Dnešní datum: 19. 06. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 144 nalezených)

| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-105 | 105-120 | 120-135 | 135-144 |
Dějiny

* České hereze

Vydáno dne 16. 06. 2011

Karel VI. Schwarzenberg Vyšlo v časopise Řád, 1939, roč. V, s. 49–51
Pod jménem Jindřich Středa publikoval Karel VI. Schwarzenberg

Karel Čtvrtý, císař římský a král český toho jména prvý, udělal z koruny České nejmocnější stát středoevropský, rovný Francii, předčící Uhry a Polsko. Ale (podškrtli jste si to ale?) míval záchvaty zbožnosti přímo mystické, kdy se uchyloval na Karlštejn, kde se modlil a postil a sbíral podezřelé relikvie. Také kněžstvo rozmnožil a obohatil tak, že upadlo. Tak tedy přišel náš Mistr Jan Hus, kterého římští kněží pro pravdu upálili, začež vznikli husité.

Ti zavedli táborskou demokracii a nebyli lupiči a žháři, jen spálili Zbraslav, Sedlec, Vyšehrad atd. atd. a nakonec měli samotné vypálené a zbořené Čechy. Lucembursko, Branibory a půl zahraničních lén totiž od Koruny odpadlo nadobro, a Moravu se Slezskem měl v ruce dědic královské krve. A tak páni katoličtí a umírnění husité ho zvolili králem, a to bylo od nich velmi nehezké, poněvadž to byl katolík a dokonce Habsburk. Ovšem Morava a Slezsko se tím vrátily ke Koruně. Ale pak si národ zvolil Husitského krále, a tak byly zase války, a Morava a Slezsko se odtrhly znovu a Osvětimsko se Zátorskem byly ztraceny navždy. Měli pak králem zase dědice královské krve, a to byl katolík a vůbec docela neschopný člověk; ovšem Moravu, Slezsko a Lužice ke Koruně vrátil, a vystavěl veliký palác královského hradu a Prašnou bránu, jak už katolíci dovedou lahodit smyslům.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Smutná historická tečka

Vydáno dne 12. 06. 2011

V letošním roce si připomínáme 150. výročí založení Národních listů, nejstaršího českého politického deníku, který po osmdesát let představoval elitní tribunu české politické, kulturní i hospodářské žurnalistiky a důsledného mluvčího českých národních zájmů. V redakci se postupně vystřídaly mnohé novinářské i literární osobnosti, mimo jiné bratři Grégrové (zakladatelé listu), Karel Sladkovský, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Josef Barák, Josef Holeček, Servác Heller, Karel Matěj Čapek-Chod, Karel Čapek, Viktor Dyk, František a Vladimír Sísovi, Miroslav Rutte, Růžena i Milena Jesenská, Miloslava Sísová a další. V dubnu 1941 nacističtí okupanti po mnoha „důrazných varováních“ a uvěznění šéfredaktora Vojtěcha Holečka tento vlastenecký list zastavili (mimochodem jako jediný český ústřední deník za celou dobu protektorátu); po vypuknutí Pražského povstání bylo jeho vydávání obnoveno, po jednom čísle však znovu zastaveno, tentokráte na zásah komunistů z České národní rady, pro něž představoval symbol meziválečné české nacionální pravice. Neúspěchem po letech skončily i pokusy o obnovení tohoto tradičního deníku po listopadu 1989, tentokrát především z ekonomických důvodů.

A tak poslední připomínkou někdejší legendy naší žurnalistiky zůstávalo její bývalé sídlo v Opletalově (kdysi Mariánské a poté Lützowově) třídě a v sousedním domě na rohu Václavského náměstí, kde po roce 1945 sídlily Zemědělské noviny a v letech 1990–91 obnovené Lidové noviny. Ale i tato komemorace se brzy stane minulostí, neboť uvedené objekty, ač rozhodně nejsou v havarijním stavu a dokonce jsou památkově chráněny, budou z rozhodnutí ministra kultury zbourány, aby zde mohl být vybudován komerční „multifunkční komplex“ pochybné estetické hodnoty. Trpkou pointou této smutné historie je skutečnost, že se tak děje s požehnáním ministra nejpravicovější strany současné pravicové vládní koalice, hlásící se k českým konzervativním tradicím. Alespoň je možno konfrontovat programové ideály s politickou, přesněji ekonomickou praxí této reprezentace, pokud se ovšem u pana ministra neprojevila recidiva jeho normalizační komunistické minulosti. Ministrovo rozhodnutí zůstavuje nebezpečný precedens, podle nějž se záhy můžeme dočkat demolice někdejší budovy Melantricha, hotelu Šroubek nebo i Ambassador…


