Dnešní datum: 18. 09. 2019  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Dějiny >> Bez soudu a bez trestu

Dějiny

* Bez soudu a bez trestu

Vydáno dne 04. 01. 2001

Tragédie Ugandy na pokračování

Jsou diktátoři a diktátoři. Ti první jsou domnělí, neskuteční, nepraví; jedná se větinou o lidi, jejich chování se z nějakých důvodů znelíbilo mezinárodní veřejnosti a byli za diktátory nesmyslně prohláeni, aby bylo mono ospravedlnit chystanou tvanici. Jsou to obvykle lidé, kteří vnesli pořádek do zemí zmítaných nejrůznějími konflikty nebo trpících následky neprozřetelných sociálních experimentů. Jistě, dá se jim snad vytýkat, e nastolili pro udrení pořádku poněkud autoritativní reim, leč nenechme se mýlit křikem bojovníků za lidská práva. Ti by nikdy ádnou zemi z krize nevyvedli, proč tedy dopřávat jejich hlasům sluchu? Dokáe snad někdo z nich poradit například pánům Pinochetovi nebo Fujimorimu, jak nejlépe naloit s vraednými bolevickými reimy nebo maoistickými bojůvkami?

Skuteční diktátoři jsou z jiného těsta. Nikdy nepořádají ádná referenda nebo volby a pokud snad ano, vdy si dokáí zajistit vítězství ji předem. Neodstupují ze svých funkcí dobrovolně. Své politické oponenty likvidují vemi prostředky, občas přiberou i lidi úplně nevinné a o politiku se nezajímající. Prostě jen tak, pro větí efekt, pro větí poslunost mas. Míra jejich zločinnosti dosahuje různé úrovně. Zajímavé vak je, e málokdy stanou před soudem a jejich skutečná odsouzení jsou jetě mnohem vzácnějí. Pokud své zločiny snad dokonce provádějí pod rudou vlajkou, získávají sympatie vlivného levicového světa snílků a blouznivců. Přitom se jedná často o diktátory tak krvavé, e se to nám Evropanům zdá a neskutečné. Rád bych postupem času upozornil na nejkřiklavějí a přitom málo známé případy, nebo si myslím, e by tyto zločiny neměly být zapomenuty. Levicovým pomatencům by se to náramně hodilo. Stralivou zkuenost s levicovým terorem učinila například Uganda, překrásná africká země s bohatou vegetací a příjemným klimatem, chlazeným horskými větry, velice příjemným pro turisty a cestovatele. Leí ve vnitrozemí obklopená Súdánem na severu, Kongem na západě, Rwandou a Tanzánií na jihu a Keňou na východě. Kdy ji roku 1908 navtívil W. Churchil, v té době náměstek ministra pro kolonie, nazval ji tropickou zahradou a rájem na zemi. Uganda je pohádka, napsal. Místo po fazolovém stonku plháte po eleznici a nahoře je báječný nový svět. Země vak byla odjakiva zmítána zmatky a násilnostmi mezi mnoha kmeny na různé sociální úrovni a stupni vývoje. Za aktivní pomoci komunistických států, OSN a také Velké Británie vak měla ta pravá krvavá lázeň teprve přijít.

Skutečným prokletím této nádherné země se stal Idi Amin, známý jako africký Hitler. Narodil se poblí Koboka domorodé čarodejnici muslimského vyznání nejspíe roku 1925 jako člen kmene Kakwa. Ji jako mladý mu si získal značnou vánost mezi kmeny v severní Ugandě, kam právě kmen Kakwa náleel. Tyto kanibalské kmeny byly známy tím, e s oblibou pojídaly játra svých zabitých nepřátel a pily jejich krev. Amin se svou povahou mezi ně přesně zapadl a jeho přízeň právě k těmto kmenům naznačila, jakému typu přátel a spojenců dá přednost v dalích letech svého ivota.

