Dnešní datum: 23. 06. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Studie >> Liberální dvojsmysly a jejich lexikální a právní důsledky

Studie

* Liberální dvojsmysly a jejich lexikální a právní důsledky

Vydáno dne 03. 07. 2008

pc V západním akademickém světě, médiích a veřejných prostorech byla dosažena úroveň komunikace zabraňující konfrontační polemice, uchylující se k termínům zbavených svého reálného významu. Obecně řečeno, liberální systém se vyhýbá negativnímu zveličování a vyhýbá se hloupým podobenstvím, které státem ovládaná média Sovětského svazu svého času užívala se záměrem vynutit si souhlas a vlastní verzi politické korektnosti.

Naopak média v liberálním systému v plné shodě se svou ideologií historického optimismu a pokroku jsou zamilována do obrovského množství povznášejících přídavných jmen a příslovců, často zdůrazňující pojmy jako "svoboda projevu", "lidská prava", "tolerance" a "rozdílnost". Mezi současnými obyvateli Západu panuje rozšířená domněnka, že pojmy skryté za těmito květnatými slovy musí být brány za něco samozřejmého.

Zde je však protimluv. Jestliže je svobodný projev "samozřejmostí" v liberálních demokraciích, pak slovo "samozřejmost" nemusí být neustále opakováno, může být vyřčeno jednou, maximálně dvakrát. Samotné adjektivum "samozřejmý" tak frekventované v mluvě liberálních politiků, že může ve skutečnosti skrývat určité nejistoty, ba i sebepochybnosti těch, jež je používají. Za neustálým vtloukáním těchto slov a výrazů, speciálně slov jako "lidská práva" a "tolerance", liberální systém zřejmě něco skrývá, pravděpodobně absenci opravdového svobodného projevu. K jasnější ilustraci tohoto bodu bych běžnému občanu žijícímu v liberálním systému doporučil se zaměřit na příklad komunistické rétoriky, jež byla obdařena podobnými svobodomyslnými termíny, zatímco ve skutečnosti poskytovala málo svobody a ještě méně svobodného vyjadřování.

Verbální prolhanost

Postmoderní liberální diskurs má svůj vlastní arzenál slov, který lze označit adjektivem "orwellovský" nebo ještě lépe "dvojsmyslný", či jej jednoduše nazvat verbální prolhaností. Francouzi používají termín "dřevěný jazyk" (la langue de bois), Němci "betonová" řeč (Betonsprache) k popisu skrytého byrokratického a akademického jazyka, jež nikdy neodráží politickou realitu, a jehož hlavním účelem je vést masy k pokřivenému chápání této reality. Nicméně současní autoři se snaží vyhýbat pejorativnímu termínu "liberální dvojsmysl" preferujíc zakrývající označení "nekognitivní jazyk užívaný k manipulativním nebo predikativním analýzám."

I přes svou jemnější a méně neomalenou verzi má dvojsmyslná liberální řeč, velmi podobná komunistickému "dřevěnému jazyku" jen velmi chudý pojmový systém. Stejně jako komunistický jazyk je poznačena patosem a pokusy o vyhýbání se konkretním věcem. Na jedné straně má tendence být agresivní a plná odsudků vůči svým kritikům, zatímco na straně druhé je plna chvalozpěvů, zejména v souvislosti s multirasovými experimenty. Uchyluje se k metaforám jen zřídkakdy založených na historických analogiích a často vytržených z historického kontextu, zejména při označování svých oponentů všobecně použitelnými, "hubu zavírajícími" slovy, jako například "rasisté", "antisemité" nebo "fašisté".

Výběr zkrašlovatelů jazyka je v souladu s všepřevažujícím liberálním volným trhem, který zpravidla užívá samá superlativa pro volný obchod se zbožím a službami. Je ironií, že bylo určitou výhodou žít v komunistické lingvistické síti. Za komunistickou sémiotikou ve východní Evropě se totiž vždy objevovaly všelidové pochybnosti, jež velkou měrou napomáhaly běžným občanům dešifrovat politické lži a rozlišovat přátele od nepřátel.

