Dnešní datum: 17. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dějiny >> Odon Pára: O monosti slovanské politiky

Dějiny

* Odon Pára: O monosti slovanské politiky

Vydáno dne 26. 02. 2001

V roce 1937 vydala tehdejí Národní mylenka soubor statí ing. Odona Páry (osoby z nejuího kolektivu této revue; nar. 15. července 1887, od studentských let činný v politice, za první světové války co by elezniční inenýr spolupracoval s Maffií, za co byl v roce 1917 souzen vojenským soudem. Po převratu se podílel na přípravách pro mírovou konferenci, zejména na jednáních o koridoru pro spojení ČSR s Jihoslavií. V letech 1920 - 8 konsulem v Záhřebě, po té působil na ministerstvu zahraničí v Praze.) na uvedené téma v podobě útlé brourky. V této rubrice je zvykem představovat různé politické směry a názorové skupiny prvorepublikové pravice skrz různé články, prohláení i přímo pomocí politických programů.

Slavjanofilství má zde jistě své oprávněné místo; jest takovým evergreenem české politiky vůbec a kupodivu nezhynulo ani po roce 1968. Zhostil jsem se úkolu podat Vám, naim ctěným čtenářům, Párův názor na toto téma. Nebylo to úplně jednoduché, nebo veslovanská mylenka je mi bytostně cizí a k ruskému národu cítím dokonce vyslovené antipatie. Nechci vak příli zasahovat svými názory do stručného resumé Párova spisku; rozhodl jsem se tedy pro poněkud delí úvod s mým komentářem, po něm následuje stručný výtah z O moností slovanské politiky. Pravda je, e tehdejí těká politická situace ve střední Evropě vytvářela podmínky pro rehabilitaci slavjanofilství jako zdánlivě nejlepí monosti, jak zabezpečit budoucnost malých jiho- a západoslovanských národů. Zároveň s tím vak ale la potí, toti e Sovětský svaz odmítal slovanskou politiku; jeho zahraniční orientace tehdy oficiálně stála na proletářském internacionalismu. Veřejnost, neznalá bolevických metod i ruského charakteru, byla ochotná uvěřit, e ruský imperialismus (omlouvám se za marxistický termín, ale jinak se to opravdu nazvat nedá) zahynul spolu s carskou říí v roce 1917. Ostatně, přesto, e dnes musí být tento omyl zjevný kadému, slavjanofilské tendence jsou v naem národě stále jetě dost ivé. Některé chápání veslovanské vzájemnosti jde dokonce tak daleko, e se vrací do dob Kollárových: Slované jsou jeden národ a jednotlivé slovanské jazyky jsou vlastně jen nářečí, navíc v zájmu jednoty odsouzená k zániku, nebo existuje jen jediný veslovanský jazyk - Rutina.

Tento idealismus naprosto ignoruje nejen historicko-kulturní tradice, ale i rozdílné charaktery jednotlivých národů (jako se o Čeích někdy říká, e jsou Slované více jazykem ne původem a kulturou, toté platí o Bulharech a nezanedbatelném procentu Poláků a Ukrajinců, o Rusech samotných ani nemluvě). V dnení době rozkladu národů pod údery amerických kulturních produktů a bruselské administrativy se mi poadavek na konfederaci slovanských národů v čele s Ruskem jeví tragikomicky. Velký mu dr. K. Kramář si asi tento rozpor uvědomoval, kdy vznesl poadavek, e obroda slovanství můe nastat jen po obrodě Ruska, v době Ruska demokratického. Snad měl na mysli takové Rusko, které bude brát zřetel k poadavkům jiných národů. Nechci tvrdit, e tento stav nikdy nenastane, ale zatím jsme se mu od Kramářových dob o mnoho nepřiblíili. Nehledě ani na dokonce naprosto protichůdné zájmy Ruska a středoevropských, případně jihoslovanských, národů.