Po získání nepatrného vzdělání na místní misionářské kole se rozhodl vstoupit do armády. Uganda byla v té době britskou kolonií a Britové stavěli z domorodců vlastní jednotky, řízené větinou britskými důstojníky. Do jedné takové jednotky zvané Královská africká pěchota (KAR) také roku 1946 vstoupil. Slouil pak v Somálsku, Ugandě a Keni během potlačování povstání Mau Mau a získal si pověst zkueného a odváného vojáka. Údaje o jeho vojenské slubě jsou vak poněkud nejasné, v podstatě musíme věřit tomu, co o sobě sám Amin řekl. Vzhledem k nedostatku černých důstojníků rychle postupoval v kariéře. Během armádní sluby si také stačil roku 1951 odskočit do boxerského ringu a vybojovat v ugandském ampionátu vítězství v těké váze, které pak drel po dalích devět let.

Kdy Uganda získala roku 1962 nezávislost, byl Idi Amin jedním z pouhých dvou důstojníků formující se ugandské armády. Jetě předtím vak byl u v hodnosti poručíka vyslán jako velitel operace vedoucí k odzbrojení zlodějů dobytka na severovýchodě země. Jeho brittí nadřízení byli zděeni, kdy zjistili, e se v akcích projevuje s neslýchanou brutalitou a neváhá zadrené podezřelé krutě mučit. Domnělým zlodějům z nepřátelského kmene Karamajog vyhrooval s mačetou v ruce useknutím genitálu a u osmi z nich svou hrozbu také dokonale splnil. Bylo o něm také veobecně známo, e zavradil dvanáct turkanských vesničanů a také domorodce kmene Pokot. Britové na sklonku své koloniální vlády nechtěli soudit jednoho z mála černých důstojníků a předali informace Obotemu, určenému u v té době za budoucího premiéra. Ten pak masového vraha potrestal přísnou důtkou.

Dnes u můeme říci, e rychlost s jakou se Británie vzdala své kolonie, byla pro obyvatelstvo fatální. Britové jednali s místním profesionálním politikem Miltonem Obotem a k netěstí domorodců mu důvěřovali a přespříli. V počátcích nového reimu mu dokonce poskytli vlastní vojáky pro potlačení náhle propuknuvích vojenských vzpour. Pokud se vak něčím nový premiér nezávislého státu Obote opravdu vyznačoval, pak to byla absolutní administrativní neschopnost, o čem se mohl kadý ji brzy přesvědčit. Na druhou stranu měl ale také velkou chu poutět se do vojenských dobrodruství. Podporován Aminem, zorganizoval ve velkém paování zlata a slonoviny z Konga a za výtěek z těchto akcí nakoupil mnoství zbraní pro vojsko komunisty Patrice Lumumby, jednoho z účastníků občanské války v Kongu. Peníze pouívané při těchto transakcích ukládal Amin na své vlastní konto. Kdy se skandál provalil, vláda okamitě sesadila Amina z hodnosti plukovníka a zahájila proti němu v této věci vyetřování. Hlava státu, jí byl v té době kabaka (král) autonomní ugandské provincie zvané Buganda Edward Mutesa, se postavila přímo proti Obotemu, jeho nikdy neměla v příliné lásce. Ten vak nezaváhal a poslal proti kabakovi armádu pod Aminovým vedením. Po krátkém boji byl kabaka vyhnán ze země a jeho palác přeměněn v kasárna. Obote si vůbec nelámal hlavu tím, e likvidací bugandského království polapal ústavu, naopak, jetě pět ministrů zavřel do vězení a prohlásil se sám prezidentem. Neastnou ústavu si nakonec také ikovně upravil podle svého. To se stalo v letech 1966-67, přesto proti tomu ádný stát nijak zvlá neprotestoval a jak komunistické, tak hlavně kapitalistické státy dodávaly ugandské armádě dál zbraně v neztenčené míře. Prim v té době hrála stále Británie, ovládaná v tu dobu labouristy, ale ani Československo s dodávkami svých cvičných proudových letounů nezůstávalo příli pozadu.