Komunistický "meta-jazyk" může být nejlépe popsán jako negativní odraz vynucené víry, ve kterou občané nikdy skutečně nevěřili, a to včetně komunistických funkcionářů, kteří se jí v soukromí otevřeně vysmívali. Tato verbální prolhanost finálně vyústila v pád komunismu jak v Sovětském svazu tek ve východní Evropě.

Oproti tomu v liberálním systému politici a učenci - nehledě na masy- stále věří každému slovu demokratického diskurzu. Zdá se, že existuje méně heretiků, nebo chcete-li disidentů, kteří se odváží kriticky posuzovat skladbu a sémantiku liberální dvojsmyslné řeči. Oficiální zprávy na Západě jsou v dokonalém souladu s vládnoucími zákony, a proto jen zřídkakdy zapřičiňují násilné nebo negativní ohlasy mezi obyvatelstvem.

Jistě, liberální systém povoluje masové protesty a veřejné demonstrace, dovoluje svým kritikům vyslovit otevřený nesouhlas s určitými špatnými zahraničněpolitickými rozhodnutími. Různé politické a lokální politické skupiny nepřátelské liberálnímu systému se často pokoušejí získat veřejnou podporu svou obhajobou či odmitáním určité záležitosti, ať již jí je odpor k americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě, či protest proti zkorumpovanosti některého z místních politiků. Ovšem v rámci nepsaného pravidla můžeme opravdu jen zřídka kdy vidět shromáždění či masové demostrace v Americe, Evropě nebo Austrálii napadající samotnou podstatu parlamentní demokracie a liberalismu, nehledě na odhalení sebeoslavného jazyka vládnoucí liberální třídy. Konání veřejných protestů s transparenty ve stylu "Pryč s liberální demokracií!" by jen stěží bylo systémem tolerováno. Tyto verbální ikony přestavují v liberalismu zakázanou zónu.

Zářnými příklady liberálních dvojsmyslů jsou výrazy jako "politická korektnost", "nenávistný projev", "odlišnost", "tržní demokracie", "výuka etnické citlivosti" a mnoho, mnoho dalších. Je ale často zapomínáno na fakt, že platnost tyto výrazy jsou relativně nové, a že jejich etymologie je pochybného původu. Tyto výrazy se v moderních liberálních slovnících objevily koncem sedmdesatých a na počátku osmdesátých let a jejich tvůrcové jsou většinou ignorováni.

Jen zřídka někdo vznese dotaz, kdo těmto slovům dal platnost a obdařil je současným významem. Abstraktnost podstaty těchto termínů je do očí bijící. Kupříkladu výraz "politická korektnost" se poprvé objevil v americké angličtiné a neobsahoval žádný explicitní politický význam; jednalo se spíše o žertovný, ponižující výraz pro osoby, které nejdou s dobou, jako například kuřáci cigaret nebo jedinci zastávající názory, které jsou považované za nedostatečně "in" nebo "cool". Postupně, zejména po pádu komunismu, pojetí politické korektnosti nabylo velmi vážného a disciplinárního významu.

Příklady politických chvalořečení a hanobení v liberalismu jsou často vyjádřeny sentimentálními a nebo naopak animálními slovy. Když se nejchvástavější "svobodná" média v liberálním systému pokouší glorifikovat určité události nebo osobnosti odpovidající zásadám politické správnosti, obvykle použijí neutrální jazyk obdařený občasnými superlativy, s primárním zájmem nerozrušit své čtenáře, jako například: "Demokratické kruhy na Ukrajině, jež byly obětmi vládních machinací, nabývají na postavení a početnosti za účelem získání volebního uspěchu".

Taková pochvalná prohlášení musí být šikovně skryta za neutrálními termíny. Naopak ve snaze utišit kritiky systému napadající základy liberální demokracie, vládnoucí elity a jimi často placené žurnalistické poskoky užijí mnohem cílenějších slov, tak trochu v linii s někdejší sovětskou stylistikou, například: "Tato hulvátská individua z ulic Quebecu či Sydney svou ultranacionalistickou agendou a šířením nenávisti opět jednou ukázala svou pravou podstatu tkvící ve zrůdném nacistickém odkazu". Významný americký konzervativní autor Paul Gottfried píše: "Evropská, kanadská a australská levice jde ještě dále v trendu převzatém z amerických zdrojů: trvá na kriminalizaci politicky nekorektních projevů údajně navádějícím k "fašistickým excesům".

