Dnešní datum: 14. 12. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
O EU >> Budoucnost Evropy? Co třeba Švýcarská „konfederace“?

O EU

* Budoucnost Evropy? Co třeba Švýcarská „konfederace“?

Vydáno dne 02. 07. 2008

Helvetia Euroskeptici kritizují Evropskou unii za to, že bourá tradiční struktury národního státu. Problém je, že o národním státě každý hovoří, ale málo lidí odpoví na otázku, co národní stát obnáší. Pak totiž vyjde najevo, že instituce národního státu dávno ztratila svůj smysl a ani jako taková neexistuje. V Evropě tak otázkou není, zda národní stát, nebo evropská integrace, nýbrž jakým směrem evropskou integraci (ale i případnou federalizaci) vést. Ideální cestou by bylo jak odmítnutí „vícerychlostní Evropy“, tak i bruselské centralizační tendence. Překvapivým vzorem může být Švýcarsko.

I když bývají komukoli, kdo hovoří o „konci národního státu“, často předhazovány sympatie ke „kosmopolitismu“, „sociálnímu inženýrství“, nebo naci, či komunistického evropanství, rozhodně neplatí, že by se odmítání funkčnosti národního státu rovnalo snaze rozpustit jednotlivé národní identity v „multinárodním kotli“. Naopak.

V globalizovaném světě je těžké udržet ideu národního státu, coby fenoménu, který skrze „národ“ poskytuje státu suverenitu nad jeho územím. V době, kdy zglobalizovaná ekonomika a technologicky urychlené tempo života plodí nové ekonomické elity a vytváří zcela nové sítě a systém politických vztahů, stává se národ jako politická kategorie v mnoha oblastech nadbytečným. Můžeme snad dnes říci, že je český národ nositelem suverenity českého státu? V době, kdy architekti miliardových koncernů fúzují své podniky, o čemž se běžný občan ani nedoví, jejichž produkce ovlivňuje nemalým způsobem ekonomiku a tím i politiku a každodenní život nás všech?

Můžeme hovořit o suverenitě českého národa nad územím českého státu, když je zahraniční politika tak často bezprostředně formována (ponechme stranou otázku, zda a kdy právem, nebo neprávem) mezinárodní situací, kterou běžný občan nemá šanci ovlivnit? Je mnoho nových otázek, které jsou příliš složité na to, aby byly řešeny zastaralým myšlením národního státu, odpovídajícího situaci v 19. století. Procesy v okolním světě tomu nasvědčují. Vzrůstá význam jihu a s ním spojeného problému radikálního islámu, v Asii se konstituuje obrovský kontinentální blok kooperujících států – Šanghajská spolupráce. Národní stát nemá šanci. Je pro příště příliš velký, aby řešil malé problémy a zároveň příliš malý, aby řešil problémy velké.

Řešení je nasnadě. Vždyť se zde desítky let konstituuje evropské společenství. To však stále příliš tápe a nemá ohledně vlastní budoucnosti jasno. Krize, způsobená odmítnutím návrhu Lisabonské smlouvy v Irsku definitivně potvrdila, že je potřeba znovu si položit otázku, jak dál. Neznamená to ovšem, že by se měla přehodit výhybka a zavelet k návratu na pozice národního státu. Takové řešení je daleko nejhorší, protože by znamenalo rezignaci Evropy na poslední možnost, pokusit se během 21. století hrát zásadnější roli.

Pokud by se stroj měl zastavit, nebo dojít k realizaci „vícerychlostní Evropy“, bude stát starý kontinent v zásadě jen před dvěma možnosti: být laciným odbytištěm čínských výrobků a místem rekreace euroasijských lídrů Šanghajského společenství, nebo předsunutým stanovištěm Spojených států v jejich úsilí o návrat na výsluní globální dominance.

Evropské elity ovšem (a bohužel) dělají vše proto, aby občanům Evropy myšlenku společných evropských hodnot a integrace znechutily a nepřímo tak oslabují význam Evropy a kontinent jako takový. Nesouhlasné a kritické názory jsou arogantně přezírány, práce komisařů a některých dalších institucionálních představitelů je netransparentní a Unie jako taková v neposlední řadě ztrácí elán a sílu snahou o implementaci všemožných regulačních hospodářských opatření, které v jednotlivých zemích logicky narážejí na tvrdý odpor.

Evropské hodnoty a evropský lid (i když je diskutabilní, zda ve formě dému) jistě existují. Evropa je povolána k tomu, aby v nadcházejícím století koncentrovala své síly do silného kulturně-civilizačního bloku. To je trend, který pochopily státy východní a střední Asie, stejně jako jih. Evropa rozdělená sebestřednými a dezintegrujícími národními partikularismy, nemá šanci čelit radikálnímu islámu, náporu globalistických kulturních a civilizačních utopií, ani zaujmout výhodné postavení vůči spolupráci s nastupujícími středo a východoasijskými tygry.

Je třeba říci jasné ne nejenom snaze o vícerychlostní Evropu, ale také centralizační tradici. Federalizovaná Evropa smysl má – ovšem postavená na principech subsidiarity, pluralismu a společných hodnot, nikoli na materiálních zásadách a přesvědčení o nevyhnutelnosti vývoje. Vzorem by mohlo být několikrát zmiňované Švýcarsko.

Švýcarské kantony vedla v 19. století k vytvoření federace a přijetí spolkové ústavy nejednota, která způsobovala právě uzurpační snahy okolních evropských států. Tuto situaci si můžeme dobře přehrát na příkladě dnešní Evropy, postavené mezi Spojené státy, vzrůstající význam Šanghajské spolupráce, radikální islám, nebezpečí invaze třetího světa a partikularismus jednotlivých národních států.

Mnozí se sice odvolávají na neexistenci evropského dému, ovšem švýcarský politický lid v podstatě také neexistuje a samotný federalismus (ačkoli název státního zřízení zní konfederace), je nahrazen určitým specifický kantonismem. Švýcarská konfederace je svého druhu politickým zřízením sui generis a rozhodně nelze říci, že by šlo o umělý konstrukt. Stejně jako jsou jednotlivé kantony reprezentovány často odlišnými národnostmi (úřední jazyky jsou ve Švýcarsku celkem čtyři), je i Evropa tvořena různými národy. Mezi rozdílností jednotlivých identit i určitých politických zájmů jednotlivých skupin a celoevropským postojem rozpor překvapivě být nemusí.

Uplatněním některých principů švýcarského politického systému na budoucí institucionální uspořádání EU by se možná mohl definitivně vyřešit zdánlivě neřešitelný spor mezi evropským postojem a postojem jednotlivých národů, které nemohou a nesmí být poškozeny například co do váhy hlasů na svůj úkor, oproti zemím jako je SRN, či Francie. Existence jakési „spolkové ústavy“, by na principech subsidiarity vytyčila otázky, které by do budoucna stály v kompetenci evropských orgánů. Šlo by zejména o společnou zahraniční politiku, celní unii, Schengenský prostor, problematiku mezinárodního terorismu a společnou imigrační a azylovou politiku, tedy v zásadě věci, které již dnes obsahuje první, druhý, i třetí pilíř ES.

Současná existence národních ústav a principu, podobného švýcarskému „intenzivnímu kantonialismu“, by zajistila jednotlivým částem Unie jejich jedinečnou identitu a celoevropské posílení principů přímé demokracie by fungovalo jako možná „zpátečka“ proti přílišnému rozrůstání byrokracie a jako obrana vůči centralizačním snahám.

[Akt. známka: 2,17 / Počet hlasů: 6] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Ondřej Šlechta | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.