Roku 1968 by Amin povýen na generálmajora a stal se velitelem ozbrojených sil. Své nové pozice okamitě vyuil a zahájil tajné dodávky zbraní povstalcům do jiního Súdánu. Pěstoval také čím dál těsnějí vztahy s britskými a izraelskými agenty. Nařídil rovně vradu svého armádního konkurenta, brigádního generála Okoyi i s manelkou, jemu nemohl navíc zapomenout, e ho nazval zbabělcem pro jeho chování po nepodařeném atentátu na Obota v prosinci roku 1969. Kdy se pak kamsi vypařilo asi 2,5 milionu liber z erární pokladny, Obote u to nevydrel, nařídil Aminovi domácí vězení a s tím, e po svém návratu bude poadovat vysvětlení, odletěl na konferenci Commonwealthu do Singapúru.

Amin na nic nečekal a nepřítomného prezidenta prostě svrhl. Ráno 25. ledna roku 1971 zaútočily jemu loajální mechanizované jednotky na strategické pozice v hlavní městě Kampale a na letitě v Entebbe. První granát vystřelený na letitní budovu z tankového kanónu zabil v její čekárně dva římskokatolické kněze, kteří se tak stali prvními oběmi nového reimu. Aminovy síly lehce zlikvidovaly nepatrný odpor dezorganizovaných sil věrných bývalému prezidentovi a dovedly převrat do vítězného konce. Obyvatelstvo, znechucené korupčnickým Obotovým systémem, přivítalo Amina jako svého zachránce, přičem je zajímavé, e zvlá nadení byli obyvatelé Bugandy, kteří jako by zapomněli, kdo vedl útok proti jejich zemi o pár let dříve. Vechnu vinu toti přikládali poněku krátkozrace Obotemu. Ji brzy vak mělo přijít kruté vystřízlivění. Amin se vrhl v prvé řadě na své armádní důstojnické konkurenty, přísluníky kmenů Acholi a Lango, tvořící v armádě větinu a navíc nakloněných příznivě Obotemu. Po jejich likvidaci dosadil na jejich místa přísluníky svého kmene Kakwa.Ten navíc dostal spolu s kmenem Lugbara volnou ruku k dalím vradám svých konkurentů, ovem po nějaké době se kmen Kakwa místo do Acholi a Lango pustil do Lugbary a dokonal tak kmenové zmatky. Amin pak dal v armádě raději přednost cizincům, například jihosúdánským rebelům ze separatistického hnutí Anya-Nya.

Nový vládce neustále prokazoval, jak moc se na něm podepsala armádní kariéra. Neuměl myslet jinak ne po vojensku. Zřídil armádní tribunály a nadřadil je civilním; dosadil vojáky na nejvyí vládní posty; civilní ministry nutil k vojenské disciplíně a platila pro ně pravidla jako pro vojáky. Měli vak i zcela nečekaná práva. V jednom z protokolů z roku 1972 se můeme dočíst: Pokud má některý ministr dojem, e jeho ivot ohrouje neukázněný dav nebo nespokojenci, smí tyto osoby postřílet. Ministři se vak více ne nespokojenců báli Amina a jeho armády. Stát byl řízen z řady kasáren rozmístěných po celé zemi. Vládu a zároveň trestající ruku reimu představovali velitelé jednotlivých praporů, chovající se v posádkových městech jako neomezení vládci. Čas od času vak začal být některý z těchto velitelů povaován za potencionálně nebezpečného a byl zlikvidován. Tím se otevíraly dalí ance na povýení pro ostatní důstojníky. Armáda tak zároveň představovala smrtící arénu, kde spolu soupeřily skupiny důstojníků kolených v Británii s důstojníky kolenými v Izraeli. Obě skupiny se vak dokázaly rychle spojit a spolupracovat, kdy lo o boj proti třetí skupině důstojníků, kolených pouze doma v Ugandě. Poraení nepřátelé byli větinou povraděni. Tak se mohlo stát, e se na nejvyí posty dostávali lidé, které by tam nikdo za normálních okolností ani ve snu nečekal. Smuts Guweddeko, velitel leteckých sil, byl například bývalý telefonní operátor, na nejvyích místech bylo té mono nalézt bývalé řidiče nebo osobní stráce, kteří často neabsolvovali ani základní vojenský výcvik. U v polovině sedmdesátých let nedostávala větina armády munici, protoe byla prostě nespolehlivá. Ani to vak nezabránilo vzpourám a vradám. Kdy se dva američtí novináři Stroh a Siedle vypravili zkoumat kasárna v Mbarara, prostě zmizeli a později byli odpraveni. Amin se nespolehlivost armády rozhodl řeit tím, e i za prosté vojáky do ní přijímal větinou jen mue ze severu země, kde mu byly spřátelené kmeny nejvěrnějí, a z ciziny, zvlátě ze Súdánu, Zairu (Konga) a Rwandy. Těsně před pádem jeho reimu tak armádu tvořilo téměř 75 procent cizinců, co vedlo ke komunikačním zmatkům, ztrátám disciplíny a následným vzpourám. Reim byl nakonec rád, e dokázal alespoň částečně ovládat několik málo jednotek. Činil tak předevím pomocí letecky dováeného zboí z Británie, dodávaného zcela bez okolků a do téměř úplného konce reimu. Nejdůleitějí komoditou byla whisky následovaná tranzistorovými přijímači a dalím luxusním zboím, které pak Amin rozdával svým poskokům přesně podle afrického hesla Pes s kostí v tlamě nekoue. Je vysoce pravděpodobné, e bez těchto dodávek by se reim zhroutil mnohem dříve a mnoho lidí by mohlo ít.