Link | Autor: Josef Tomeš | Infomail | Tiskni

Dějiny

* 115 let od narození

Vydáno dne 29. 03. 2011

Ernst Junger Ernst Jünger (29. března 1895 Heidelberg – 17. února 1998 Riedlingen) byl německý spisovatel, publicista, filozof a entomolog, čelní představitel německé Konzervativní revoluce.

Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelbergu v jihozápadním Německu. Vyrůstal v intelektuálním ovzduší racionalismu a empirismu konce 19. století. Poté, co utekl z domova v roce 1913 v pouhých osmnácti letech, aby mohl vstoupit do francouzské Cizinecké legie, zúčastnil se první vojenské akce v bitvě u bel Abbes v Alžíru. Tehdy také poprvé navštívil Afriku, kterou barvitě popsal ve své knize Africké hry, publikované v roce 1936.


Celý článek | Autor: Metapedia | Infomail | Tiskni

Dějiny

* K výročí útoku na Svatoplukova kasárna

Vydáno dne 23. 01. 2011

Kobsinek Včera jsem si na stránkách obč. sdružení Svornost přečetl článek pana Mgr. Pavla Šrámka o tzv. Židenickém puči. Pod touto akcí, někdy označovanou jako Gajda – granát (což je dosti zavádějící pojmenování), se rozumí přepad (puč je silné slovo) kasárna 43. pěšího pluku v Brně – Židenicích skupinou českých fašistů v noci z 21. na 22. ledna 1933. Na tento, poněkud starší článek, bych rád v krátkosti reagoval, uvedl na pravou míru nesrovnalosti, jež se v něm vyskytly (připisuji je na vrub právě stáří), a okomentoval celý tento nešťastný podnik.

Nejprve doporučuji přečíst si článek pana Šrámka, v němž na základě archivních pramenů (z fondů VÚA v Praze) a odborné literatury (monografie gen. Gajdy od pánů Klimka a Hofmana) podrobně popisuje celý průběh přepadu, ke kterému se tedy již nebudu vracet. Článek je k dispozici: ZDE.

Myslím si, že čtenář, jenž nemá o celé události hlubší povědomí, musí při popisování průběhu přepadu nutně nabýt dojmu, že se jednalo o nějakou velkolepou akci. Přestože autor už v druhém odstavci nepřímo uvádí, že samotní členové Národní obce fašistické ani nevěděli, kam jedou („Na cestu se vydali s tím, že jedou chránit fašistickou schůzi do Brna.“), z jeho líčení (věřím, že ne záměrně) spíše vyplývá, že se jednalo o konspirační, ústředím naplánovanou akci s cílem započít státní převrat. Tyto tendenční snahy o zvýraznění někdy i méně významných událostí, se bohužel stále objevují, a to platí i (nebo spíše zejména) při líčení historických faktů.


Celý článek | Autor: Červenobílý | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Byli jsme před Rakouskem, jsme i po něm

Vydáno dne 27. 10. 2010

28. Říjen 28. říjen, výročí založení prvního Československého státu nás opět vede k zamyšlení do jaké míry mohlo být staré Rakousko zachováno a zda by to tak bylo lepší. Obvykle se příznivci starého Rakouska opírají o pozdější nedostatečnost čs. státu v obraně a neschopnost samostatně existovat. Mnohdy se ozývá i mylná myšlenka, že by snad staré Rakousko mohlo zabránit nacizmu. Dovolím si k tomuto tématu připomenout některé základní skutečnosti, která shora uvedenou domněnku vyvrací.

Vyjdu ze starého rčení: Státy se udržují myšlenkami, kterými se zrodily. Rakousko-Uhersko zradilo svoje zakladatelské poslání: bojovat proti Turkům a bránit středoevropský prostor proti německé rozpínavosti. Stará reprezentace státu to neudělala ráda. Musela. Dovolila německým státečkům se sjednotit, spojila se ve světové válce s Tureckem a sjednoceným Německem proti Rusku, svému starému spojenci, a proti Francii, svému kulturnímu vzoru.


