Dnešní datum: 22. 04. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dějiny >> Bydlel jsem s Palachem

Dějiny

* Bydlel jsem s Palachem

Vydáno dne 12. 06. 2005

Kdekdo se dnes odvolává na Palacha, aniž by o něm cokoliv věděl. Já jsem přišel s Palachem do styku bezprostředně před jeho smrtí jako spolubydlící na koleji a kolega v historickém semináři. O tom píši v tomto příspěvku.

Studentská kolej na Spořilově

K mému setkání s Palachem a sblížení s ním přispěla moje liknavost a zapomnětlivost. Jako student Filosofické fakulty UK v Praze jsem si zapomněl včas zamluvit na příští studijní rok ubytování na koleji Větrník-Jih (Hvězda) a tak jsem se musel na podzim 1968 spokojit se skromnou ubytovnou na koleji Praha 4, Spořilov, Severozápadní V. Byl to nízký přízemní dřevěný blok připomínající krátkodobou ubytovnu brigádnických česáčů chmele. V ubytovně sice tekla voda, ale chybělo tam ústřední topení. Ve velkých místnostech, kde se nacházelo až osm postelí z části nad sebou, byla kamna a studenti si museli chodit pro uhlí a podpal a sami si rozdělávat oheň. Na koleji byla proto často v odpoledních hodinách a zvláště po ránu v zimních měsících zima. Objekt patřil ČSD, které tam dříve podle potřeby ubytovávaly své zaměstnance. Nyní jej ale spravovala Správa kolejí a menz UK, která tam ubytovávala dálkové studenty při jejich soustředěních a v uvedeném roce na dvou pokojích nouzově ty řádné studenty, na které se nedostalo ubytování na jiných kolejích.

Z řádných studentů tam tak byli ubytováni studenti prvních ročníků a také ti, kteří z různých důvodů přestupovali. Za těchto okolností jsem se tak setkal s Janem Palachem, který přestupoval na poslední chvíli z VŠE v Praze na Filosofickou fakultu UK. Potkával jsem ho však ještě v historickém semináři profesora Vladimíra Kašíka. K našemu setkání na společném pokoji došlo později, protože se Palach nastěhoval, myslím, až někdy na počátku listopadu tohoto neblahého roku.

Martin

Když jsem se přistěhoval na pokoj, byl již obydlen. Potkal jsem tam mimo jiné i Martina z Jablonce nad Nisou, šestadvacetiletého (ročník 1942) začínajícího studenta Pedagogické fakulty UK oboru výtvarná výchova, který ovšem dříve studoval něco jiného, co mu nesedělo a tak toho zanechal. On se vlastně jmenoval Vladimír Martínek. Nejspíš kvůli svému velkému jmenovci se ale k rodnému jménu radši nehlásil. Milý, příjemný člověk, jehož přítomnost vždy působila uklidňujícím dojmem, žádný dominantní typ ale také žádný ustrašenec. Vždy byl ochoten pohovořit, nevyhledával nijak zvlášť vysoká témata z umění, vědy a politiky, bavil se rád i o zcela obyčejných běžných věcech. Formálně proto, že na pokoji byla velká koncentrace silných kuřáků, se ovšem Martin po čase přestěhoval do sousedního pokoje, kde snad byla situace v tomto ohledu lepší, a to ještě před příchodem Honzy Palacha na pokoj…Martina jsem ovšem vždy rád potkával, a to ještě po mnoha letech.

Mészáros

Dalším spolubydlícím byl Honza Meszáros z Chomutova, který začínal studium v oborech čeština, dějepis. Tento vysoký urostlý muž byl stejný ročník jako já, narodil se v maďarském Miškovci (Miskolc), kde i prožil útlé dětství a začal chodit do školy. Když mu bylo sedm let, přestěhovala se jeho rodina do Československa, neboť prý jedna z jeho babiček pocházela ze Slovenska. K Maďarsku však stále velmi tíhl, jezdil tam za příbuznými a udržoval si znalost jazyka.

Byl člověk, který mě každopádně zaujal. On kladl důraz na to, aby vystupoval vždy důstojně, mluvil s pečlivou výslovností, dbal snad i o dodržování maďarského přízvuku. Mluvíval o svých životních pocitech, o elementárním nazírání na svět a prožívání světa, mluvil o lidech, tak jak je viděl v určitých životních situacích, tak jak se v nich zachovali. Na konci určitého dějového úseku se obvykle na chvilku odmlčel, uchechtl se a pokračoval dále. Někdy jsem měl pocit, jakoby už mluvil jen k sobě. Nepochyboval jsem, že je to velká osobnost nejenom tělem, ale i duchem. Byl jsem o něm přesvědčen, že to někam dotáhne. Měl výhodu člověka žijícího ve dvou světech, ve dvou dosti odlišných kulturách.

Hodně mluvil o Maďarsku. Líčil Budapešť, město neskonale rozlehlejší a majestátnější než Praha, vedle Budapešti spíše shluk maloměst. Popisoval Dunaj, který je v Budapešti nesrovnatelně mohutnější než Vltava v Praze, líčil scény z doby Rákosiho režimu, kdy udeřila tuhá zima a nebylo čím topit a starší lidé se s tím v Budapešti vyrovnávali tak, že seděli o jedné kávě po celé dny v kavárnách, líčil drastické scény ze dnů maďarského povstání 1956, tak jak o tom slyšel od svých příbuzných a známých. Mluvíval o maďarské literatuře, zvláště té romantické, ze které vyzařoval aristokratický ideál cti, hrdinství a krásy, se kterým se ztotožňoval. Osoby v ní vystupující spíše nepodobné českým dělaly široká rozmáchlá -hrdinská či jiná- gesta. V této souvislosti si vzpomínám na jméno jednoho citovaného autora: Zsigmond Móricz. Mészáros mluvíval o maďarském národním mýtu, o osudovém bratrství mezi Maďary a Turky zpečetěném krví… Nevýznamné příhody z maďarské puszty dokázal podávat velmi poutavě. Maďarsko!, jsou tam lidi, slýchal jsem od něho.