Kromě vlastní armády se Amin bál také bývalého presidenta Obota. Ten toti získal azyl a podporu od tanzanského prezidenta Nyerera, samozřejmě také diktátora, a nyní se snail prosadit se zpět na svou bývalou pozici. Nakonec roku 1972 opravdu zorganizoval vojenskou výpravu a vyslal své věrné vojáky na 27 nákladních autech do jiní Ugandy. Těm se skutečně podařilo dobýt vojenské postavení v Masace, zůstali vak na místě a očekávali veobecné povstání proti Aminovi. To se vak nekonalo. K dovrení smůly se nezdařil ani plánovaný přepad a obsazení letitě v Entebbe, protoe Obotův pilot ji dříve uneseného dopravního letadla, naloeného nyní vojáky, prorazil u stroje pneumatiky a letadlo tak vůbec neopustilo Tanzánii. Amin měl dostatek času nasadit proti předmostí mechanizovaný pluk a zatlačit rebely zpět. Následovaly zvýené represe proti vem podezřelým ze sympatií k Obotemu.

Začínalo být čím dál zřejmějí, e Aminův reim je silně rasistický. To nejhorí vak mělo teprve přijít. Kdo se domníval, e se likvidací kmenů Acholi a Lango jen řeí staré účty a e nyní zavládne klid, byl tvrdě zklamán. Roku 1972 vyhlásil Amin Ekonomickou válku proti Asiatům, zejména Indům a Pákistáncům, ovládajícím větinu místního obchodu a výroby. Své rozhodnutí vysvětlil tím, e mu ve nařídil ve snu Bůh, ve skutečnosti ho vak k tomuto kroku přemluvil lybijský vůdce Kadáffí. Dritelé britských pasů dostali tříměsíční lhůtu k oputění země, prázdné obchody a firmy byly pak rozdávány Aminovým stoupencům. Vechny britské firmy byly znárodněny. Přesto jetě v této době a v několika dalích měsících dodávala Británie Aminovi obrněné transportéry. Co se týče převzatých firem, ty se pod vedením neschopných patolízalů postupně hroutily a na ugandských trzích se počal projevovat nedostatek zboí veho druhu.

