1987 a německým sjednocením v roce 1990, lze řadit průlom Republikánské strany (Republikäner), oživení NPD a úspěch Německé národní unie (Deutsche Volksunion, DVU). Vzestupnou tendenci NPD pak lze pozorovat od voleb do EP v roce 1984, kde sice získala ještě relativně málo – 0,8 %, to však stále představovalo nejlepší výsledek v celorepublikových volbách od roku 1969. V roce 1987 také NPD nakrátko spolupracovala s DVU Gerharda Freye. V průběhu následujících let podobně postoupila ještě několikrát – zemské volby, Sársko 1985 - 0,6 % hlasů, spolkové volby r. 1987 - 0,6 % hlasů. Nárůst podpory NPD způsobily faktory, které se zničehonic zjevily právě ke konci milénia, na přelomu 80. a 90. let – sílící imigrace a nárůst počtů cizinců v evropských městech a pokračující evropská integrace. Zatím se NPD ani přes relativně široké masy nespokojenců nepodařilo překročit hranici 5 % a ačkoli strana vzhledem k uvedeným volebním výsledkům obdržela náhradu výdajů, stále se potýkala s finančními těžkostmi. Ke konci osmdesátých let však místo na pozici vedoucí síly krajní pravice zaujali němečtí Republikáni. NPD ale zaznamenala relativní úspěch v roce 1986, kdy se jí podařilo získat ve volbách do zastupitelstva Frankfurtu nad Mohanem 6,6 % hlasů. Jinak byla v této době (i přes patrný vzestup oproti stagnaci let minulých) NPD zastíněna relativně mnohem úspěšnějšími subjekty Republikäner a DVU.

Situace v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí

Na místo předsedy NPD nastoupil v roce 1990 tehdejší místopředseda strany Günter Deckert. Po znovusjednocení Německa se NPD i ostatním opozičním stranám otevřely nové obzory. Relativně velmi chudé Východní Německo s obrovskou nezaměstnaností nabízelo obrovské šance malým extremistickým stranám. Deckert obratně přitahoval bývalé funkcionáře SED, radikály, mladé skinheady, antikapitalisty zleva i zprava a bojovné skupinky neonacistů. V devadesátých letech se též začala projevovat nesourodost a nespolupráce mezi německými nacionalistickými subjekty, což lze doložit například odstoupením vůdce konzervativních Republikánů Schőnhubera (10) z čela strany, neboť tak protestoval proti infiltraci své strany bývalými členy NPD. Není divu, NPD opět stagnovala a zaznamenala odliv nemalého procenta svých členů právě k Republikánům, neboť tam se jim zdálo, že budou mít lepší šanci vstoupit do vrcholné politiky. NPD byla již v této době obecně brána jako vysloveně neonacistická strana, zatímco Republikäner vystupovali umírněnějším dojmem, snažili se navazovat na tradici meziválečné konzervativní revoluce a de facto působili jako spojnice mezi německým pravicovým konzervatismem a ultrapravicí. Proto se dá od poloviny devadesátých let pozorovat jakási snaha zmírnit radikalismus rétoriky NPD. Ta se snažila budovat svou image tak, aby se stala možnou alternativou pro voliče etablovaných pravicových stran. Počet členů strany se v letech 1996 až 1998 opět zvýšil, zdvojnásobil se na cca 6000 členů, přesto se strana v dalších volbách nedokázala prosadit. Deckert byl v roce 1996 odsouzen k trestu odnětí svobody a strana se najednou ocitla bez předsedy. Na jeho místo nastoupil nynější předseda NPD Udo Voigt, který po svém nástupu prosadil přijetí nového stranického programu. NPD začala vědomě vtahovat do svého nitra charismatické osobnosti neonacistické a skinheadské scény. Na konci devadesátých let se členové NPD podílí významně na trestných činech společně s militantními extremisty. Jeden ze členů se účastnil zapálení synagogy v Erfurtu, člen předsednictva berlínské NPD byl uznán soudem vinným za brutální napadení občana Nigérie. Ve vestfálském Schwelmu byl v městské radě Thorsten Crämer, bývalý předseda JN a člen zemského předsednictva NPD. V polovině roku 2000 vedl skupinu 15 neonacistů ozbrojených baseballovými pálkami a slzným plynem v útoku na návštěvníky památníku obětem koncentračního táboru Dachau. Za tento čin byl odsouzen na 27 měsíců k odnětí svobody. Tato kauza způsobila značný rozruch v německé společnosti, což vyústilo roku 2002 v pokus zakázat NPD, což se ovšem nakonec nepodařilo. Byla jí také ukončena finanční podpora Spolkového sněmu s poukazem na to, že se jedná o nedemokratickou stranu.

