Dnešní datum: 20. 08. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Fejetony a básně >> Hrdina falešného dogmatu

Fejetony a básně

* Hrdina falešného dogmatu

Vydáno dne 29. 07. 2007

Oběti bolševiků v Kyjevě Pavel Širkov stál za dveřmi s revolverem v ruce upjatě naslouchal, kterak v dáli praská střelba. Čím temněji bylo k němu slyšeti výstřely, tím bylo mu jasnějším, že není pro něho záchrany, že je obklíčen nepřáteli, kteří ho neušetří. Stiskl zuby; na skráních pod žlutou koží vystoupily mu lícní svaly. Zdálo se mu, že celý jeho život soustředil se v jeho prstě, jenž spočívá: na spoušti…

Jak se štěstí mění. Jako v kartách. Nová kampaň započala nezdařeně, přímo prohrou. Před hodinou ve vesnici, které před třemi dny dobyli, bylo ticho; nic nesvědčilo o blízkosti kozáků, kteří vichrem přiletěli do vesnice, s „hýkáním“ rozprášili se po ulicích, počali sekati ostrými palaši a hnali před sebou ulekané bolševiky.

Pavel Širkov vběhl do jakéhosi dvora a schoval se. Usmál se příšerně, když si představil, že kozáci povedou jej zastřelit. Ještě jej budou bít po cestě. Tvář jeho zrudla. Pozvednuv brvy, pohlédl do hlavně revolveru, zamyšleně pohladil prsty blyštící se ocel, zanechávaje na téže po prstech omženou stopu.

Revolver mne nezradí.

Střelba utichla. Možná, že kozáky zahnali? Kdesi daleko, jako šicí stroj, protkávala strojní puška patronové pásy. Je to naše a nebo „jejich“? Rozhodl se poněkud vyčkati a potom z úkrytu vystoupiti. Počal přemýšleti o událostech, předcházejících dnešní stav.

Před vpádem kozáků do vesnice Pavel Širkov měl se dostavit k soudu. Před soud byl postaven místní duchovní, jehož syn byl v Dobrovolnické armádě. Bolševici obviňovali duchovního ze styků s protirevolucionáři. Vzpomínal si, co chtěl říci soudruhům na soudě. Hořká vráska ironie zbrázdila okolí jeho dlouhých rtů, popraskaných vnitřní horkostí.

„Připravil jse si obviňovací řeč, chtěl jsem toho velebníčka zastřelit. A nyní – snad zastřelí mne.“

Duchovní byl již stár, postavy vyzáblé. Šedivý plnovous rostl hrubými závity jako mačka na úrodné stepi. Oči měl kalně modré, dobré; na tlustém nose spočívaly velké brýle s vypouklými skly. Obléknut byl do staré řízy, spravované a vybledlé. Ze širokých rukávů vyčnívaly hrubé, mozolné ruce. Pavel Širkov byl překvapen právě těmito mozolovitýma rukama. Jaký rozdíl od rukou městských duchovních, které jsou tak jemné a páchnou kadidlem, jež za jeho dětství bylo mu líbati sevřenými rty. Matka stála za ním, strkala jej kostlivou rukou do zad a hučela mu do uší:

„Líbej, Antichriste, baťuškinu ruku. Je svatá!“

Odplivl si s rozhořčením. Svatá! A on velebníčky tak nenáviděl. Což znala tato ruka, bílá a kyprá jako koláč, co je to práce? Avšak tento duchovní měl ruce jiné. Jako sedlák. Na jeho dlaních nalézaly se rovněž takové mozoly, jako na jeho vlastních…

Jedno se však Širkovu nelíbilo. Při vyšetřování byl duchovní kliden, přísně blýskaje tlustými skly svých brýlí; nebál se ani pušek, ani granátů, ani revolverů, ba ani toho, že jej mohou „postaviti k plotu“. Mluvil, jako by četl z knihy, zvolna, jasně a rozumně, drže třesoucími se prsty konec kříže, visícího na jeho hrudi.

