Dnešní datum: 14. 12. 2017  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Odkazy  


Právě vyšlo
NM50

Kontakty
Národní myšlenka

Sobotecká 7
100 00 Praha 10

e-mail: redakce@narmyslenka.cz

Cesta k článku:

Počet zobrazených článků: 15 (z celkem 92 nalezených)

| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-92 |
Kultura

* Ernst Jünger: Sturm

Vydáno dne 08. 01. 2011

Ernst Jünger: Sturm Ernst Jünger je jednou zo zaujímavejších postáv dvadsiateho storočia. Člen hnutia Wandervogel, veterán prvej svetovej vojny a neskôr jeden z najvýznamnejších predstaviteľov národného konzervativizmu. Bol však predovšetkým skvelým spisovateľom, ktorý sa pre svoje názory nepodliehajúce móde minulého storočia dostal do tieňa mnohých menej talentovaných, no prístupnejších a konformnejších literátov. Rozhodol som sa predstaviť dielo z jeho tvorby našim čitateľom, ktorých by táto postava nemeckej literatúry mohla zaujať nielen svojim nesporným talentom, ale aj názormi nepoplatnými nášmu veku.

Novela Sturm patrí do raného obdobia Jüngerovej tvorby, v ktorom reagoval na svoje zážitky zo zákopovej vojny. Ide o kratšiu, ani nie o deväťdesiatstranovú prózu napísanú v roku 1923. Dej je situovaný do zákopov na západnom fronte a časovo sa zaoberá v podstate len krátkou epizódou z udalosti na tomto bojisku. Celý život hlavného hrdinu, poručíka Sturma a jeho okolia je zredukovaný na boj a jeho prežitie. V krátkych prestávkach medzi útokmi a delostreleckým ostreľovaním číta Sturm svojim priateľom zo svojich zápiskov a kráti si čas v rozhovoroch s nimi, zatiaľ čo všetko smeruje k logickému (a tragickému) vyústeniu.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* O našem baroku

Vydáno dne 06. 09. 2010

Jaroslav Durych Chceme-li rozumět baroku, musíme věděti, jaký jest jeho původ. Asi před čtyřiceti lety jsme se učili ve druhé třídě gymnasia, a to v liturgice, že barok jest vlastně jakási úpadková renesance, že renesance byla vlastně slohem dokonalým, klasickým, kdežto barok jest slohem pokaženým, neboť barokní klenba jest neúměrně zdvižena do výše a celek jest přeplněn ozdobami. Tak nás to tedy učili, ale my ovšem jsme za to nemohli.

Barok jest ve skutečnosti nikoliv pokračováním renesance, nýbrž vzdorem proti renesanci. Umění totiž jest obrazem a výrazem duchovního a zvláště náboženského života a v tomto životě byla renesance ohromným krokem zpět. Proto také veliká část Evropy na renesanci odpověděla reformací. Barok jest však velikým úsilím a velikým bojem o nové povznesení duchovní. Do tohoto úsilí jest pak vloženo všecko; žádná oběť není dosti velká; na ceně vlastního života nezáleží nic. Jest to doba, kdy pro slávu Boží jdou lidé na smrt nejen dobrovolně, nýbrž kdy i s radostí vyhledávají místa, kde je očekává mučednictví, a to mnohdy strašlivé. Nevíme-li nic o této odhodlanosti, která se dnešním lidem zdá šílená, o tomto usilovném hledání mučednictví ve všech končinách světa, v Africe, Americe, Indii, Číně, Japonsku, nevíme-li o těchto mučednících, o jejich žalářích a ďábelských mukách, pak se nám ty točité sloupy, vytažené kopule a vysoké oltáře mohou zdáti zajímavy a někdy poněkud výstřední, ale smysl toho nám uniká. Píše-li se, že barok působí leckdy křečovitě a divadelně, pak jest to důkazem, že vlastní povaha baroka jest pozorovateli cizí. Není v něm divadelnosti ani uměle vynucené křeče, nýbrž až příliš mnoho krvavé skutečnosti, až příliš mnoho naplnění. A tu by snad někdo namítl, že tyto věci se týkaly snad Španělů, Portugalců a Vlachů, nás však nikoliv. Ale to by byla chyba. Lze dokázati, že v Čechách a na Moravě v té době přes pět set osob mnohdy opětovaně žádalo o dovolení do Indie a do Číny, kam je vábilo nebezpečí a smrt a touha po slávě mučednické, a jest zachován dokument, na němž jedna taková osoba napsala tuto žádost krví.