První závěr, jenž si můžeme načrtnout, je ten, že liberalismus lépe ohlupuje masy nežli komunismus. Díky záplavě slovních spojení zbavených významů, jako "lidská práva" a "demokracie" na straně jedné a "nacismus" a "fašismus" na straně druhé, funguje myšlenková kontrola a intelektuální represe mnohem lépe. Proto jsou v liberálním "měkkém" systému pro potenciálního heretika motivy ke svrhnutí systému ve skutečnosti prakticky vyloučené. Liberalní systém je postaven na historické konečnosti, protože zde již jednoduše není komunistického souputníka, jenž by mohl přijít se svou vlastní reálnou či surrealistickou "pohádkou o svobodě". Liberalismus tudíž vytváří dojem nejlepšího systému- jednoduše proto, že na obzoru nevidět jinou soupeřící myšlenku.

Jaké jsou tedy politické důsledky liberálních dvojsmyslů? V prvé řadě musí být poukázáno, že liberální jazyk je odrazem celkové socio-demografické situace Západu. Za posledních dvacet let prodělaly všechny západní státy, včetně Austrálie, hluboké společenské a demografické změny: staly se "multikulturními" společnostmi. (multikulturní zde tvoří pouhý eufemismus pro "multirasový"). V důsledku rostoucí rasové odlišnosti si liberální elity uvědomují, že k udržení sociálního smíru a ochraně systému před balkanizací a občanskou válkou musí být vynalezena nová slova a slovní spojení.

Předpokládalo se, že tato nová slova si brzo najdou cestu do moderního zákonodárství. Stále více západních zemí přebírá zákony kriminalizující svobodný projev, ztěžujíc tak politickou diskusi. Liberalismus, ne nepodobný svému komunistickému předchůdci, je ve skutečnosti velmi křehkým systémem. Liberalismus diskvalifikuje silné politické názory tak, že označuje své kritiky "radikály", což nevyhnutelně vyúsťuje v politický nátlak a používání intelektuálního dvojího metru. Současný veřejná rozprava překypuje abstraktními a nejasnými výrazy sovětského stylu, jako například "výuka etnické citlivosti", "pozitivní diskriminace", "antifašismus", "odlišnost" nebo "studium holocaustu".

Aby diskvalifikoval své kritiky, tak se liberální systém více a více uchyluje k negativním termínům, jako "antisemita", "neonacista", atd. Nejlépe je to vypozorovatelné v zapadnim univerzitním prostředí a médiích, jež se v průběhu posledních třiceti let společně přeměnily v "obránci před rasistickým lhaním" za pomoci "školení o etnické rozdílnosti", v nichž se kursy cizího rasového uvědomění staly pro zaměstnance jednotlivých fakult povinnými. Profesoři již nejsou nuceni prokázat vyjímečné schopnosti ve svých oborech, namísto toho musí dávat na odiv přecitlivělá a sebekritická stanoviska, která musí coby pravidlo obsahovat pošpiňování evropského kulturního dědictví.

Neustálým všeobecným použiváním slova "nacismus" a užíváním předložky "anti" systém ve skutečnosti ukazuje svou snahu o sebelegitimizaci. Člověk může usoudit, že i kdyby všichni antisemité a fašisté byli na vymření, systém by si je vynalezl tvorbou a tyto označení znovu vzkřísil. Tyto slova se stala symboly absolutního zla.

Třetí bod, na který by mělo být poukázáno v popisu liberalního diskurzi, je neustalé vypomáhání si fantazijními obrazy hyperreality. Užíváním čehokoli, co má něco společného s "odlišností" různé liberální a lokální politické skupiny pouze demonstrují svoji totožnost, čímž nezaujatého pozorovatele snadno znudí a unaví. Nikde není tato známka verbální hyperreality viditelnější než v neustálém slovním i vizuálním zdůrazňováním symboliky židovského holocaustu, jež paradoxně stejně přesycuje veřejnost, jako tomu kdysi bylo v případě všeobecného označení o "obětech komunismu". Rétorika a ikonografie již nadále neslouží "jako připomínka vyhlazení, ale jako prostředek odrazení".