Pavel Širkov cítil ve svém nitru, že duchovní nelže – a možná že by jej propustil, kdyby ho duchovní o to poprosil. Avšak duchovní neprosil o nic a – Pavel Širkov rozhodl se, odsouditi jej k zastřelení.

„Bude méně toho lidu…“

Připravil si řeč, metající blesky a hromy, jako vždy, plnou nenávistí ke všem, kdo ještě ne tak dávno měli moc nad ním. Sípal zlobou, opíjel se krví, kterou proléval jménem svobody. Od svého dětství nepoznal radosti, nepoznal laskavosti, odpočinku, celý život strávil mezi hlučícími stroji a pecemi, rozpálenými do žhava. Trpěl tuberkulosou, která se prozrazovala bledým obličejem a rozpálenýma očima, v nichž blýskaly zlověstné zelené plaménky…

Jako uštvané zvíře rozhlížel se kolkolem. Prázdné stěny pohlížely naň; místnost páchla ztuchlým vzduchem. Což on po tom toužil? Ještě nedávno byl pánem této vísky, v jeho rukou byl život všech obyvatelů její: mohl dáti zastřeliti všechny muže, vybrati si nejkrásnější dívky, zničit ohněm celou vesnici… A nyní!…

Trpký úsměv zkřivil suché rty a zastydl v jich koutcích.

„Zastřelí mne,“ pomyslel si a při tom s resignací pokrčil rameny. Za jeho zády stála smrt, avšak srdce jeho bilo klidně, jako by odpočíval po práci denního lopocení. Jednoho však se bál. Aby neupadl do zajetí ke kozákům.

„Draze prodám svůj život,“ pomyslil si a rozhodl se stříleti do posledního náboje, ale nevzdáti se, v kritickém okamžiku raději si prohnati kuli lebkou. „A potom si ji vytáhněte!“ Bylo slyšet dupot a hlasy. Prohlídka! Vzpřímil se jako ocelová pružina. Srdce zabušilo prudčeji. Zvedli zvolna rebolver a s klidem připravil se ke střelbě. Byl ve svém živlu. Bylo slyšet vrzání bot. Kdosi opatrně kráčel, jakoby v temnotě, po hmatu – Teď! A pojednou si vzpomeneš, že jsi dávno nekouřil. Zachtělo se mu vášnivě kouřiti. Papirosy ztratil, když prchal – Vstoupil důstojník. Jeho oči přesně utkvěly na vstupujícím. Mladý, neholený, s výložkami, na nichž byly dvě hvězdičky. Vysoký a bledý s pomačkanou furažkou, na níž kokarda byla posunuta dozadu.

Širkov namířil mu přímo na hlavu. „Rozluč se se životem,“ pomyslil si Širkov o důstojníkovi a smačkl kohoutek revolveru. Zablesklo se plamenem a zazněl suchý výstřel. Když se rozešel modrý, sžíravý kouř, uviděl Širkov ke svému údivu, že důstojník je živ, usmívá se a s tasenou šavlí kráčí přímo k němu.

„Chybil jsem!“ Širkov chtěl znovu vystřeliti, avšak důstojník silnou ranou vyrazil mu revolver, vzkřiknuv velitelsky: „Ruce vzhůru!“

Stalo se, čeho se Pavel Širkov nejvíce obával: padl do zajetí. Zvedl poslušně ruce. Což, aby se pokusil vyrvati. mu šavli? Avšak nezdar spoutal jeho vůli.

Pojednou zmocnila se ho nálada lhostejnosti.

„No tak, soudruhu, máte prohráno,“ usmál se důstojlník, „neumíte stříleti. Za váš nepodařený výstřel bude vám pykati.“

Pavel Širkov neodvětil ničeho. V hrdle měl sucho a jazyk přilepil se k patru. Zda by si tak mohl zakouřiti? Podíval se líně na důstojníka. Má řád Jiřího, to znamená, to jest jeden z chrabrých důstojníků.