Celý článek | Autor: Vlastimil Podracký | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Solženicyn o frankistickom Španielsku

Vydáno dne 11. 10. 2010

(Pasáž z článku Emila Vontorčíka Vojna o Španielsko, ktorý vyšiel v časopise Kultúra 21/2009. Dnes, keď sú pravicové autoritatívne režimy uvádzané ako tie, od ktorých sme boli oslobodení statočnou sovietskou armádou, je zaujímavé čítať toto svedectvo občana internacionálno-socialisticko-ateistického raja. Obzvlášť pre tých, ktorí smerujú do podobného raja, tentoraz smerom na západ.)

Keď v roku 1976 Solženicyn navštívil Španielsko (frankistický režim zanikol oficiálne až v roku 1977. Král Juan Carlos, aby sa dostal k moci, pôvodne prisahal, že tento režim zachová, neskôr prísahu porušil - pozn. BSM), po svojom vyhnaní zo Sovietskeho zväzu, zažil veľké prekvapenie. 20. marca 1976 vtedy veľmi populárny redaktor Íňizo urobil s ním rozhovor pre španielsku televíziu. Solženicyn, pred dvoma rokmi násilne vykázaný zo Sovietskeho zväzu, bol prekvapený životom v Španielsku, o ktorom počul doma aj inde vo svete len to najhoršie. V tomto duchu sa vyjadril aj pre španielsku televíziu (podľa knihy Pio Moa): „Vaši „pokrokári“ nazývajú režim, ktorý v Španielsku vládne, diktatúrou. Už desať dní cestujem po Španielsku a nemôžem sa vynačudovať. Viete vy vôbec, čo je to diktatúra? Uvediem iba niekoľko príkladov, aké som videl na vlastné oči. Vo vlastnej krajine môžu Španieli bývať v ktoromkoľvek meste a sťahovať sa kamkoľvek. V tomto ohľade majú úplnú voľnosť. Nám sovietskym ľuďom v našej krajine to nie je dovolené. Sme evidovaní v mieste svojho pobytu. Bez písomného povolenia nemôžeme vycestovať z toho alebo onoho miesta. Úrady rozhodujú o tom, či nám to dovolia alebo nie.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Celý život jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství

Vydáno dne 19. 09. 2010

Kardinál Newman (Promluva, kterou John Henry Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem pro nově jmenované kardinály. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.)

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Pinochet - štátnik a vlastenec

Vydáno dne 04. 08. 2010

Pinochet Predstavme si, že história by sa v jednom kľúčovom momente uberala inak. Je rok 1920 a občiansku vojnu v Rusku práve vyhrali bielogvardejci. Boľševici boli na hlavu porazení a admirál Kolčak sa stáva hlavou pravicovej vojenskej junty.

Lenin spácha samovraždu, aby sa vyhol porážke. Bieli pozatýkajú celý ústredný výbor Komunistickej strany, aj s hlavami lokálnych sovietov. V pivniciach tajnej polície sú všetci následne umučení a medzi zabitými je aj istý neznámy Gruzínec, menom Džugašvili. Po krajine sa rozpúta vlna zatýkania, ktorej padnú za obeť tisíce ľudí.

Admirál Kolčak začne vládnuť brutálne, ale po dvadsiatich rokoch sa vzdá dobrovoľne moci. Vláde, zvolenej v demokratických voľbách, odovzdá prosperujúcu krajinu. Samozrejme, ak by sa to tak naozaj odohralo, ľavicoví intelektuáli po celom svete by ešte desaťročia zatracovali Kolčaka a oplakávali Lenina, Trockého i ďalších boľševikov, z ktorých by vyrástli legendy...

Pritiahnuté za vlasy? O tomto bol vojenský prevrat v Chile a následná sedemnásťročná diktatúra generála Augusta Pinocheta. Medzičasom vznikla okolo Chile hotová legenda. Na jednej strane je zlý „fašista“ Pinochet. Na strane druhej prezident Allende - marxista, zvolený v demokratických voľbách, ktorého idealistický program bol zahrdúsený v zárodku vojenským pučom zorganizovaným CIA.


Celý článek | Autor: Lukáš Krivošík | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Židovský soud nad ctihodným papežem

Vydáno dne 22. 12. 2009

Pius XII. Papež Pius XII. si žádnou úctu nezaslouží, neboť mlčel k utrpení Židů za Druhé světové války. Tak čteme v prohlášeních židovských organizací v Německu, Itálii a jiných evropských zemích.

