Reportáž z diskuze s JUDr. Jiřím Karasem

Autor: Jakub Moravčík <(at)>, Téma: Reportáže, Vydáno dne: 28. 08. 2012

Jiří Karas V sobotu 18.8.2012 v 15:00 se v areálu Emauzského kláštera v Praze, v knihovně Občanského institutu, konalo setkání a diskuze s bývalým poslancem KDU-ČSL a současným velvyslancem v Bělorusku, JUDr. Jiřím Karasem. Ten promluvil již na dopoledním protestním shromáždění proti homosexuálnímu pochodu Prague Pride, nazvaném „Obrana hrdosti normálních lidí“. Přes pěkné počasí, jež by lákalo spíše k vodě či na výlet, byla knihovna zaplněna téměř třiceti lidmi, za což Jiří Karas účastníkům velmi poděkoval. A co všechno během setkání, jež moderoval prezident Hnutí pro život Radim Ucháč, zaznělo?

První část diskuze, již otevřel svou otázkou předseda monarchistického sdružení Monos David Hibsch, se tématem pohybovala kolem KDU-ČSL. Jiří Karas čelil nejedné otázce, vyjadřující zklamání z dlouhodobé politiky této strany. Vysvětlil, že jeho aktuální členství v KDU-ČSL je pouze pasivní, i když platí členské příspěvky. Stranu spíše hájil; jeho obhajoba by šla stručně vyjádřit poukazem na pasivitu občanů-voličů a na to, že „strana bude taková, jakou ji občané udělají“. Na otázku, co konkrétně by mohl běžný občan pro vylepšení situace udělat, odpověděl, že občané nevyužívají své možnosti psát poslancům a straníkům dopisy – jak pochvalné, tak kritické. Doplnil, že on sám četl dopisy voličů velmi pečlivě a bral je jako vážný impulz pro svou práci. Také proto v době svého úřadování v PSP ČR získával preferenční hlasy a uhájil svůj mandát. V této souvislosti „pochválil“ organizátory akce Prague Pride a vůbec LGBT komunitu v tom smyslu, že na to, jak je jich velice málo (mnohem méně než proklamovaná 4%), umí být velmi aktivní a vytrvalí. Díky tomu dosáhnou toho co chtějí – např. Prague Pride. V tomto aktivismu nám mohou sloužit jako příklad. K nedávno avizované myšlence na odstranění přízviska „křesťanská“ z názvu „Křesťansko demokratická strana – Československá strana lidová“ Jiří Karas uvedl, že odchod od křesťanství by pro stranu jednoznačně znamenal smrt.

Diskuze v této fázi zabrousila také k bývalému „lidovci“, ministru financí Miroslavu Kalouskovi. Zde Jiří Karas publikum zřejmě překvapil svým názorem, že Kalousek je podle něj výborný ministr. Dělá ovšem své kroky tak nešikovným způsobem, že nad ním zůstává rozum stát – například se smíchem oznámí, že nastává doba utahování opasků. Velvyslanec ČR v Bělorusku ovšem zdůraznil, že ohledně Kalouska je to jeho názor a že s ním jistě nemusí nikdo souhlasit. Řekl, že ministr musí být především dobrý manažer a že důkladná orientace v problematice daného resortu není prvořadá. Pro přirovnání uvedl skvělou práci ředitele jednoho věhlasného Běloruského divadla. Ten o divadelnictví jako takovém před svým příchodem na post ředitele divadla nic nevěděl. Dostalo se také na téma aktuální světové politické a ekonomické situace. Zde Jiří Karas uvedl, že podle jeho názoru už ani europoslanci či jiní eurofunkcionáři vlastně nevědí, kdo celou EU řídí. Uvedl, že ani on sám neví, kdo má za současnou světovou situací prsty, avšak že aktuální stav rozhodně není dílem náhody, nýbrž je podle něj zcela záměrným. Aktuální byly také dotazy a návrhy na pomoc s kampaní a ziskem potřebných 50 000 podpisů. Zde Karas vyzval přítomné, kteří jsou ochotni pomoci, aby se obraceli na Radima Ucháče. Zazněl návrh na podporu kampaně nějakou kulturní celebritou, ale záhy vyšlo najevo, že by se těžko nějaká sehnala. Ohledně podpory kandidatury také Jiří Karas uvedl, že ví o poslancích, kteří jej soukromě podporují, ale veřejně by se to báli učinit. V souvislosti se sběrem podpisů Karas zdůraznil, že není kandidátem na prezidenta, nýbrž o kandidaturu toliko usiluje. Každý občan má pak možnost připojit svůj podpis k tolika uchazečům, kolik uzná za vhodné. V souvislosti s tím zmínil, že nijak není proti kandidatuře Zuzany Roithové. Naznačil, že nerozumí strategii KDU trvat na jediném kandidátovi a že by naopak bylo lepší, kdyby KDU vybrala třeba pět kandidátů a sbíraly by se podpisy pro všechny. Zvětšila by se tak podle něj šance, že by více konzervativních uchazečů získalo post kandidáta a ve sdělovacích prostředcích by pak v předvolebních spotech zazněla častější obrana a připomínání křesťanských a konzervativních hodnot. Jiří Karas také vyzval účastníky, aby, je-li to v jejich možnostech, pomohli s kampaní také finančně. Zmínil, že jinak se sbírá 50 000 podpisů, pokud člověk disponuje milionovými částkami, jako např. Vladimír Dlouhý, jež za podpis dává 20 Kč, a jinak, když je člověk odkázán jen na dobrovolnou pomoc přátel a příznivců.