Mészárose jsme měli na pokoji v oblibě. To ale neplatilo obecně. Od něho a i z jiných kruhů jsem slyšel o poměrech na chomutovském gymnáziu, kde se tento duchovní aristokrat milující pro jeho estetické kvality hod diskem znelíbil uvědomělým soudruhům v učitelském sboru, byl pro ně zkrátka špatným a dokázali mu udělat ze života peklo. Pokoušel se ilegálně opustit republiku a překročit státní hranici západním směrem. Uvázl tem kdesi v těžko průchozím terénu u potoka pod svahem a útěk nakonec vzdal. Pak začal znovu promýšlet svůj život. Poučil se. Objevil, že je výhodné přijmout masku průměrného člověka s všedními životními cíli, schovat se za ní a nevystavovat se zbytečným úderům. Zkrátka chovat se tak, aby vnější svět byl pouhou kulisou vlastní existence a nepředstavoval pro ní ohrožení. Možná, že to přesně tak neřekl, ale určitě to tak myslel. V jednadvaceti se potom oženil a přihlásil se Filosofickou fakultu UK v Praze, byl rok 1968 a byl přijat, ovšem pouze na obory čeština-dějepis. Po roce se mu však podařilo přestoupit z dějepisu na maďarštinu, kde i později dostudoval.

Mészáros ležel nade mnou a tak jsem si všiml jeho neklidného přerušovaného spánku. To mělo jistě své zjevné příčiny: špatný vzduch na pokoji, častý chlad zvláště v ranních hodinách, chrápající spolubydlící a vůbec i to, že postele, ve kterých jsme líhali nebyly pro lidi velkých postav, takže se Honza do své postele nemohl vejít a jeho nohy přesahovaly. Aby ho nestudily, natahoval si na ně troje ponožky. Důvody jeho neklidu byly však i jiné. Jednoho dne po mém návratu na pokoj se na mě jenom krátce podíval a řekl krátce: Umřel mi otec. A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jeho otec ležel dlouhodobě na smrtelné posteli a že to pro celou jeho rodinu představovalo velikou zátěž. A nyní bylo po všem a pro něho se uzavřela celá kapitola jeho života…

Slávek Smazal

Jako další studenta jsem na pokoji poznal Jaroslava, tedy Slávka, Smazala. Pocházel odněkud ze západních Čech, nevím už přesně, jestli z Mariánských Lázní, Chebu či Sokolova. Bylo mu teprve osmnáct let, studoval jako hlavní obor latinu, jako další myslím češtinu a nenechával nikoho na pochybách, že to studiem myslí vážně. Navštěvoval pravidelně přednášky a semináře, po večerech se učil slovíčka…Byl menší ale vcelku statné postavy, houževnatý, vytrvalý a tichý hoch, který se ale nevyhýbal rozhovorům se spolubydlícími.

Když se později na pokoj přistěhoval starší student Tomáš Kudrna, o kterém bude ještě řeč a který měl už po vojenské službě, nabyl vztah mezi oběma staršími pány Mészárosem a Kudrnou a benjamínkem pokoje Slávkem Smazalem, se kterým zacházeli poněkud jako mazáci s bažantem na vojně. Dobírali si ho a mluvívali o něm nelichotivě jako o Slávečkovi, bejbíkovi ohlížejícím se ještě stále po mateřském prsu, bobříkovi apod. Příliš se mi to nelíbilo, ale podle mého názoru to nepřekračovalo určitou mez, tak jsem do toho nevstupoval. Kudrna a Mészáros se zjevně dívali na Slávka jako na postavu z románu Aloise Jiráska Filosofská historie Zelenku. S tím bych ovšem nesouhlasil. On je předčil v tom, že dokázal pravidelně navštěvovat přednášky a semináře a průběžně se učit a připravovat na hodinu, což oni, díky rozmanitým jiným zájmům, nedokázali.

Daněk Kudrna

Brzy po mně se na spořilovský pokoj přistěhoval muž, kterého jsem již předtím potkal na chodbách filosofické fakulty. Napohled elegán se světle hnědými vlnitými vlasy sčesanými pečlivě na pěšinku, mohutným pečlivě sestřiženým knírem nosící šatstvo a v zimě nápadně velké světlé šály. Pouze silnější kratší nohy poněkud kazily jeho dokonalý zjev. Představil se jako Daněk Kudrna z Litoměřic, student oboru český jazyk a literatura. Byl ročník 1946. Měl již po vojně a stačil se mezitím už oženit a zplodit potomka.

