Za co by se Češi měli sebemrskačsky omlouvat? Kolonie jsme nikdy neměli, původní obyvatelstvo nevyvraždili, nadvládu českého bílého muže nikde po světě nepraktikovali. Aspoň že máme ty sudetské Němce.

Je to těžké. Jako příslušníci západní civilizace infikované virem politické korektnosti, mezi jehož příznaky patří ustavičného hledání chyb ve vlastní minulosti, bychom se tak rádi rituálně sebetrýznili, veřejně se omlouvali a prosili za odpuštění. Ale nemáme před kým se trýznit, komu se omlouvat, koho žádat o odpuštění. To je značně prekérní situace.

Nemáme nacistickou či fašistickou minulost, abychom se za ni museli stydět jako Němci a pokaždé se červenali, když nám někdo připomene hříchy našich dědů.

Máme sice komunistickou minulost, ale ta je příliš tabu. Ani politická korektnost ho ještě neprolomila. Ti, co za minulého režimu druhým šlapali po hřbetech, potrestáni nebyli a daří se jim i v novém režimu lépe, než těm pošlapávaným. Za nic se nestydí. Národ jako celek svou komunistickou minulost spíše omlouvá, než že by se za ni chtěl omlouvat.

Přední osobnosti volbami rozkolísané KDU-ČSL, jmenovitě Michaela Šojdrová a Marián Hošek, vyzývají Cyrila Svobodu k vystoupení ze strany. Důvodem je Svobodovo podání stížnosti k Ústavnímu soudu ve věci sporu o závěť Marie Kaprálkové. Neutuchající úsilí C. Svobody o získání činžovního domu v Praze 6, který v případě jeho neúspěchu připadne Domovu svaté rodiny, prý značnou měrou přispělo k volebnímu debaklu strany a nyní zpochybňuje její věrohodnost před dalším volebním kláním.

Z veřejně dostupných informací se mi Svobodovo počínání také jeví jako nemravné. Ale rovněž chovám pochybnost, že je v tomto majetkovém sporu padouchem jen bývalý lidovecký předák. Dům, o který C. Svoboda původně usiloval (vila ve Fetrovské ulici) nakonec díky pozměněné závěti připadl rodině, se kterou zesnulá M. Kaprálková svá jednání s advokátem Svobodou konzultovala.

Lidovecký tribunál nad Cyrilem Svobodou však vyznívá ještě trapněji než Svobodova soudní pře samotná. Měl bych pro Hoškovo a Šojdrové stanovisko více pochopení v případě, kdyby se stejnou vehemencí kritizovali svého ještě donedávna předsedu ve věcech, v nichž pověsti i politické budoucnosti KDU-ČSL uškodil ještě více, než jak to svým jednáním činí dnes.

Jozef Gabčík a Jan Kubiš jsou vrazi. Zákeřně přepadli nic netušícího říšského protektora, který ani neměl v ruce zbraň. Kvůli jejich klukovskému kousku zahynuly tisíce Čechů.

Samozřejmě, že s touto větou nesouhlasím a nesouhlasil by s ní asi nikdo. Pokusil jsem se jen na hrdinský čin českých výsadkářů z druhé světové války důsledně aplikovat myšlenkové postupy nové generace historiků, Tomáše Zahradníčka, Petra Zídka a dalších.

Zmínění pánové zveřejnili nedávno texty, které kritizují čin Milana Paumera a bratří Mašínů. Zahradníčkův "Tragický omyl třetího odboje" (MF DNES 28. července 2010) a Zídkův "Životní omyl jedněch odbojářů" (LN, 4. srpna 2010) mají kromě téměř identického názvu společnou i míru pohrdání činem odbojové skupiny bratří Mašínů.

Antifašist –é, –ky a –čata se rozhodl -i, -y, že nás místo unavujících keců, co jsou ale víc než slova, začnou bavit. Kdo by čekal, že si revoluční mládež začne dělat jemnou intelektuální srandu z ideových argumentů svých odpůrců, zklamal by se. Legrace se zpravidla odehrává na mnohem nižších patrech lidského rozumu, takže si znepřátelené partičky navzájem posílají v první řadě videa z hospodských radovánek, kde se ožralí náckové povalují po podlaze a kde na sebe antifašisté navzájem močí. Na druhou stranu, nelze to samozřejmě šmahem odmítat, protože takové chování má i pozitivní stránky. Přibližuje velkoměsto venkovu a boří třídní rozdíly. Věřím, že si od pražské revoluční mládeže jistě nějaké pěkné myšlenky převezmou třeba venkovští pasáci prasat.