Amin byl poněkud paranoidní a často měnil svou zahraniční orientaci. Po prvotním těsném spojenectví s Izraelem, kde dokonce absolvoval paravýcvik, se později obrátil pro podporu k Libyi a SSSR. V tu chvíli si vzpomněl, e je vlastně muslimem a hned toho hodlal vyuít k zisku příjmů ze Saúdské Arábie. V Izraeli se prostě příli zadluil, a tak mu byly odepřeny dalí vojenské dodávky. Roku 1972 vyhostil izraelské diplomaty a jejich ambasádu věnoval Palestincům z OOP. Neopomněl dokonce poslat Goldě Maierové telegram s vyjádřením politování nad Hitlerovou nedokončenou likvidací idů. Aby toho nebylo málo, nabídl dokonce roku 1976 únoscům letadla společnosti Air France na lince z Tel Avivu k vyuití letitě v ugandském městě Entebbe jako základnu. Rukojmí byli později izraelským komandem a na jednoho osvobozeni a únosci zabiti společně s několika ugandskými vojáky, zničena byla i letka Aminových tryskových letadel. Na izraelské straně byl zabit jediný voják, paradoxně vak zároveň velitel operace, bratr bývalého premiéra Netanyahua. Jediným nezachráněným rukojmím byla postarí Dora Blocková, která byla ji dříve ze zdravotních důvodů převezena do ugandské nemocnice. Tam byla následně z pomsty zavraděna. Letitnímu personálu se vedlo obdobně.

Neuvěřitelně brutální teror proti vlastnímu obyvatelstvu je nejcharakterističtějím rysem Aminovy vlády. K tomu měly poslouit nově vytvořené bezpečnostní sloky - Veřejná bezpečnost, vojenská policie a zvlátě Státní výzkumné středisko, vedené libyjskými a palestinskými poradci, kolenými větinou v SSSR. Bylo spojeno s Aminovým palácem podzemním tunelem, take kdy měl někdo navdy zmizet, byl pozván vládcem země na koktajl a následně nepozorovaně odvlečen do mučírny. Tam vak Aminova nápaditost končila, mučení bylo stereotypní natolik, e se dokonce konalo kadého dne v přesně stanovenou dobu a ti, kdo se stali nepotřebnými, byli prostě dobíjeni eleznými palicemi. Ne vdy vak reim své zločiny takto pečlivě skrýval. Kdy předseda nejvyího soudu Kiwanuka propustil z vězení bezdůvodně zadrovaného Brita, nechal ho Amin vyvléct přímo ze soudní síně. Nařídili mu zout si boty a lehnout do kufru auta, nače ho odvezli a nikdo u ho nikdy ivého nespatřil. Jen jeho boty zůstaly stát u cesty. Podobný postup se opakoval často, a tak se symbolem vraedného reimu stal pár bot stojící u silnice. Znamenalo to, e byl právě zločinně utracen dalí ivot.

Stávalo se poměrně běně, e se Amin aktivně účastnil vrad svých oponentů. Nejznámějím případem je asi smrt anglikánského arcibiskupa Janana Luwuma. Kdy toti dolo ke spojenectví se Saúdskou Arábií a s Libyí, začal Amin stále více upřednostňovat muslimy ve vech sférách ivota, ačkoli tvořili v celé Ugandě jen něco kolem pěti procent obyvatelstva. Nedosti na tom, zahájil dokonce likvidaci nepohodlných anglikánských kněí. Zanedlouho poté, co se proti tomu arcibiskup ozval, zahynul při záhadné dopravní nehodě. Vyetřování vak ukázalo, e byl ve skutečnosti surově zbit a následně zastřelen. Zjistilo se, e vradu spáchal sám Amin. Jindy byla převezena do nemocnice Aminova ena Kay, zavraděná a rozčtvrcená přesně podle obrázků v anatomickém atlasu. Ani nyní nebylo nutné ptát se na pachatele dvakrát. Říká se, e Amin dokonce na radu kouzelníka zabil také svého syna a jeho srdce snědl. Není pochyb o tom, e byl rituálním kanibalem, ve své lednici ostatně vdy přechovával vybrané lidské orgány.

