NM, Lesbionská smlouva a Komárkovi zoufalci

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 04. 11. 2009

NM Národní myšlenka ignoruje aktuální dění, ačkoliv doba je plná poměrně přelomových událostí. Snad s výjimkou účasti na akcích iniciativy DOST proti přijetí Lisabonské smlouvy. Takového dojmu by mohl nabýt náhodný návštěvník našich webových stránek nebo náhodný čtenář posledních čísel časopisu, který vydáváme. Žádné každodenní komentáře k průběžným změnám zveřejňovaných stanovisek prezidenta Klause a jeho okolí až k podpisu ztráty české státní samostatnosti. Žádné rozhořčování nad vlastizrádnými postoji většiny čelních českých politiků. Žádné vyjádření k policejním akcím proti údajným nacistům, které mají přímou souvislost s tažením proti jedné politické straně. A spousta dalších událostí, které jsme nechali z tohoto hlediska bez povšimnutí. Myslím, že je to dáno spíše pocitem nebo pochopením, že všechny tyto zlé věci vychází z procesů a tendencí, které pozorujeme a popisujeme již alespoň 15 let.

Mohu říci, že nás zdaleka nezajímají jen nadčasové věci a denodenní události hroutícího se světa západní civilizace nás vůbec nenechávají v klidu. Za sebe (a možná i za většinu kolegů) přiznávám, že důvodem je vedle znechucení a nedostatku času také důvěra v naše čtenáře, přátele a přívržence. Kdo si našel cestu na naše stránky nebo k našemu časopisu, je nejspíš natolik schopen vlastního úsudku ohledně nepravd, zlé propagandy a nesmyslů, kterými nás každodenně obklopuje všudypřítomná mediokracie, že se bez našich postřehů a komentářů obejde.

Vrchní komentátor Mladé fronty Komárek zneužije Pochod na Hrad vyzývající prezidenta, aby „Lisabon“ nepodepisoval, k úšklebku „...prezidenta dnes podporuje jen pár zoufalců…“, aniž by jinde v tomto listě byl smysl akce nějak rozebrán či zevrubněji popsán. Má smysl rozčileně upozorňovat na Komárkovu či mladěfrontovní zlou vůli? Kdo má rozum, sám si tento způsob informování porovná s bohatě zdarma propagovanými a mediálně pokrytými setkáními jiného druhu. A to setkáními třeba i řádově menšího počtu nositelů dnes tak populární sexuální jinakosti, odlišnosti, nenormálnosti, … (laskavý čtenář jistě vybere vlastním vkusem vhodné označení) či jiného módnějšího světonázoru.

Samozvaní intelektuálové brojí proti Klausem vynucenému příslibu české výjimky z Lisabonské smlouvy s poukazem na to, že český Parlament schválil smlouvu bez této výjimky, která je proto neústavní. Jejich zesměšnění poukazem na irské výjimky, které smlouvu také mění oproti verzi schválené nejen českým Parlamentem, ale i všemi ostatními příslušnými institucemi členských států EU, by bylo možno sepsat během několika minut. Obstojí však taková ztráta času v délce nějaké té stovky úderů do klávesnice v porovnání s přínosem? To vše ví přece každý, kdo se o věc zajímá a pokud si někteří vrchnolní politici nejsou schopni dát takto „dvě a dvě dohromady“, naše články je k tomu nepřinutí. Vždyť je zcela zřejmé, že na logiku a formální i obsahovou správnost věci příslušné osoby a úřady nedbají (hlavně ať už ten stát zrušíme. Rychle! Ať už se vládne z Bruselu! Přece nebudeme nějací nacionalisti nebo reakcionáři!...). Kdo má zájem o věc, takto jednoduchý rozbor si dokáže jistě provést také. Většinu lidí logika a smysl v politice nezajímá anebo nejsou ochotni obětovat minimum energie na to, aby vytlačili osoby nečestné a neschopné logické úvahy alespoň z nejvyšších pater politiky.

Má smysl vysvětlovat, že k totalitě nevede vždy jen vzorec ideologie a zvůle státních orgánů předvedený v Německu dvacátých a třicátých let 20. století? Přemýšlivý čtenář k tomu nejspíš dospěje sám. Člověku předpojatému nebo ovlivněnému neomarxistickou propagandou to nejspíš vysvětlit beztak nedokážeme.

Takto působí duch doby. Zkusím ho ještě dokreslit reakcemi z říjnového Pochodu na Hrad, což byla podle mého soudu největší z letošních veřejných akcí proti přijetí Lisabonské smlouvy. Tři turisté pozorující pochod na pražský Hrad v malostranských ulicích jej zvědavě pozorovali a diskutovali, o co pochodujícím jde. Jeden z nich nakonec vykřikl „To je proti lesbám!“ (v překladu do češtiny, originál si netroufám reprodukovat, ale bylo to řečeno patrně polsky, každopádně příbuzným slovanským jazykem a srozumitelně). Proud účastníků skandoval „Nechceme Lisabon“ právě, když míjel tyto tři zvídavé turisty. Fonetická podoba nešťastného portugalského města tak zřetelně způsobila mýlku a záměnu za označení dnes politicky velmi korektní sexuální abnormality. Evropa podle všeho prochází dějinnou změnou státněprávního uspořádání a velkou část lidí při pohledu na demonstraci napadne v první řadě souvislost sexuální. Modernisté s Freudem civilizaci už skutečně rozložili.