Nehodlám popírat kulturní spojitosti mezi jednotlivými slovanskými národy, ale tvrdím, e západní Slovan jsem a jím také budu!, nebo kulturní spojitosti a vlivy existují i jinde a my ve střední Evropě jsme silněji ne ruským vlivem zasaeni vlivem na příklad francouzským, italským, německým. Překvapuje mne, e přes ná osud, ne nepodobný osudu Poláků, stále hledá ne právě zanedbatelná část naeho národa pomoc tam u toho velikého dubiska. Překvapuje mne to, nebo kdy si nemůeme pomoci sami, spíe nám pomůe ten, kdo řeí podobný problém, ne ten, který má zájem ne-li přímo protichůdný, pak přinejmením jdoucí zcela mimo zájem ná.


Ale nyní u O monosti slovanské politiky:

Spisek je sestaven z pěti částí, které jsou, vyjma úvodní, přetitěny z Národní mylenky a Národních listů.

I. Úvodem

Co rozumí O. Pára slovanskou politikou? Slavjanofilství s účelem sjednocení pod carským despotickým ezlem bylo odmítnuto a z nouze (bez jiného východiska) bylo rehabilitováno austroslavilství, údajně ovem jen proto, e momentálně nebylo jiné monosti, jak slovansky pracovat. Skutečným cílem mělo zůstat irí slavjanofilství. Tzv. novoslovanství usilovalo oficielně o kulturní kontakty v pozadí se skrytými utopickými plány na budoucí volný svazek slovanských národních států. Přitom bylo vědomě resignováno na řeení vzájemných vnitroslovanských sporů (Poláci vs. Rusové, Srbové vs. Bulhaři, vzájemné spory Jihoslovanů tehdy jednotně označovaných za Srby, tedy zejména Chorvatů a Srbů). Po první světové válce se Rusko díky politickým změnám ocitlo mimo slovanské hnutí, rozmnoily se hraniční spory mezi slovanskými státy, objevily se také zcela nové a málokým očekávané vnitřní potíe nadnárodních slovanských států (Jihoslavie, ČSR), přesto pokračovala a rozvíjela se velmi uspokojivě kulturní vzájemnost.

Mezi oběma světovými válkami propukla nová rozprava o novoslovanství mezi Dr. Beneem a Dr. Kramářem. Podle O. Páry oba tvrdili vlastně toté: slovanskou politiku musí provádět slovanské státy (jejich parlamenty, vlády, úřady) navzájem a to dvoustranně. Tato politika má v budoucnu snad směřovat k celní unii a vojensko-politickému svazku, místní vícestranné dohody se mají díti na základě členství ve Společnosti národů. Dr. Kramář má jen mení důvěru ve Společnost národů a klade větí důraz na federalisaci; podle něj se obroda ruského nacionalismu má dít za účasti ostatních Slovanů. Dr. Bene naproti tomu chce styk se sovětským Ruskem. Oba dva přitom novoslovanství staví na humanitě, snáenlivosti, nevměování se a na demokracii, zdůrazňují význam společné politiky vůči německé výbojnosti, poadují solidaritu u společných zájmů a neutralitu tam, kde jich není a dále vůli k překonání vzájemných sporů. Dr. Bene zdůrazňuje potřebu rozumu, zatímco Dr. Kramář dává přednost citovosti, nebo ta je podle něj zárukou jednoty a shody.

II. K slovanské politice

Postupné osvobozování Slovanů se dělo paralelně se sjednocováním Němců a Italů, co tkví, podle O. Páry, v irích evropských souvislostech zakončování národních probuzení procesem vyprofilování moderních národů. Současně usiluje Rusko o osvobození úin (míněny zde Bospor a Dardanely, osvobození je pro mě zvlátní úhel pohledu, já bych napsal ovládnutí - JM), a prý pozoruje, e mu v této aspiraci mohou pomoci osvobozené jihoslovanské národy. Po první světové válce byly osvobozeni i ostatní Slované a byl tak zakončen proces započatý Velkou francouzskou revolucí s jejími ideály volnosti, rovnosti a bratrství.

