Dnešní datum: 19. 04. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Cestování >> My versus Rusko versus Gruzie

Cestování

* My versus Rusko versus Gruzie

Vydáno dne 18. 08. 2008

K.liza Nedávné události na Kavkaze nám opět ukazují poměrně jasně, byť o tom „naše“ hlavní (ani vedlejší) sdělovací prostředky neinformují ani v nejmenším, že současná největší velmoc světa si servítky brát nebude v ničem a co jí ze všeho nejméně trápí, je osud malých národů, za jejichž ochránce se tak ráda prohlašuje. Nejprve Georg Sörös (bezpochyby za pomoci západních zpravodajských služeb) spolufinancoval gruzínskou „růžovou revoluci“, která nastolila na post presidenta „demokraticky zvoleného“ Michaila Saakašviliho, jenž dvacet let studoval a žil ve Spojených státech, kde bezpochyby navázal spoustu velmi užitečných kontaktů; bezpochyby užitečných i pro druhou stranu. Pokus o jeho sesazení skutečnou revolucí nevyšel, veliký demokrat Saakašvili rozehnal masové protesty demokraticky armádou.

Od nástupu do úřadu se zasadil o to, aby Gruzie zbrojila a zbrojila a její branný rozpočet se prudce zvyšoval. Na přelomu loňského a letošního roku přišel do té doby nejdrzejší kousek, když za pomoci svých amerických přátel žádal pro svou zemi vstup do Severoatlantického paktu. Naštěstí socialistické Německo a Francie se ukázaly co by zatím ještě alespoň v zahraniční politice přiměřeně střízlivě uvažující a tomuto zabránily. Spolu s protiraketovou obranou Spojených států šlo mimo jiné o další krok, který pochopitelně dost významně dráždil Rusko. Vrchol Saakašviliho politiky přišel 8. srpna t.r., v den zahájení Olympijských her, kdy (krátce po odjezdu státní sekretářky Spojených států C. Riceové) vojensky zaútočil na separatistická území Jižní Osetie a Abcházie, jež již před mnoha lety vyhlásily jednostranně nezávislost, kterou však nikdo neuznal. Přitom gruzínští vojáci zabili i několik ruských vojáků, kteří s mandátem OSN hlídali demarkační linie mezi územím separatistů a zemí ovládanou gruzínskými úřady. Navíc většina Osetů a Abcházců má (i) Ruské občanství. Chtěli snad Američani prostřednictvím Gruzie vyzkoušet, co vše si Rusi nechají líbit, kam až mohou zajít? Snad si Saakašvili myslel, že kvůli zahájení Olympiády si jeho „policejní“ akce nikdo nevšimne? Není to zcela nemožné, ale je to málo pravděpodobné - na obou stranách Kavkazu se v nedávné době konala veliká cvičení, Američani a Izraelité Gruzínce vycvičovali, Saakašvili zbrojil (četné přebytečné zbraně mu dodávala i naše republika!), Rusové zkrátka stáli za Kavkazem připraveni, že něco přijde, zřejmě i - soudě podle rychlosti reakce - věděli poměrně přesně co a kdy. Saakašvili se ovšem přepočítal; zavlekl svou malou zemi do konfliktu s mocným Ruskem, patrně v naprosto pomýlené představě, že jej Američani (a NATO) podpoří. To se ovšem nestalo, naopak Rusové podpořili Osetince a následně se do konfliktu vložila i Abcházie, rovněž podporována Ruskem. Zahynula řada lidí, bezpochyby docházelo k etnickýcm čistkám na národnostně smíšených územích či ve strategických oblastech, osídlených opačnou stranou. M. Saakašvili dovedl svou zem k porážce, jednostranně vyhlašoval příměří a přistupoval na „mírové plány“, na něž Rusko přistoupit nehodlalo, Američani jej zkrátka vojensky nijak významně nepodpořili. Protože zřejmě splnil svou úlohu; ostatně takto zdiskreditovaný člověk těžko bude do budoucna vhodným americkým koněm v čele Gruzie; Saakašviliho dny jsou nejspíš sečteny. Američani své někdejší spojence nepodporují. M. Noriega či S. Husajn by o tom mohli vyprávět... Pro to, že v pozadí celé akce stojí skutečně Bushova politická suita, mluví i návštěva jeho státní sekretářky C. Riceové nejen před vlastním vypuknutím bojů, ale i její osobní účast na vyjednávání po zastavení palby.

