Dnešní datum: 24. 09. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:
Cestování >> Rusko

Cestování

* Rusko

Vydáno dne 29. 01. 2001

Ačkoliv jsem jako syn šífáka často pobývající na "Západě" již od nejútlejšího dětství nevěřil téměř ničemu, co mi bylo ve škole a v médiích tvrzeno o velké zemi na východě a po okupaci v roce 1968 k ní pociťoval i zášť, přesto jsem neodolal možnosti zúčastnit se jako čerstvý vysokoškolák tzv. "budovatelského tábora" v tehdejším (1976) SSSR. Měl jsem sice jisté obavy, již samy pojmy "budování" a "tábor" ve mně nevyvolávaly zvlášť optimistické výhledy, avšak zvědavost a fakt, že se na tuto akci přihlásili i další přední "máničky" (nevím, na kolik si onu dobu pamatujete, ale vztah komunistických orgánů k vlasatcům byl asi stejně "vstřícný" a "plný pochopení k mladé generaci" jako dnes ke skinheadům - v tv. dokonce běžely šoty na téma "máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás") z fakulty, mně pomohly překonat obavy a nedůvěryhodného zájezdu jsem se zúčastnil.

Již sama cesta do země "kde zítra již znamenalo včera" však ve mně posilovala dojem, že mé rozhodnutí jet, nebylo z nejšťastnějších. Byl jsem zaskočen například již tím, že v "pójezdu meždunarodnogo klasa" nejdou otevírat okna(po určitém čase se stal pobyt v nevětratelném kupé obývaném třemi pivu oddanými, chrápajícími a prdícími "chuligány" nesnesitelný) a po celou dobu cesty na sovětském území není kvůli hustě nasázeným stromkům či dřevěným zástěnám (později nám bylo vysvětleno, že je to prý kvůli tomu, aby sníh nezavál koleje) z vlaku vůbec nic vidět.Rovněž ruská představa o praxi v jídelním voze, který se stal z výše popsaných důvodů naším logickým azylem, byla velice svérázná, a to nejen co se kvality stravy a pití týká.Pro příklad uvedu situaci, kdy jsme čtyři "chlastametři" seděli u stolu a konzumovali "žigulovské" ( ruské pivo nebylo zas o tolik horší než např. patoky, na které jsme byli zvyklí z cest do NDR ), neuvěřitelně navoněná a pomalovaná servírka totiž vůbec neodnášela prázdné lahve, načež po zhruba dvou až třech hodinách prohlásila, že nám již pivo nedá. Jaký byl však náš údiv, když na dotaz :"Proč?", odvětila, že nemá, kam lahve postavit.V tu chvíli se ale uvolnil vedlejší stůl a my jsme se se slovy, že je u něj dostatek místa na lahve, k němu přemístili. A servírka začala opět nosit skleněné rohlíky a uklízet i náš bývalý stůl.Kdybych však měl popisovat všechny podobné případy kuriozních praktik v systému sovětského hospodářství a kultury(pouze telegraficky : v obchodě nejprve musel člověk zboží (bylo-li vůbec nějaké)objednat,poté jít s ústřižkem vystát druhou frontu ke kase a pak opět s ústřižkem do již menší fronty zboží vyzvednout, vůbec tam ale neznali pojem "zubní kartáček,ač byl ve slovníku uveden, o ruských toaletách bych mohl napsat extra článek) , nezbyl by čas na nic jiného.

