Dnešní datum: 18. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Uvahy >> BÍDA POLITIKY NEBO POLITIKA BÍDY?

Uvahy

* BÍDA POLITIKY NEBO POLITIKA BÍDY?

Vydáno dne 27. 03. 2010

17. březen 2010. Zažíváme předjaří, jakési trochu zimní. A to navzdory všem se vší glasností proklamovaným globálním oteplováním. Otevřu Právo a čtu komentář pana redaktora Jiřího Hanáka věnovaný 15. březnu 1939. Asi bych tento článek nekomentoval, kdyby se tam neobjevil věta: „Rojila se „nicnežnárodová spodina.“ Protože se k této spodině, kterou představoval i první ministerský předseda Československé republiky , hlásím, nezbývá mi než odpovědět. Toto heslo si vzalo do vínku Národní sjednocení, pod vedením dr. Karla Kramáře v roce 1935 jako nadstranické. Jeho autorem není totiž nikdo jiný než otec národa František Palacký. Pan redaktor Hanák by měl zřejmě podat návrh na zrušení tisícikorunových bankovek, kde je zobrazen. Představiteli této strany byli i poslanci sdruženi kolem časopisu Národní myšlenka Dr. Ladislav Rašín a dr. Vlastimil Klíma, oba dva důsledně bojující proti kapitulantské politice dr. Edvarda Beneše. Dr. Rašín nakonec zahynul v nacistickém koncentračním táboře. Tito „nicnežnárodovci“ ale po Mnichovu zastavili jakoukoliv kampaň proti Masarykovi i Benešovi. Dr. Ladislav Rašín dokonce napsal do exilu dr. Benešovi dopis, že se distancuje ode všech útoků vedených proti jeho osobě. Dále pak pokračoval, že v něm vidí příslušníka generace, která náš stát budovala. Takto rytířsky s ním hovořil jeho někdejší zásadní odpůrce. Tento dopis je otištěn v plném znění v Benešových „Pamětech“. Jeho odpověď lze nalézt opět v Benešově knize „Šest let v exilu a druhé světové války.“ Nicméně tento dopis není kompletní.

Asi bude nutno zajít do archivu pro celé znění, mnohé by to vysvětlilo. Národní myšlenka po Mnichovu na někdejší Hrad neútočila, začátkem roku 1939 bylo její vydávání úřady zastaveno. Tolik na adresu jednoho známého komentátora, který rád provádí exkursi do našich dějin, přitom mu schází znalost podrobných skutečností, které nahrazuje primitivní historickou frazeologií. Přitom všem mu nechci jakýmkoliv způsobem upírat vynikající novinářský sloh a znalost mateřského jazyka.

K státnímu útvaru, kterému se říká „Druhá republika“ je skutečně obtížně se vyjadřovat. Na jedné straně člověk jako Rudolf Beran, který se snažil uhájit nemožné, aby pak zaplatil v rádoby již osvobozené zemi fakticky doživotním kriminálem, na straně druhé konjunkturalisté, po případě i ti, kteří nalezli svou satisfakci v tom, že od roku 1918 říkali že to nakonec s tou naší samostatnosti špatně dopadne. Ku příkladu, Pavel Tigrid ze svého pohledu hodnotí činnost oněch vedoucích představitelů zmrzačeného státu positivně a to bez ohledu na svůj židovský původ. („Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.“) Na téže stránce, dle mého soudu nejlepší a nejvzdělanější komentátor výše zmíněného deníku Martin Hekrdla, se pod titulkem „Bída krize“ vyžívá v tom, že zatím nikdo řešení současných ekonomických problémů nenašel. Samozřejmě má pravdu.