„Jdi napřed!“

Kráčel, svěsiv hlavu. Boty vázly v hustém blátě. Bylo těžko zvedati nohy. Za nízkým plotem hleděly naň ustrašeně děti a báby za ním cosi křičely.

Na křižovatce dvou ulic zastavil se tlustý hokynář; oblé tváře měl jakoby namazány sádlem. Pavel Širkov si vzpomněl: Včera tento hokynář mě vítal „s chlebem a solí“. Možná, že takovým způsobem vítal i kozáky.

Hokynář vážně k němu .přistoupil a dotkl se ho břichem. Jeho úzké, žluté oči hleděly vvčítavě, přičemž hladil svoji černou hradu.

„Tak co, jasný sokole, chytl jsi se?“

Pavel Širkov pohybem ruky jej odstranil, pravě: »Teď břicho vypínáš, jsi rád, viď?“

Hokynář podlízavě ukázal na zajatce:

„Vaše blahorodí, tohleto jest ten hlavní, nazývá se komisařem, loupil. Učitele a lékárníkia zastřelil, stařešinovi vymrskal a mně také…“

Důstojník pohlédl zvědavě na Pavla Širkova.

„Tak tys komisař?“

„Ano!“

„Střílel jsi lidi?“

Pavel Širkov se usmál.

„To jest špatné,“ zakýval hlavou důstojník, „zasloužíš, aby tě pověsili.“

„Vaše blahorodí, co se s ním ceremoníte? Dejte mu jednu z pistole, čubčímu synovi. Anebo předejte jej nám. My si to s ním: již vypořádáme.“

Zajatec sevřel pěsti: „Ach, ty nestvůro, škoda, že jsem ti břicho nevypáral!“

„Teď již nevypáráš!“

Důstojník křikl na hokynáře: „Táhni pryč!“ a zvedl bičík, aby jej udeřil. Hokynář odskočil stranou, mávl rukou a zaťápal v blátě, ulekaně se ohlížeje. Přišli k domu duchovního, ve kterém bydlil plukovník. Přivedli tam ještě tři bolševiky, kterým se nepodařilo uprchnouti. Jednoho z nich Pavel Širkov znal velmi dobře. Nazýval se Saška, pracoval s ním v jednom závodě a vstoupil s ním zároveň do rudé gardy. Saška byl jeho pobočníkem.

„Tady, soudruzi, máte ještě jednoho soudruha!“

Kozáci, kteří drželi koně za uzdy, se zasmáli. „Soudruzi!“ potakali kozáci. Bolševici hleděli na ně ulekaně. Saška se počal ospravedlňovati. Sňal dokonce čepici a mačkal ji v třesoucích se prstech. Tvář jeho strachem zbledla. Kam se poděla jeho neobyčejná drzost!

„Jaký pak to jest náš soudruh, hnal nás násilím; což pak jsme chtěli bojovati s vámii? Ať nás Bůh tresce, že jest tomu tak. My jsme přece vždycky byli pro. Rusko, aby byl car…“

Ostatní Saškovi potakali:

„Ano, ano, násilím nás hnal.“

„Cara jsme chtěli!“

„To on nás sváděl!“

Pavel Širkov hleděl na ně se široce rozevřenýma očima. Tedy s nimi on šel bojovati? Smutně nechal klesnouti hlavu a unaveně dosedl na lavici:

„Zrádci!“

„Dobře, plukovník to vyšetří,“ rozhodl důstojník. „Bratři,“ obrátil se ke kozákům, „dohlédněte na ně.“

Vystoupil lehce po schodech, zvoně měkce ostruhami a zmizel za dveřmi.

