Dnešní datum: 12. 11. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Z domova >> Nicolas

Z domova

* Nicolas

Vydáno dne 27. 07. 2007

Parecek k pohledani Přesně toto jméno vybrala místopředsedkyně poslanecké sněmovny Lucie Talmannová pro novorozeného syna, jehož otcem je předseda vlády České republiky Mirek Topolánek. Domnívám se, že máloco může symbolicky lépe vystihnout intelektuální prázdnotu a nesoudnost našich politiků, než takto zvolené jméno nově narozeného člověka. Nicolas Topolánek, jako by se opět vracela doba, kterou tak kritizovali čeští obrozenci, kdy si mnozí "Čechové jako poleno" poněmčovali svá jména ve snaze vypadat "světově". Pochybuji totiž o tom, že premiér dostal jméno svého syna odněkud nařízeno podobně, jako určitý čas dostávali děti v bolševickém Rusku od místních orgánů strany nadiktována jména jako Dněproges či Pětiletka. To by se novorozenec patrně jmenoval Radar, v případě dívky pak Reforma.

Jako by nám dva vrcholní představitelé našich volených orgánů chtěli ukázat, jak velice českým národem, jeho míněním a jeho historií pohrdají. Těžko si lze totiž představit, že při volbě jména nevzali tyto konsekvence v úvahu. Nejsou ale zdaleka sami, stačí vzpomenout šarádu "nejpopulárnější" političky Parkanové při příjezdu světovládce Bushe nebo vše, co se týká rodinných záležitostí expremiéra Paroubka, který se svou metresou brázdí vídeňské luxusní hotely.

Nu což, asi by šlo vše odbýt konstatováním, že celá naše politická elita, nebo alespoň její drtivá většina, je napříč politickým spektrem tupá a bezcharakterní svoloč, nemající žádné ideály a vyznávající výlučně technologii moci. Daleko horší však je, že to většina národa ví, a přesto na tom nelze v dohledné době zřejmě nic změnit, neboť se tvůrcům a hybatelům našeho pimprlového politického divadla podařilo jednu část obecenstva otrávit natolik, že jej nenavštěvuje a drtivé většině přišedších vnutit představu, že toto jsou jediné možné hry a herci.

Jak se však máme zachovat my, kteří ze svých sedadel na samém pravém kraji hlediště vidíme mírně i za kulisy a tím, co tam vidíme, jsme znechuceni. Jakou cestou se dát? Povstat a energicky za pomoci brutálního násilí smést tu špínu? Proč ne, ale máme na to? A i kdybychom na to měli, tak čím tohle divadlo nahradit, když je jasné, že určitá část národa si ho oblíbila? Byt i já někdy přemýšlím o takovéto formě postupu jako o naprosto legitimní, protože se zdá, že rozložení sil ve společnosti a vládnoucí forma "diktatury demokracie" ani jinou eventualitu na uskutečnění potřebné změny neumožňuje, přesto se domnívám, že tato forma odporu není v současnosti na pořadu dne. V dnešním globalizovaném světě je totiž představa nějaké pravicové "kontrarevoluce", doprovázené potoky krve plutokratů naprosto nereálná a současnou společností neakceptovatelná, zvláště nemáme-li vůbec jasno, co lidem i v případě hypotetického vítězství nabídnout.

Jsem přesvědčen, že stále ještě i dnes existuje v rámci demokratického procesu prostor pro radikální změnu, polský příklad by nám měl být v mnohém inspirativní. Situace, v jaké jsme, je do značné míry zapříčiněna neschopností národoveckých elit. Dlouhodobější, systematickou, velice aktivní a sofistikovanou práci v daném směru u nás zatím nikdo nedělal a nedělá. Hlavním problémem je nedostatek inteligentních, důvěryhodných, kreativních a zejména neúnavně aktivních(!) tahounů, schopných shromáždit kolem sebe další a další sympatizanty a zapojit je do práce ve smysluplné politické organizaci.

Asi se to nebude mnohým čtenářům těchto řádků líbit, ale osobně velice negativně vnímám všechny pokusy, jež se snaží snižovat význam politických aktivit v rámci stranického systému, přičemž nenavrhují žádnou jinou alternativu, snad kromě póz na náměstích, na které ovšem vůbec nic nenavazuje a jsou tudíž ve svém důsledku planým alibismem. Je velice pohodlné tvrdit, že nemůžeme nic dělat, že nám systém nic nedovolí, ale to jsou kecy. Pouze systematická a soustavná politická práce v nejlepším smyslu slova může přinésti kýženou změnu. Současná roztříštěnost, kombinovaná s činností vyslovených provokatérů, agentů a blbců(možná, že jde o tytéž osoby) jsou spolu s v hnutí tak módním podceňováním a zesměšňováním možností politiky, vedoucím ve svém důsledku k pohodlné apatii stylu "stejně se nedá nic dělat" pro náš národ a naši zem neméně nebezpečné, než působení všech vnitřních i vnějších nepřátel dohromady. Proto chápu rezignaci tak velkého množství národovců na politické aktivity jako velkou chybu, protože jejich práce a zkušenosti převelice chybí.

Vždyť právě při malém počtu národně orientovaných politických aktivistů má každý aktivní jedinec velký vliv na fungování celku a nehrozí nebezpečí, že jeho názory zůstanou neoslyšeny. A nenalhávejme si, že je nás "zoufale málo", takovýmhle množstvím aktivistů u nás disponuje málokterý názorový proud, včetně těch, jehož zástupci sedí v parlamentu. Nikdo z nich se ani nepokouší svolat nějaká veřejná shromáždění a když to i udělají, přijde tam ještě méně lidí, než na akce nacionalistů.

Obávám se, že nebude-li osvětově-vzdělávací aktivita národoveckého hnutí doprovázena praktickou činností politických organizací, bude úplně k ničemu a zůstane pouze v rovině do vytracena hlásaných proklamací.

[Akt. známka: 2,33 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Miroslav Červenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.