Tak za prvé – prohlášením Pia XII. za ctihodného Benedikt XVI. toliko konstatuje, že jeho předchůdce na papežském stolci žil příkladným křesťanským životem, což je nutný předpoklad pro případné pozdější blahořečení a svatořečení. Rozhodně se tím však neříká, že byl bezchybný či bezhříšný. I v životech velkých světců najdeme činy, které jsou přinejmenším sporné a pokud jde o politiku či jiné časné otázky, nejsou chyby či omyly vůbec vzácné. Pro kandidáta blahořečení by tyto omyly byly přitěžující okolností jen tehdy, byly-li by důsledkem zlé vůle či jiných charakterových vad. Tvrdí snad protestující židovské organizace, že údajné přehlížení utrpení příslušníků jejich národa ze strany tehdejšího papeže bylo zlovolné, že bylo motivováno ideologií antisemitismu?

Za druhé – Pius XII. byl nacisty nenáviděn a židovskými spolky či jejich představiteli byl po svém zvolení na Petrův stolec i po válce označován za „přítele židovského národa“. Vzpomeňme jen na slova Goldy Meierové, tehdejší izraelské ministryně zahraničí, vyslovené u příležitosti papežova skonu: „Když na náš národ přišla hodina mučednictví, papežův hlas se zdvihl na obranu obětí. Oplakáváme velkého sluhu pokoje a míru." A toto jsou slova Alberta Einsteina z konce roku 1940: „Jen katolická církev protestovala proti útokům Hitlera na svobodu. Až dosud jsem se o Církev nezajímal. Dnes však pro ni pociťuji veliký obdiv, neboť jako jediná měla odvahu bojovat za duchovní pravdu a mravní svobodu". Přesně tak. Zatímco Churchill, Roosevelt či jiní „váleční hrdinové“ pro trpící Židy nehnuli ani prstem. Kdyby Pius XII. jen nečinně přihlížel nacistickému pogromu na Židy, jistě by po ukončení války nepřijal svátost křtu i bývalý vrchní římský rabín Zolli, jenž nádavkem, na vyjádření svých díků za osobní papežovu pomoc Židům, zvolil za svoje křestní jméno Eugenio (Pius XII. se jmenoval Eugenio Pacelli).


Celý článek | Autor: Michal Semín | Infomail | Tiskni

* Zápas o Evropu je i bojem proti liberalismu

Vydáno dne 18. 11. 2009

Zvukový záznam kázání P. Tomáše Stritzka při oběti mše svaté o dvacáté třetí neděli po Duchu svatém (8. 11. 2009)

Link | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Lev XIII.: Libertas praestantissimum (1888)

Vydáno dne 06. 11. 2009

Lev XIII. „Základní myšlenka, o niž se opírá náboženská svoboda, je tato: každý má svobodu vyznávat jakékoli libovolné náboženství nebo i vůbec žádné. A přece je beze všech pochybností největší a nejsvětější ze všech povinností člověka ta, která lidem přikazuje zbožnost a úctu k Bohu. To vyplývá z toho, že jsme neustále pod mocí Boha, že jsme řízeni jeho vůlí a Prozřetelností a že od něho jsme vyšli a k němu se musíme vrátit… Tážeme-li se však, které z různých, vzájemně si odporujících náboženství máme následovat, pak nás nepochybně již zdravý rozum odkazuje k tomu jedinému náboženství, které ustanovil Bůh a které jeho Prozřetelnost vyznamenala jistými vnějšími známkami, podle nichž je mohou všichni lidé snadno poznat; neboť omyl v otázce takové důležitosti by měl ty nejzávažnější důsledky. Náboženská svoboda by proto člověku přiznávala oprávnění beztrestně porušovat nejsvětější povinnost a zpronevěřit se jí, odvrátit se od neměnného dobra a přiklonit se ke zlu. To by však nebyla svoboda, nýbrž zneužití svobody a hanebné otroctví duše pod hříchem.

Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Karl Wilhelm Friedrich von Schlegel

Vydáno dne 27. 10. 2009

Friedrich Schlegel Jedným z prameňov do ktorého by sme mohli načrieť pri hľadaní konzervativzmu je romantizmus, ktorý býva tradične považovaný za protichodný k osvietenstvu. Pojem romantický bol prenesený z Anglicka, kde znamenal rytiersky stredovek v protiklade k antickej klasike. Pritom je ale spojenectvo s konzervativizmom pochybné, medzi romantikmi nájdeme totiž tak revolucionárov ako konzervatívcov ako autorov o ktoré nepatrili jednoznačne ani do jedného tábora, resp. sa to o nich nedá prehlásiť (napr. Novalis). Pre nás je zaujímavá predovšetkým najvýznamnejšia postava teórie nemeckej romantiky.

Karl Wilhelm Friedrich von Schlegel sa narodil10. marca 1772 v Hanoveri. Pôvodne študoval právo v Göttingene a Leipzigu, ale nakoniec sa rozhodol pre štúdium literatúry, keď sa v roku 1794 v Drážďanoch vrhol na štúdium gréckej kultúry a literatúry. Bol to žiak Fichtov a Kantov. A tak ešte na konci 18. storočia vo fragmente č. 116 časopisu Athenaeum vidí francúzsku revolúciu, Fichtovo Vedoslovie a Goetheho román Viliam Majster ako pokrok, ktorý zastupuje princípy moderny vôbec. Tým, že sa ukazujú dejiny v ich pohybe, samotné sa stávajú dejinami, tendenciami. Morálka sa tu vzdáva svojej spoločenskej záväznosti (literatúra 1, s.275-276).


Celý článek | Autor: PF | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Aktualizovaná verze České revue Dr. Bátory

Vydáno dne 24. 07. 2009

Dr. Ladislav Bátora Česká revue Dr. Bátory byla již na stránkách Národní myšlenky uvedena v tomto článku. Autor ve své nebývale obsažné práci neustal, dílo doplnil a aktualizovanou verzi laskavě poskytl Národní myšlence a návštěvníkům našich webových stránek. Viz odkazy níže:

Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Antoine Blanc de Saint-Bonnet

Vydáno dne 06. 06. 2009

Saint-Bonnet Antoine-Joseph-Adolphe Elisée Blanc de Saint-Bonnet, ideový následovník Josepha de Maistre, súputník Ernesta Hella a Léona Bloya, patrí dnes k polozabudnutým veličinám francúzského myslenia 19. storočia. Je to pochopiteľné. Vzhľadom na neutešenú duchovnú situáciu, v akej sa nachádza súčasná Európa, je nepravdepodobné, že by sa jeho kontrarevolučné a ultrakonzervatívne myslenie,ukotvené pevne v katolicizme, tešilo všeobecnej popularite. Jeho úvahy sú v naprostom rozpore s tým, čo nám je vštepované liberálnymi a ľavicovými mocenskými elitami ako politické, sociálne a náboženské „dobro“. Oboznámenie sa s nimi, môže poukázať na autentické konzervatívne myslenie, ktoré je dnes účelovo nahradzované pseudo-konzervatívnym liberalizmom, predstavujúcim v skutočnosti len sublimovanú osvieteneckú revoltu a konzerváciu jej následkov.

Celý článek | Autor: BSM | Infomail | Tiskni

Dějiny

* Vzpomínka na Viktora Dyka

Vydáno dne 18. 05. 2009

Viktor Dyk Ve čtvrtek 14. května 2009 uplynulo 78 let od úmrtí V. Dyka. Společnost přátel Viktora Dyka uspořádala vzpomínkovou akci na tohoto velkého básníka a nacionalisty první poloviny 20. století u jeho hrobu na Olšanských hřbitovech. Vzpomínka, které se zúčastnilo zhruba dvacet lidí, začala recitací jeho básně Česká ukolébavka. Poté promluvil předseda Společnosti přátel Viktora Dyka Dr. Josef Tomeš. Ten ve své řeči zhodnotil dílo V. Dyka a jeho odkaz pro dnešek. Zároveň připomněl, že zanedlouho uplyne 80 let od vydání knihy Ad usum pana prezidenta republiky, kde Dyk kritizuje politiku Beneše a celé skupiny okolo „Hradu“ a poslal ji T. G. Masarykovi i s věnováním. Poté promluvil J. Valenta o roztříštěnosti pronárodního hnutí. Celá vzpomínková akce byla již tradičně zakončena zpěvem státní hymny.

Celý článek | Autor: Martin Kadlečík | Infomail | Tiskni

| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-105 | 105-120 | 120-135 | 135-144 |

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.