Českou veřejnost rozdělil spor o příručku sexuální výchovy, kterou se ministerstvo školství pokouší do hlav dětí vtlouci zase o trošku více levicově liberální prostopášnosti.

Ozvali se rodiče, kterým zmíněná aktivita vadí, ozvali se ti, kterým vadí, že příručka někomu vadí. Jeden z nich, sexuolog Radim Uzel, opět vystřelil stokrát omšelý jedovatý šíp, který pokrokáři vrhají na všechny své kritiky, kdykoli nemají adekvátní protiargumenty na jejich připomínky.

Ten, kdo příručku odmítá, je podle Uzla "tmář", "fanatik" a "zabedněnec". Cituji doslova.

Nepíšu příspěvek kvůli panu Uzlovi, který mne nezajímá a kterého ani nepovažuji za autoritu či osobnost, jako spíše za postmoderními sdělovacími prostředky uměle vyrobeného "experta". Jeho rady se podle mne hodí do nějakého krampolovsko-paroubkovského varieté, než aby se jimi člověk skutečně řídil.

Ne, nemám tím na mysli jejich ozbrojený odpor proti komunistickému režimu. Ten byl v principu oprávněný, jakkoli mám jednotlivé činy bratří Mašínů za mravně sporné. Tato krátká úvaha míří jinam, do současnosti. Josef i Ctirad Mašínové se rozhodli nezúčastnit se pohřbu svého parťáka z třetího odboje Milana Paumera. Důvodem jejich absence není nemoc či nedostatek finančních prostředků na zpáteční let přes Atlantik. Rozloučení se s Milanem Paumerem proběhne bez jejich přítomnosti proto, že „právní situace v zemi se dosud nezměnila“. Prý bratři nepotřebují, aby tu někdo po nich plival. A protože jde o tak vážné věci, jako je právní kontinuita s komunistickým režimem, musí jít jakákoli „sentimentalita“ stranou.

Bývalý poslanec, kněz, senátor a hlavně velmi koloristní figurka podpalubí české společenské a politické scény Zdeněk Bárta se konečně našel. Bude fungovat jako orgán módní policie veřejného života. Už jsme o nich slyšeli. Píšou v různých bulvárech o prohřešcích celebrit v oblékání. Bárta si pro začátek našel snadný terč a to sice mne. Já se nejlépe cítím oblečený jako bezdomovec, na mně si smlsne každý módní policajt. Za komunistů mě policajti opravdoví honili s nůžkami a zakazovali mi oblíbená trika, pan Bárta v této čestné tradici bolševické buzerace hrdě pokračuje.

Postavil svůj článek kolující po internetu (Zvykáme si opět postupně na hnědou) na tom, že jsem promluvil na demonstraci hnutí D.O.S.T. oblečený v hnědém. A pokračuje, že jsem tak byl oblečen v tradičné barvě myšlenkového směru, který jsem přišel podpořit.

Bárta pak kupí hromadu dalších sprostých urážek a pomluv, když mne a iniciativu D.O.S.T. dává do souvislosti s nacisty, rasisty, xenofoby, antisemity, fašisty, neofašisty, zjevnými neonacisty, holohlavci a tak dál. Nemá jediný argument, své sprostoty neopírá o jediný doklad podobných tendencí. Stačí mu barva oblečení. Bárta nás vítá v nových omyvatelných časech, kdy nás bojůvky podobných fanatiků budou odchytávat na ulici, strhávat nám šaty a navlékat nás do schválených uniforem.

Není divu, že tento Bártův text prezentovala na svém blogu jakási paní Tydlitátová, která nedávno inspirovala iniciativu Zelená levice, vyzývající k fyzické likvidaci, k postřílení, pověšení a spálení desítek konzervativních osobností včetně mne (Na webu je seznam konzervativců určených k likvidaci). Aspoň víme, jakými podzemními vodami je napájena politicky korektní agresivita lidí jako je Bárta a Tydlitátová.

Mimochodem, to mé oblečení je černé. Obávám se ale, že ani černá by u Bártovy módní policie neprošla.