Kozáčtí koně řehtali, frkali, mávali chvosty a bili kopyty o zem. Pavel Širkov pohlédl roztržitě na náměstí, na kostel se zelenou bání a na zelený kříž, na němž seděla vrána: „Zítra toho všeho neuvidím!“

Jest mu toho líto? Nikoliv. Nebe jest mu cizím a kříž zůstal pro něho nepochopitelným. Rostl v jiném prostředí: v ovzduší klepání strojů, nekonečných elektrických drátů, čmoudu, sprostých nadávek a těžké práce. Široký prostor polí a blýskající se pruh řeky, to nebylo jeho ovzduší. Čeho má mu býti líto? V duši jeho zela prázdnota jako nikdy. Zachtělo se mu kouřiti až k smrti. Všecko kolem jej tísnilo. Vedle něho kouřil vysoký kozák. Pavel Širkov hltavě lovil modrý dým, který hluboce dýchal. Se závistí hleděl na kozáka, na červený plamének papirosy, skrývající se pod šedým popelem.

„Kdybych si alespoň jednou mohl zatáhnouti!“

Na schody vstoupil důstojník.

„Hej, soudruzi, k plukovníkovi!“

Pavel Širkov se zvedl a za ním potáceli se jeho soudruzi. Do čistého pokoje nanesli bláta. Ve dveřích setkali se s duchovním. Sklopil oči. Duchovní se udiveně otázal:

„I na tebe došlo? Neočekával jsem toho.“

Plukovník, širokoplecí s šedým vousem a unavenýma, od nevyspání červenýma očima se ho tázal:

„Báťuško, vy znáte toto individuum? Byl to on, kdo vás chtěl zastřeliti?“

Pavel Širkov výsměšně na něj pohleděl. Z očí duchovního zářil laskavý pohled:

„Ne, pane plukovníku, to byl jiný. Ten asi prchl,“ odpověděl duchovní.

Jako při výslechu, tak i nyní třesoucími prsty držel konec měděného kříže a zkroušeně kýval hlavou. Bezzubá ústa se pohybovala, jako by šeptala modlitbu. Pavel Širkov udiveně zvedl brvy. Snad se již nemodlí za mě? Pokrčil rameny. Jaký to podivínský pop! Plnovous jeho jako vyštípán, tlustý nos a na něm brejle. Najednou si vzpomněl. Takové brejle nosil jeho dědeček, soustružník…

Potlačil úsměv. Když hleděl na duchovního, mhouřil výsměšně oči. Veškerou pozornost soustředil na plukovníka, jenž podpisuje útržky jakýchsi listin, předával je dennímu důstojníku. Plukovník zvedl hlavu a pohleděl přísně na komisaře, jako by jej chtěl prozkoumati.

„Tak tys komisař?“

„Nemýlíte se.“

„Ty jsi střílel na mého podřízeného důstojníka?“

„Lituji, že jsem jej nezastřelil.“

Za jeho zády ozval se hlas:

„To jest jejich pohlavár, pane plukovníku. Učitele a lékárníka zastřelil a také báťušku chystal se…“

Širkov se ohlédl. Opět hokynář a s ním ještě několik lidí. Za jejich zády schovával se starosta.

„To jsou svědkové?“ výsměšně se otázal Pavel Širkov.

„Ty mně mnoho nemluv,“ pravil plukovník.

Pavel Širkov v bezmocné zlobně stiskl ostrými zuby rty, proklínaje se za to, že tyto svědky také nezastřelil:

„Jaký jsem to byl hlupák! Duchovního jsem chtěl zastřeliti a tyto jsem ušetřil…“

„A vy, kdo jste?“ ukázal plukovník tužkou na stranu bolševiků.

