Dnešní datum: 21. 08. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Reportáže >> Ke smutným výročím roku osmatřicátého a osmašedesátého.

Reportáže

* Ke smutným výročím roku osmatřicátého a osmašedesátého.

Vydáno dne 30. 08. 2011

Kosovo Volně podle autorova projevu na pietním aktu ČHNJ. Manifestace se konala v neděli 28. srpna v parku na Klárově před památníkem II. Odboje. Jednalo se o připomenutí tragických událostí let 1938 a 1968, a také o připomenutí všech obětí z řad protinacistického a protikomunistického odboje.

„Drazí přátelé, děkuji vám za pozvání na vaše shromáždění i za možnost na něm promluvit. Dříve než se budu věnovat událostem, kvůli kterým jsme se sešli, chtěl bych nejprve vyjádřit svou vděčnost všem vám, kteří jste v uplynulých týdnech podpořili mého otce Ladislava. Vaše pomoc mu dávala sílu v těžkých chvílích „bátoriády“. Zvláště bych chtěl poděkovat svému předřečníku magistru Janu Skácelovi, dlouholetému otcovu příteli.

Přiznám se, že vaše nabídka, abych zde dnes promluvil, mě nejen potěšila, ale taky zaskočila nepřipraveného, takže hovořím spatra. Omluvte, prosím, pokud snad budu přeskakovat mezi tématy. A rovnou přiznám, že hovořit zrovna po Janu Skácelovi je pro mě složité. Jako obvykle totiž Honza řekl všechno, takže je těžké k němu něco dodat. Přesto se o to pokusím.

Události, které si dnes připomínáme, jsou ohraničeny dvěma daty, k nimž se vážou výročí dvou neštěstí, které v minulém století našemu národu tolik ublížily. Připomínáme si Mnichovský diktát, který vydal československý národ do německých rukou; o třicet let později to zase byla sovětská okupace. A říkám záměrně „sovětská“ nikoliv „ruská“ okupace.

V souvislosti s Mnichovskou zradou a léty teroru, které následovaly po březnové okupaci a během druhé světové války, je snad zbytečné připomínat úlohu českých, nebo, chcete-li československých vlastenců, kteří jako první varovali před nacistickým Německem a kteří obětovali zdraví, životy či svou osobní svobodu právě v boji za svobodu národa a vlasti. O to víc mě mrzí, že naše občanské sdružení Národní myšlenka i naše stejnojmenná revue, jež navazuje na odkaz prvorepublikové Národní myšlenky Vlastimila Klímy, o němž Honza Skácel ve svém proslovu také hovořil, je zdejšími médii soustavně presentována jako neonacistická. Těmi médii, která jsou v německých rukou a denně chrlí propagandistické ódy na Novou Evropu, jejíž idea, jak víme, má kořeny právě v nacismu. Čeští vlastenci, kteří se vzepřeli nacistické tyranii, by se jistě vzepřeli i současnému pokusu o novou světovládu. My se hlásíme k jejich odkazu. Jen doufám, že nedopadneme stejně. Prvorepubliková Národní myšlenka byla nejprve zakázána, za války pak její členové skončili v koncentračních táborech. A jak už Honza připomněl, Ladislav Rašín se z koncentráku nikdy nevrátil.

Ale ani události o třicet let pozdější nebyly jen střetnutím dvou verzí téhož, nešlo jen o zápas, ve kterém se mělo rozhodnout, zda zvítězí socialismus s lidskou tváří nebo ten s nelidskou. Osmašedesátý rok nebyl jen soubojem dvou frakcí v rámci komunistické strany, ale svou úlohu opět hráli i českoslovenští vlastenci. I oni vedli svůj boj, bohužel však byli poraženi. A někteří v něm opět přišli o léta svobody a z kriminálů se často vrátili s podlomeným zdravím. Někteří ztratili životy. Přesně tak jako jej ztratila Marie Charousková, k jejímuž pomníčku se za chvíli vydáme.

Dnes vedeme zápas, ve kterém má protivník obrovskou převahu. Lidskou, finanční i mediální. Stojí proti nám mocné nadnárodní skupiny, jako je třeba Bilderberg a jím ovládané struktury. Média nás mohou šmahem zničit, očernit, tak jako se to stalo otci. V jejich očích jsme nicky, které překážejí procesu, který má vyvrcholit světovládou. V minulém století se odehrál už zmiňovaný německý pokus o hegemonii, a dnes je to opět Německo, které vede evropský sjednocovací proces. A kdo se vzepře, je zničen. Příkladem budiž nedávná srbská historie. Tady si dovolím odbočku. Někteří z vás byli koncem minulého roku na přednášce známého investigativního novináře Daniela Estulina, který již mnoho let monitoruje činnost právě skupiny Bilderberg, jež stojí za dnešním pokusem o nastolení světové tyranie. Já jsem tuto přednášku, kterou pořádaly Reformy.cz také navštívil, její záznam je ke shlédnutí na webu a moc vám ho všem doporučuji. Nevím, jestli to, k čemu mířím, zaznělo během té přednášky až takhle doslovně, ale řekl bych, že ta myšlenka byla přítomna. Myšlenka, ke které se o několik měsíců později přihlásil i jeden mně velmi blízký kněz pravoslavné církve, Srb, který však dlouhá léta žije v naší vlasti. To souznění, to jak si ty úvahy byly podobné, to mě zarazilo. Věřím, že se v té myšlence skrývá pravda. A také vysvětlení toho, co se srbskému národu muselo stát.