To, co je zřejmé každému rozumně uvažujícímu člověku, je snad již konečně jasné i některým papalášům z OSN. Prý čím více svůj sexuální život omezíme na menší okruh lidí, tím více se sníží nebezpečí přenosu viru HIV. Těžko lze od tohoto synkretistického nadnárodního molocha očekávat více. Dá totiž rozum, že tou nejúčinnější ochranou před pohlavními nemocemi, a nejen jimi, jsou předmanželská zdrženlivost a následná manželská věrnost. Namísto toho však všemožné agentury OSN, zpravidla z důvodu populační kontroly, po desetiletí zasypávaly Afriku a jiné chudé kouty světa tunami kondomů, zatímco počet osob nakažených AIDS spolehlivě rostl.

Kde je kořen tohoto zla? Programově moderní člověk touží po stále širším vějíři pomyslných uspokojení. Chce spát kdykoli s kýmkoli a nenést za to žádné následky. Svoboda je pro něj svobodou od zodpovědnosti. Chová se jako dobytek a přitom se dere na trůn Boží. Chce vše, jen ne kontrolu vášní mravní zákon poznávajícím a jím řídícím se rozumem.

Předpokladem zastavení tohoto sebedestrukčního procesu je předsazení povinností před práva a rozumu před vůli a žádostivost. Omezení svého sexuálního život na stav manželský. Mnohé tělesné neduhy, ty pohlavní jakbysmet, mají duchovní a mravní příčiny. A právě v těchto nemateriálních oblastech lidského života je i nezbytný počátek a předpoklad prevence i jejich úspěšné léčby. K tomu nepotřebujeme "kondomy spojených národů", a nakonec ani OSN samotnou.

Ústavní soud rozhodl, že lidé bez způsobilosti k právním úkonům nesmí být paušálně zbaveni volebního práva. Soudy mají přezkoumávat okolnosti jednotlivých případů a zjišťovat, zda konkrétní lidé rozumí významu, účelu a účinkům voleb. Ve státě, kde právo volit mají i pachatelé těžkých zločinů, má takový požadavek logiku. Proč by měli pro společnost představovat větší nebezpečí lidé s duševní poruchou než osoby s poruchou mravní?

Tato otázka nás přirozeně vede k úvaze, zda je všeobecné volební právo vhodným nástrojem k delegování moci ve státě. Je principálně správné, aby hlas každého jedince, bez ohledu na jeho intelektuální a morální kvality či jejich absenci, měl při spolurozhodování o určení nositelů politické autority stejnou váhu?

Co je spravedlivého na tom, aby ve volbách nebylo zohledněno, zda je volič člověk bezúhonný či vězení obývající recidivista? Má o politické budoucnosti společnosti stejnou měrou rozhodovat člověk, jenž je z vlastní vůle bezdětný a otec rodiny, jehož děti danou společnost uchovávají při životě?

Tak už onen odporný rituál, připomínající padesátá léta či povinné pětiminutovky nenávisti z Orwellova románu 1984, pronikl i k nám. Ano, mám na mysli povinné předčítání výzev proti rasismu před fotbalovými zápasy, které zahajovali mače na MS v JAR. Ačkoliv mne předzápasové blekotání Blažka docela pobavilo a představa, jak něco podobného čte distancovaný kapitán Řepka ještě víc, myslím si, že tato forma ,,boje proti rasismu“ je na fotbale nemístná.

Fotbal stejně jako jakýkoliv jiný sport by totiž měl být apolitický. Právě tuto správnou tezi vedení FIFA před začátkem nedávno skončeného šampionátu razilo a vyhrožovalo tresty těm, kdož v jeho průběhu budou na hřiště zatahovat jakékoliv politické symboly. A nejen je, sankcionováno mělo být i populární křižování se před vběhnutím na trávník a nábožensky motivované nápisy pod dresy. Nechápu tedy, co páprdy z vedení FIFA přivedlo k tomu, před začátek sportovního klání vnutili(pochybuji, že by šlo o spontánní iniciativu hráčů) podivný rituál, který ve své podstatě je dobovou variantou společné modlitby hráčů.

Staré indiánské kultury pravidelně obnovovaly smlouvy se svými bohy prostřednictvím lidských obětí. Aby se takový májský bůžek nenaštval a své věrné nehodil přes stupňovitou terasu, patřilo se čas od času přivléct mu do chrámu nějakého toho otroka, zajatce nebo nemanželské dítě, vesele nad ním zatančit, dát si pár panáků a pak mu vyříznout srdce z těla. A bůžek byl rád, zvlášť když ještě dostal ze srdíčka kousnout a mohl se na těžký žaludek nachlemtat lidské krve.