Kudrnu, náruživého kuřáka dýmky, přitáhla Praha, studentský život a akademické svobody. Zajímal se o literaturu a vrchol blaha viděl ve večerních šplechtech s přítelem ve vikýři, při kterých nesměla chybět neodmyslitelná dýmka a samozřejmě také láhev dobrého vína. Z literatury se obzvláště zajímal o milostný román, ve kterém hledal inspiraci pro své erotické výboje. Před Kudrnou jsem byl zpočátku ve střehu, protože s podobnými suverénními světáky jsem neměl ty nejlepší zkušenosti, věděl jsem, že se dovedou krutě posmívat. A ukázalo se, že moje obava byla oprávněná, neboť mi Kudrna záhy vytkl, že můj zimní kabát je šeredný. Nesouhlasil jsem. Neměl jsem otce, měl jsem dva mladší sourozence a matka byla na vše sama a tak aby ušetřila, šatila mě dlouhou dobu z rozsáhlého šatníku, který zbyl po otci. Kalhoty a kabáty byly sice z předválečných látek, ale vždy přešité podle moderních vzorů.

Napětí mezi námi ale po čase opadlo a já jsem se účastnil večerních hovorů vedených o literatuře, životě, ženách, politice, různých národech atd. hlavně mezi Mészárosem a Kudrnou, kteří navštěvovali společný seminář. Maďar Mészáros byl někdo úplně jiný než podsaditý středně vysoký Kudrna spojující v sobě rysy rakouského poručíka od dragounů jakoby vystřiženého z románu Jaroslava Havlíčka a burzovního makléře, byl však tolerantní a snažil se vyjít s každým. Tehdy naše soužití po večerech na pokoji nabylo celkem poklidných rysů. Jeden na druhého jsme si zvykli, na to, abychom se sblížili, ovšem trvalo příliš krátkou dobu. . Daněk si hovíval pohodlně rozvalen jako paša v posteli, na hlavu si brával čepičku, aby se mu vlasy přes noc příliš nerozcuchaly, pokuřoval dýmku a já jsem mu trpělivě vysvětloval některé základní věci ze společenských věd, se kterými se jeho praktický mozek nedokázal vypořádat.

Kudrna se mi i svěřoval se svými starostmi. A neměl to vůbec lehké. Starosvětští rodiče, před válkou prý nejbohatší česká rodina v Litoměřicích, považovali jeho studium za útěk od rodiny. Otec s ním přerušil styky a on prý mohl domů jenom v jeho nepřítomnosti. Byl tedy vlastně bez prostředků a studoval ještě jen díky tomu, že něco dostával od žen, se kterými se seznamoval po vinárnách a které si přiváděl v době naší nepřítomnosti k sobě na kolej. Představil mi jednu z nich. Odvracela poněkud ostýchavě tvář, ve které již zub času zanechal stopy. To však mu nemělo procházet nadále tak hladce, neboť mi ukázal výhrůžné dopisy od správy kolejí, kde byl důrazně upozorněn na to, aby vzal na vědomí, že se jedná o studentskou kolej a ne o hodinový hotel. Kudrna zde viděl řešení v brzkém přestěhování do velké anonymní koleje na Větrníku, což nám bylo ostatně všem Správou kolejí stále slibováno.

Zengr

Jako další spolubydlící se na pokoj přistěhoval student sociologie a estetiky Michael Zengr, který se ovšem mohl psát též Zänger nebo Zänger, čímž si už nyní nejsem jist. Byl to tělnatý muž střední postavy, s hnědými vlasy a hustým plnovousem. Zengr, ročník 1948, se na pokoji okázale představil. Sdělil, že pije pivo, víno také a pokračoval ve vyjmenovávání různých dalších lihových nápojů. A dodal: Mám jediný mindrák: že nemám žádný mindrák. Když to zálibně opakoval několikrát, zeptal se ho Mészáros: A co to tvoje břicho?, čímž uvedl Zengra, který měl nevlastního otce, do zřejmých rozpaků.

V osobních rozhovorech projevoval Zengr hrdost nad tím, že pochází z Liberce a zdůrazňoval přednosti svých krajanů. Cítil se v tomto někdejším sudetskoněmeckém městě jako kolonista na divokém Západě. Tvrdil, že on a jeho krajané se vyznačují obzvláštní odvahou, samostatností, vytrvalostí, původností myšlenek... Spořilovské okolí koleje se svými ne příliš udržovanými objekty ČSD se mu líbilo. Připadal si tam prý jako na předměstí Chicaga s jeho četnými jatkami a skladišti... Vyložil mi také svoji představu o studiu. Podle ní dával přednost studiu života před docházkou na přednášky a semináře. Jak si to představoval, o tom mě přesvědčil jednoho dne, když jsem přecházel v rámci návštěvy přednášek a seminářů z budovy Filosofické fakulty v Praze na nynějším Palachově náměstí do budovy v Celetné ulici 20. Tam kde Celetná vyúsťuje do Staroměstského náměstí se tehdy nacházela zčernalá zaplivaná hospoda čtvrté cenové skupiny. Z ní vyběhl Zengr, který mě uviděl procházet kolem a požádal mě o 10 Kčs, neboť prý neměl na zaplacení útraty. Peníze mi ale brzy vrátil. Jednoho dne se mi předvedl v novém kabátě a pochvaloval si, jak lacino ho koupil ve výprodeji v Kotcích. Také nám přišel na kolej představit přítelkyni, šaramantní, duchaplnou brýlatou Barboru Křivohlavou, dívku s ohonem, kterou jsem znal z fakulty ze sociologických seminářů. Pak už se na koleji neobjevoval a uviděl jsem ho tam několikrát až na konci semestru, tedy už po Palachově smrti. Byl dost bezradný. Potřeboval získat zápočty ze seminářů, na které nechodil. Myslel si snad, že mu něco poradím.