Srbsko je páteř Evropy. Kdo ovládá Srbsko, ten ovládá trasu z Evropy do Asie; cesta z Berlína do Baghdádu vede přes Bělehrad. Srbsko, nebo později Jugoslávie, bylo v první i druhé světové válce napadeno a iniciátory obou těch útoků byli vždy Němci. Krutost, se kterou se dobyvatelé v Srbsku chovali, je nebývalá i na skutečně otřesné poměry obou světových válek. V Srbsku není jediné větší město, kde by Němci nespáchali masakr. V Kragujevaci, odkud mimochodem pochází onen mnou zmiňovaný duchovní, Němci povraždili během jednoho dne pět tisíc lidí, převážně školáků. Prostě sesbírali děti ze škol a pozabíjeli je. A vraťme se ještě dále, do doby první světové války. Já mohu jen doufat, že když rakousko-uherská armáda překročila Drinu a začala vraždit a znásilňovat, že to nebyli čeští vojáci, kdo se zvěrstev účastnili. Přeji si, aby to byla pravda. K devadesátým létům minulého století, k rozpadu Jugoslávie a německé roli v tomto neštěstí se nebudu vyjadřovat, protože to už bych odbočil skutečně moc. Snad to stačí pro pochopení toho, jak a proč se tyhle věci Srbům staly. Asi už chápete, kam mířím tím anatomickým přirovnáním, ve kterém je Srbsko nazváno páteří Evropy, i proč jsem odbočil do nedávné srbské historie. Vy dobře víte, že i pro naši vlast se používá podobné anatomické přirovnání. A já mám poslední dobou obavu, že globalisté, kteří v touze po ovládnutí našeho světadílu vší silou udeřili do páteře Evropy a tím ji těžce ochromili, mají možná v úmyslu vést podobně zničující úder i na srdce Evropy. Pro tu obavu mám mnoho důvodů, které je až zbytečné opakovat. A bylo by dějinnou ironií, kdyby se předehra k destrukci našeho státu opět odehrávala v našem pohraničí. Stane-li se tak, ocitneme se v přesně stejné roli jako naši předkové v  těch strašných dobách po Mnichovu. Musíme udělat vše pro to, aby se tato hrůza našemu národu vyhnula. Možná i z toho důvodu jsme se tady sešli.

Jsme tu ale pochopitelně hlavně proto, abychom si připomněli památku všech Čechů, kteří zahynuli během druhé světové války.

Uběhl takřka rok od „Pochodu na Hrad“, demonstrace pořádané Akcí D.O.S.T. Protože jsem nedávno sepisoval další díl dosťácké historie, který, dá-li Bůh, vyjde v zářijové Národní myšlence, projížděl jsem si také videa z našich akcí, pochopitelně i z „Pochodu na Hrad“. Tam tehdy promluvil i můj přítel Michal Semín, který mimo jiné připomněl, jak velkou oporou nám tehdy byla křesťanská víra, nebo že i přes odpor německých okupantů končily katolické mše svaté sborovým zpěvem Svatováclavského chorálu. Kněží i prostí věřící všech vyznání byli pronásledováni, mnoho jich zahynulo v německých koncentrácích. A všichni jistě víte, ale já jako pravoslavný křesťan to prostě musím připomenout, že naše církev poskytnula úkryt výsadkářům, kteří popravili Heydricha. Církev za to zaplatila velmi krutou daň.

Kdyby to, co teď povím, vypadalo, jako bych si snad přisvojoval důstojnost kněze, tak z toho mě nepodezírejte, prosím. Takhle to není myšleno a mrzelo by mě, kdyby to tak působilo.

Chci vám říct, že máme povinnost si ve svém každodenním životě připomínat naše předky, kteří zahynuli během zápasu o českou svobodu. Ale byl bych rád, kdyby se tak nedělo jen v každodenním životě. My především máme povinnost se za naše předky modlit. A zvláště bychom se měli modlit za všechny naše vojáky, odbojáře a legionáře, kteří v boji za svobodu byli nuceni brát životy jiným lidem. Aby i oni odpočívali v pokoji.

Za chvíli vypustíme k obloze balónky s našimi přáními, ke kterým nás inspirovala ta dvě smutná výročí, jež si dnes připomínáme. Když jsem dostal svůj balónek, tak jsem chvíli nevěděl, jaké přání mu mám svěřit. Teď už to vím. A prozradím vám ho. Zní:

Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!

Děkuji za pozornost.“


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 9] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Alexandr Bátora | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.