Více než 300 občanů protestovalo 1. září na Malé Straně na demonstraci svolané Akcí D.O.S.T. proti výuce sexuální výchovy na základních školách.

Na Malostranském náměstí se sešlo po páté hodině více než 300 lidí. Demonstranté měli transparenty s nápisy jako „Hry dětem, sex dospělým", „Chráníme naše děti" a „Žádné SEXperimenty s našimi dětmi". Lidé také nesli prapory Akce D.O.S.T. a české vlajky.

Při úvodním projevu předseda Akce D.O.S.T. Ladislav Bátora označil sexuální výchovu za útok na rodinu. Kandidát Suverenity Jany Bobošíkové do Senátu za Prahu 11 rovněž poděkoval ministru školství Josefu Dobešovi za to, že stáhnul příručku z webu ministerstva.

Odpovídá vůdce španělských Bojovníků Krista krále…

SPIEGEL: Pane Sánchez-Coviso, co cítí militantní španělský falangista, když vidí, že Frankův režim má být nahrazen parlamentní liberální demokracií?

SÁNCHEZ-COVISA: Logicky musí cítit velký stud, musí se stydět za politiky, které máme. Španělský národ je skvělý, ale politická třída je opovrženíhodná.

SPIEGEL: Odpovědnost za plánovanou změnu směrem k demokracii nese král, kterého svým nástupcem jmenoval sám generalissimus Franco. Pociťujete vůči tomuto králi loajalitu?

SÁNCHEZ-COVISA: Mohu zde hovořit jen za sebe. A u mě je to tak: nemohu být loajální vůči někomu, kdo umožňuje, že se Španělsko mění v demokracii evropského stylu.

SPIEGEL: Franco se tedy dopustil omylu, když Juana Carlose udělal svým nástupcem?

SÁNCHEZ-COVISA: Bezpochyby. Věřím, že se opravdu zmýlil. Franco musel věřit, že všichni Španělé jsou takoví, jak si to žádá představa o klasickém Španělovi, to znamená o Španělovi se smyslem pro čest. Nu a teď je mnoho Španělů, kteří už žádný smysl pro čest nemají.

Oslovil jsem místopředsedu TOP 09 Miroslava Kalouska s prosbou o písemný rozhovor. Souhlasil. Odpoví mi prý na všechny otázky, ale pod jednou podmínkou. Když se místo zkratky -abb- podepíšu celým jménem pod článek, ve kterém jsem citoval výroky o tom, že po shlédnutí Kalouskovy složenky jedna stařenka dostala infarkt a zemřela. Kalousek mne prý chce za to žalovat.

Uzavřeli jsme proto deal: ano, podepíšu se pod článek, to mi nedělá problém. Vy mi ale zase odpovíte na otázky, které Vám pošlu. Kalousek se do telefonu potutelně směje. Milerád Vám odpovím na všechno, říká svým barytonem.

Poslal jsem otázky a dopředu se omluvil za to, že budou drsné. Miroslav Kalousek je totiž drsný politik. Na drsného politika platí drsné otázky. Nemá smysl mu pokládat takové otázky, na které akorát navlékne své stokrát opakované fráze. Nemá smysl se ho ptát na věci, které už tisíckrát řekl jinde. Má smysl se ho ptát na věci, které naopak dosud uspokojivě nevysvětlil. Kalousek si zaslouží ostré otázky. Poslal jsem mu je a dal mu termín, kdy potřebuji odpovědi zpět.

Pro tuto sobotu navštívil Brno opět po roce a opět na naše pozvání vlastenecký písničkář Tomáš Pavel Patrik Hamet. A troufám si říci, že všichni přítomní byli s jeho vystoupením spokojeni.

Do Rock Sport Clubu jsem v sobotu dorazil chvíli po šesté. V šest měl koncert začínat, ale, jak to tak bývá, start nabral zpoždění. Zaplatil jsem tedy 77 korun za vlez, pozdravil se s přáteli a zasedl k pivu.

Klub se pomalu plnil a tak o hodinu později, když Tomáš začal hrát, v něm byla dobrá dvacítka lidí. A nutno říci, že jen samá vybraná společnost přátelsky naladěných lidí.