Palachův příchod

Někdy na přelomu října a listopadu se do společného kolejového pokoje přistěhoval poslední příchozí, Jan Palach, kterého jsem již znal z historického semináře docenta a novopečeného profesora Vladimíra Kašíka a obsadil postel nalevo od vchodu uprostřed, zatímco Mészáros a já jsme spali nad sebou na patrové posteli hned vpravo za dveřmi a vedle nás uprostřed líhal Kudrna, postel hned za dveřmi na levé straně pak měl obsazenou Zengr. V této souvislosti je třeba podotknout, že Palach pocházel z nedalekých Všetat a neměl tedy právo na ubytování na koleji v Praze. Aby ho získal, přihlásil se k trvalému pobytu u svého bratra v Kamenickém Šenově v severních Čechách. Tak se to v té době ostatně běžně dělávalo.

Palach byl tmavovlasý, střední, útlé postavy, nervní typ, řekl bych takové švícko. Mluvil spíše slabým, snad ještě trochu mutujícím hlasem. Když chtěl vysvětlit složitý problém, stalo se i, že u něho došlo k trysku myšlenek. A Kudrna ho tehdy patrně z toho důvodu označil za pošuka. Palachovo místo mezi obyvateli pokoje bylo nicméně jiné než Slávkovo. Byl starší než Slávek, měl za sebou již jeden rok úspěšného vysokoškolského studia na VŠE a mohl se pochlubit studijně-pracovními pobyty v zahraničí…. Všiml jsem si jeho postavy, byl sice vcelku drobný, ale tělo měl šlachovité a svalnaté. Bylo vidět, že cvičí. Podíval jsem se na něho tehdy a poznamenal jsem v žertu: palášek ocelový. Usmál se.

Tomu odpovídal i jeho charakter. Mohl by býval sice lehce na pohled vzbudit dojem ušlápnutého tichošlápka, případně člověka, který je bezradný, který si nedovede udělat vlastní názor, tím ale určitě nebyl. Byl vytrvalý a houževnatý a schopný učinit vlastní rozhodnutí. O tom prvním nás všechny na pokoji záhy přesvědčil. O tom druhém už na seminářích, kdy nám vyprávěl o svých pobytech v SSSR a ve Francii, o tom, co dělal ve dnech okupace, kdy se seznamoval se situací na v té době nebezpečném místě poblíž Hradu. Pokud jde o studium, vcelku úspěšně studoval na VŠE a nyní se pustil do zkoušek z oboru dějepis za 1. ročník, neboť začínal studium na Filosofické fakultě rovnou ve 2. ročníku. V den, kdy spáchal sebevraždu, mu prý k uzavření 1. ročníku chyběla jen poslední zkouška z latiny, což je určitě pozoruhodný výkon, když už přihlédneme k tomu, že se na zkoušky vesměs připravoval v nepohodlném, neútulném, hlučném a zakouřeném prostředí spořilovské ubytovny.

Palach, který byl jednak jako řádný student denního studia vytěžován průběžnou návštěvou přednášek a seminářů, musel, jak jsem již podotkl, navíc složit několik zkoušek za 1. ročník. Aby to zvládl, vytvořil si zvláštní pracovní režim v závislosti na ruchu na pokoji. Neustálé řeči a hluk na pokoji ve večerních hodinách až do půlnočních hodin ho rušily, případně se cítil být přitahován zajímavějšími diskusními tématy, která ho odváděla od studia. V období před zkouškami proto uléhal záhy po návratu ze školy a nastavoval si budíka zhruba na dobu, kdy ostatní již usínali. V relativním klidu nočního pokoje se pak mohl snáze soustředit na studium. Učíval se až do rána, ráno pak vstal, dal si studenou sprchu v okamžiku, kdy oheň v kamnech již vyhasl a v prostorách ubytovny začalo být chladno.

Tehdy vystupovala do popředí jeho pravá povaha. Byl to člověk volní, který soustavně, vytrvale a metodicky pracoval na dosažení svého osobního cíle, jímž byla ponejprv patrně úřednická, nověji pak vědecká dráha. Byl to v zásadě člověk práce. Neměl kultivovanou osobnost typu Honzy Mészárose, nebyl dominantním typem jako Daněk Kudrna, neměl bohémské rysy jako většina z nás. Později jsem se dověděl, že byl český bratr, jakých bylo v Polabí hodně a pocházel z rodiny živnostníka, samostatného cukráře. A z jeho chování skutečně vyzařovala víra v tradiční protestantské hodnoty: pracovitost, šetrnost, zásadní slušnost a zdvořilost v jednání s lidmi, která se mohla zdát až přehnaná na pozadí obvyklé nenucené ležérnosti až hulvátství, které vcelku převládalo v chování lidí za starého režimu a také volba a cílevědomé dosahování individuálních cílů. Pokud s někým zvlášť nesouhlasil nebo se mu zdál být něčí názor hloupý, dal to najevo ironickým pohledem.

Palach vstoupil do večerních diskusí vedených na pokoji a diskutoval rád, pokud mu to ovšem čas dovolil. Diskuse se tím více točily kolem politiky, historie a ekonomiky než dříve, poněvadž Mészáros politická témata nevyhledával, neboť mu z politiky čišel chlad a smrt, na druhé straně si byl ale vědom toho, že se jim nevyhne stejně jako smrti a Kudrna se vesměs zaměřoval na prakticko-provozní otázky týkající se života univerzity, akademické obce, akademických svobod, studentské samosprávy atp. Tyto diskuse o politice, dějinách a hospodářských otázkách proto probíhaly nejčastěji mezi mnou a Palachem, se kterým jsem navíc navštěvoval společný historický seminář profesora Vladimíra Kašíka.

