Dnešní datum: 24. 03. 2017  Hlavní stránka :: Ke stažení :: Odkazy :: RSS :: Atom  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dokumenty doby >> Ferdinand Peroutka, Rudolf Medek a pokrokářští křiklouni

Dokumenty doby

* Ferdinand Peroutka, Rudolf Medek a pokrokářští křiklouni

Vydáno dne 16. 09. 2007

Ferdinand Peroutka Ferdinand Peroutka (1895-1978) sice patřil mezi „hradní“ publicisty a jeho časopis „Přítomnost“ lze považovat za tribunu hlásající názory blízké oficiálním vládním kruhům, avšak on sám jako novinář byl poměrně objektivní. Peroutka se svým životem i dílem cele hlásil k liberální demokracii, přičemž vcelku důsledně odmítal jakékoli extrémy, ať už přicházely zprava či zleva, a v mnoha situacích prokázal i značnou míru zdravého úsudku. V jistém smyslu lze Peroutku považovat za jistého antipoda Karla Horkého (1879-1965), alespoň co se týče vztahu k „Hradu“ – oba stáli na zcela protikladných názorových pozicích.

Zdá se však, že mnohem více měli společného: jak „benešovec“ Ferdinand Peroutka, tak „protihradní“ Karel Horký brilantně ovládali své řemeslo, byli svobodně uvažujícími pisateli se značným rozhledem a nadto ještě osobně slušnými a čestnými lidmi.

Článek Unavené pokrokářství, jenž Peroutka otiskl ve 12. čísle čtvrtého ročníku „Přítomnosti“ dne 31. března 1927, popisuje krizi socialistických stran v počátečním období vlády „občanské koalice“ z let 1926-1929, složené z agrárníků a lidovců, jíž předsedal Antonín Švehla (1873-1933). Peroutka zde vcelku objektivně popisuje známé nešvary radikálních „pokrokářů“, jejich „žvanění“ a „frázovitost“. Jde o svědectví o to cennější, poněvadž pochází z pera člověka, o němž nelze říci, že by byl proti socialistům a priori zaujatý. A tak se zřejmě nikoli náhodou na tento článek odvolával i Rudolf Medek (1890-1940) ve své úvaze K situaci v legionářstvu, otištěné ve „Frontě“ 6. května 1927, když kritizoval politizování Československé obce legionářské, její příklon k levicovým stranám a uváděl, že ČsOL by podle svého původního programu měla „politické stranictví spíše sbližovat a jeho divočiny a hroty spíše lámat, než přispívat k všeobecnému zplanění politického myšlení, vkládat se nerozvážně do každé sezónní vřavy (cla! kongrua! župy!), koketovat kde s jakým radikálničením „levičáckým“ a duševně utonout v pokrokářské frazeomanii, jejíž povaha a důsledky přejídají se dnes už i samotným pokrokářům...“

Medek s Peroutkou se na stránkách „Přítomnosti“ ostatně nejednou setkali, například v souvislosti se známou tiskovou kampaní, již proti divácky velmi úspěšnému dramatu Rudolfa Medka „Plukovník Švec“ (1928) vedli levicově zaměření funkcionáři z ČsOL a řada socialistických a komunistických literátů. Komunista Václav Kaplický (1895-1982) ve 2. čísle „Literárních novin“ z 24. ledna 1929 kupříkladu vystoupil s nehorázným prohlášením, že „Plukovník Švec“ je hra, která „se líbí domácím pánům a vůbec všem duševním a tělesným tlouštíkům“ a že „z těch pánů domácích, odkvetlých mužů, starých panen a neukojených Židovek, pro které se tato hra hraje, neví o legiích žádný skoro ničeho.“ Peroutka pak vystoupil s velmi střízlivou recenzí „Sibiřské drama a české poměry“ (Přítomnost 1929, číslo 6. a 7., 14. a 21. února), v níž mimo jiné uvedl:

„Bylo také napsáno, že „Plukovník Švec“ je hra pro staré panny a neukojené Židovky. Obávám se, že kdo takto mluví, vůbec nerozumí tomu, co se před ním děje, a mylně se domýšlí, že některé staré instinkty mohou býti poraženy jednou nebo dvěma polemikami... Nejsem natolik obeznámen s psychologií neukojených Židovek, abych posoudil, může-li je také „Plukovník Švec“ přivésti k úkoji; byla by to teoretická novinka; pokud jsem takové Židovky poznal, ukájely se jednak konkrétním starobylým způsobem, jednak – ty složitější – psychoanalýzou. Ale znám natolik mužskou psychologii, abych věděl, že hrdinské drama stále ještě odpovídá mužské duši, a že v mužích nepřestává žít touha po hrdinství, činu, mužném sebezapírání, oddanosti dílu a myšlence. (...) ...nikdy neztratí se tato touha po hrdinství, ať v jakékoliv formě, z mužské mysli, a dokud muži zůstanou muži, bude možno vysvětlit si úspěch hrdinského dramatu i bez neukojených Židovek.“

Dále si Peroutka poněkud přisadil, v podobném duchu jako v článku Unavené pokrokářství: „Mám dojem, že úspěch „Plukovníka Švece“ je v určitém smyslu trest za hříchy levice; byly na levici skupiny, které snažily se vnutit veřejnému životu svou náladu věčného debatérství, svou nechuť ke všemu pozitivnímu, své „já bych chtěl všechno možné“; byli tu lidé, kteří vštěpovali publiku svou podrážděnost vůči institucím a kteří na několik let se docela pomátli faktem revoluce v Rusku; byli lidé, jejichž vrozené kverulantství odělo se barvami pokroku, a kteří si přáli uvrhnout společnost do stavu neurčitého a kňouravého toužení.“

A Peroutka pokračoval: „Dovedu pochopit, že Medek cítil tenkrát na Sibiři věci tak, jak je nyní líčí: dovedu pochopit jeho úzkost z rozkladu, bolest z rozpadávajícího se díla, a kdo za to může, že široké publikum miluje více dílo než ty, kteří by je byli ohrozili? Četl jsem, co bylo z pravé i z levé strany napsáno o legiích: z těch i oněch pramenů je jasno, že byly chvíle, kdy naše sibiřské vojsko stálo na okraji chaosu; ani levé prameny to nepopírají. I kritikovi někdy musíte dovolit, aby vyjádřil své osobní pocity: nemohu sympatizovat s těmi, kteří měli své podíly a podílečky na vznikajícím zmatku; nemohu sympatizovat s primitivními demokraty sibiřského vojska ve chvíli, kdy bylo třeba kázně; plukovník Švec, pojat jako bojovník proti chaosu, je básnicky hrdinská osobnost, a co jej dělá trochu papírovým, není podstata tohoto konfliktu, nýbrž nikterak prvotřídní dramatická a psychologická síla autorova. I my doma jsme pocítili, kterak nejasná demokracie má někdy sklon blížit se chaosu a bezvládí: pocítivše to, nemůžeme považovat delegátštinu za vrchol v historii sibiřských legií.“

Ferdinand Peroutka ovšem nijak vysoce nehodnotil umělecké kvality dramatu, chtěl spíše „říci, že jeho etika nezasluhuje tolik rozčilování“ a vyjádřit se k nevěcným útokům, nemajícím s uměleckou kritikou nic společného, jimž bylo Medkovo dílo vystaveno. „Pro umělecké dílo je lépe, upadne-li mezi loupežníky, než upadne-li mezi politiky“, ironizoval Peroutka hned na začátku své recenze. Polemika ohledně „Plukovníka Švece“ a „delegátštinu“ na Sibiři měla na stránkách „Přítomnosti“ ještě dohru v březnu 1929. Probíhala již převážně formou čtenářských dopisů a zasáhl do ní i samotný Medek, který tehdy ocenil Peroutkovu nepředpojatost a „snahu státi se přítelem zdravého rozumu“. Charakteristika to byla vcelku trefná, minimálně co se týče vztahu k levicovým pokrokářským křiklounům...


[Akt. známka: 2,33 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Kašpar | Infomail | Tiskni

Doporučujeme:

Petice za zrušení ministerstva bolševického pokroku

Zentropa

Nacjonalista.pl

Casapound

Akce D.O.S.T.

Časopis Te Deum

Stránka Pata Buchanana

Stránky generála Gajdy

Alternative-s

Červenobílí

Reformy.cz

Freeglobe.cz

Slovenské hnutie obrody

The Brussels Journal


Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Počítadlo.cz