Rusko tedy vyhrálo krátkou válku (při níž nasadilo méně vojáků než Gruzie!), ovšem nadějí vyhrát mír mnoho nemá. Všichni zúčastnění rezolutně prohlašují, že Rusko se zdiskreditovalo a nemůže zůstat v roli garanta bezpečnosti; jeho roli bude muset převzít NATO či EU. USA opět tvrdí, že Gruzie vstoupí do NATO a tentokrát je v tom podporuje i Německo.

Zároveň je celá válka provázena i na evropské poměry nezvykle tvrdou demagogií, jako by válku začalo a vyprovokovalo Rusko a napadlo mírumilovnou a hlavně - jak jinak - demokratickou zemi. Nebylo tedy skutečným cílem zaměstnat Rusko v době, kdy Čína kvůli pořádání Olympijských her může ze zahraničně politických důvodů Rusko podpořit byť jen diplomaticky či na půdě OSN pouze velmi opatrně a těžko? A když celý plán vyjde nejlépe, jak možno, dokonce vytlačit Rusko za Kavkaz? A Spojené státy, Velká Británie, Francie a Itálie mezi tím shromažďují mocné loďstvo na Středním Východě... Kdyby nyní chtěla americká administrativa udeřit na Persii, těžko může očekávat lepší okamžik. Nikdo se ji nyní nezastane. Nehledě ke skutečnosti, že se blíží presidentské volby a nálady veřejnosti jsou spíše proti všem válečným podnikům než pro ně. Ovšem, podařilo-li by se Bushovi ml. zavléct Spojené státy nyní do další války, mají neokonservativní think-tanky, bankéři, naftové a zbrojařské společnosti jistotu, že příští president bude musit pokračovat v Bushově zahraniční politice, i kdyby jím byl sám Ron Paul. Vytvořit takhle výhodnou situaci se v dohledné době nemůže neokonservativcům již podařit. Nehledě na to, že každým rokem Rusko, Čína i Indie sílí. Spojené státy jsou nyní v obdobné situaci jako Německo v r. 1914. S každým odkladem soupeř dostává čas na zbrojení a posiluje, proto je třeba začít válku světovou dominanci při první příležitosti, jelikož pak už nebude ani teoretická šance ji vyhrát.

Rusko může naznačenému vývoji zabránit jedině uznáním nezávislosti či přímou anexí obou separatistických území. Z hlediska mezinárodního postavení si to může dovolit; beztak se ocitlo v isolaci a jeho dosavadní postup byl neodvratný, jestliže se nechtělo nechat vytlačit z jižní strany Kavkazu rovnou, bez boje. Ale zřejmě se k tomuto kroku neodhodlá.

(Stojí za poznamenání, že Ruská federace nepřerušila za celou dobu bojů dodávky pohonných hmot, plynu a el. energie Gruzii! A naši politici spolu s představiteli EU hrozí Rusku blokádou - Rusku, na němž jsme energeticky závislí!)

Novináři stále dokola opakují zmatené a protiřečící si informace (je snad v době družic obtížné získat informace, kde skutečně Rusové stojí a zda se z Gruzie stahují či postupují dále?), obviňují přímo či skrytě Rusko z agrese, Saakašviliho prohlašují velikým demokratem, v televisním zpravodajství běží dokola stejné záběry, které jednou představují město zničené Gruzínci, jindy Rusi a nejhorší jsou útoky na válečné dopisovatele (kteří si jediní svou přítomnost na bojišti vybrali dobrovolně; vojáci - vyjma dobrovolníků - a obyvatelé tam být zkrátka musí). O Íránu, jehož byly do 8. srpna takřka denně doslova plné noviny, nyní ani slovo... A všichni naši politici souhlasí, že Rusko je agresor, že s ním máme špatné zkušenosti. Bezpochyby, ruská mentalita je výbojná, chcete-li imperialistická. Ale o tu zde nyní nejde. Někdo obětoval malý a nyní nešťastný Gruzínský národ kvůli svému sporu s Ruskem. Nechal si vzít pěšce, nanejvýš jezdce, aby soupeři sebral obě věže. S oficielní myšlenkovou konstrukcí o ruské agresi v EU nesouhlasí jen politici na pensi a náš president Václav Klaus.

Jsou Američani opravdu spojenci, o které bychom měli tak stát, jak se snaží „naše“ vláda? Není spíš osudem Střední Evropy být „proti všem“ velmocem?


[Akt. známka: 1,71 / Počet hlasů: 14] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Maloušek | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.