Náš vztah takto nabyl dobrých kolegiálních rysů, Palach mě neodmítl, když jsem náhodou potřeboval půjčit 10 Kč. Také jsem se s ním po večerech učil angličtinu. Pro mne to byl kurz pro začátečníky. On už angličtinu dělal dříve a nyní si ji se mnou opakoval. Já jsem přišel do styku již s jinými jazyky, které mě celkem zajímaly. Studoval jsem kromě němčiny a ruštiny též latinu, která se mi velice líbila, a zajímal jsem se i o starou řečtinu, románské a ugrofinské jazyky. U angličtiny mě zarazilo to, že vypouští samohlásky, takže např. slova beautiful a wonderful se četla jako bjútifl či uandrfl. Poznamenal jsem, že mi to zní jako fujtajbl. Podotkl, že to mohu číst také, když se mi to nelíbí, jako bjútifjúl či uandrfjúl a ironicky se na mne podíval. Poněkud do rozpaků mě uvedlo, když Palach uvedl, že považuje Marxe za génia. Osobně jsem toto jméno spojoval s onou nepodařenou socialistickou společností, její nesympatickou kolektivistickou ideologií a konec konců i s tím sovětským vpádem do Československa podníceným ruskými mocenskými zájmy, neboť ten byl bez potíží ospravedlňován marxistickým světonázorem. V této souvislosti musím ale podotknout, že Palach přede mnou nikdy žádná zásadní marxistická stanoviska neobhajoval a naše diskuse měly obvykle podobu rozebírání literatury, předkládání fakt a jejich analýzy. A bylo stále o čem mluvit, neboť hodně četl, knihy, hlavně odbornou literaturu, časopisy, noviny i různé bulletiny, kde bylo možno se setkat s různými, často i protichůdnými názory a tak překypoval informacemi.

Oba dva jsme měli k dispozici i písemnosti, které šířilo v hojné míře čínské velvyslanectví, nepřikládali jsme jim však pro jejich primitivně štvavý a v celku bezobsažný styl psaní žádný význam. Chtěli jsme vědět, co píší a hlavně jak se dívají na sovětský vpád do Československa, jestli jsou pro nás ochotni něco podniknout. Někdy po společném semináři nebo při náhodném setkání na fakultě jsme spolu zašli do hospůdky na kus řeči. Jako jiní studenti FFUK v té době jsme měli v oblibě vinárnu U křížovníků v Křížovnické ulici blízko hlavní budovy Filosofické fakulty. Byly tam velice nízké stolky a židle, prý ve stylu Expo 58 Brusel. Tam jsme potom rozebírali dění na semináři, mluvili jsme o knihách, které jsme právě četli, upozorňovali jeden druhého na zajímavé tituly a také jsme věnovali pozornost každodenní politické situaci, událostem, projevům známých politiků… A v tomto směru jsme nacházeli společnou řeč. Shodovali jsme se v tom, že nám nastávají zlé časy –zbrzdění až zastavení hospodářských reforem, omezení osobních svobod, zvláště pokud jde o cestování do zahraničí, znovuzavedení cenzury, zbavování míst oblíbených osobností, prosazení důsledného následování nepopulární sovětské cesty ve všem, zvláště ve vědě…Situace se nám zdála být jasná, horší ovšem bylo odpovědět na otázku, co bychom měli za daného stavu udělat.

Historický seminář

Podnět k úvahám nám dával i průběh Kašíkových historických seminářů, kde byla probírána stávající politická situace. Zde jsme slýchávali: “Prohráli jsme. Nikdo nám nepomůže. Každý má dost svých vlastních problémů a navíc, velmocím jde především o to, dohodnout se mezi sebou. Na malé národy berou malý ohled. Kdyby nás bylo 150 milionů, bylo by to jiné. Za to, co se nám stalo, by následovala tvrdá odveta. Ale takhle nemůžeme nic dělat...” Kašík se tehdy v průběhu zimního semestru 1968-69 zúčastnil spolu se známým historikem Kolomanem Gajanem mezinárodního setkání historiků v SRN, které nebylo svým zaměřením určeno československým událostem, kde však československá otázka přesto podle očekávání přišla na přetřes. Kašík to popisoval takto: Když se o ní začalo mluvit, okřikoval ruský zástupce své oponenty slovy: Nemáte pravdu. A polský zástupce mu podlézavě přizvukoval. A jakýsi postarší maďarský historik se slovy :”To už tady bylo za Metternicha.” opustil jednací síň. A po tom všem prý německý pořadatel velmi srdečně zval ruského delegáta na společný oběd a velmi mu zaleželo na tom, aby s ním šel. Tím Kašík dokládal chování velmocí: “Jde jim v prvé řadě o to, dohodnout se mezi sebou.” Také pokud jde alespoň o blízkou budoucnost, nehýřil Kašík právě optimismem: Ty svobody, které máme, budou odbourány, vše se vrací ke staré osvědčené praxi stalinského modelu socialismu. Osoby, které se projevily v protirežimním duchu nebo se tak v současnosti ještě projeví, budou muset opustit významnější místa v politice, národním hospodářství, kultuře … Těžko říci, kam až ti neostalinisté typu Indry, Jakeše, Bil´aka, jodasovců, Leninského svazu mladých atd., k nimiž se nyní družil Husák a další a slovenští představitelé, půjdou. Kašík nevylučoval ani nové politické procesy. Nicméně závěr jeho analýz vyzníval optimisticky. Tito neostalinisté nedokážou společnost řídit. Na to je jich příliš málo, jsou příliš omezení, fanatičtí a izolovaní od zbytku společnosti, chybí jim odborné schopnosti… My nyní budeme muset odejít, ale do pěti let budeme zase na svých místech, tvrdil s jistotou. Bez nás se to prostě natrvalo neobejde… Kašík, ročník 1924, vycházel ze zkušenosti z padesátých let, kdy skutečně platilo: jednou jsi dole a podruhé zase nahoře a kdy se situace měnila den ze dne. Ve svém odhadu se ale krutě mýlil. Režim se bez něho a jemu podobných představitelů obrodného procesu 1968 obešel.