IV. Programatika NPD

Dnešní situace kolem NPD v tomto napovídá v mnohém. Sama sebe NPD definuje jako vlasteneckou a nacionální stranu. V roce 1996 byl vypracován nový stranický program, v němž jsou především opakovány odmítavé postoje k cizincům. A to i evropským (mimo jiné je NPD ostře protičesky zaměřena). (11) NPD je striktně pro zamezení přistěhovalectví a je proti multikulturní společnosti. V tiskovinách NPD se často setkáme s požadavkem, že se Německo musí stát opět německým. Přídavky na děti by měly být podle strany vydávány jen německým rodinám. Stejně znevýhodněni by měli být cizinci i na trhu práce, kde by pracovní místa byla přednostně nabízena Němcům. NPD požaduje po podnicích, které zaměstnávají cizince místo Němců, aby odváděly zvláštní dávky státu. Jejími dalšími cíli jsou přeměna Spolkové republiky Německo v tzv. německý sociální stát a obnova Německa v hranicích z r. 1937. Formálně, prostřednictvím stanov, se distancuje od NSDAP. Po neúspěšným volbách 2002 přešla NPD k taktice boje proti americkému a sionistickému nebezpečí. Trnem v oku jí je i globalizace a přístup německé policie k německým krajně pravicovým silám. NPD svou pozornost věnuje také palestinsko-izraelské otázce. Tento ideologický vývoj je pak patrný v tzv. konceptu tří pilířů. Prvním pilířem je ideologický „boj o hlavy“, druhým „boj o ulici“ a třetím pak „boj o parlamenty“. Ve věci boje o ulici je třeba využít především militantních skupin, skinheadů a neonacistů. NPD se snaží o vytvoření tzv. osvobozených zón. Mezi nejvyšší hodnoty NPD patří národ. Ten je vnímán jako podstata státu, národem rozumí základy, na nichž stát stojí. Proto je úlohou státu, aby svůj národ chránil, aby chránil jeho národní ráz, kulturu a důstojnost. Podle NPD jsou národy nositeli kultury a jako takové je třeba je zachovat. Německá vláda podnikala i po roce 2000 kroky proti krajní pravici (zejména proti NPD) a i dále chce bojovat proti extremistickým násilníkům - např. plánovaných 75 miliónů marek pro zřízení horkých linek na ohlašování neonacistických útoků, až po zásadnější počiny, mezi jinými i zákaz NPD. Do roku 2004 se zdálo, že vláda dostala krajní pravici pod kontrolu. Z tohoto omylu ji vyvedly volby do zemských parlamentů 19. září 2004. Rok 2004 vzbudil v krajní pravici velké naděje. V prosinci 2003 došlo k úmluvě mezi DVU a NPD ve věci zemských voleb v Braniborsku a Sasku. NPD se měla vzdát kandidatury v Braniborsku a vyzvat své voliče, aby volili DVU. To samé bylo očekáváno od DVU v Sasku. Tento krok přinesl své ovoce v podobě 9,2 % hlasů pro NPD a tedy 12 poslanců. NPD vstoupila do zemského sněmu po více než 30 letech. V 318 saských obvodech získala NPD více než 10 % hlasů. K tomuto úspěchu se přidal i nečekaně vydařený výsledek voleb v Sársku, kde NPD získala 4 % hlasů. V současnosti jsou nejvíce ožehavé věci kolem německé Národně demokratické strany zejména co se týče excesů nedávné minulosti (u příležitosti 60. výročí konce 2.sv. války), kontroverzní projevy o „bombovém holocaustu“ (12) (což vyvolalo další diskusi o možném ústavním zákazu NPD – mimochodem jeden takový pokus o zakázání již NPD přežila) a neposlední řadě „aktuální pikantnost“, kdy vyšlo najevo, že NPD vydává svou tiskovinu Deutsche Stimme v Polsku, které ve svým dokumentech a projevech tak napadá. Současnými nejznámějšími tvářemi NPD jsou předseda NPD Udo Voigt, kontroverzní poslanec Saského parlamentu Holger Apel (13), Jens Pühse, který je mj. členem spolkového předsednictva JN a patřil ke špičce dnes již zakázané Nacionalistické fronty, je vlastníkem firmy distribuující hudební nahrávky, videa a trička. Dalšími osobnostmi jsou např. Doris Zutt, Klaus Beier a Peter Marx. (14)