Celý článek | Autor: Jaroslav Durych | Infomail | Tiskni

Kultura

* Jack London: Démon alkohol

Vydáno dne 25. 04. 2010

Jack London Přihodilo se mi to všechno v den voleb: Za teplého kalifornského odpoledne jsem sjížděl ze své farmy do Měsíčního údolí, do malé vesnice, abych tam odevzdal svůj hlas "pro" nebo "proti" k celé řadě návrhů na úpravu zákonů v Kalifornii. Poněvadž bylo tenkrát horko, napil jsem se několikrát, než jsem odevzdal svůj hlas, a několikrát, když jsem jej odevzdal. Pak jsem se vracel přes pahorky porostlé vinicemi, jel jsem cestami, vinoucími se pastvinami, až jsem přijel na farmu právě včas, abych se ještě trochu napil a navečeřel.

"Jak jsi hlasoval o úpravě volebního práva?" ptala se Charmian.

"Hlasoval jsem pro."

Překvapeně vykřikla. Musím připomenout, že jsem se v mladých letech, ačkoliv jsem byl horlivým demokratem, stavěl proti volebnímu právu žen. Ve svých vyzrálejších a snášenlivějších letech jsem je uznával bez nadšení za nevyhnutelný společenský jev.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

* Karel Kryl: Demokracie

Vydáno dne 18. 02. 2010

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomené,
dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli.

Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů,
a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu,
že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.


Link | Infomail | Tiskni

* Charles Baudelaire: Albatros

Vydáno dne 27. 11. 2009

Často těm z posádek postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořkých propastech klouzající,
té pouti lhostejný a vytrvalý druh.

Na prkna paluby ho složí a v té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby!
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný!
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny!

Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.

Překlad František Hrubín


Link | Infomail | Tiskni

* 11. 12. 1991: POSLEDNÍ SLOVA

Vydáno dne 26. 11. 2009

Poslední Goethova slova jsou: „Více světla!"
Údajně poslední slova Claudelova: „Pane doktore, vy myslíte, že je to salám?"
Na první pohled jsou slova svobodného zednáře o světle daleko duchovnější, než slova katolického básníka. Na druhý pohled zdá se být Claudelův výrok daleko, daleko mystičtější!

Jiří Olič: Marná snaha, 1992


Link | Infomail | Tiskni

* České polovojenské jednotky 1918-1945

Vydáno dne 18. 08. 2009


Link | Infomail | Tiskni

Kultura

* Pierre Drieu La Rochelle: Gilles

Vydáno dne 24. 07. 2009

Gilles Všude na světě se rozhořel obrovský boj, tady plápolal otevřeně, jinde jen doutnal. Byl veden různými prostředky a se střídavými úspěchy. V Rusku byly miliony lidí ve vězení, tisíce v Německu, v Itálii.

I v Číně a ve dvaceti dalších zemích. Mimo zápas nestál nikdo. V zemích, kde byl zdánlivý klid, se soupeři oťukávali, špehovali. Policie a špionáž se činily. Politické strany stály proti sobě v ulicích. Walter to věděl odedávna. Prozíravě se pustil do boje. Přiměřeně svým sklonům.
(…)
Šťastně a spokojeně si prohlížel své společníky. Jeho velkou a poslední radostí, stejně jako první, by bylo žít v pospolitosti mužů, kteří stojí naprosto při sobě a jsou chytří i bdělí zároveň. Tehdy na frontě, tu a tam ve velkém davu narazil na dva tři, se kterými si rozuměl. Nebyli to jen intelektuálové.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* J. K. Jerome: Buršácká mensura

Vydáno dne 09. 07. 2009

Mensura Mensura byla už popsána tolikrát a tak důkladně, že nehodlám čtenáře nudit jejím podrobným líčením. Vystupuji zde pouze jako sběratel dojmů a schválně nechci popsat nic jiného než dojem, jaký na mě udělala první mensura, kterou jsem viděl, protože si myslím, že první dojmy jsou pravdivější a užitečnější než názory otupené delším poznáváním nebo poopravené cizími vlivy.