Palachova smrt

Politický boj stále ještě nebyl rozhodnut a my jsme v hloubi duše chovali naději, že se snad něco stane, že nebude tak zle, i když nám rozum mnoho nadějí nedával. Byla už polovina ledna 1969, náš studentský život měl svůj pevný rytmus, navštěvovali jsme přednášky a semináře, ve volných hodinách jsme posedávali v bufetech a hospodách, chodili do knihovny v Klementinu… Ve Všeobecné studovně v Klementinu jsem si jednoho dne všiml Palacha s dívkou, která měla v důsledku obrny potíže s chůzí. Vypadalo to, že byli oba zabráni do řešení nějakého problému. Při našem příštím setkání jsem se ho na tu dívku zeptal. Odpověděl mi krátce jakoby mimochodem zhruba takto: Ta pochází z místa bydliště mých rodičů. Naše rodiny se odedávna dobře znají... Podle toho se nezdálo, že by to tedy byla nějaká vážnější známost.

Honzu Palacha jsem potkal i den před osudovým dnem 19.1.1969. Tehdy někdy kolem poledne jsme se spolu odebrali Ke křížovníkům. On si objednal sklenici džusu a já dvě deci bílého vína, které mi bylo doneseno v poháru kulovitého tvaru se stopkou. Očekával jsem, že naše setkání bude mít obvyklý průběh, že bude vyplněno obvyklým rozhovorem a dotkl jsem se témat, která nás oba zajímala. Tentokráte nebylo Palachovi ale vůbec do řeči. On seděl u zdi, hlavu měl mírně předkloněnou a byl prostě nějak mimo. Vypadal poněkud zasněně či zamilovaně. Ověřil jsem si, zda jsem se ho něčím nedotknul. Ubezpečil mě, že o nic takového nejde.

Druhého dne, tedy osudného 19.1. 1969, opouštěl Honza Palach společný pokoj o něco později, než bylo u něho zvykem, to znamená někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední. Já jsem ovšem byl v té době ještě v posteli, protože jsem neměl žádný studijní ani jiný program. Matně si vzpomínám, že Palach vstal asi hodinu až dvě před odchodem a že tam u sebe něco psal. Když odcházel, musel projít kolem. Mészáros a já jsme ještě leželi a on se na nás usmál a srdečně nás zdravil na rozloučenou: “Kluci, ahoj.” Odešel. Asi má nějaký seminář, napadlo mě. Všiml jsem si, že má na sobě obvyklou modrou větrovku a modrou čepici s kšiltem. Ta čepice byla z měkké poddajné látky a krátký kšilt byl stejné barvy a ze stejné látky jako čepice a směřoval spíše nahoru než dopředu. Bylo to tedy něco mezi čepicí a baretem…

Po smrti

Odpoledne někdy po čtvrté hodině dne 19. 1. 1969 jsem potkal na ulici, kolegu studenta ze seminárního kruhu sociologů Václava Andrleho. Vzrušeně mi řekl, že se na Václavském náměstí někdy krátce po poledni upálil nějaký student, prý někdo, kdo přestoupil z VŠE. Odpověděl jsem mu, že takového studenta znám. Jel jsem na kolej Spořilov. Setkal jsem se tam s Mészárosem. Řekl jsem mu o svém podezření. Šli jsme to ověřit. Volali jsme z telefonní budky na různá místa. V ČTK nám hrůznou zprávu potvrdili. Odmítli nám ale říci jméno oběti. Prý to měli zakázáno. Sdělili nám pouze iniciály: J.P. To by tedy mohl být on: Jan Palach. Vrhli jsme se k Palachově posteli, kde měl skříňku na prádlo s pyžamem a s příhradou na knihy a skripta. Tam jsme si ihned všimli papíru, na němž byl hrubý text s mnoha škrty. Dalo se to ale přečíst. Stálo tam zhruba: Vytáhl jsem si nicku, nulu, proto jsem na řadě jako první... A pokračoval: Okupační vojska se mají stáhnout z Československa a někteří politikové mají odstoupit ze svých funkci. Palach přitom vyjmenoval všeobecně známé neostalinisty spolupracující s okupační mocností. A svůj dopis zakončil slovy: S pozdravem hořící pochodeň.

Nyní už jsme nepochybovali o tom, že zpráva o upáleném muži není smyšlenka a že obětí je právě náš spolubydlící. Tehdy už se na pokoji objevili i další spolubydlící kromě stále nepřítomného Zengra: to znamená Kudrna a Smazal. Bylo mi ihned jasné, že náš pokoj bude co nejdříve navštíven a že policie podrobí tvrdému výslechu toho prvního, kdo jí padne do ruky. Dalšího dne, myslím, že to bylo v pátek, jsme Kudrna, Mészáros a já, všichni svorně sedmispáči, opustili lůžko již velmi záhy a spěšně opustili kolejový pokoj.