Tázaní padli na kolena. Ospravedlňovali se a mluvili všichni najednou. Bylo slyšeti jen jedno:

„Vaše vysokorodí, pane generále…Bůh jest nám svědkem…nešel jsem po své vůli…“

Pavel Širkov odstoupil od nich, pokud možno nejdále. Tvář jeho byla bledá a oči planuly:

„Saška, Saška! Plukovníka nazývá generálem! Vaše excellence! … Och, ty padouchu! A sám dva generály zastřelil. Jednoho starého nemocného, kterého stáhl s postele. Všichni prosili, aby jich ušetřil. Ale neušetřil jich, čubčí syn. Bil je do tváře a z mrtvého stáhl i prádlo. A teď se tváří nevinným! Teď se válí u nohou a líbá boty! Mám jej zraditi a vydati?“

Širkov zapudil tuto myšlenku. Kdyby jej zradil, byl by sám sobě protivným.

Plukovník učinil rychlé rozhodnutí: „Komisaře zastřelit a tuto holotu vymrskat!“ a při tom opovržlivě odstrčil Sašku špičkou boty…

Duchovní pokorně přistoupil k plukovníku a počal horlivě cosi mu šeptati, ukazuje očima na odsouzeného. Plukovník přimhouřiv oči, zdvořile naslouchal duchovnímu. Plukovník byl unaven, chtělo se mu spáti, stěží se držel na nohou. To není žert, tři dny neslézat s koně!

„Nemohu, báťuško, nemohu. Máme své zákony, a to jsou staré účty,“ zvedaje se pravil plukovník.

Pavel Širkov pozvedl brvy: „Nech toho, pope, není toho zapotřebí, má pravdu, jsou na to jisté zákony. Tu my je střílíme, tu zase oni nás. Zvítězí ten, kdo má pravdu.“

Důstojník k němu přistoupil a pravil:

„Nech filosofie, soudruhu, a pojďme!“

„Nechceš se vyzpovídat?“ tázal se duchovní.

„Nemám hříchů! Bojuji za věc pravou.“

„Polib kříž!“

Pavel Širkov odstrčil ruku duchovního s křížem a pevným krokem vyšel z pokoje, zasyčev soudruhům skrze zuby:

„Bídáci! Zrádci!“

Saška křikl:

„Až budeš v pekle, pozdravuj svou mámu…“

Znova těžkými kroky kráčel Širkov blátem, snaže se obejíti louže. Nepřemýšlel o ničem a nechtělo se mu přemýšleti. Raději kdyby to již bylo! Vedle něho. kráčeli eskortující jej kozáci…

Zastavili se. Vybrali u plotu místo a důstojník řekl:

„Postavte se, soudruhu!“

Širkov beze spěchu přistoupil k plotu a počal svlékati kabát.

„Nač pak to děláte?“

„Zkazíte kabát; u nás je zvykem popravovat bez oděvu.“

„Postavte se v kabátě!“

„Podivíni!“

Pavel Širkov viděl, jak na hlavních pušek červenal se západ. Srdce se mu teskně sevřelo. Tak tedy nastává konec! Zazněla slova povelu. Avšak Širkov nevydržel a vzkřikl:

„Počkejte, brachové, dejte mně před smrtí cigaretu.“

Důstojník dal mu cigaretu. Kozák zapálil sirku. Pavel Širkov chtivě vtáhl do sebe horký dým, liboval si cigaretu a vypouštěl kouř široko rozevřenými nozdrami. Vždy po každém zatáhnutí pravil:

„Dobré, och, jak jest to dobré!“

Širkov dokouřil papirosu až do trubičky. Potom hlasitě si odplivl a utřel se rukávem. Sňal čepici, dlaněmi pohladil si vlasy a blýskl řadou rovných zubů:

„No tak, k dílu, jsem připraven!“

„Jak krásně ten podlec umírá!“ pravil důstojník. „Takového škoda zastřeliti. Slyšte povel!“ Kozáci zvedli hlavně.

Zazněl suchý třesk výstřelů. Pavel Širkov upadl bez hlesu obličejem do bláta a křečovitě natáhl nohy.

Červený pruh západu skomíral. Po vesnici plazil se liliový soumrak…


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: K. Treplev | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.