Francouz nebo Španěl vás hledí přesvědčit, že býčí zápasy se konají především pro blaho býků. A kůň, o němž vy jste přesvědčeni, že řičí bolestí, se prý jenom tak chechtá, když vidí, jak komicky vypadají jeho vlastní vnitřnosti. Váš francouzský nebo španělský známý staví jako slavnou a vzrušující smrt v aréně proti chladnokrevné brutalitě, k jaké dochází na dvorku koňského řezníka. A když nemáte rozum pevně v hrsti, vracíte se domů s předsevzetím zahájit agitaci, aby na podporu rytířskosti byly býčí západy zavedeny i v Anglii. Torquemada byl určitě přesvědčen, že inkvizice je humánní; pro tlustého pána, trpícího třeba svalovými křečemi nebo revmatismem, je prý takový hodinka na skřipci hotovým tělesným dobrodiním; cítí se pak pohyblivější v kloubech - elastičtější, dalo by se říci - než se cítil dřív. Angličtí lovci se zas dívají na lišku jako na tvora, kterému nutno závidět; má možnost si jeden den báječně a zadarmo zasportovat a ještě je při tom středem všeobecné pozornosti.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* Co zaujalo: Dernière Volonté – Devant Le Miroir

Vydáno dne 06. 07. 2009

Derniere Volonte Dnes pokračujeme v započatém seriálu o starších a inspirativních hudebních počinech druhým dílem. První díl byl symbolicky uveden připomenutím fenomenálního alba Blót: Sacrifice in Sweden od Blood Axis, které bylo pro mnoho posluchačů vůbec první, nebo zásadní zkušeností, která jejich hudební vkus nasměrovala k neofolku, martial industrialu a dalším avantgardním stylům. Dernière Volonté (česky „Poslední vůle“) je francouzský sólový (ačkoli na koncertech vždy vystupuje více hudebníků) projekt muzikanta, známého pod jménem Geoffroy D., který experimentuje na pomezí ambientu, indutstrialu a který je díky velice svébytnému stylu některými recenzenty často nazýván military-popovým projektem. Dernière Volonté se také řadí do linie vizuálně-provokativních kapel jako je Laibach, Der Blutharsch, NON, Von Thronstahl. Dernière Volonté jsou často označováni za kontroverzní pro své estetické využívání symboliky evropského fašismu, využívání některých hesel a sloganů, evokujících druhou světovou válku a inspiraci prokletými francouzskými literáty „druhé generace“ (Pierre Drieu, Robert Brasillach). Už debutové album neslo název „Obeir et Mourrir“ (česky „Poslechni a zemři“) a obsahovalo songy s provokativními („Terrorangriff“, „Albert Speer“, „Roma 39 Axe II.“) a někdy dalo by se říci až neúnosně provokativními názvy typu „Le Travai Rend Libre“ (neboli „Práce osvobozuje”).

Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* George Orwell: Hold Katalánsku (ukázka)

Vydáno dne 18. 04. 2009

Našemu oddílu slíbili zákopový minomet; těšil jsem se na něj. V noci jsme hlídkovali jako obvykle — nyní to bylo nebezpečnější než kdysi, protože ve fašistických zákopech bylo nyní lépe vycvičené a pozornější mužstvo. Rozmístili před svoje drátěné zátarasy plechovky, a jakmile zaslechli zachrastění, okamžitě spustili kulometnou palbu. Ve dne jsme je ostřelovali z území nikoho. Když se člověk plížil sto metrů, dostal se k příkopu, zakrytému vysokou travou, ze kterého bylo dobře vidět mezeru ve fašistické předprsni. V příkopu jsme si založili ostřelovačské hnízdo. Když člověk čekal dostatečně dlouho, mohl někdy zahlédnout postavu v khaki uniformě, jak rychle přebíhá přes mezeru. Několikrát jsem si vystřelil. Nevím, zda jsem někoho zasáhl — není to pravděpodobné; z pušky střílím bídně. Bylo to ale poměrně zábavné. Fašisté nevěděli, odkud se na ně střílí, a já jsem si byl jist, že dříve nebo později někoho dostanu. Bylo to však právě naopak — fašistický ostřelovač dostal místo toho mne. Byl jsem na frontě asi deset dní, když se to stalo. Celý ten zážitek — dostat zásah kulkou — je natolik zajímavý, že stojí za podrobnější popis.

Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita (ukázka)

Vydáno dne 14. 04. 2009

451 "Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, co? Organizujte a organizujte a víc a víc organizujte skvělejší sportovní podívané. Víc kreslených seriálů do knih. Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci. Z měst jsou turistické noclehárny, lidé táhnou z místa na místo jako kočovné tlupy, jdou za přibývajícím měsícem, dnes bydlí v místnosti, kde ty jsi spal dopoledne a já včera v noci."

Mildred vyšla z pokoje a práskla dveřmi. Televizní "tety" se daly do smíchu televizním "strýčkům".

"Teď si vezměme menšiny v naší civilizaci, ano? Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Jen abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů, chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika. Postavy vystupující v této knize, v této hře, v tomto televizním programu jsou osobnosti čistě smyšlené, nemají představovat skutečné malíře, kartografy nebo řemeslníky kdekoliv na světě. Čím víc se zvětšují trhy, Montagu, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotk` něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli. Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy, tak to alespoň prohlašovali ti zatracení snobští kritici, rozbředly ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt, říkali kritikové. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojeni a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů."


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* Alexandr Solženicyn: Souostroví Gulag (ukázka)

Vydáno dne 12. 04. 2009

Pokud se dá dnes zjistit, Andrej Andrejevič Vlasov nedokončil pro revoluci kněžský seminář v Nižním Novgorodu, byl v roce 1919 odveden do Rudé armády a bojoval jako řadový voják. V bojích proti Děnikinovi a Wrangelovi na jižní frontě povýšil na velitele čety a pak roty. Ve dvacátých letech absolvoval kursy Vystrel, v roce 1930 se stal členem VKS(b) a v roce 1936, už v hodnosti velitele pluku, byl poslán jako vojenský poradce do Číny. Zřejmě nebyl nijak spjat s vyššími vojenskými a stranickými kruhy, a proto se přirozeně octl v onom stalinském „druhém sledu“, který nahradil vyvražděné velitele armád, divizí a brigád. V roce 1938 dostal divizi a v roce 1940 při prvním udílení „nových“ (čili starých) vojenských hodností se stal generálmajorem.

Z dalšího lze usoudit, že v oné nové generálské směně, v níž bylo mnoho naprosto omezených a nezkušených důstojníků, patřil Vlasov k nejschopnějším. Jeho 99.střelecká divize, kterou cvičil a připravoval od léta 1940, nebyla hitlerovským útokem nikterak překvapena, naopak: za všeobecného našeho ústupu na východ pronikla jeho divize na západ, dobyla Přemyšl a držela jej šest dnů. Vlasov přeskočil funkci velitele sboru a jako generálporučík velel už v roce 1941 u Kyjeva 37. armádě. Probil se z obrovského kyjevského kotle a v prosinci 1941 velel u Moskvy 20. armádě, jejíž úspěšný protiútok na obranu hlavního města (dobytí Solněčnogorska) je zaznamenán v denním hlášení Sovinformbyra ze dne 12. prosince 1941 (generálové jsou tam jmenováni v tomto pořadí: Žukov, Leljušenko, Kuzněcov, Vlasov, Rokossovskij, Govorov).


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

Kultura

* F. M. Dostojevskij: Zápisky z podzemí (1864)

