Bylo naprosto zřejmé, že 40 let komunistického panství bude velmi nelehké napravovat a to ať se jedná o stránku ekonomickou, politickou či sociální. Málo kdo však předpokládal, že Češi vyrovnání provedou naprosto unikátním způsobem, jaksi do ztracena.

Tak nám šumperský okresní soud tento týden vysvětlil, jak chápat výzvu k ozbrojenému převzetí moci a fyzické likvidaci části obyvatelstva spojenou se zavedením systému, jenž je v nejvyšším zákonu země označen jako zavrženíhodný a zločinný a jehož šíření a propagace se má trestně postihovat. Jde prý o svobodné vyjádření názoru občana. Kdo by čekal, že se okresní soudní instance bude v tomto případě řídit existujícími zákony a praxí při postupu vůči propagátorům druhého rovněž dle ústavy stejně zavrženíhodného učení, hluboce by se mýlil.

V roce 1938 došlo k události v ČR skoro neznámé: americký komunista a ruský špión Whittaker Chambers spatřil světlo pravdy o Sovětech a duší i tělem opustil Stranu. Už v devětatřicátém informoval Rooseveltova podřízeného o infiltraci americké administrativy ruskými špióny a zbytek života pak zasvětil boji proti komunismu. Jeho životní zkušenosti a zkušenosti mnoha konzervativců jsou obsaženy ve dvou myšlenkách: Ta první zní: občané západní civilizace se dělí pouze na liberály a konzervativce.

Centrální banka se rozhodla stáhnout z oběhu deseti a dvacetihaléřové mince a ukončit jejich platnost. Hlavní důvody jsou uváděny dva: lidé tyto mince nevrací do oběhu, Národní banka je musí tedy uvádět v oběh sama a jejich výrobní cena převyšuje jejich nominální hodnotu.

Když byly oznámeny konečné výsledky referenda o přistoupení ČR k smlouvě o EU, byl jsem přepaden... neuvěřitelnou bezmocí prolnutou vztekem a naštváním. Vedle státní svrchovanosti ten den prohrál i zdravý rozum a nakonec i národní uvědomění vyměněné za příslib "hmotného prospěchu".

V den, kdy vstoupíme do EU se toho mnoho nezmění, ani neočekávám žádné velké oslavy. Naše země je totiž mnoho let na tento den předem pečlivě připravována, byť teprve nyní dostávají občané možnost vyjádřit se k tomu, co jim bylo celé desetiletí vstřikováno pozvolna do jejich myslí. Už jsme se myslím naučili, že jsou přijímány zákony nikoliv pro blaho našich občanů, ale na základě direktivy EU, že vládní úředníci se nezodpovídají občanům, nýbrž úředníkům z Bruselu, a proto nelze očekávat žádnou rebelii. Otázkou snad jen zůstává, jak se Češi vyrovnají s pro ně neznámým postavením menšiny, ani ne 3 %.

Nudné, ubíjející televizní pořady s neustále dokola se opakujícími vyšumělými hvězdami, jejichž obličeje jsme viděli nejméně stokrát, staré nesčetněkrát shlédnuté filmy, u nichž známe pointu dokonale a dialogy téměř nazpaměť, a nové filmy, které jsme neviděli a o nichž víme bezpečně snad jen to, že je nikdy vidět chtít nebudeme, rozhlasové stanice, co se tímhle rádobyvznešeným názvem jen maskují a ve skutečnosti jsou jen horou reklam poslepovanou rychlokvašenými moderátorskými hvězdami, schopnými za noc porodit muziku tak úděsně stupidní, že by jeden nevěřil, že je něco takového vůbec možné, veřejnoprávní média s pečlivě vybraným okruhem těch, kdo smějí mluvit a s ještě pečlivěji vybraným okruhem těch, kdo mluvit nesmějí a jejichž existence je poznamenána mediálním razítkem Nežádoucí, zoufale šedé, tupé a nenápadité noviny, které pochybné, ale přesto umění propagandy srážejí na samé dno stoky a místo bystrých nápadů, jak na protivníka, ničí ty, kdo ničeni býti mají, primitivní silou a nikoli vynalézavou zákeřností, jakou musí i ponižovaný a deptaný ocenit s uznáním, pokud může ještě vůbec dýchat, otravné opakující se komentáře otravných opakujících se komentátorů, vytvářejících vlastní virtuální pravdu, jíž může z těch, kdo vidí, uvěřit jen slepý či beznadějně zaslepený, tlupa významných a předcházených hochů, schopných a ochotných propůjčit hlas tomu, co se vyplácí či je v kurzu, toaletní papír, jehož vynalezení uzmulo současnému ukázněnému českému tisku jakýkoli důvod a jakékoli oprávnění na existenci s alespoň nějakým pozitivním a lidstvu prospěšným smyslem.

Nikdo nepochybuje o tom, že OSN může konat jen do té míry, do jaké mu to dovolí jeho členové, avšak jeho absolutní impotence a neschopnost vynutit mezinárodní normy, které samo stvořilo, vnáší do mezinárodního společenství takovou míru destrukce mezinárodního práva, že se stalo zhoubným nástrojem, tvůrcem anarchie v mezinárodních vztazích.

Tak v Maďarsku, v zemi s tradičně rozvinutou politickou kulturou, přišlo při příležitosti konání referenda o vstupu země do Evropské unie k hlasovacím urnám 46 % oprávněných voličů. Teprve události příští (referenda v dalších středoevropských zemích) ukáží, nakolik se jedná o dlouhodobý trend všeobecné apatie ke všemu, co se týká správy věcí veřejných či zda jde pouze o maďarské specifikum.

V poslední době se opět rozvířily debaty o úloze Organizace spojených národů (OSN) ve světové politice, zejména v souvislosti s postupem USA proti Iráku, potažmo, jak říkají USA, proti Saddámu Husajnovi.

Viktor Dyk napsal onu báseň, končící "výkřikem básníkova hrdla" Boj teprve nám nastává. Týkala se 29. října 1918 a byla to vise více než realistická, neb "kokardy, jásot na praporu prapor" byly sic dne předcházejícího důvodné, ale řešily málo. Řešení bylo pohříchu hlavně na našich legionářích a dodejme zde, že právě onoho dne měl v daleké Sibiři ve vsi Aksakovo, pohřeb plukovník Josef Jiří Švec. Zpráva o vzniku státu, o který jemu i jeho "bráškům" šlo, na Sibiř dorazila až 3. listopadu.

Mohlo by se zdát, že současný útok USA na Irák je koncem OSN. Určitě tomu tak není, staré OSN (včetně jeho poslání) totiž již dávno zemřelo a nové OSN plní precizně svůj úkol - být bičem na malé státy. Irák i Jugoslávie jsou toho zářným příkladem.

Určitě nejsem sám, kdo občas ucítí neuvěřitelně silný pocit vlastní malosti až nicotnosti tváří tvář velkým tlakům nebo událostem, které nás obklopují a které nám dávají zřetelně najevo, že ačkoliv s nimi zásadně nesouhlasíme, nemůžeme s nimi vlastně vůbec nic dělat.

Každé "moci" z její podstaty je vlastní všude tam, kde chybí překážky, rozpínat se a bujit, zvětšovat svou pravomoc i působnost. O státní moci to platí dvojnásobně. Obranné překážky a systémy vzájemného vyvažování jsou proto důležitým faktorem, který brání státní moci přerůst v naprostou svévoli.