Vedle duchovně naladěných písní zařadil na svůj playlist též ty více konkrétní a více politické, což samozřejmě potěšilo většinu přítomných. Dostalo se na protievropskou Hannibal ante Portas, Špatný ráno, Chtěl bych jenom říct.. i agitku Komunisti (či jak se ten veleúspěšný antibolševický na závěr koncertu opakovaný song jmenuje). Z té veselejší roviny mne pak nadchla také alkoholická Vodka a především raknról Pekelná.

Vystoupení rozdělily tuším dvě přestávky, z nichž ta poslední byla spíše vynucená. Praskla struna, punkáč Hamet neměl náhradní a ani nikdo jiný zrovna žádnou u sebe neměl. Přesto však poslední část statečně odehrál bez struny e a dostalo se i na zlatý hřeb večera. Slovenskou takřkalidovku zpíval celý klub s Tomášem. No, ještě že už civilové, kteří omylem do RSC zabloudili, už dávno zmizeli.

Kromě kulturního vystoupení musím ještě jednou ocenit už zmíněnou přátelskou atmosféru v klubu, kecalo se fakt dobře. A to i přesto, že část loňských návštěvníků (že, Štěpáne) nám letos dala košem.

Když jsem se před půlnocí loučil, byl jsem fakt spokojený.

Převzato z webu Zapadlý vlastenec

Alexandr Bělov (1976) je předákem ruských nacionalistů, byl dlouholetým předsedou Hnutí proti nelegální migraci (DPNI).

První otázka směřuje celkem logicky k původu organizace. Jak hnutí proti nelegání migraci vzniklo? Máte nějaké politické kořeny?

Kořeny máme v organizaci Pamjať, která vznikla ještě v 80. letech. Jinak se samotným DPNI se to má tak. Před 6 lety (2003) jsme se shodli, že není potřeba odvrhávat národní tradice, abychom se mohli cítit členy západní křesťanské civilizace. Bylo vytvořeno Hnutí proti nelegální migraci. Migranty totiž vidíme jako největší hrozbu naší civilizace. Při tvorbě hnutí jsme hodně přihlíželi ke zkušenosti západních zemí . Hnutí bylo vždy poměrně decentralizované, neměli jsme nikdy jednoho šéfa. Nemáme za sebou silné finanční skupiny a taky odmítám tvrzení, která se na západě šíří, že nacionalisté jsou v Rusku řízeni FSB.

Naopak už od počátků byly naopak proti DPNI represivní akce. V Rusku jsme nechtěli vstoupit do opozičních kruhů, nevidíme v tom totiž moc smysl. Jde nám prostě a jednoduše o větší věci. Rusko je podle nás nyní periferií evropské civilizace, máme velmi neefektivní ekonomiku a systém státní administrativy. A mně je z toho smutno jako člověku, který má rád svoji zemi. A já utíkat nechci, chci aby moje děti vyrůstaly tady. A jsem připraven bít se se státní mocí o to, aby politika byla efektivní pro rozvoj ruského národa. A k tomu určitě nepatří nové železné opony, které se nyní, zdá se, opět chystají. Vytváří se obraz Západu jako nepřítele. My nejsme protizápadní hnutí, opravdu ne.

Přátelé, kamarádi!

Sešli jsme se dnes, u příležitosti výročí obnovy naší národní a státní samostatnosti, protože právě o tuto samostatnost dnes znovu bojujeme. Někteří říkají – Evropská unie ano, ale Lisabonská smlouva...? Já říkám zásadně ne! EU nutně směřuje k LS, neboť jde o socialistický neomarxistický projekt v podání Francie a Německa, který nemůže skončit jinak, než sociálním inženýrstvím, pokusem o vybudování veleříše a porobením středoevropských národů.

Máme však velikou výhodu. Není to v našich dějinách poprvé, kdy se máme stát obětí centralisačních snah nějaké veleříše. Naši vládci bojovali o svéprávné a samostatné postavení české Koruny ve Svaté říši. Přes centralisaci habsburského soustátí formálně náš stát přetrval až do ústavních změn v r. 1915, kdy jeho prapor převzal národní odboj. Když v létech 1938-9 došlo k postupné okupaci našichzemí Německem, kromě několika kollaborantů národ věřil a věděl, že jde o dočasný stav, který žádný roduvěrný Čech nemohl vnitřně uznat. Po válce si bolševický Sovětský svaz nedovolil spolknout náš stát a spokojil se se zprostředkovanou vládou.