Po té, co přivedl na scénu dějin svobodné národy, ptá se autor řečnicky, co je to slovanská politika. Nalézá dvě odpovědi. v irím smyslu je to jakákoli politika prováděná kterýmkoli slovanským státem. V uím významu je to ta politika, která se řídí určitými slovanskými ideály, zájmy a zřeteli.

Otázka monosti takové universální slovanské politiky a její moné obrysy:

1. Slovanská politika vech států slovanských jako mezinárodní solidarita jejich (slovanská politika v uím smyslu).

2. Slovanská politika vech menin slovanských (nesamostatných kmenů a národů bez státní svrchovanosti) jako solidarita jejich na společném programu meninovém. Problémem společné slovanské politiky by jistě byly egoistické zájmy kadého státu v rozporu se zájmem společným (my dnes máme tu výhodu, e něco podobného ivě vidíme v EU - JM), základem takové společné politiky tedy musí být podle O. Páry společný prospěch a mezinárodní právo.

Fundamentální předpoklady pro monost kadé slovanské politiky:

1. Poměr neruských Slovanů k Rusku. 2. Západní hranice Slovanstva 3. Cesta k moři 4. Poměr k slovanským meninám

Ad 1: Zde autor de facto uznává existenci ruského imperialismu. Základním východiskem musí být konsensus, e nelze řeit prospěch některých na úkor jiných Slovanů. Politika je vak věcí prospěchu a ne lásky, oběti ale musí nést vichni, ne jen někdo. Rozpor východ - západ (Byzanc - Řím) jde podle O. Páry do pozadí spolu se sekularisací politiky (Zde si opět neodpustím poznámku - naprosto je zde nezohledněn podpis tohoto rozporu na charakteru a kultuře východních a západních Slovanů! JM). Naproti tomu stále narůstající problémy a otázky rázu hmotného, hospodářského, vidí autor jako mnohem snáze rozřeitelné. Přesto O. Pára dochází k závěru, e Rusko nemůe být členem ádného uího spojení politického s ostatními Slovany, nebo je moc silné, mělo by tendence vdy samo o vem rozhodovat a co by velmoc by se nikdy nenechalo přehlasovat; ostatní slovanské národy musí vůči němu dret společnou linii v hlavních otázkách.

Ad 2: Tato otázka je jedním z úhelných kamenů politiky Slovanů vůči Německu, Italii, Rakousku, Maďarsku a Rumunsku. O. Pára poaduje stabilisaci západní hranice Slovanů, ačkoli hlavní problém nevidí kupodivu v hranici česko - německé, ale ve vztazích Jihoslavie a Italie. Tato stabilisace by byla výhodná podle něj i pro Rusko, i kdy u nedovozuje jak. Dále autor vyslovuje poadavek na zlepení vztahů neruských Slovanů s Maďary alespoň na úroveň vztahů jejich s Rumuny. (Tento názor je sice hospodářsky opodstatněn - Rumunsko s Maďarskem tvoří klín oddělující jiní Slovany od ostatních, patné vztahy s Maďarskem pro ČSR blokovaly Dunaj a pod., ale z hlediska tehdejí doby byl nesplnitelný. Maďarsko přilo o rozsáhlá území, celá třetina národa byla a dodnes je roztrouena po okolních státech a dobré vztahy ČSR a Jihoslavie s Rumunskem byly dány mimo jiné i společnou protimaďarskou politikou. JM) Otázka západní hranice je tedy primárně otázkou a problémem západních a jiních Slovanů.

Ad 3: Cesta k moři se úzce pojí s problémem dopravy vůbec a obchodního styku se slovanskými zeměmi za účelem hospodářského sblíení. Tehdejím nejlepím slovanským přístavem byla polská Gdyně (Jihoslavie - patné dopravní spojení, Černé Moře uzavřené a Dunaj protéká maďarským územím a přístavy v SSSR byly příli vzdálené a často i uzavřené pro cizí zboí).

