Každý další volební debakl (že jich je v poslední době až příliš) národoveckých uskupení podněcuje úvahy o možné (a asi i nezbytné) budoucí užší spolupráci těchto sice základním směřováním si blízkých, leč co se týče některých aspektů programu a zejména osobních antipatií protikladných subjektů. Sám jsem o této potřebě psal v několika článcích publikovaných v Národní myšlence - např. "Dočkáme se někdy", "Nacionalisté před referendem" nebo v úvodním článku ze seriálu "Co dál s národním hnutím?", podobné myšlenky publikoval i předseda Národního sjednocení F. Červenka v článku "Krok správným směrem" a naposledy i předsedkyně Národní strany P. Edelmannová v článku "Volby do PSP v roce 2006 - jen jedna národovecká kandidátka".

Je zajímavé, že se další z řady úspěchů relativně malého, ale rychle rostoucího evropského národa s převažujícím muslimským náboženským vyznáním, nedočkal většího mediálního pokrytí.

Vždy jsem bral spíše s úsměškem a rezervou všechna tvrzení o židozednářském spiknutí, jehož cílem je ovládnout svět. Hlavně mi přišlo absurdní, že by takovéto aktivity mohly v současném světě téměř nekontrolovaného toku informací zůstat utajeny. Poslední dobou se však stále častěji setkávám s mnoha do různé míry ověřitelnými informacemi, jež začínají trochu nahlodávat můj skepticismus ohledně vlivu těchto utajených struktur a děsí mě skutečnost, že se touto reálnou hrozbou pro demokracii téměř nikdo seriózně nezabývá.

Možná si neuvědomujeme, že žijeme v řádu. Každá společnost má svůj řád. Ten může být více společenský nebo individualistický, ale stále je to řád. To nejsou jen zákony společnosti (někdy ani ony netvoří řád, když je lidé neuznávají), ale celé prostředí a morální zásady. Řád je to, čemu se člověk neuvědoměle podřizuje nucen okolnostmi, ale též na základě výchovy a přesvědčení.

Kdo si až dosud myslel, že nepřekonatelným velmistrem v umění nereálných předvolebních slibů je sociální demokracie, byl o víkendu vyveden z omylu po té, co dle předvolebních preferencí bezperspektivní Unie liberálních demokratů, jejíž součástí je i vládní Unie svobody, navrhla změny, které mají nastartovat obrat v neveselém vývoji porodnosti v naší zemi.

Dle teletextu ČT adresovala "řada známých polských politických osobností a intelektuálů znepokojených hlubokou politickou krizí v Polsku" prezidentu Kwsnievskému výzvu k "co nejrychlejšímu ustavení vlády odborníků".

O tomto víkendu jsme si připomínali konec nejstrašnější člověkem způsobené katastrofy v historii lidstva. Kladly se věnce, byly pronášeny proslovy a posledních 400 odvedenců skládalo přísahu. Nebude zřejmě od věci si v dnešních souvislostech připomenout kromě konce i počátek toho všeho, situaci a společenské děje, které předcházely celosvětovému vraždění. A připomenutí to může být velice aktuální, protože se zdá, že Evropa se z více jak padesát let starých společenských procesů, jež předcházely válečným hrůzám, nepoučila.

Tak jsme se o víkendovém Svátku Práce (vzhledem k historickým souvislostem tohoto dne u nás příhodné datum) stali slavně členy Evropské unie. Co na tom, že předreferendová kampaň byla zmanipulovaná a hlasovalo se pouze o slibech (prokazatelně lživých) a ne na základě hodnověrných informací, křepčení nad vítězstvím lži a manipulace nebralo konce. Za současné politické a mediální situace lze těžko předpokládat, že někdy v budoucnu dostaneme šanci vzniklou situaci napravit, byť by nepochybně bylo logické i spravedlivé uspořádat po několika letech členství v unii referundum nové, tentokrát již ne na základě lží, nýbrž na základě reálných zkušeností občanů.