Reim dokázal spojit prvky tradiční kmenové tyranie s fasádou byrokratického státu sovětského typu. Administrativa vak v tomto případě byla jen na okrasu. Ani Amin, ani jeho nejblií spolupracovníci toti neuměli číst a psát, take se vechny příkazy vydávaly ústně, případně se vyhlaovaly rádiem. Pro přenos příkazů na nií výkonné úředníky pouíval Amin dlouhé projevy připomínající klauniády. Nelze se tedy divit, e si nikdo nebyl jistý, zda příkazy, jak je pochopil z projevů, jsou opravdu zrovna pochopeny správně, a tak ze strachu úředníci raději nedělali vůbec nic. Chod státní administrativy podle toho také vypadal.Celý stát se ocitl v postavení starých afrických monarchií, kde největí problém tvořil přenos příkazů a rozkazů na delí vzdálenosti. Obraz starých časů rovně doplňoval boj znepřátelených frakcí v čele státu a také klasické loupení majetku nepohodlných osob a jeho rozdávání oblíbencům.

Přesto byl Amin na mezinárodní scéně oblíben, nejen proto, e měl jisté charisma. Sedmdesátá léta byla toti ve znamení afrických diktátorů a ačkoli patrně ádný z nich nebyl tak brutální jako Amin, rozhodně si nepřáli postavit se proti jednomu ze svých řad. Přestoe bývalí ugandtí ministři zveřejnili dokumenty o jeho zvěrstvech, byl roku 1975 zvolen do čela Organizace africké jednoty. Vichni členové organizace a na tři se sekali tého roku v Kampale na konferenci éfů vlád. Amin jim na závěr předvedl velkolepé představení zakončené útokem letectva na cíl označený jako Kapské Město. Vechny bomby vak cíl minuly, a tak byl ihned po odjezdu delegátů velitel letců zavraděn. Přes toto závěrečné fiasko si vak delegáti Amina oblíbili a a do roku 1978 si proti němu organizace nedovolila jakkoli zasáhnout, dokonce ho ani kritizovat.

OSN, kde převládal vliv africko-asijsko-arabského a sovětského bloku, se chovalo se stejným cynismem. Kdy Amin jetě jako předseda Organizace africké jednoty roku 1975 pronesl ve Valném shromádění projev, v něm obvinil Spojené státy ze sionistického spiknutí, shromádění povstalo a odměnilo jej bouřlivým potleskem. Nezapomnělo se ani na slavnostní večeři na Aminovu počest. Afričtí delegáti v OSN mu vycházeli velijak vstříc i později. Pokusy projednávat v letech 1976 a 1977 ugandské poruování lidských práv vdy ztroskotaly na jejich vetu. To bylo ostatně přesně v linii OSN řídící se v té době morálním relativismem svého bývalého předsedy Hammeskjolda, který zastával zajímavý názor, e pokud běloi vradí černochy, jedná se o mezinárodní aféru; pokud vak černoi vradí černochy nebo asiaty nebo bělochy nebo dokonce vechny tři rasy najednou, je vechno v úplném pořádku a OSN se to nijak netýká. Cynismus to byl bezmezný a jeho následky můeme vidět na jednání OSN dodnes.

Jenome kadá legrace musí jednou skončit. Armáda i hospodářství se hroutily, Amin se stával stále nebezpečnějím svému okolí, co nakonec na vlastní kůi poznal i jeho viceprezident generál (jak jinak?) Mustafa Adrisi, kdy utrpěl zranění při poněkud podivné dopravní nehodě. Jemu oddané jednotky se následně vzbouřily a Amin proti nim poslal armádu. Části vzbouřenců se podařilo dostat přes hranice do Tanzánie, Amin následně připsal vinu za ve co Ugandu tíilo a co působilo její problémy, tanzanskému prezidentu Nyererovi. Vyzval ho na pěstní souboj, a kdy se nedočkal odpovědi, vtrhl s armádou 1. listopadu 1978 do jeho země a obsadil sporné území okolo řeky Kagera. Snad doufal, e za pomoci války uklidní vzrůstající domácí problémy. Dopadlo to vak úplně jinak. Nyerere zmobilizoval vekeré ozbrojené síly, přeel do protiútoku a za pomoci protiaminovské Ugandské národně osvobozenecké armády (UNLA) sloené z exulantů se mu podařilo postupně Aminovu armádu zatlačit zpět. Nebylo to tak těké, nepřítel se toti spíe ne bojováním zabýval loupením na dobytých územích. Kaddáfí sice svému muslimskému bratru poslal 3,000 muů na pomoc, částečně Lybijců, částečně členů OOP, jenome ti vichni brzy zjistili, e na frontové linii jsou úplně sami, protoe jejich ugandtí spolubojovníci se za frontou zabývají nakládáním lupu do nákladních vozidel a jeho odvozem domů do Ugandy. Pokus zastavit protiútok tak ztroskotal a útočníkům u pak nedělalo větí problémy proniknout a na území samotné Ugandy. Pod vlivem těchto událostí se ugandská armáda zcela zhroutila a větina vojáků dezertovala. 10. dubna padla Kampala, Amin uprchl do lybijského exilu a asi 8000 jemu věrných vojáků stačilo utéct do Súdánu a Zairu (Konga). To byl konec zločinného reimu s 300,000 500,000 oběmi na kontě, o nich Amin jen s cynickým úsměvem prohlásil: Seral jsem je dřív, ne oni stačili serat mě.

