Dnešní datum: 19. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Zahraničí >> Díky za tu naději

* Díky za tu naději

Vydáno dne 01. 05. 2001

Manželé Slamkovi z bratislavské Petržalky se o dítě snažili dlouho. Když už se zdálo, že zůstanou bezdětní, narodil se jim syn. Dali mu jméno Branislav, upnuli se jen na něj, hleděli své tolik vytouženého dítěte řádně vychovávat. V obyčejné bezproblémové rodině vyrůstal v slušného a poctivého člověka, aniž kdo tušil, že právě tyto dobré vlastnosti jednou způsobí strašlivou tragédii.

Z Braňa se stal silně věřící bezproblémový kluk, jehož si jeho okolí rychle oblíbilo. Čím byl starší, tím více vycházel najevo jeho velký umělecký talent. Vybral si studium grafiky na výtvarné škole v Bratislavě, hezky a dobře totiž kreslil, psal ale také velmi rád básničky. I pro tu svou jedinou, pro svou první lásku, již miloval s plnou silou svých sedmnácti let.

10. březen tohoto roku byl prvním v novém tisíciletí, jenž si plně zasloužil označení jarní. Ale pro Braňa byl tak trochu výjimečný i z jiného důvodu. Ten den slavil totiž svátek. Dostal k němu od rodičů trochu peněz. O jejich využití nemusel nijak zvlášť přemýšlet. Nechtěl je jen tak utratit za zábavu, vybral si pro sebe jiný dárek. Rozhodl se, že si za ně koupí košili. Došel na autobusovou zastávku a čekal na autobus, jenž ho měl dovézt do centra města, kde si chtěl svou novou košili pečlivě vybrat.

Na šichtu do autobusu ale vyrazila i trojice kapesních zlodějíčků. Rodina Bangova, osmnáctiletá dvojčata Mário a Eduard a jejich matka, invalidní důchodkyně, jež však prokazovala při jemné ruční práci podivuhodnou hbitost. Všichni byli vybaveni loveckými noži. V autobusu nehodlala tato trojka nijak zahálet a dala se hned do práce. Obyčejně šlo všechno velmi hladce, dnes se však vyskytl problém. Byl jím Braňo, jenž nezapřel celoživotní výchovu k obyčejné lidské slušnosti a poctivosti, a nyní na celý autobus vykřikl: „Pozor, ti dva tu kradou!“ Vše další již bylo dílem okamžiku. Dlouhým skokem se k němu dostal Mário, vytrhl lovecký nůž z pouzdra a zasadil jím Braňovi prudkou ránu do hlavy. Lidé kolem se rozprchli a snažili se každý dostat do zadní části autobusu, zatímco Mário využíval Braňovy nemožnosti účinně se vražednému útoku bránit. Pevně držel nůž v ruce a nepříčetně jím bezbranného chlapce bodal ze všech sil do zad. Znovu. A znovu. A znovu. Zasadil mu do zad celkem čtyři rány, než si řidič autobusu všiml, co se děje, zastavil a otevřel dveře. Braňo ještě stihl vyběhnout ven, dál už to ale nešlo. Padl bezmocně do mladé zelené trávy, zaryl prsty do země. Nechtělo se mu umírat, bylo mu jen sedmnáct let a pro umírání příliš krásný den, nad jeho hlavou jarní slunce jasným svitem ozařovalo blankytně modrou oblohu a vysoko nad ním jásavým zpěvem slavili ptáci hlásící se jaro. Ne, nechtělo se mu umírat, chtěl tolik, tolik žít! Surový, bezohledný vrah a jeho komplic mu tu šanci nedali. Vyřítili se za ním ven, a zatímco jejich matka použila starého kapsářského triku a křičela na celé kolo, že se je chlapec pokusil okrást, její synové se vrhli na umírajícího Braňa a snažili se jej kopanci dobít. Jeden z cestujících se snažil přivolat mobilním telefonem policii, ostatní ale křičeli na řidiče, aby beze všech ohledů pokračoval v jízdě. Autobus plný cestujících a s kalužemi chlapcovy krve na podlaze tedy odjel a zanechal na zastávce bezmocnou oběť i se svými vrahy.

Když Bangovi poznali, že už má jejich oběť dost, odhodil Mário zakrvácený nůž do odpadkového koše a přivolal policii, jíž se s neuvěřitelným cynismem pokoušel od počátku namluvit, že v sebeobraně zneškodnil zloděje, jenž se jej pokusil okrást. Policisté ale místo slov díků a obdivu projevili chladný rozum a celou podařenou rodinku okamžitě zajistili. Na Mária byla uvalena vazba. Braňovi ale už nepomohl ani převoz do nemocnice, ani čtyřhodinová operace. Ještě jednou se probral z bezvědomí, pak už ale upadl do komatu a za tři týdny jeho srdce dotlouklo definitivně. Jeho zranění, silné krvácení do mozku a probodnuté oba plicní laloky, byla příliš vážná, příliš beznadějná, než aby si s nimi mladé a silné tělo dokázalo poradit.