Ad 4: O. Pára přiznává obtínost tohoto problému. Dovolává se na reciprocitu mezi Slovany, přitom vak tehdejí stav vidí jako takový, e právě slovanské meniny mají ve slovanských státech mení práva ne meniny ostatní. Monost vidí ve společném postupu vech slovanských menin, zejména nesamostatných Slovanů ve státech slovanských i neslovanských, předpokládá vak velké obtíe a tak spolupráci navrhuje jen značně obecně. Usedlíci s občanstvím původního státu by měli nadále podléhat právu cizineckému, ne meninovému (přitom volá po nivelisaci cizineckého práva mezi slovanskými státy a uvolnění pohybu osob). Opravdové meniny jsou choulostivé téma a různá řeení jsou zase precedensy pro neslovanské meniny; řeení O. Pára spatřuje v nerovném občanství takovém, kdy by občani slovanského původu stáli výe ne ostatní. (Přitom například tehdy v Jihoslavii se po Slovanech poadovalo, aby se vzdali i své původní národnosti a přihlásit se k jihoslovanské, nebo jako příbuzný národ se mohli snáze asimilovat.) Projednávání meninových otázek vidí autor jako úlohu ji pokročilé slovanské politiky.

Běný kadodenní vnitroslovanský styk:

Běný vzájemný styk slovanské vzájemnosti vidí O. Pára jako utěený, který se podle něj přirozeně rozvíjel aktivitou zdola (dnes často skloňovaný občanský sektor). Tato aktivita měla irokou základnu a byla formována praktický ivotem a jeho potřebami na vyrovnávání vzájemných mezinárodních vztahů. Tak autor vidí prohlubování mezislovanských vztahů s ohledem na konkrétní zájmy jednotlivých korporací či zájmových skupin. Jen lituje, e v Rusku konkuruje eurasijská koncepce té slovanské. (Opět si neodpustím osobní názory a poznámky. Faktem o Rusku je to, e eurasijská mylenka, by ne v té podobě, jak byla původně zformulována - to se jednalo o hnutí ohledně kulturních vlivů, přinesla minimálně v tomto století větí úspěchy ne ta slovanská. Párovy postřehy o slovanské vzájemnosti jsou vak v převedení do obecné roviny vhodné pro uí spolupráci jakýchkoli států, které nechtějí přikročit k společným institucím. Pro něj vak lo spí o uzavřené slovanské forum, pojené právě mylenkou příbuznosti. JM)

III. Současný stav organisací slovanské vzájemnosti

Politické: Veslovanský sněm v roce 1848 byl debatou politickou i kulturní současně. Na dalích sněmech byla tato debata rozdělena, dále byl oddělen veslovanský zájem od rozhovorů jen mezi dvěma či několika národy. Veslovanské sjezdy se vak nekonaly pravidelně; lépe řečeno jen zřídka. Také ruská iniciativa neuspěla, a snad ani nemohla, nebo její imperialistické základy byly pro ostatní národy nepřijatelné. Rakoutí Slované sice udrovali, přes různé a časté třenice, úzké a čilé kontakty, byli vak omezeni ve své působnosti politickými hranicemi habsburské říe, či přesněji Předlitavska. Před první světovou válkou proběhly pokusy o jihoslovanské politické sjednocení, které neuspělo nejen z historických důvodů, nebo spory mezi jednotlivými balkánskými Slovany jsou prastaré a těko překonatelné (jak můeme říci se znalostmi historie dvacátého století, dočasně zvítězila na Balkáně jen velkosrbská mylenka s jednotícím jihoslovanským nátěrem - JM). Po první světové válce byly uzavřeny některé dvoustranné oficiální smlouvy mezi slovanskými státy. Před i po válce se objevily pokusy o mezislovanský socialismus, bez valného výsledku. O. Pára vidí celkovou organisovanost jako velmi slabou, nedostatečnou, čeho příčinu spatřuje v tom, e nebyla nalezena ivotaschopná soustava této politiky. Přesto věří v ivotaschopnost mylenky, o čem jej přesvědčuje existence politicky orientovaných organisací.