Tanzanské síly se brzy stáhly zpět a zavedení nového reimu v Ugandě nechaly na UNLA, pravda, za asistence několika svých poradců. Po krátké epizodě, kdy se funkce prezidenta ujal zcela neschopný Godfrey Binaisa, věrný sluha vech postkoloniálních reimů, se na nejvyí místo opět vyvihl Milton Obote, vítěz zmanipulovaných voleb, při nich dolo i na vrady opozičních kandidátů za Demokratickou stranu. Kdy ani to nepomohlo a vítězství Demokratické strany se ukazovalo být jistým, nechal Obote rozhlasem oznámit, e výsledky prověří armáda, nače tajemník volební komise uprchl, nebo mu lo o ivot. Důkazy o vítězství Demokratické strany byly následně zničeny a Obote se ujal konečně moci. Důsledkem byl masový teror tří soukromých armád, bojujících proti Obotemu vemi monými prostředky. UNLA odpověděla podobným způsobem, kdy zcela bezostyně na mnoha místech unáela a vradila civilisty a vrcholem veho byl útok proti Aminovým věrným, který skončil stralivým masakrem převáně civilního obyvatelstva. Zahynulo 100,000 a 200,000 lidí, přesné počty u asi nikdo nezjistí. V roce 1985 byl vak Obote vojensky poraen partyzány jedné z odbojových skupin, svren a následně vypovězen do Zambie.

Aminovi se po kvapném útěku vedlo překvapivě dobře. Pobyl chvíli v Libyi, nače se mu podařilo získat pohodlný azyl s bazénem a soukromým luxusním Chevroletem v Saúdské Arábii. Tam mu byla dokonce vyplácena renta činící v přepočtu asi 1,400 dolarů měsíčně. O jeho tajných fondech vak svědčí nejlépe ta skutečnost, e se v druhé polovině 90. let provalily jeho pokusy o nákupy a paování zbraní pro vlastní stoupence do severní Ugandy. Po tomto skandálu byl pro jistotu uklizen do Mekky, kde mu byly poskytnuty mnohem spartántějí podmínky. ije tam dodnes. Je pozoruhodnou skutečností, e v době, kdy se pořádají po celém světě hony na předem vytipované bývalé státníky, podezřelé z mnohem meních provinění, sedí ultramasový vrah na území významného spojence Spojených států a Velké Británie a nejen to, dokonce je mu tímto státem vyplácena penze za odpracované roky. Není se co divit, zvlátě Velká Británie se má co ohánět, aby se na její ostudnou úlohu v Aminově případě zapomnělo. A zas jednou bude Tony Blair vykřikovat něco o lidských právech, snad se najde někdo, kdo mu obrazně řečeno namočí čumák do moře krve povraděných obyvatel Ugandy. Nebo právě Británie a její vládci konzervativci i liberálové - má vedle komunistů celého světa obrovský a nezpochybnitelný podíl na genocidě prostých Uganďanů. A nezdá se, e by snad pro odčinění své viny hodlala cokoli činit. Stejně tak mlčí i vichni levicoví intelektuálové, volající jindy po dodrování lidských práv přímo fanaticky. e

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Milan Špinka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.