27. dubna 2004 prohlásil nový španělský premiér José Luis Zapatéro, že do 27. května 2004 se všichni španělští vojáci stáhnou z Iráku. Je pravděpodobné, že velká část arabského či muslimského světa, ale také obyvatel Severní či Jižní Ameriky a nejspíš i samotných Evropanů pochopí tento krok, jako odpověď na krvavý teroristický útok muslimů na španělské železnici z 11. března 2004. Tedy jako důkaz velice účinného a poměrně jednoduchého postupu při prosazování zájmů proti evropským státům, či národům. Zjednodušeně řečeno potvrzení účinnosti strategie: „Chceš něco po (zjemnělém) Evropanovi? Dokaž mu, že jsi schopen sáhnout k násilí a on ti ustoupí“. A to je velice špatné.

Zřejmě budu považován za cynika, ale jsem přesvědčen o tom, že i tak otřesné události, k jakým došlo v Madridu, mají i svou "pozitivní" stránku. Odkrývají totiž fundamentální nepřipravenost onoho typu liberálního přístupu k organizaci a fungování lidské společnosti, který je nám současnou intelektuální elitou tak často předkládán jako jediný možný. Ukazuje se, že ruku v ruce s multikulturalismem a globálním uplatňováním nerovnovážného systému lidských práv jdou světem jako nerozluční partneři kriminalita a terorismus. A čím je ta která společnost liberálnější a otevřenější, tím je i zranitelnější. Na to si zřejmě v nejbližší době budeme bohužel muset zvyknout.

V současnosti ve veřejnosti doznívají diskuse nad dvěma otázkami, která jsou v mnohém od sebe zcela vzdálená, ale ve velké části hledisek velice blízká. Jedná se o otázku zákazu potratů, který je předmětem opakujících se návrhů některých poslanců českého Parlamentu (zejména lidoveckých a zejména poslance Karase) a o otázku povolení, či legálnosti použití tzv. kmenových buněk z lidských zárodků – které by nyní mohly být získány i metodou klonování – v medicínském výzkumu. V obou případech hrají největší roli ohledy mravní, etické a zdravotní, v obou případech jsou používány pravdivé, nepravdivé, citové, logické i hysterické argumenty. V případě potratů je společenské mínění většinou pro jejich legálnost v případě využití kmenových buněk většinou proti.

Byly doby, kdy vlastenectví bylo považováno za samozřejmost a bylo věcí lidské a občanské cti. Ale s nástupem socialistických, levicově liberálních a postmoderních pseudoideologií začal být vlastenecký postoj označován jako politováníhodný relikt minulosti. Místo toho byla nastoupena cesta neomezené tolerance vůči všemu a všem, cesta mravního relativismu a výsměchu jakékoliv tradici.

Kdo si dnes již vzpomene na politický život naší země před zhruba půl rokem? Bylo těsně před referendem o vstupu ČR do EU a média i debaty mezi občany byly plné argumentů pro vstup a proti němu. Dá se dokonce tvrdit, že oproti českým zvyklostem byla tato diskuse nebývale otevřená, zejména proto, že byl mediální prostor mimořádně poskytnut i odpůrcům vstupu a do jisté míry (byť minimální) i těm nejradikálnějším - českým nacionalistům.

Bylo naprosto zřejmé, že 40 let komunistického panství bude velmi nelehké napravovat a to ať se jedná o stránku ekonomickou, politickou či sociální. Málo kdo však předpokládal, že Češi vyrovnání provedou naprosto unikátním způsobem, jaksi do ztracena.

Tak nám šumperský okresní soud tento týden vysvětlil, jak chápat výzvu k ozbrojenému převzetí moci a fyzické likvidaci části obyvatelstva spojenou se zavedením systému, jenž je v nejvyšším zákonu země označen jako zavrženíhodný a zločinný a jehož šíření a propagace se má trestně postihovat. Jde prý o svobodné vyjádření názoru občana. Kdo by čekal, že se okresní soudní instance bude v tomto případě řídit existujícími zákony a praxí při postupu vůči propagátorům druhého rovněž dle ústavy stejně zavrženíhodného učení, hluboce by se mýlil.