Kulturní: Vzájemnost kulturní byla z počátku jen východiskem z nouze, náhrakou i zástěrkou za neumoňovanou vzájemnost politickou (i Kollár). Četné občanské spolky měly v době O. Páry jetě tradici lidové kulturní vzájemnosti od dob obrozeneckých. Mezinárodní vědecké organisace byly dříve omezovány existencí habsburského státu, který měl zájem na jednotném mezinárodním zastoupení své vědy. Jako největí a nejstarí mezislovanskou nestavovskou a nepolitickou organisaci vyzdvihuje autor Sokol.

Po první světové válce dolo i na poli nepolitickém k velkým změnám. Byly učiněny úspěné kroky k společnému postupu slovanských delegací na mezinárodních odborných sjezdech. Jeliko vak SSSR odmítal slovanskou ideologii, děly se tyto styky bez Rusů (ale i dalích slovanských národů - na př. Ukrajinců - JM). Zajímavá je skutečnost, e po válce se opět rychle zorganisovaly obory přírodovědné a od nich odvozená povolání, zatímco obory duevní se v mezislovanské organisovanosti výrazně opoďovaly. Rovně existovala řada neoficielních, nejčastěji dvoustranných, spolků, které vak působily i na venkově.

Tuto sta uzavírá O. Pára dvěma poadavky, a sice na: - oddělení politiky od kulturní vzájemnosti, nebo prvá často druhou hubí (sic! - JM) - vzdělání a zaučení pracovníků (zkouky na středních i vysokých kolách ze slovanských jazyků jako základ pro vzájemné uznávání vzdělání a pro styky).

IV. Poslední rozmluva Dra Kramáře o věcech slovanských

Jedná se o popis rozmluvy o monosti připomenout 30. výročí slovanského sjezdu v Praze roku 1908 během veslovanského sokolského sletu v Praze v roce 1938, která proběhla 10. dubna 1937. Byla nadhozena mylenka ryze pracovního a skromného setkání , které by se shodlo na přípravě budoucího sjezdu kulturně - politického, kterou Dr. Kramářovi přednesli spolu s O. Párou Vl. Sís, J. K. Strakatý, Vergun, V. Holeček a předseda Národní rady Dr. Berdych. Ve své odpovědi shrnul Dr. Kramář snad naposledy svůj názor o slovanských věcech: Bez národně obrozeného Ruska nelze nic rozhodného a závazného podniknout. Rusko můe obrodit a generace nezasaená revolucí - tedy ani revolucionáři, ani následná generace jimi vychovaná, znechucená, otrávená a rozvrácená, ale a ta dalí. Úlohou ostatních Slovanů je nepropásnout tento okamik a Rusku potom podat pomocnou ruku, aby se to nestalo pomocí jiných, zejména Němců, tedy proti nám a Polsku. Dr. Kramář nebyl proti setkání, které nemohlo vak být s Rusy, a tedy nemohlo být plně slovanské. Mělo udrovat ohníček slovanství, aby neuhasl docela. Karel Kramář spatřoval nejtěí otázku v rusko-polských vztazích. Podle něj záleí také trochu na nás, aby ruský nacionalismus byl v duchu slovanském, jinak je veta po slovanské mylence Rusko rozhodne. (Dr. Kramář, jak vidno, viděl politiku i ve vysokém věku, několik týdnů před svou smrtí, střízlivým pohledem. Je jen otázkou, zda ona doba obrození Ruska u přila. JM)

V. Návrh na zřízení stálého Slovanského výboru a pravidelných Slovanských sjezdů (Tato část je doslovně opsána.)

Budi v Národní radě československé zřízen slovanský odbor za tím účelem, aby vykonal přípravné práce k ustavení stálého Slovanského výboru, a aby v něm a na Slovanských sjezdech, jím pravidelně svolávaných, zastával úlohu národního zastoupení československého. Slovanský výbor byl by zřízen podle mylenky prvního Slovanského sjezdu v Praze roku 1848 jako stálý sbor, jen by ve výročních pravidelných lhůtách svolával národní komitéty k slovanským sjezdům, na nich by se obnovoval a doplňoval, a jich usnesení prováděl nebo přihlíel k tomu, aby provedena byla.