Zákonná past

Výraz "hate speech" (nenávistný projev), který není nic jiného než jen součást běžného žargonu, neexistuje v žádné evropské či americké legislativě. Ještě jednou připomeňme, že je nutno činit rozdíly mezi zákonnou a lexikálni oblasti, neboť trestní zákoníky jednotlivých západních zemí jsou vypracovány o mnoho sofistikovanějším jazykem. Kupříkladu ve všech trestních zákonících kontinentální Evropy je zakotven trest pro osoby pronášející kritické poznámky na adresu základních mýtů liberálního systému. Nejlepším příkladem nám může být Německo, země, jež se často chlubí nejdemokratičtější ústavou na světě. Takřka totéž prohlašují německé vládnoucí elity o své justici, přičemž tato všechna prohlášení se moc neliší od těch Stalinových v souvislosti se Sovětskou ústavou z roku 1936.

Německá ústava je vskutku skvělá, avšak abychom cele obsáhli ideu svobody projevu v Německu, musíme ji posuzovat v návaznosti na trestní zákon a četné výkonné orgány, pověřené jeho zaváděním v praxi. Čili například článek 5 německé ústavy garantuje "svobodu projevu", nicméně odstavec 130, pododstavec 3 německého trestního zákona je s ním v očividném protikladu. Podle sekce 130 trestního zákoníku může být německý občan, ale i cizí státní příslušník odsouzen z důvodu porušení "zákona o podněcování" (zákony o protistátní agitaci). Totéž platí i o Rakousku. Zde musím zdůraznit, že v německém trestním zákoně není ani zmínka o "holocaustu" nebo o "nacistickém vyhlazování Židů". Ale v kontextu ostatních ustanovení trestního zákoníku může být tato sekce libovolně aplikována v případě potrestání někoho, kdo snižuje či popírá zločiny nacionálního socialismu, anebo vyjadřuje stanoviska kritická k moderní historiografii. Mimoto i kritické posuzování úlohy Spojenců ve 2.světové válce může zanícenému historikovi způsobit potíže se zákonem.

Němčina je velmi ohebný jazyk oproti angličtině a francouzštině, jež jsou kontextuálními jazyky a nedovolují libovolně manipulovat s předponami a příponami, či volně skládat slova. Oproti tomu není problémem vytvořit nové slovo v němčině, jazyce zaplaveném masou neologismů. Tudíž název paragrafu 130 německého trestního zákona "Volksverhetzung" je právě takovým neologismem a zároveň velmi složitým slovem, jen velmi obtížně přeložitelným do angličtiny, k tomu navíc může být vyloženo různými odlišnými způsoby (všeobecné zesměšňování, štvaní, šikanování skupiny obyvatel, veřejné podněcovaní atd.) Pododstavec 3 je však jasný, docela explicitní a může být přeložen jako:

"Kdokoli veřejně nebo ve skupině schvaluje, popírá nebo interpretuje jako neškodné činy spáchané za vlády nacionálního socialismu, bude potrestán trestem odnětí svobody na dobu až pěti let, či pokutou".

Naopak jestliže je předmětem otevřené diskuse akademiků či veřejnosti situace německých civilistů po druhé světové válce, riskují tito obvinění ze zpochybňování oficiálního stanoviska o výhradně německé vině z válečného období. Takový akademik též může v závislosti na lokální úpravě jednotlivé země federace padnout v podezření z "podhodnocování" nebo "zlehčování" nacistických zločinů a být pokutován, v horším případě uvězněn, ač nacistické zločiny přímo nezpochybňuje. Jakákoli řeč nebo článek, který se nějakým způsobem týká událostí za 2. světové války, může již apriori vzbudit negativní náhled liberálních inkvizitorů, konkrétně například všemocného Úřadu na ochranu ústavy (Verfassungschutz). Něčí slova tak v paralele s někdejším sovětským systémem mohou být jednoduše přetvořena a dezinterpretována jako nepřímé znevažování zločinů spáchaných nacionálními socialisty.