Myslím si, že konečně nalezl svůj prostor. Do příchodu „Nové velké krize“ mi totiž připadal jako osamělý levicově orientovaný marxista s notnou dávkou osobní přezíravosti a svérázného anarchismu v krvi. Ten projevuje precisní kritikou a kromě Marxe nemá najednou řešení, při čemž i jeho cituje občasně. Jistě kritizovat a z cizího hledat řešení uměli i soudruzi komunisté jedinečně. Antonín Novotný v knize Rudolfa Černého „Vzpomínky presidenta :. vyslovil tyto věty: „ V oposici si můžete dovolit ledacos a bez risika. Maně vzpomínám na naši politiku za první republiky, kdy jsme byli bez naděje převzít vládu do svých rukou. Z tohoto důvodu jsme mohli klást takové požadavky, které nemohli být nikdy splněny.“ Již samou touto větou se vysvětluje přežívání komunistů v dnešní době, protože jim jaksi nehrozí to, že budou vládnout. S trochou nadsázky lze říci, že by měli děkovat zločinecké minulosti svých předchůdců, která stále znemožňuje Sociálním demokratům si s nimi sednout za jednací stůl. Jenže položme otázku - je to co si říká Sociální demokracie skutečně strana tohoto jména? Strana, která před jedenácti lety slíbila referendum o vstupu do NATO, aby nakonec tento vstup podpořila bez lidového hlasování. Poté se pak připojila k intervenci proti Jugoslávii tím, že dala k disposici náš vzdušný prostor? Následně pak vyjadřovali někteří její poslanci nesouhlas s tímto aktem a jezdili do Jugoslávie organizovat pomoc. Jistě lze mít na některé věci rozdílné názory, ale tam kde teče krev by mělo být jasno. Dnes, kdy v důsledku tohoto vstupu je nutno plnit určité závazky, snaží se její dnešní předseda z ryze populistických důvodů jim vyhnout. Je úplně lhostejno, jedná-li se o výstavbu radaru v Brdech, k čemuž dala vláda ČSSD svůj prvotní souhlas nebo misi do Afganistanu, která v rámci boje proti radikální agresivní variantě islámu jako organizovanému radikálnímu individuálnímu terorismu má své logické zdůvodnění. V době své osmileté vlády, kdy existovala relativní světová konjunktura zadlužovala zcela bezdůvodně zemi, při čemž chtěla zavést jednotnou evropskou měnu, aniž dodržovala příslušné parametry. Strana, která skloňuje EU při každé příležitosti, rozbila vládu za českého předsednictví, aniž má jakoukoliv další koncepci a zesměšnila sama sebe. Strana, která podvede každého při jednání. Lhostejno zda, nejdříve odsouhlasí termín předběžných voleb a pak je zablokuje. Stejně tak jako dohodne úřednickou vládu s tím, že nikdo z této vlády nebude kandidovat do parlamentu a pak kandiduje ministra Pecinu. Copak takovým předákům jako jsou pánové Paroubek, Sobotka a Škromach, je možné vůbec dát hlas? Mé přání se zcela určitě nesplní, ale cesta k ozdravění a lepší společnosti musí vést přes volební krach dnešního vedení ČSSD, aby na jeho troskách vyrostla skutečná Sociální demokracie. Obdobná je situace i u ODS. Její dnešní předseda vede stranu, kterou nevybudoval, k úplnému krachu. Zradil své příznivce podpisem Lisabonské smlouvy, informoval zcela mylně o tom, že nám žádná větší ekonomická krize nehrozí, což je obludná synthesa morálního selhání snoubeného s naprostým ekonomickým a politickým diletantismem. Navíc okázale celou dobu hlásá otevřený antikomunismus a pak se postará o vládu, kde je včetně předsedy úctyhodné množství členů KSČ z doby normalizačního období. Jak tito lidé, kteří tak věrně sloužili Moskvě, budou hájit naše národní zájmy? Jistě – zaprodají se Bruselu stejným způsobem jak učinil pan ing. Topolánek.

Jak možno podporovat KDU ČSL, když její dnešní předseda po rozchodu s odštěpenci prohlásí, že to bude konečně „naše strana“ míněno jako křesťanská A pak uzavře spojenectví s liberální stranou Evropských demokratů paní ing. Hybáškové. Nevím, zda z toho všeho má být člověku smutno, možná se mu nakonec udělá nevolno. Také proto, že dnes již víme, že to v té dnešní Evropě nevypadá lépe. Diletantismus v ekonomické sféře byl jedinečně předveden vytvořením Eurozóny, před čímž varovali národohospodáři již začátkem šedesátých let – důvodem byla rozdílnost síly jednotlivých ekonomik – (původně měla totiž být jednotná měna zavedena již v roce 1965). Dnes, kdy je situace v této oblasti zásadně stejná se na tyto věci nehledělo. Ptáte se proč? Tehdejší Evropa byla evropštější a ne zaprodaná nesmyslným globalistickým ideám. A také vládli zodpovědnější lidé.

Ku příkladu - v  Elysejským paláci seděl Charles de Gaulle zaujímající negativní stanovisko k politické integraci se svou vizí „Evropy vlastí“ a ne Nicolas Sarkozy, který mnohdy připomíná známou komickou figurku ze slavné operety Franze Lehára.

V Praze, dne 17. března 2010


[Akt. známka: 1,50 / Počet hlasů: 8] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Mgr. Jan Skácel | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.