Slovanský výbor jako sbor mezinárodní byl by sloen ze zástupců národních komitétů oněch slovanských národů, které mají své vlastní národní státy a ze zástupců slovanských menin ze států neslovanských. Slovanské meniny ve státech slovanských byly by zastoupeny v přísluných národních komitétech oněch států, jich jsou státními přísluníky. Národní komitéty by si samy určily své sloení. Doporučovalo by se, aby kromě omezeného počtu členů s právem hlasovacím byl přiměřený počet členů s hlasem poradním, zvlátě odborníků a pracovníků. Při hlasování v komitétu by rozhodovala větina. Poněvad by tu byly zastoupeny i slovanské meniny, bylo by radno dáti jim poměrné zastoupení mezi členy s právem hlasovacím, nejméně vak jeden hlas.

Hlasování na sjezdu dělo by se tak, e by měl kadý národní komitét jeden hlas, té komitét slovanských menin ve státech neslovanských. Usnesení byla by jen jednomyslná, kadý národní komitét by měl tedy právo veta.

Slovanský výbor byl by zvolen a doplňován slovanským sjezdem, a to tak, e by v něm kadý národní komitét, té komitét slovanských menin ve státech neslovanských, měl stejný počet zástupců. Usnesení byla by jen jednomyslná, ale tak, e by vichni zástupcové jednoho národního komitétu měli právo veta jen při společném postupu celého komitétu. Slovanský výbor by měl sídlo v onom slovanském státě, v něm by měl býti konán přítí slovanský sjezd. Přísluný národní komitét byl by pro tu dobu pověřen předsednictvím Slovanského výboru a vedením jeho činnosti po stránce technické. Slovanský odbor Národní rady československé ustavil by se na podzim roku 1937 s právem kooptačním, zvlátě pro zástupce slovanských svazů a korporací vzájemnostních. Pozval by do Prahy na dny sokolského sletu roku 1938 ijící jetě účastníky slovanských sjezdů z let 1908 a 1910 na vzpomínkový a pracovní slovanský sjezd, čím by byla získána souvislost s minulostí.

Navázal by styky se slovanskými korporacemi a osobnostmi ve slovanském světě za tím účelem, aby jetě před sjezdem v Praze roku 1938 byly ve slovanských národech po monosti ustaveny národní komitéty, je by na sjezdu ji pracovaly. vypracoval by návrhy na statut sjezdů a Slovanského výboru, návrh na jednací řády a přijal by návrh na statut a ustavení československého národního komitétu, který by se jetě před sjezdem té ustavil. Sjednal by s příslunými národními komitéty ostatními - pokud by byly - pořad zasedání sjezdového. Poněvad by sjezd roku 1938 mohl míti jen přípravný a prozatimní ráz, bylo by na místě, aby program sjezdu byl volen tak, aby ji nejblií přítí sjezd mohl míti ráz normálního zasedání, to jest, aby byly po monosti projednány vechny zásadní otázky organisační a jednací. Pro sjezd v Praze roku 1938 bylo by pouíti zásady, e kadý mluví ve svém jazyku a kadý národní komitét jest finančně samostatný. Náklady společného Slovanského výboru by zatím pro praský sjezd 1938 vzal na sebe komitét vedoucí, t. j. československý. Sjezd by kromě plenární schůze zahajovací a usnáecí schůze závěrečné měl dva pracovní odbory, politický a osvětový. Pro sjezd praský roku 1938 bylo by vhodné oba odbory pověřiti projednáním organisačních a jednacích zásad.

Návrh podán byl Národní radě československé.

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Jan Maloušek | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.