Nemohla také nezaznít otázka, jak je to vlastně s podporou Katolické Církve ve věci Karasovy kandidatury a co by se v této věci dalo udělat. Zde byla vyjádřena skepse ohledně případné podpory českých biskupů. Co se týče kněží, Radim Ucháč uvedl, že je to spíše o jednotlivcích – někteří jsou ochotni vyjádřit podporu, jiní ne. Z publika padla také zajímavá myšlenka: donést prostě petice do kostelů a kostelních lavic a nikoho se na nic neptat.

Když z úst Radima Ucháče zazněla očekávatelná otázka na Bělorusko a prezidenta A.Lukašenka, nikdo netušil, že to bude prakticky poslední otázka. Reportáž o Bělorusku pak trvala dlouho až do závěru celého setkání. Lukašenko má v českých luzích a hájích již dlouholetou pověst „zlého diktátora“ a všechny zajímalo, nakolik je to pravdivý obraz. Český velvyslanec v Bělorusku hned na úvod uvedl, že je to samozřejmě všechno jinak, a pak začal své vyprávění o zemi, kde vyslancuje. V prvé řadě na přímý dotaz odpověděl, že Lukašenko skutečně je diktátor, ale že rozhodně není tyran. Jeho moc v zemi je vskutku takřka absolutní: osobně dosazuje starostu každé obce. Ve své zemi však umí udělat skutečný pořádek. K tomu Karas dodal, že neříká, jestli je to dobře či špatně, ale že to tak je. Kdo je nezaměstnaný, ten musí pracovat, například vykonáváním veřejného úklidu a tak je v ulicích všude zcela čisto. Kriminalita v zemi prakticky neexistuje. Karas uvedl příklad, nad nímž se otevřela ústa nejednoho z účastníků. Jistá paní jela v tramvaji, kde ji oslovil nějaký muž, zřejmě příslušník policie, aby s ním šla bokem. Pak jí oznámil, že jí byla ukradena peněženka, což paní do té doby netušila. Bylo jí sděleno, že pachatel je již zadržen, protože dění v tramvaji bylo sledováno, a pak jí byla peněženka na místě vrácena. Myšlenka, že by se podobná věc mohla stát v České republice, bude většině našich občanů pravděpodobně připadat jako halucinogenní výplod. Podobně co se týče problému drog, tak je s nimi v Bělorusku minimální problém a za delikty v této oblasti jsou velmi tvrdé tresty. Věznice v Bělorusku jsou vším jiným než hotely, v nichž si zločinci typu Andrease Breivika dopřávají všemožný luxus. Věznice jsou odstupňované dle závažnosti deliktů a kdo se do nich dostane, toho čeká velmi tvrdé období života. Např. v prvním, nejméně tvrdém typu vězení, je na 200 lidí jeden záchod a jedno umyvadlo, přičemž trestanců jsou v takových věznicích stovky až tisíce. Trestanec ráno dostane příděl chleba a vody na celý den a nic více. Během dne pak má možnost si ve městě, v němž věznice sídlí, trochu přivydělat, pokud sežene nějakou práci. Z toho plyne, že na útěk zřejmě ani nepomýšlí, protože by si byl vědom důsledků, až by byl dopaden.