Vydáno dne 07. 04. 2009

Dostojevskij IX

Samozřejmě žertuji, pánové, sám vím, že nejapně žertuji, ale všechno se to za žert pokládat nedá. Možná žertuji, ale skřípám přitom zuby. Mučí mě, pánové, některé otázky: rozřešte mi je! Tak například vy chcete člověka odnaučit jeho staré zvyky a napravit jeho vůli podle požadavků vědy a zdravého rozumu. Ale jak víte, že je nejen možné člověka takto předělat, ale že je to nutné? Z čeho soudíte, že je tak nevyhnutelně třeba napravovat lidské chtění? Zkrátka, jak víte, že taková náprava bude člověku opravdu ku prospěchu? A mám-li už říci všechno, proč jste tak skálopevně přesvědčeni, že nejednat v rozporu s normálními lidskými zájmy, podepřenými rozumovými důvody a aritmetikou, je skutečně člověku vždycky prospěšné a že je to pro celé lidstvo zákonem? Zatím je to pouhý váš předpoklad. Dejme tomu, že je to zákon logiky, ale patrně vůbec ne zákon lidstva. Nemyslíte si snad, pánové, že jsem blázen? Dovolte mi několik slov na vysvětlenou! Souhlasím s vámi: člověk je zvíře převážně tvořivé, určené k tomu, aby uvědoměle sledovalo svůj cíl a zabývalo se inženýrstvím, to znamená vytrvale a bez oddechu stavělo cestu bez ohledu na to, kam vede. Ale snad právě proto, že je mu souzeno razit tu cestu, zachce se někdy člověku uhnout stranou, a snad ještě proto, že ať je bezprostřední a činorodý člověk jakkoli hloupý, přece jen mu někdy napadne, že silnice skoro vždy někam vede a že ani tolik nezáleží na tom, kam vede, jako na tom, aby tu prostě byla a způsobné dětičky aby nezanedbávaly inženýrské práce a neoddávaly se zhoubné zahálce, která jak známo je matkou všech hříchů. člověk rád buduje a razí cesty, to je nesporné. Ale proč má také vášnivě rád chaos a rozbíjení? Tohle mi vyložte! Ale já sám bych k tomu chtěl říci pár slov. Nemá snad člověk proto tak rád rozbíjení a chaos (že je někdy má velice rád, o tom nemůže být sporu), že má instinktivní strach z dovršení díla, že se bojí dojít k cíli? Co můžete vědět, možná, že má rád stavbu jen zdálky, ale vůbec ne zblízka; možná že ji rád buduje, ale nerad by v ní žil, to přenechává aux ani maux domestiques (domácím zvířatům), jako mravencům, beranům a podobným. Mravenci, ti jsou úplně jiní. Ti mají podivuhodnou stavbu tohoto druhu, stavbu, která potrvá navěky, totiž mraveniště.


Celý článek | Autor: Národní myšlenka | Infomail | Tiskni

* O jedné hodině zrána

Vydáno dne 04. 04. 2009

Charles Baudelaire Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných a unavených fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid. Konečně! Tyranie lidských tváří zmizela a budu trpět již jen sebou samým.

Konečně! Je mi tedy dovoleno oddechnout si v lázni tmy! Nejprve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto otočení klíčem zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne teď oddělují od světa.

Hrozný život! Hrozné město! Rekapitulujme denní práci: viděl jsem několik literátů, z nichž jeden se mě tázal, zda je možno dostat se do Ruska po suché zemi (považoval patrně Rusko za ostrov); statečně jsem odporoval řediteli revue, jenž na každou námitku odpovídal: "My jsme strana počestných lidí", z čehož následuje, že všechny ostatní listy jsou redigovány darebáky; pozdravil jsem nějakých dvacet osob, z nichž patnáct neznám; rozdal jsem v témž poměru stisknutí ruky, aniž jsem byl dříve tak opatrný, abych si byl koupil rukavice; navštívil jsem, abych zabil čas za lijáku, jednu lehkomyslnici, která mne prosila, abych jí nakreslil kostým Venuše; složil jsem poklonu řediteli divadla, jenž mi pravil, propouštěje mne: "Snad byste učinil dobře, kdybyste se obrátil na Z...; je to nejprkennější, nejhloupější a nejslavnější ze všech mých autorů; s ním byste to snad mohl někam přivést. Navštivte ho, a pak uvidíme." Chlubil jsem se (proč?) několika podlými skutky, které jsem nikdy nespáchal, a zbaběle jsem zapřel několik jiných špatností, jichž jsem se dopustil s radostí, přestupku chvástavosti, zločinu úcty k lidem; odepřel jsem příteli snadnou službu a dal jsem psané doporučení dokonalému bláznu; ach! je to opravdu všecko?

Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch, jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj! dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů, které by dokázaly mně samému, že nejsem posledním z lidí, že nejsem nižším těch, jimiž pohrdám.

Charles Baudelaire: Malé básně v próze, 1869


Link | Infomail | Tiskni

| 0-15 | 15-30 | 30-45 | 45-60 | 60-75 | 75-90 | 90-92 |

Web site powered by phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.