Dnešní datum: 14. 12. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Ostatní >> Kandidát Národní demokracie Jan Kašpar

Ostatní

* Kandidát Národní demokracie Jan Kašpar

Vydáno dne 14. 05. 2014

Ne BruseluEvropská unie pro mne přestavuje socialistický projekt zcela srovnatelný s Hitlerovou „Novou Evropou“, něco na způsob „Čtvrté říše“. Prostředky se sice změnily, však cíle zůstaly stejné. Jsa zastáncem volné přirozené spolupráce svébytných a svobodných evropských národů rozhodně odmítám, aby se český stát podřizoval jakýmkoli nadnárodním strukturám.

Obecně se traduje, že Reinhard Heydrich svého času pravil na adresu našeho národa: „Je známou věcí, že Češi si neumějí a nemohou sami vládnout, a je jisté, že pokud český prostor neovládneme my, nacionální socialisté, budou zde vládnout židobolševici. Třetí možnost neexistuje.“ Tento výrok snad ani komentáře nepotřebuje...

Evropská unie pro mne přestavuje socialistický projekt zcela srovnatelný s Hitlerovou „Novou Evropou“, něco na způsob „Čtvrté říše“. Prostředky se sice změnily, však cíle zůstaly stejné. Jsa zastáncem volné přirozené spolupráce svébytných a svobodných evropských národů rozhodně odmítám, aby se český stát podřizoval jakýmkoli nadnárodním strukturám. Ostatně dějiny této země do značné míry znamenají boj za národní a státní svrchovanost, v různých dobách různými způsoby ohrožovanou a několikrát dočasně ztracenou. České země nesmějí být žádným protektorátem ani cizí kolonií!

Zapojil jsem se proto do aktivit politické strany s příznačným názvem „NE Bruselu – Národní demokracie“. Nepovažuji tuto stranu za pouhý účelový projekt pro nadcházející volby do Evropského parlamentu, domnívám se naopak, že coby nacionalistické a konzervativní uskupení s pozitivním programem, s nímž se zcela ztotožňuji, může mít širší potenciál i do budoucna. Má činnost v národním hnutí je však spjata především s občanským sdružením „Národní myšlenka“, jehož členem jsem se stal v roce 2006 a které stejně jako strana „NE Bruselu – Národní demokracie“ navazuje na tradici prvorepublikové národně-demokratické strany Karla Kramáře, jejíž světonázor mi je velmi blízký.

Jako příslušník jednoho ze „silných ročníků“ (1977) si ještě dokážu, byť v míře poněkud ohraničené, vybavit každodenní realitu v podmínkách daných komunistickým systémem a díky zkušenostem z vlastní rodiny jsem měl možnost obeznámit se, byť zprostředkovaně, i s praxí nacistického režimu, jenž se podobným způsobem snažil ovládat životy a myšlení lidí v této zemi. Socialismus jakéhokoli zabarvení pro mne představuje nepřijatelnou destruktivní ideologii, která nijak nepovznáší lidskou bytost a nerozvíjí její dobré stránky, ale už ze své podstaty programově staví na lidských slabostech, zlu a špatnosti. Vnímám jej též jako systém, jenž upírá jedinci právo svobodně se rozhodovat, usiluje o to, řídit a korigovat jeho život, nutí ho podřídit se diktátu shora, snaží se atomizovat společnost a rozvrátit přirozené mezilidské vztahy a naopak, hodlá přeměnit fungující pospolitost v masu pokud možno bezprávných a bezmocných jednotlivců, zcela odkázaných pouze na režim. Kromě toho též usiluje ovládat smýšlení jednotlivce i myšlení skupinové. Snaží se přimět člověka, aby „svou duši Bohem danou položil na oltář lidského dogmatu“, jak druhdy napsal Alexandr Solženicyn.

Osobně jsem pak prožíval a sledoval vývoj naší země v období po listopadu 1989 až po současnost. Zpočátku jsem měl za to, že se nám konečně dostalo možnosti svobodně se rozhodovat, že osud českého národa bude zcela v našich rukou, a že záleží jen na nás, jak budeme pracovat k jeho zdaru a jak si budeme spravovat své vlastní záležitosti. Doba však ukázala, nakolik se tento pohled stal iluzorním. „Svobodné demokratické zřízení“ má v naší zemi se svobodou a demokracií v pravém smyslu slova jen pramálo společného a naopak jsme se stali svědky toho, jak nám současný systém čím dál tím více omezuje možnosti k tomu, abychom mohli svobodně rozhodovat sami o sobě, ať již jako jednotlivci, nebo národní společenství. Náš stát se opět stal objektem aspirací cizích mocností. Nyní již sice nemáme být poslušní diktátu z Berlína či Moskvy, ale zato z Washingtonu a Bruselu. Politické strany začasté hájí spíše všechno jiné možné, jenom ne zájmy vlastního státu, národa a svých voličů, nezřídka dokonce jednají přímo proti nim.

K tzv. „krizi demokracie“ značnou měrou přispívají různé „nevládní organizace“ a zákulisní skupiny a kliky, které posilují své vlastní pozice na úkor parlamentního zřízení. Za vydatné pomoci dávno již nikoli „nezávislých“ masových médií stále silněji prosazují ideologii novodobého pokrokářského socialismu. Potírají hodnoty, na nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Vedou usilovnou protináboženskou propagandu, vystupují proti tradičním rodinným svazkům, zlehčují umění a kulturu minulých staletí i donedávna obecně přijímanou morálku. Oproti tomu staví údajně „liberální“ životní styl, jehož součástí i výsledkem jsou kromě jiného morální relativismus, multikulturní barbarství, neúcta k jakýmkoli hodnotám, všeobecná lhostejnost leckdy hraničící s vyloženou zbabělostí a naprostá ztráta pocitu zodpovědnosti za cokoli. Neodmyslitelnou součást této kampaně přestavuje rovněž tažení proti nacionalismu. Pro tvůrce nových socialistických pořádků znamená totiž národní společenství jednu z největších překážek k dosažení jejich cílů. Národ, který ctí vlastní tradice, uvědomuje si sám sebe a své místo v dějinách i v době současné, má individuální i kolektivní zodpovědnost k sobě samému a přirozeně hodlá o svých záležitostech sám a svobodně rozhodovat, není jen pouhou nahodilou masou lidí, kterou může systém snadno ovládnout.

Nacionalismus chápu zejména jako smysl pro soudržnost minulých, přítomné i budoucích generací národa. Stejně, jako cítím závazky vůči sobě, své rodině a svým kamarádům, přátelům či známým, vnímám i svou zodpovědnost k národnímu celku, jenž v mých očích není ničím jiným, než rodinou v širším slova smyslu. Mám za to, že síla národní tradice a krevních pout je silnější než jakákoli vykonstruovaná politická ideologie. Jsem přesvědčen, že my Češi nejsme národem malým, že máme být na co hrdí a můžeme směle pohlédnout do očí kterémukoli jinému civilizovanému národu tohoto světa, že řada našich předků i současníků dokázala veliké věci a stejně tak každý z nás může podle svých možností pracovat k prospěchu českého národa. Zní to sice jako klišé, ale pravda je taková, že by měl začít každý sám u sebe. Být národovcem mi vždy přišlo jako zcela samozřejmá věc, již netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, a nenárokuji si jen pro sebe tuto samozřejmost. Každý z nás, kdo při svém veškerém konání bere ohled na to, co národu prospívá, a naopak se snaží vyvarovat toho, co mu škodí, je v pravém slova smyslu nacionalistou a nemusí o této zcela prosté skutečnosti nikterak dlouze hovořit.


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Kašpar | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.