Ve čtvrtek 24. září proběhlo, stejně jako minulý čtvrtek, před velvyslanectví Irské republiky veřejné shromáždění na podporu irského národa proti diktátu Lisabonské smlouvy.

Na veřejném shromáždění promluvili: europoslanci za ODS Ivo Strejček a Hynek Fajmon, exposlankyně Evropského parlamentu Jana Bobošíková, za pořádající organizaci D.O.S.T. přečetl projev Martin Čejka, ředitel Divadla Ta Fantastika Petr Kratochvíl, za Hnutí Pro život David Prentis, za Mladé křesťanské demokraty vystoupila jejich místopředsedkyně Mária Pešeková, Kryštof Kindler promluvil za Právo a Spravedlnost, předseda Strany svobodných občanů Petr Mach přečetl zdravici šéfa europoslanců britské euroskeptické strany UKIP Nigela Farage a na závěr si vzal slovo pořadatel shromáždění Michal Semín.

Veřejné shromáždění, kterého se účastnilo bezmála 300 odpůrců Lisabonské smlouvy, doprovázela opět irská lidová hudba a bylo zakončeno za tónů irské a české státní hymny.

Shromáždění bylo druhé ze tří plánovaných, které mají podpořit Iry před jejich opravným referendem. Poslední shromáždění proběhne den po irském referendu v sobotu 3. října, kdy shromáždění občané půjdou průvodem od velvyslanectví Irské republiky na Hradčanské náměstí. Tento „POCHOD NA HRAD“ má připomenout slavný pochod studentů na Hrad v únoru 1948, kdy žádali prezidenta Beneše, aby neustupoval komunistům. 3. října budou odpůrci Lisabonské smlouvy žádat prezidenta republiky, aby nepodepisoval Lisabonskou smlouvu.

GO MBEANNAÍ DIA ÉIRE!

Bol som tam ako fotograf, takze asi objektivny pohlad.

Stretnutie sa konalo na stadione. Od 13,00 do 15,00 tam bola uplna pohoda, ucastnici aj obyvatelia obce sa schadzali, popijali kofolu a pivo, debatovali s mnozstvom zastupcov medii (vsetky TV, slov. a madarske agentury, Zivot, denna tlac a tak). Syn dobyteho dochodcu rozpraval o zraneni otca, ktory takmer prisiel nielen o oko, ale o zivot. Prisli ludia z DS v ČR.

Potom zaznel povel Vsetci nastupit a demonstranti sa zoradili pri brane stadiona a vysli k ceste. Tam bol prejav a zrazu sa kuklaci rozhodli natlacit ludi naspat na stadion, co sa ukazalo dost nebezpecne, lebo za ludmi bola polovica mrezovej brany zatvorena.

Demonstracia sa kludne presunula naspat do arealu ihriska, nasledovalo par prejavov a vypiskanie starostu obce, ktory za riesenie oznamil nejake socialne opatrenia...

Policajne pasmo bolo vyznacene tak, ze ludia sa nemohli dostat na WC.

Potom Kotleba vyhlasil, ze starosta zakazal podavat vodu a obcerstvenie. Na stadione a prilahlej ceste uz bola polovica dediny. Potom sme sa dozvedeli, ze policia poslala prec vycapnika a ze o 10 minut nas vytlacia zo stadiona.

Ludia dopijali pohare a chystali sa na odchod.

Uvedu pět asi nejrozšířenějších mýtů a důvody, proč jsou mylné.

1. mýtus: Křížové výpravy byly nevyprovokované agresivní války proti islámskému světu.

To je tak nesprávné, jak jen to může být. Od Mohamedových dob se muslimové snažili dobýt křesťanský svět. A také v tom směru dokázali pěkný kus práce.

Po několika staletích výbojů dobyly muslimské armády celou severní Afriku, Střední Východ i Malou Asii a ještě převážnou část Španělska. Jinými slovy: do konce 11. století se muslimské síly zmocnily dvou třetin křesťanského světa. Palestiny, vlasti Ježíše Krista; Egypta, kolébky křesťanského mnišství; Malé Asie, kde svatý Pavel zakládal první křesťanské obce — to nebyla periferie křesťanského světa, to bylo jeho jádro. A růst muslimského impéria tím ještě nebyl u konce. Rozšiřovalo se ve směru na západ od Cařihradu, jejž nakonec minulo a proniklo do Evropy.