Co se týče běloruské vlády, tak se Lukašenko s ministry jednotlivých resortů ani v nejmenším nepárá, vládne v zásadě absolutisticky. Ke své popularitě umí přitom využít i přímých televizních přenosů, při nichž peskuje jednotlivé ministry, zadává jim úkoly a nekompromisně trvá na jejich plnění. Každý ministr musí prezidentovi samozřejmě vykat, zatímco on každému tyká. Každého z nich osobně vyzve, aby se postavil, a pak mu před očima celého národa vytkne všechno, co udělal špatně. Ministr stojí jako zařezaný a zmůže se jen na stručné „ano, pane prezidente“. Podobným způsobem řeší běloruský prezident i další věci. Když se např. někde staví nebo opravuje nějaká velká či důležitá budova, prezident osobně na místo přijede, aby se stavbyvedoucího či ředitele firmy zeptal, jak dlouho bude stavba ještě trvat. Když dostane odpověď, že dva roky, oznámí dotyčnému, že znovu přijede za půl roku v to a to datum. Pokud nebude vše v patřičné kvalitě dokončeno, může si hledat novou práci. Když pak prezident za danou dobu znovu na místo dorazí, je vše dostavěno. Ohledně otázky na vládní opozici v Bělorusku Jiří Karas uvedl, že opozice existuje, ale její možnosti jsou značně omezené. Vládní kroky a prezidenta je možno v tisku veřejně kritizovat, avšak ne urážet. Kdo by např. prezidenta obvinil z organizace nějakého teroristického útoku, skončil by velmi špatně jako politický vězeň. Pro politické strany je velmi obtížné získat povolení ke kandidatuře ve volbách. Existují tak strany, které dlouhodobě fungují bez možnosti účasti ve volebním klání. O korupci v Bělorusku Karas uvedl, že kvete, ovšem zdaleka ne v takové míře, jako v České republice. Akce jako homosexuální pochody jsou v Bělorusku zakázány a stejně tak je Lukašenko odpůrcem potratů.

Občané jsou s Lukašenkovou vládou spokojeni. Běloruský diktátor diktátor zastavil popřevratový chaos a zajistil např. vyplácení důchodů. Ve všech bytech je zavedena voda, elektřina a teplo. Karas uvedl, že Běloruský národ byl ve dvacátém století dvakrát obětí genocidy, kdy byl vyvražděn vždy na jednu třetinu obyvatelstva. Běloruský člověk si tak v průběhu historie zvykl na tvrdé podmínky a velmi se uskrovnil. Proto mu stačí i nízký důvod, za nějž si „může koupit chleba a mléko“ a je spokojený. Proto také Běloruští návštěvníci Česka nechápou, proč my Češi vlastníme tolik zbytečných věcí. Karas neopomněl uvést, že Běloruský člověk neumí s demokracií zacházet. Podle českého velvyslance však demokracie do Běloruska jednou trvale dorazí, ač je otázka, kdy to bude.

V závěru přišlo na přetřes také téma Bělorusko a křesťanství. Zde se do debaty na vyzvání vložil také PhDr. Radomír Malý, jež byl na setkání také přítomen, a jenž měl možnost křesťanství v Bělorusku poznat osobně. Posluchači se dověděli, že katolíků je v Bělorusku asi 15-25 procent. Jestli však někde na světě křesťanská víra zažívá opravdovou renesanci, pak je to v Bělorusku. Kostely jsou narvané a kapacitně naprosto nestačí. Jiří Karas to dokumentoval na příkladu jednoho kostela, v němž je každou neděli slouženo nepřetržitě 18 mší svatých za sebou. Na každé z nich je kostel zcela zaplněn. Lidé se v kostelích chovají velmi uctivě a zbožně, neboť jsou si vědomi posvátnosti místa a mše svaté, což je často opět velký rozdíl oproti Českým zemím. Dominující církví je však v Bělorusku každopádně církev pravoslavná.

Okolo 16:40 pak byla celá diskuze ukončena a Jiří Karas znovu poděkoval účastníkům za účast a zároveň poprosil o pomoc ohledně získávání podpisů.

Na závěr bych si dovolil malé subjektivní hodnocení. S Karasem jsem příliš nesouhlasil v jeho tezi, že strana bude taková, jakou si ji lidé-voliči udělají. V reálu je to však většinou tak, že 90 a více procent českých občanů jen čeká, co udělají nebo co předloží „ti druzí“, aby je pak případně mohli v lepším případě následovat, v horším zkritizovat. Nehledě na to, že není nijak samozřejmé, že vedení strany bude na odezvy od svých občanů nějak zvlášť slyšet. Na druhou stranu rozhodně souhlasím s tím, že český občan je v aktivním zájmu o věci veřejné velmi pasivní. To je velká chyba, neboť se tak sám zbavuje možnosti nějak ovlivnit veřejné záležitosti. Ještě více mi tento nešvar došel cestou vlakem zpět do rodného Slezska, při četbě porevolučních kometnářů a fejetonů Karla Kryla, vydaných Torstem pod názvem „Země lhostejnost“ (vřele doporučuji k přečtení). Také Karasovo hodnocení Kalouska jistě nemusí nikomu z nás vonět. Každopádně však považuji celou akci za velmi zdařilou a rád bych vyjádřil poděkování za její uskutečnění. Zisk oněch 50 000 podpisů však bude úkol velmi těžký. Kéž je nám to ale spíše výzvou k napnutí sil, než závdavkem k rezignaci před bojem a k upevnění toho, co Karel Kryl nazval „vnitřní emigrace“.

www.monarchista.cz