Na místě srazu před irskou ambasádou se zas davem prodírali jiný pár starších turistů a diskutovali francouzsky, oč tu asi jde. Pán pak vzhlédl k vlajce nad hlavou, řekl „Ha, C´est l´Italie!“ a přemítali, co asi mohla Itálie Čechům udělat, že demonstrují před jejím velvyslanectvím. Kamarád z řad organizátorů pochodu mne požádal o natáčení během akce, pohyboval jsem se tedy většinou na okrajích uskupení a mohl tak zaznamenat i takovéto reakce okolí, které bych přímo v průvodu nezaznamenal.

Na Hradčanech po skončení celé akce se zas anglicky ptal další turista, co bylo cílem celé akce, že totiž sice poslouchal hudbu, ale projevům a nápisům na transparentech nerozuměl. Vysvětloval jsem smysl setkání, turista však nadále nechápal. „No a co je špatného na předávání moci do centra Unie?“, ptal se nakonec. „Nevěříme, že tam jsou jen hodní lidé ochotní vždy mít na paměti české zájmy“, snažil jsem se vysvětlit co nejstručněji problém. „Aha!“, odpověděl turista, jakoby se poprvé setkal s projevem veřejné nedůvěry v unijní vládu, poděkoval, pokyvoval hlavou a odešel.

Tyto tři reakce z řad přihlížejících turistů jsou snad nejen zajímavé, ale nejspíš vypovídají také o stavu politické diskuse u evropské veřejnosti. Její úroveň nejen u nás, ale i v celé západní Evropě mi připadá velmi úpadková. Namísto přebíjení pádností argumentů a hodnocení stálosti a konzistentnosti postojů dochází k přetlačování bulvárními či jak říkal Tony Blair „ospinovanými“ (čili pravda smíchaná s polopravdou nebo lží v zájmu věci) výstřely od boku. Jak jinak by mohlo procházet vlivovým agenturám směšné strašení Moskvou vždy, když to zrovna kdosi mimo Českou republiku potřebuje k prosazení svých zájmů u nás (energetika, radar, Lisabon, ...)? Každopádně úroveň veřejné diskuse není způsobilá k prosazení logických argumentů, neřkuli pravd, které nemají oporu v zavedených mediálních, finančních (obecně byznysových) nebo politických kruzích.

Prezident Klaus stál ve věci „Lisabonu“ proti stejně tuhé mediální a kulturní frontě, jakou my známe již zhruba těch 15 let a podporován byl jen stovkami oněch zoufalců. Nepřipadá mi úplně spravedlivé jej odepsat a zařadit napevno mezi ostatní vlastizrádce proto, že nakonec „Lisabon“ podepsal. S projevenou podporou desetiticíců či většího počtu příznivců u nás i v zahraničí by se jistě mohl chovat jinak. To, co mu vyčítat naopak lze je, že proti výše popsané atmosféře v předchozí době vystupoval jen výběrově (u témat jako volný trh, NGOismus, oteplování planety), jakkoliv i v tom je jeho role výjimečně pozitivní. K dalšímu rozboru zůstává otázka, do jaké míry k takové atmosféře sám přispěl a jestli by ve vrchnolné politice zůstal tak dlouho, kdyby své nekonformní názory projevoval konzistentněji, či výrazněji. K rozboru také zůstává, jak jednotlivé strany v lisabonské kauze (včetně prezidenta, akce DOST, eurofanatiků, ...) rozehrály hru, kde klopýtly a zda nemohly hrát lépe. Jak kdosi napsal, Klaus vždy upřednostňoval krátkodobá pragmatická řešení před principiálním přístupem. Nemohu se například zbavit dojmu, že obsazení Ústavního soudu a jeho hlasování 15:0 ve prospěch ostudného rozsudku o „Lisabonu“ je také výsledkem taktické chyby v Klausově zahájení partie, řečeno šachovou terminologií. Podobně i střední hra, kdy prezident mohl vahou své osobnosti možná více a lépe (než v případě Svobodných) podpořit vznik politické strany jasně podporující jeho postoje, možná nebyla bez chyb. Provedení a zveřejnění takových rozborů si za sdružení NM troufám slíbit. Teď nezbývá než s Klausem souhlasit, že jsme de iure ztratili vlastní stát. A také s tím, že „Tato změna - pro dnešek i pro budoucnost - legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat...“, jak řekl prezident, což zní jako určitý nejasný příslib čehosi budoucího.

Do určité míry se Klaus vlastním prohlášením sám zařadil mezi vlastizrádce. Jakpak asi je teď po těle a po duši takovému prezidentovi? Co jej přimělo k tak rozporuplným krokům a prohlášením? Nezávidím mu. Nám je špatně, ovšem jsme na to, myslím, vesměs zvyklí. Zůstává nám alespoň pocit, že kromě státu a několika hodin, dnů či týdnů a českých Korun při protieurofederalistických akcích jsme alespoň neztratili v našich srdcích vlast, čest a snad ani národní hrdost.

Jak řekl předseda Národní myšlenky v projevu na shromáždění připomínajícím obnovení české státnosti 28. října 2009 a prezident Klaus jinými slovy při ukončení české státnosti 3. listopadu 2009: „Boj nám teprve nastává!“


Psáno 3. listopadu 2009