V. Závěr

NPD je extrémně pravicovou stranou, která i přes svou snahu vystupovat na oko „seriózním dojmem“ působí jako neonacistická strana. Mnoho jejích členů se rekrutuje přímo z řad skinheadských subkultur, nezřídka jsou tito členové zároveň i členy různých zakázaných tajných neonacistických spolků, mnozí navštěvují koncerty tzv. white power kapel a účastní se útoků na cizince. V budoucnu nelze vyloučit její pokračující posilování, přičemž je v souvislosti s tím nutné chápat přiklánění se mnohých Němců k této straně v souvislosti s obavami ze sílící imigrace, kriminality, čím dál tím problematičtější muslimské komunity a podobných faktorů nahrávajících právě takovým stranám jako NPD. Z hlediska České republiky v NPD spatřujeme ohrožení integrity státu zejména v souvislosti s dosti ostrou (občasnou, ne častou) protičeskou rétorikou zaměřenou od zpochybnění Benešových dekretů až po požadavky opětovného připojení Sudet. Jelikož současný dlouhodobý politický horizont vylučuje jakékoliv negace minulosti a vše nasvědčuje tomu, že trend represí proti otevřeně fašistickým a nacistickým subjektům bude v celé Evropě pokračovat, ne-li přitvrzovat, není toto nebezpečí aktuální.

-----------

1) Známý hitlerovský elitní voják. Expert na protipartyzánské operace, proslul osvobozením Musolliniho z vězení na Gran Saso. , viz např. Jean-Yves Nasse, Zelení ďáblové – Německé parašutistické jednotky, nakl. Cesty 1997. 2) Otto Ernst Remer – ten, který neblaze proslul krvavým potlačením protihitlerovského puče, viz. M. A. Lee, Bestie se probouzí, nakl. BB Art, Praha 2004 3) Bizarní ideologie, mající hluboké kořeny, vychází však hlavně z filosofie Alaina de Benoista. V současnosti např. reprezentovaná ruskou Nacionálně bolševickou frontou, viz. opět M. A. Lee 4) Zde myšlena snaha navazovat na ideje meziválečného německého konzervatismu, zejména ideje E. Jüngera a C. Schmitta, viz. např. Národní myšlenka 2/2005, str. 20-21 5) Viz Lee McGowan, Radikální pravice v Německu, str. 180 6) Viz Jan Neubert, NPD a neonacistická scéna v Německu - Seminární práce pro kurz Pol_516 Vysoké školy ekonomické ve školním roce 2004/2005. 7) Takzvaní Jungen National Demokraten. Podobnou organizaci se v ČR pokoušeli založit dřívější členové organizace Národní odpor. Více Miroslav Mareš, Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, nakl. Barrister a Principal, Praha 2001. 8) Čerpali z odkazu Alaina de Benoista, viz. M. A. Lee 9) Michael Kuehnen byl fanatickým nacionálním socialistou, spolupracoval dokonce i s G. Lauckem, zakladatelem NSDAP-AO, taktéž M. A. Lee 10) Krátce spolupracoval i s M. Sládkem a tehdejší SPR-RSČ, více M. Mareš, Pravicový extremismus a radikalismus v ČR 11) Je zajímavé, že např. na akci ve Wunsiedelu v roce 2004 k uctění Rudolfa Hesse prohlašovali někteří němečtí neonacisté, že na demonstraci nechtějí neonacisty (sic!) české, slovenské a polské. 12) Prohlašovali, že bombardování Drážďan byl stejný holocaust jako Osvětim 13) „Proslul“ zejména plamennými výroky v saském parlamentu, kdy musel být často předsedou jeho mikrofon odpojován. 14) vedení NPD na: http://www.npd.de/index.php?sek=0&pfad_id=14

Seznam použitých pramenů a literatury :

Lee, Martin A.: Bestie se probouzí, BB Art, Praha 2004 Mareš, Miroslav: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Barrister & Principal, Praha 2002 McGowan, Lee: Radikální pravice v Německu od roku 1870 po současnost, Prostor, Praha 2004 Národní myšlenka, číslo 2/2005 Nasse, Jean Yves: Zelení ďáblové – německé parašutistické jednotky, nakl. Cesty, 1997 Neubert, Jan: Seminární práce pro kurz politologie VŠE, šk. rok 2004/2005 Stránky NPD – www.npd.de

[Akt. známka: 3,00 / Počet hlasů: 9] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.