Ještě neuvadly květiny na jeho hrobě a už se začaly dít věci. On Mário nebyl jen tak obyčejný romský kapsář. Angažoval se v krajně levicových hnutích, jež jak známo na své druhy nezapomínají. Nezapomněly ani teď. Se slzou oku vzpomněli jejich vůdcové, kterak si Mário skvěle počínal v Praze během zasedání MMF, kterak pořádal demonstrace proti kapitalismu a chudobě, při nichž vybral, považte, tolik peněz, že z toho byla taška jídla pro bezdomovce. Takovou skvělou kádrovou rezervu je třeba podržet, podpořit. Vždyť Mário naplnil jen bolševické heslo skupiny Proletárska komunistická mládež, jíž sám založil: „Krvavou revolúciou vrátime moc chudobným!“... A nakonec je přece věcí cti každého správného komunisty obdivovat člověka, jenž dokázal úspěšně provádět v malém to, pro co vznikají rudá hnutí na celém světě – okrádat slušné lidi…

Bylo nutno začít od základů, vyrobit ze zavražděné oběti útočníka. Bolševici využili barvy pleti vraha a vytvořili z chlapce, jenž vždy tvrdil, že mezi každou rasou či národností lze najít lidi slušné i neslušné, rasistické monstrum, jež jen tak pro zábavu napadlo dva bratry starší než bylo samo a navíc ještě jejich matku a doplatilo na urputnou oprávněnou sebeobranu. O té nejlépe svědčí zvláště čtyři bodné rány v zádech. Původní Máriova verze o obraně před zlodějem tedy padla. Aby se to celé nezdálo příliš přitažené za vlasy, zrodil se Braňo-skinhead. Marné byly rozhořčené námitky Braňových známých, marně tuto nesmyslnou tezi vyvracel Braňův otec, bolševici měli důkaz. Braňo se strašlivě provinil. Dovolil si totiž v den své smrti obléci bundu firmy Lonsdale, jejíž výrobky podle rudých spravedlivých občas nosí někteří skinheadi. Podivná logika, podle níž se zřejmě stejně tak skinheadi oblečení do leteckých bund stávají automaticky piloty amerických stíhaček, rudým podivnou nepřišla. Takovými detaily neměli čas se zabývat. Právě totiž rozjížděli velkou kampaň. Rozesílali zahraničním spřáteleným rudým a ještě rudějším dopisy plné lží a volali je do zbraně. A tak začali zahraniční bolševici bombardovat úřady slovenské samosprávy záplavou dopisů a pořádat velké demonstrace před slovenskými zastupitelskými úřady, jichž se účastnilo někdy až dvacet účastníků.

Lhát mohli v zahraničí, doma jim ale nikdo nevěří. Slovenští občané jen zoufale kroutí hlavou nad tím, s jakou zuřivou urputností dokáže někdo pro vlastní politické cíle hájit vraha, smějí se verzi o nutné sebeobraně, jež vyústila ve čtyři deset centimetrů hluboké bodné rány v zádech. Čím dál tím víc se ale vzmáhá i touha po pomstě, ozývá se volání po propuštění vraha, s nímž si to mnozí chtějí vyřídit sami. Doufejme, že k tomu nedojde. Doufejme, že soud rozhodne s neúprosnou spravedlností a dokáže demaskovat tvář člověka, jenž se stal pozoruhodnými přemety na Slovensku i v zahraničí z obyčejného vraha mučedníkem mezi svými - mezi bolševiky schopnými čehokoli. A doufejme, že se k soudu dostaví všichni svědci, kteří mají v nynější zjitřené atmosféře strach vypovídat. Ten kluk byl takový, jakým by měl být každý z nás. Slušný, poctivý, odvážný. Snad si zaslouží alespoň tuto poslední službu.

A my ostatní? Co zbývá nám? Snad jen pomodlit se za zmařený chlapecký život, věnovat alespoň tichou vzpomínku člověku, jehož jsme neznali, ale jehož jméno již nikdy nezapomeneme. Dokázal totiž téměř nemožné. Probudit v mnohých skleslých myslích a malověrných srdcích naději. Naději v lepší příští, v novou generaci, v níž je jistě víc takových Braňů, kteří se bez ohledu na nebezpečí dokážou postavit zlu, čelit mu a neustupovat. Díky, kamaráde. Díky za tu naději.


Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.