Tam zůstal pouze mladý Jaroslav Smazal. Ten celé děsivé zvěsti prostě neuvěřil, považoval to vše jenom za hodně hloupý vtip Kudrny a Mészárose. Tak se také stalo, že byl někdy asi kolem deváté hodiny doslova vytažen policií z postele a podroben tvrdému výslechu. Když mu takto bylo sděleno, co se skutečně stalo, skoro se prý zhroutil a říkal něco nesouvisle. U toho jsem ovšem nebyl.

Policejní vyšetřování

Nám ostatním bylo jasné, že se policejnímu vyšetřování také nevyhneme. Do týdne si nás skutečně na pokoji vyhledal vyšetřovatel od policie. Přišel za námi nadporučík Jankot od kriminálky, usměvavý, příjemný, elegantní třicátník, na pohled spíše někdo od televize či filmu. Netajil se tím, že je z celého případu dost bezradný a rozpačitý, byla to přece práce pro někoho jiného, on byl přeci od toho, aby honil lupiče a násilníky.

Za nějaký čas se na pokoj podle očekávání dostavila StB. V osobních vozech (Myslím, že byly dva.) přijelo několik pánů již v letech, zhruba padesátníků. Prohlédli si pokoj. Vcelku se nás ani na nic neptali. Vzrušeně mezi sebou hovořili a jejich konverzace se, pokud si pamatuji, ani příliš netýkala případu. V Palachově skříňce objevili hromádku cyklostylovaných materiálů z čínského velvyslanectví a nad Palachovou postelí na zdi nalepený obrázek Buddhy vystřižený z nějakého časopisu. Podle policejní konverzace jsem pochopil, že dali Palachův případ na tomto základě do souvislosti s případy saigonských buddhistů, kteří se v té době též upalovali z protestu proti politické situaci ve své zemi.

V této souvislosti musím ale uvést, že zmíněný obrázek na stěně měl jenom málo společného s Palachem, neboť tam byl už dříve, než se Honza na pokoj nastěhoval. Když se potom zabydloval ve své části pokoje, zeptal se ostatních na původ nevýrazného obrázku a jestli ho tam má vůbec nechat. Tehdy jsem se dověděl, že na jeho posteli před ním spal jistý slovenský student, který se však ještě před mým příchodem odstěhoval na sousední pokoj, kde měl nějakého kamaráda a na zdi zanechal uvedený časopisový výstřižek. Byl světlovlasý, drobné postavy, nosil silné dioptrické brýle a byl mnohomluvný. Jeho celé jméno jsem znal, ale už se mi nevybavuje; utkvěla mi pouze jeho přezdívka používaná zvláště při styku se slovenskými krajany: Hrib. Hrib dříve studoval na Slovensku lékařské vědy, velmi ho prý ale zajímala orientalistika, tak studia medicíny zanechal a odešel do Prahy studovat perštinu. Pro nás je v této souvislosti důležité, že se Hribův obrázek na zdi líbil Honzovi Mészárosovi a tak jej tam Palach nechal, i když nevyjadřoval jeho přesvědčení.

Estébáci se k nám chovali slušně, zdůrazňovali, že jejich děti také studují na vysokých školách, nabídli nám cigaretu a, zato že nás nějaký čas zdržovali, odvoz služebními vozy dolů do města. Při cestě se nám svěřovali se svými problémy. Slyšeli jsme: Teď se to u nás všechno začíná měnit a nám se to nelíbí. Pro ty nové lidi nebudeme pracovat. Jsme připraveni od StB odejít…

My na pokoji jsme si uvědomili, že v naší bezprostřední blízkosti došlo k mimořádné události, která může v dobrém ale spíše ve zlém zasáhnout do našeho dalšího života. Mészáros a Kudrna se chovali od samého počátku tak, aby celá záležitost prošla kolem nich a nechtěli být, pokud možno, do ní nějak zatahováni. Chtěli si žít své životy. A každý po svém, Mészáros jej chtěl spíše prožívat, Kudrna si ho zase chtěl užít. A byl to určitě rozumný postoj, který se jim vyplatil. Byli, pokud vím, ponecháni na pokoji. Nemyslím, že by se jednalo o kohokoliv z nás v této situaci o strach, neboť jsme se v celku v té pohnuté době nějak všichni zapomněli bát

Úvaha o okolnostech Palachovy smrti

Já osobně jsem byl spíše toho názoru, že Palachův čin byl akcí jednotlivce a tím, že Palach mluvil o celé skupině lidí připravené zemřít, chtěl pouze dodat svým požadavkům váhu. Něco jiného mi ovšem sdělil v důvěrném rozhovoru novinář Jiří Lederer, který mě ve věci Palach později již za nového Husákova režimu opakovaně vyhledal a kterého jsem i doprovázel na kolej Spořilov, kde už jsem v té době nebydlel a kam nás vrátná, kterou jsem z dřívějška znal, odmítla vpustit, byvši již podle všeho náležitě poučena, jak si v případě podobných návštěv počínat Lederer mluvil o skupině spiklenců, která byla po dalším losování odhalena policií a rozbita, takže proto další “hořící pochodeň” už z těchto řad nevyběhla…

Proti tomu hovoří výpověď režiséra Dobroslava Zborníka, který se mnou točil o Palachovi na počátku devadesátých let film a který vyjádřil přesvědčení, že Palach byl sám.a dokazoval na některých tvrzeních, že novinář Lederer si při sepisování Palachova životopisu počínal spíše jako středověký legendista, kterému ani tak nešlo o historickou pravdu. Psal např. o údajném Palachově židovském původu, který nebyl prokazatelný.