Pokud jde o nevyprovokovanou agresi, byla celá na muslimské straně. V jistém okamžiku měl už křesťanský svět na vybranou pouze bránit se nebo prostě podlehnout islámským výbojům.

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro[3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdili nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Existuje mnoho studií, napsaných levicovými odborníky, včetně komunistů a brigadistů (Fasanella, Pellegrino, Tassinari, Franceschini), které mají osvětlit cizí manipulace, v podstatě hlavně izraelské, ve strategii napětí.

Dne 27. 5. 2009 začal na minutu přesně ve stejný čas, kdy před šedesáti sedmi lety Jozef Gabčík s Janem Kubišem provedli atentát na zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, tedy v 10:35 ceremoniál k odhalení památníku operaci Anthropoid. Po úvodních proslovech, kdy byly připomenuty okamžiky, které vedly k uskutečnění operace a její následný ohlas ve světě a následky byl v 10:50 slavnostně památník odhalen za potlesku zhruba 400 lidí.

Památník stojí zhruba na místě, kde k atentátu došlo, v takzvané Heydrichově zatáčce v pražských Kobylisích. Samotný pomník je dílem výtvarníků Davida Moješčíka, Michala Šmerala, Miroslavy Tůmové a Jiřího Gulbise, kteří vyhráli soutěž o nejvhodnější návrh pomníku Operaci Anthropoid, jež vyhlásila Městská část Prahy 8. Podstavec památníku má trojúhelníkový tvar klínu české resp. československé vlajky a je deset metrů vysoký. Tři postavy, které stojí na jeho hraně v téměř sebevražedném postoji, což odpovídá vykonanému činu, představují dva československé vojáky a jednoho civilistu, člena domácího odboje, neboť úspěch operace záležel i na domácím odboji. Postavy stojí na zrezivělém podstavci - státním symbolu, který se snaží bránit. Jejich tváře nemají detaily, aby se poukázalo na tendenci zapomínat na hrdiny. Samotnou operaci Anthropoid pak připomíná pozice postav, který vychází ze známé kresby člověka Leonarda di Vinciho.

Němci v den 1. výročí smrti R. Heydricha odhalili u místa atentátu pomník. Nám trvalo plných 67 let, než jsme odhalili památník lidem, kteří se podíleli na nejdůležitějším odbojovém činu české historie. I to o čemsi vypovídá. Na druhou stranu se říká lépe pozdě, než nikdy. Tímto bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří se podíleli na tom, že dnes došlo ke slavnostnímu odhalení památníku.

Radostná nálada se mne zmocnila hned, jak jsem se dozvěděl, že mí oblíbení umělci a význační lidé kulturního a společenského života chystají další veřejný protest proti chování prezidenta Klause. Myslím, že názory, postoje a chování osobností, které byly pod oznámením o akci na pražských Hradčanech ve čtvrtek 21. května 2009 uvedeny, by měly být politickou i ekonomickou reprezentací naší země mnohem více brány v potaz a nejlépe bychom se jimi měli rovnou řídit. U umělců jako paní Holubová, pan Kocáb, pan Neff, pan David Černý a další máme totiž na rozdíl od politiků jasnou záruku jejich nezkorumpovanosti a čestnosti. Navíc jsou tito umělci zárukou vysoké kulturní úrovně svých vystoupení a estetické duševní obohacení nabízejí zdarma nejen účastníkům takových vystoupení, ale právě i politikům, ke kterým jsou nezištně směrovány. Škoda, že již není naším prezidentem Václav Havel, který si své poradce volil právě z těchto kruhů a rád jim naslouchal! Když se ozval kamarád s nápadem jít toto vystoupení umělců osobně a aktivně podpořit, nadšeně jsem souhlasil s možností veřejně se ztotožnit s jejich názory. Jen pomyslete, kdy jindy se Vám podaří stát v jednom šiku s tak moudrými a slavnými lidmi a bojovat za dobrou věc.