To co nás však čekalo na místě, předčilo i mé nejčernější očekávání.Jednak nám bylo sděleno, že po ranní rozcvičce následuje nepřetržitá dvanáctihodinová pracovní doba (s přestávkou na oběd a agitaci) v trvání čtyř týdnů (po ní následoval za odměnu týdenní výlet do Moskvy a Leningradu), jednak jsme byli ubytováni v místnosti, kde celá jedna stěna (východní) byla prosklená (okna samozřejmě otevírat nešla). Umíte si zajisté představit, jak asi vypadalo naše spaní a náš život v kolchozu "Proletarij" nedaleko Vjaznik ve Vladimirské oblasti - 8 lidí v nevětratelné místnosti plné much z nedalekého záchoda (ten kupodivu nebyl turecký jako téměř všude jinde, ale Rusové u kontinentálního záchodu použitý papír nesplachují, nýbrž házejí do vedle připraveného kýblu), které časně ráno budí vycházející slunce.Pak jsou vyhnáni na rozcvičku, po níž následují 3x denně kolínka s karbanátkem, těžká práce a agitace, přičemž se není kde umýt - jednou týdně se společně chodilo do "bánje", obdoby to finké sauny. To však zdaleka nebylo vše ! Při uvítání jsme obdrželi (dle našeho mínění) pracovní oděv. Jaké však bylo naše překvapení, když nám bylo sděleno, že ony zelené montérky nejsou nejen pracovní oděv, ale slavnostní, až pojedeme na výlet, ale že nejsou ani dárkem - mají prý cenu 70 rublů a musíme si na ně vydělat. A ta práce, naším úkolem bylo za čtaři týdny postavit teletník, přitom našimi jedinými pracovními nástroji byly rýče (naši předchůdci prý ještě neměli ani je, výkopy hloubili pomocí podivných dřevěných sochorů) a nosilki - dvě dřevěná prkna, na nich dřevěná deska s rantlem, lopata, krumpáč či kolečko byly pro tamní stavebnictví oné doby neznámým pojmem.

Jediným možným večerním rozptýlením (restaurace v obci samozřejmě nebyla a alkohol jsme měli přísně zakázaný) pak byla televize a v ní díky právě probíhající olympiádě v Montrealu i solidní sport. Překvapivá pro nás byla tehdejší skrývaná ideová nejednota našich sovětských kolegů.Na jednoho velice silně vyjeli uvědomělejší komsomolci, když si začal prozpěvovat posměšnou píseň na chilské komunisty, pamatuji si však pouze "čili,čili,aliende rastreljali". Další (s vytetovaným Leninem přes celou hruď) sabotoval dekorování všech sovětských vítězů olympiády tím, že se holil neodrušeným strojkem a na nadávky reagoval, že ho úspěchy sovětských sportovců nezajímají, neboť on je Ukrajinec.Třetí pak byl v roce 1968 u nás jako voják a neustále cítil potřebu se nám za to omlouvat, pročež jsme se i my začali obávat o jeho bezpečnost, neboť i mezi námi byl jeden "kovaný" všehoschopný svazák.

Všechny útrapy pobytu jsme však až na jednoho kolegu (šlápl na hřebík a třídenní pobyt v sovětském zdravotnickém zařízení byl prý ještě mnohem hroznější než "budovatelský tábor") ve zdraví přežili a vyrazili na výlet. Moskva nás však zklamala, kromě několika starých budov (typické pro Rusko je, že téměř hlavními atrakcemi kromě chcíplotiny na náměstí je dělo, co nikdy nevystřelilo a zvon, který nikdy nezvonil) a pěkného metra je celá šeredňáková.Jediným plusem snad byl fakt, že jsme se mohli po protrpených 28 dnech opět napít piva a dva kamarádi dokonce v jakémsi obchůdku objevili "Plzeň" - to bylo radosti. Daleko hezčí byl historický Suzdal, ale největší dojem na nás udělal Leningrad, pouze škoda, že fronta do Ermitáže byla tak dlouhá, že jsme neměli z časových důvodů šanci se tam podívat. Viděli jsme však Zimní a další překrásné paláce, nádherné parky, zvedací mosty a i Piskarevský hřbitov, kde jsou pohřbeny oběti blokády.Velmi mne po dosavadních zkušenostech překvapil až neuvěřitelný pořádek ve městě a pobavila dopravní kampaň, kdy všude na křižovatkách stáli "milicioněri" s tlampači a učili obyvatele řídit se světly na přechodech, volali:"Krasnaja, stoj,zeljonaja,idi".

O tom, že jsme se obrovsky těšili domů, netřeba hovořit. Při cestě domů jsme se pak navzájem ujišťovali, že to byl jistojistě náš poslední výlet tímto směrem, avšak znáte to, člověk míní a Bůh mění (o tom však možná až někdy příště).


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Miroslav Červenka | Infomail | Tiskni

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.