Horší bylo, když Indiáni spoléhající se na přízeň bohů až přespříliš zjistili, že je jejich pole najednou nedokáží uživit. Přístup vládnoucí nobility byl stejně tak iracionální, jako očekávatelný: nabídli svým bohům ještě více lidských srdcí a ještě více lidské krve a když na to nestačili otroci, sáhli po vlastních poddaných. Jednostranná strava se ale snadno přejí, takže přežraní bůžkové svůj lid s lehkým pokrčením ramen nechali na holičkách a dneska se to tam jmenuje Guatemala, Honduras, Salvador a kdovíjak ještě.

Německo a Rusko se v historii sbližovaly poměrně často. Jejich koalice byly vynikajícími šancemi, jak dostat pod svou kontrolu většinu Evropy a omezit moc Velké Británie. S jistými změnami, otupěním ideologických hran a faktem, že Velkou Británii nahradily v roli evropského vyvažovatele Spojené státy, zůstává německo-ruské sbližování jednou z hlavních otázek současné Evropy. Některé signály v poslední době ukazují, že se aliance Berlín-Moskva začíná prohlubovat. Co tyto mocenské tance znamenají pro Evropskou unii a jak se celková situace může podepsat na stabilitě střední Evropy?

Otto von Bismarck v devatenáctém století prohlásil, že tajemstvím úspěšné politiky je uzavřít výhodnou smlouvu s Ruskem. Vládci německého prostoru měli tendenci spojovat se s Rusy už od 18. století. Berlín se v minulosti vždy raději bavil s Petrohradem a Moskvou než například s Londýnem nebo Paříží.

Jiří Peňás si ve svém volném čase přečetl jeden článek na mém blogu a z něj usoudil, že vyhlížím „diktátora a spasitele“, jenž zatočí s „pohanskou pakáží“ a zvláště pak s homosexuály, jež prý osobně nenávidím, snad i proto, že jím tak trochu i jsem. Pak do toho zamotá názorovou spřízněnost s Hradem a zakončí to obviněním z propagace fašismu (Kdo vyhlíží vůdce? LN 28. 6.).

Nevím, proč si Jiří Peňás zvolil pro politickou denunciaci kulturní rubriku LN, ale jako zkušený kulturtréger by mohl něco vědět o nadsázce, i té politické. Ano, nehlásím se k ideovému liberalismu a rozkladu hodnot, na nichž byla založena naše civilizace, ale proč z toho hned dělat extremismus? Po diktátorovi, natož pak katolickém, nevolám, neboť předpokladem společenské obrody v křesťanském duchu je křesťansky smýšlející a žijící obyvatelstvo, přičemž víra je žita bez donucení státními úřady. Naopak se obávám diktátu militantního sekularismu, jehož španělskému klonu jsem se na svém blogu věnoval.

Nečasovo nové vedení skýtá naději, že by se ODS mohla vrátit do pravicových pozic. Pokud tedy návrat ke kořenům nebude sabotovat "americký agent" Alexandr ´Saša´ Vondra.

Když se na kongresu ODS dostala na post prvního místopředsedy nečekaně Miroslava Němcová, sálem projela vlna údivu. Takový ´mazec´ nikdo nečekal, tím spíše ne mé pesimistické já.

Pak už šlo vše jako na drátku. "Hrdina" kongresu René Franěk vzal kmotrům vítr z plachet, když navrhl pokračovat ve volbě řadových místopředsedů bez přestávky (a tudíž bez možnosti narychlo sestavit alternativní hlasovací koalice, kterými by kmotři zachránili, co se dalo), Petr Nečas ukázal prstem na své vyvolené a kongres mu je posvětil.

Liberální i socialistická levice změnily Španělsko v posledních desetiletích k nepoznání. Pozvolný proces tohoto úpadku započal již za vlády Francisca Franca, když uvěřil v dobrou vůli stoupenců liberálních sil, opírajících se o podporu Juana Carlose II. Panovníka, jenž slib daný Francovi hanebně přetavil v alianci s odpůrci frankismu a křesťanského sociálního řádu. Monarchův pád byl letos v březnu dovršen podpisem zákona, liberalizujícím provádění potratů ve španělských „zdravotnických“ zařízeních.

Španělský pád, stejně jako úpadek celé naší civilizace, je ve své podstatě pádem duchovním. Řád nadpřirozený je s přirozeným řádem skrze svého Původce organicky spjat, proto má odpad od Boha a opuštění křesťanského mravního řádu důsledky i po výtce praktické – demografické či hospodářské.

Španělský socialistický vůdce Zapatero nemá nyní nic lepšího na práci, než vyvolat další konfrontaci s Církví a svými křesťanskými spoluobčany.