Německo je napůl suverénním státem, formálně stále ve válečném stavu s USA, jehož ústava byla napsána pod "patronátem" Spojenců. Narozdíl od ostatních států Evropské unie má Německo doposud něco bezprecedentního. Jak na zemské, tak i federální úrovni zde existuje zmíněný vládní úřad se zmocněním dozorovat ústavu, jehož jediným cílem je monitorovat novináře, akademiky a pravicové politiky a sledovat čistotu jejich mluvených a písemných projevů. Podle německého právního teoretika Josefa Schusselburgera je slavný "Úřad na ochranu ústavy (Verfassungschutz) "jednoduše vnitřní tajnou službou se sedmnácti odbory (jeden na celostátní úrovni, ostatních šestnáct na zemských úrovních). Na základě těchto analýz lze říci, že jedině vnitřní tajná služba je oprávněna prohlásit určitou osobu za vnitřního nepřítele státu."

Současná Francie ovšem není v záležitostech svobody projevu o moc lepší. V roce 1990 byl na základě iniciativy socialistického poslance Laurenta Fabiuse a komunistického poslance Jean Clauda Gaysotta přijat obdobný zákon. Jakékoli zpochybňování pravd o "zločinech proti lidskosti" podle Londýnské dohody z roku 1945 a Norimberského tribunálu se na základě tohoto zákona stalo trestným činem pod trestem pokutou v horní hranici 40 000 euro nebo rokem vězení, popřípadě obojím. Podobně jako v paragrafu 130 německého trestního zákona zde není zmínky o židovském holocaustu. Nicméně alespoň slovní stylizace francouzského tzv. Fabius-Gayssotova zákona je explicitnější nežli vágní německý termín "Volksverhetzung". Jasně stanovuje, ze jakákoli neonacistická činnost mající za následek zlehčování nacistických zločinů je trestným činem. Vzhledem k tomu, že Německo a Francie jsou hlavními pilíři Evropské unie, daly tyto zákony mimořádnou pravomoc domácím soudcům ostatních členských zemí EU k verdiktům odsuzujícím antiliberální heretiky.

Evropští politikové a akademici jsou tak více a více tlačeni k autocenzuře ze strachu, aby nebyli nazváni revizionisty, rasisty nebo antisemity. Role intelektuálních elit v Evropě nikdy nebyla oslnivá, avšak s přijetím těchto "nenávistných zákonů" do evropské legislativy se kulturní a akademické prostředí v Evropě stalo sterilním. Kromě několika málo jedinců se evropští akademici, novináři, neřku-li politici, museli stát mistry autocenzury a sebeklamu, stejně tak i impresárii vlastních postmoderních mimiker. Jak však můžeme vidět na příkladě bývalých komunistických aparátčíků východní Evropy, jsou dotyční připraveni odvrhnout své vlastní ideje v momentě, kdy přestanou být trendy, anebo když se dostane do módy nějaka další dvojsmyslná mluva.

Moderní politicko-korektní jazyk, či chcete-li dvojsmyslná liberalní mluva, se často používá k oddělení nevzdělaných lidových mas od nejvyšších tříd; vskutku skvělá cesta ke kulturnímu a sociálnímu pokroku. Cenzorské intelektuální klima západních médií, tak podobné sovětské propagandě, svědčí o tom, že liberální elity se na začátku třetího tisíciletí čím dál tím více obávají o budoucí identitu zemí, jimž vládnou. Zatím liberální systém k pocitu vlastní jistoty a vynucení si vlastní pravdy nepotřebuje obušky nebo policejní oddíly, může totiž neutralizovat rebely, heretiky nebo akademiky vedením špinavých kampaní, uplatňováním principu "kolektivní viny" a jejich odstraněním z důležitých rozhodovacích pozic, ať již za ně považujeme akademickou půdu, politické kolbiště nebo média.

Až se však změní duch doby, nejvyšší kněží této nové postmoderní inkvizice budou pravděpodobně mezi prvními, kdo zavrhne své současné pravdy a nahradí je dalšími módními "samozřejmými" pravdami. Stalo se tak v případě vládnoucí komunistické třídy, která se po pádu režimu rychle transformovala v horlivé apoštoly liberalismu. Totéž se stane i v případě současných liberálních elit, které nebudou váhat přeměnit se v zuřivé rasisty a antisemity, jakmile se nové "samozřejmé" pravdy objeví na obzoru.

[Akt. známka: 3,67 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Tomislav Sunic | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.