Když se ale beze zbytku ztotožníme s tím, že Palach byl sám, musí nás ale zarazit to, že když se připravoval na sebevraždu, proč se tolik snažil, aby udělal co nejdříve požadované diferenciační zkoušky. V tom případě by mu to muselo být dost lhostejné. Když připustíme, že k losování došlo, je možno namítnout, že by se tedy bývali museli alespoň po roce 1989 vynořit Palachovi společníci. To, že se nepřihlásili, je ale zdůvodnitelné: K činu je mohla dohánět zvláštnost situace a duchovního klimatu Československa bezprostředně po obsazení Sovětskou armádou. Pak se možná i za své odhodlání styděli. A také na nich, když by tedy byli bývali odhaleni, by určitě musela zapracovat státní bezpečnost. Jistě by jim bývala hrozila a snažila by se je nalákat na všelijaké výhody, zvláště pokud jde o kariéru. Někteří z nich tedy mohli podepsat i spolupráci se státní bezpečností a teď mají důvod mlčet a neupozorňovat na sebe. Spolupracovat se ostatně rozhodla, pokud vím, i ona (často) zmiňovaná “Palachova dívka po obrně”.

Závěrem

Vše zlé je obvykle i k něčemu dobré. V souvislosti s Palachovou sebevraždou vzbudily pozornost i neutěšené poměry na koleji Spořilov a my zbývající jsme dostali dlouho slibované ubytování na koleji Větrník-jih (nyní Hvězda). Přestěhovali jsme se někdy na přelomu února a března 1969. Rozešli jsme se, neopakovatelné večery na koleji Spořilov zůstaly vzpomínkou. Honzu Mészárose jsem na koleji občas i nadále potkával, i když ne příliš často, neboť se tam jako ženáč příliš nezdržoval. Potkával jsem ho občas i později, kdy už působil jako vysokoškolský lektor maďarštiny. Také Kudrnu jsem nějaký čas vídal. Pak už se neobjevoval a od Honzy Mészárose jsem se dověděl, že Kudrna studia ze studijních důvodů zanechal. Se Slávkem jsem se ještě několikrát při různých příležitostech setkal a pohovořil s ním. Pak mi zmizel z očí. Michaela Zengra jsem potkal za nějaký čas po přestěhování ještě jednou na ulici v Praze s Barborou. Zdravili mě a smáli se, jako by mi chtěli říci: My jsme stále spolu... Pak už jsem ho nikdy neviděl ani o něm neslyšel.

Profesor Kašík ztratil po čistkách profesorské místo na Filosofické fakultě v Praze a celá záležitost s Palachovou sebevraždou k tomu bezesporu přispěla. Přestože se jednalo a snad dosud jedná o přesvědčeného komunistu, nepřistoupil nikdy na dohodu s Husákovým kolaborantským režimem, v roce 1977 podepsal Chartu 77 se všemi známými následky, které to pro něho a jemu podobné mělo.

Já jsem s Palachovým činem, kterým jsem byl velice překvapen, nesouhlasil a nikdy bych jej nenásledoval. Byl jsem toho názoru, že tento krok je neúčinný, že to sice možná zatřese některými prostými lidmi a jejich svědomím, že ti však mohou sotva něco ovlivnit. Stěží to však zapůsobí na tak otrlé politiky, jakými byli sovětští neostalinisté a jejich domácí nohsledi, kteří v té době byli na tahu. Jak jsem také očekával, ti se také hned snažili Palachův čin zlehčovat, líčit Palacha jako oběť konspirace určitých skrytých avšak dobře známých sil, jak dokazuje známá historka o “studeném ohni”, kterou měli hned po ruce.

Ze stejných důvodů jsem ostatně nepodepsal ani Chartu 1977, neboť její podpis podle mého názoru představoval nebezpečí hlavně pro signatáře, který se tím vystavoval pronásledování a všem myslitelným šikanám a ústrkům. Bylo mi jasné, že tady velký ale vcelku zaostalý národ z evroasijského pomezí hájí své území a zároveň tím i nedotknutelnost stávajícího svého politického systému a jakákoliv výměna názorů s ním je asi tak účelná jako diskuse s dravou šelmou v kleci. Chartisté byli navíc vesměs bývalí představitelé komunistického režimu, kteří se přidali k liberálnímu proudu ve straně a kteří po roce 1968 předčasně vyklidili prostor a stáhli se, čímž umožnili normalizátorům, zpočátku všeobecně opovrhovaným a odmítaným, aby si upevnili v zemi pozice. Když pak po létech vystoupili s Chartou, zjistili, že jsou v podstatě izolovanou skupinou bez většího vlivu na veřejnost. To, že v roce 1989 mohli vystoupit na veřejnost a dostat se k moci, není ani tak jejich zásluha, nýbrž spíše důsledek vývoje v Rusku po nástupu Michaila Gorbačova k moci. Jako jedinou účinnou cestu jsem považoval afghánskou cestu, či nějakou obdobnou odbojovou cestu, snažil jsem se přijít na něco, co by dokázalo systém vážně ohrozit, případně jej rozložit zevnitř. Pro afghánskou cestu ovšem nebyly v národě tradičně spíše ochotném se podřizovat a přizpůsobovat vnějším tlakům a kterému také chybělo odpovídající politické vedení, podmínky. Za tohoto stavu “hluboké totality”, kdy Husákův kolaborantský režim měl situaci v zemi pod kontrolou, jsem v roce 1981 překročil západní hranice s vědomím, že se do Československa už možná nikdy nepodívám.


[Akt. známka: 1,65 / Počet hlasů: 46] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Hlaváč | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.