Dnešní datum: 23. 08. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Fejetony a básně >> Holubí dobročinnost

Fejetony a básně

* Holubí dobročinnost

Vydáno dne 01. 01. 2001

Věnováno pí Bendové (komentátorce, píšící do Lidových novin, která mě znechutila oslavami ulehčení podmínek imigrantům) a pařížským holubům.

Ve svých sedmadvaceti letech jsem poprvé v životě seděl na lavičce v parku a krmil holuby. Navíc park, holubi a holubům drolená bageta byli cizinci. Asi proto jsem podlehl důchodcovským náladám spojeným logicky s krmením holubů. Sám sobě se nedivím, právě jsem třetí den promluvil česky pouze několik slov s jedním Slovákem, v CNN probírali pořád dokola vkus paní Bushové na inauguračních plesech - ideální podmínky pro vznik divných nálad.

Začalo to nevinně, přilétl jeden holub a pak divně hopsal a dělal na mě psí oči, jaké jsem ještě u žádného holuba neviděl. Zpravidla mám k dobročinnosti menší skepsi, za kterou se nestydím. Snad na mě děti a kamarádi nebudou pokřikovat "Socane ...", ale skutečně považuji za správný řád lidské společnosti ten, který zajistí oprávněné potřeby potřebných bez spoléhání se na dobročinnost svých členů. A ty neoprávněné potřeby není přece správné uspokojovat. Takže jsem holubovi nehodlal odhodit ani drobeček. V Paříži přece nejsou takové mrazy, aby si nemohl někde něco vyhrabat sám.

Ale pak jsem zjistil, proč holub tak divně poskakoval. Jedné nohy měl jen půl, což je i pro okřídlence handicap. Pokud právě nelétá, což nemůže dělat pořád. Takže jsem začal mít pochopení pro jeho smutné a žádostivé psí oči. Neuvěřitelně se naučil žadonit, ten holub. Holubovým smutným očím jsem podlehl a hodil mu několik drobků bagety a pak i sýr, který jsem přikusoval. Ať si taky trochu užije. Také jsem věřil, že na rozdíl od žebráků – lidí - svou invaliditu nehraje, ale že se skutečně opírá jen o pahýl. Ačkoliv, čemu můžete ještě dnes věřit, že?

Pařížští holubi však nejsou kupodivu zhýčkáni socialistickými vládami. Narozdíl od svých věčně stávkujících lidských spolubydlících. Jsou stejně bystří jako ti pražští, a tak jich postupně přilétlo mnohohlavé hejno. Holubi kolem vířili vzduchem, mému nebohému holubovi, kterého jsem chtěl krmit, skoro všechno sezobali a ještě ho ošklivě odstrkovali, ohledy nebrali, křídly mlátili holubího invalidu i mě, rozsévali do vzduchu roztoče a jiný hnus … Nechtěl jsem působit jako atrakce projíždějícím vyhlídkovým autobusům s turisty, tak jsem raději utekl. Prát se s nimi asi stejně nemělo smysl – už jsem přeci jen pobral trochu rozumu a vím, že s víc než desetinásobnou přesilou nemám mnoho šancí na vítězství.

Když holubi zjistili, že už nemá cenu se prát vzájemně o drobky, protože už žádné nezbyly, začali se přibližovat ke mně, jelikož jsem svůj útěk po pár metrech zastavil a pozoroval holubí melu. Zajímavé bylo, že nejblíže se odvážil holub – invalida. Ostatní přeci jen zachovali určitý bezpečnostní (pro ně i pro mě) odstup. Jednonohý holub zase nasadil svoje psí oči asi 10 centimetrů od mé boty. Také byl nejvytrvalejší. Dovolil jsem si pokračovat ve svém hodování – věřil jsem, že ani francouzští holubi si nedovolí zaútočit člověka. Jen ten můj vypadal jako by mě nejraději ukloval vzteky, že nic neodhazuji. Začal jsem mít pocit, že mu to z očí probleskuje ve chvílích, kdy se nedokáže plně soustředit na své psí oči. Beznohý holub byl také nejvytrvalejší – ostatní postupně odlétali, shánění potravy vlastními silami pro ně nepředstavovalo takovou potíž, jak jsem si ostatně od začátku myslel. Tak jsem nakonec odhodil opatrně pár menších drobků pro invalidu, abych nepřilákal ostatní a pomalu se zvedl k odchodu. Rozhodl jsem se projít jakýmsi podchodem, ačkoliv vypadal dost nechutně a do velké dálky z něj čpěl zápach moči. Až v tu chvíli jsem zaregistroval v hromadách lepenky ve stínu dříve neviditelného otrhance, který se na mě poměrně hloupě a nadneseně křenil. "Takže jsem nebyl za šaška jen holubům", pomyslel jsem si smutně a odcházel z místa své potupy.

Kdybych byl schopnější bajkař, tak by poučení z mé příhody vyplynulo samo o sobě, takhle ho musím sám na závěr doplnit. Dávejme si pozor na to, komu pomáháme. A kdyby chtěl kolem sebe šířit roztoče nebo hnus, nebo dokonce klovat, tak ho radši odežeňme. Je přece smutné utíkat před hejnem holubů.


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.