V sobotu 9. května 2009 se u Slivice odehrála rekonstrukce bitvy, která tu proběhla 11. a 12. května roku 1945. Samotná akce začala již v dopoledních hodinách, kdy si návštěvníci mohli zblízka prohlédnout výzbroj a výstroj jednotlivých armád, které se tehdy u Slivice střetly. Kromě techniky z období 2. světové války zde byla i výstava techniky soudobé, výzbroje a výstroje AČR - 13. dělostřelecké brigády Jince, Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje a dalších.

V dopoledních hodinách došlo ke zranění jednoho z účastníků rekonstrukce. Muž chtěl na volném prostranství odpálit nálož určenou do tanku. Trhavina ale explodovala dříve, než muž předpokládal, a výbuch mu amputoval jednu ruku v zápěstí, u druhé ho připravil o prsty a způsobil mu i otevřená poranění břicha. Před příjezdem rychlé záchranné služby z Příbrami byla muži poskytnuta první pomoc. Na místo později přiletěl vrtulník, který zraněného přepravil do motolské nemocnice v Praze.

V sobotu 2. května 2009 se u příležitosti osvobození jihozápadních Čech americkou armádou a oslav konce Druhé světové války v Evropě odehrála historická bojová ukázka v jedné z ulic města Volyně. Samotná bitva trvala přibližně čtvrthodinu a poté se vojáci a i někteří diváci přesunuly na nedaleké koupaliště, kde byl postaven dobový americký vojenský tábor a bylo si zde možné prohlédnout vojenskou techniku z období Druhé světové války jak německé, tak především americké armády.

Historickou bojovou ukázku připravili členové klubu 26. pěší divize (klub sdružuje zájemce o podíl americké armády při osvobozování jihozápadních Čech v roce 1945), jehož náplní je připomínat období konce Druhé světové války a osvobození jihozápadních Čech v roce 1945 jako období radosti z nově získané svobody, ale i období, kterému předcházely krvavé boje a po kterém následovala neméně tragická léta. Klub se snaží připomínat historii takovou, jaká opravdu byla. A to ať již propracovanými scénáři bojových ukázek, prezentováním originální techniky, plně funkčním vojenským táborem, dobovými uniformami, výstrojí, výzbrojí a dalšími drobnostmi.

Níže publikovaný rozhovor vznikl 20. dubna 2009. O den později byl publikován na mém blogu, na kterém vydržel zhruba den a půl a pak bylo administrátory (čti cenzory) blogu rozhodnuto o jeho smazání. Komu vadil rozhovor s Erikem Sedláčkem natolik, že dal příkaz k jeho odstranění, se asi nikdy nedozvím. Oficiální záminka cenzorů ke smazání rozhovoru byla, že rozhovor je v rozporu s kodexem blogera iDNES.cz a to konkrétně s bodem, kde je uvedeno: „Bloger nesmí propagovat ani vyjadřovat rasovou, národnostní, náboženskou ani jinou nesnášenlivost vůči jednotlivcům či skupinám osob, obzvlášť pak vůči menšinám…“ Tento kodex byl údajně porušen odpovědí na 7. otázku, kde Erik Sedláček v jedné větě shrnuje knihu od D. Duke Moje probuzení. Konkrétně se jedná o větu: „Duke v této knize boří všechny mýty o tzv. „rovnosti ras“ a mistrně odhaluje židovskou nadvládu nad západními národy.“ Zde stojí jistě za upozornění, že vydání této knihy podle Policie ČR není trestným činem.

Když jsem si četl mail, ve kterém mi je sděleno, že rozhovor byl smazán, vybavila se mi skladba od Karla Kryla Veličenstvo kat. V této skladbě Karel Kryl zpívá: „Byl hrozný tento stát / když musel si se dívat / jak zakázali psát / a zakázali zpívat.“ Je tragédií této země, že i dnes jsou písně Karla Kryla stále aktuální a nešvary minulého režimu, na které ve svých písní upozorňoval, jsou tu stále.

Na závěr bych chtěl poděkovat webům, které jsou svobodnější než blog.iDNES, netrpí přespřílišnou politickou korektností, nevidí rasovou ani jinou nesnášenlivost tam, kde není, a tento rozhovor publikovaly.