Thomas Ernest Hulme: Modlitba za úsměv luny

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Kultura, Vydáno dne: 25. 12. 2008

Hulme Vydalo nakladatelství Fra v roce 2002, cena 175 Kč

Nakladatelství Fra se ujalo záslužné, i když jistě nepříliš finančně vděčné práce: v malých nákladech vydává knihy zaměřené v první řadě na u nás méně známou moderní poezii. Dává tak českému čtenáři celou řadu vzácných příležitostí k seznámení s autory, kteří nám doposud zůstávali skryti, ačkoli jsou ve světě dobře známi a jejich umělecký příspěvek bývá oceňován a uznáván.

První publikací zmiňovaného nakladatele na toto téma je Modlitba za úsměv luny, soubor básní a textů u nás prakticky neznámého filozofa, literárního kritika a v neposlední řadě básníka T. E. Hulmea (1883–1917). Průkopník moderní poezie, zakladatel imagismu, básnického směru, jenž dbal o užívání správných a přesných slov, představování obrazů a preferoval k vlastnímu vyjádření volný verš, napsal za svůj krátký život jen 26 básní (alespoň tolik jich bylo do dnešního dne objeveno). Dával přednost literárně–kritické práci, shromažďoval kolem sebe nadané tvůrce a vlastní uměleckou tvorbu nepovažoval za důležitou, ačkoli by měl jistě se svými básněmi úspěch. Sám je však psal především jako určitou instruktáž, aby na nich názorně předváděl, co má ve svých teoriích na mysli. Valná většina jich tak byla vydána až po jeho smrti, kdy se stal v Británii postavou takřka mýtickou.

Pokud bychom měli posuzovat výběr básní a jejich překlad, pak nelze nic namítat; z Hulmea básníka nelze s ohledem na rozsah jeho díla dost dobře vybírat. Překladatel Petr Mikeš odvedl velice dobrou práci, dokázal autorovo básnické myšlení vystihnout a navíc se mu se vzácnou přesností podařilo překonat problém, jaký Hulme svým úzkostlivým důrazem na jasné slovní výrazy klade na bedra každého překladatele.

V češtině je to zkrátka stále týž Hulme, prostý, nenávidějící jakoukoli zbytečnou slovní omáčku: „Jak slípka ve vysoké trávě/ v hrůze před jestřábem skrytá/ kštice bílého světla se míhá/ a s rukou na ústech tajemně vzdychá/ a loví těkavé stíny vržené/ bílými domy do ulic/ starých flanderských měst.“ (Jako slípka, str. 12). Hulme, nenávidějící kýč, snažící vyhnout se mu za každou cenu, takže ve dvou ze tří básnických variací na západ slunce začíná prostým a přece šokujícím veršem: „Nemám rád západ...“

Pokud jde o básně, je všechno v nejlepším pořádku. Vydavatel však tenkou brožurku doplnil řadou dalších informací o autorovi a také některými jeho dalšími texty. V této části kniha obsahuje různé chyby a podivná tvrzení. Tak na straně 118 se tvrdí, že Hulme se přátelil se slavným filozofem Bergsonem – a toto přátelství bylo pro Hulmeův myšlenkový vývoj velmi důležité – od roku 1907, na protilehlé straně 119 se však seznamují až v roce 1911. Zajímalo by mě také, jak se pisatel staví k fotbalovému chuligánství, zda by byl také schopen napsat o odsouzených výtržnících, že putují do kriminálu pro „smělé názory a velmi nekonvenční chování“, jako to napsal o básníkovi, vyhozeném z Cambridgeské univerzity kvůli aktivní účasti na výtržnostech a rvačkách spojených s tradičními závody osmiveslic. Hádal bych se i o několikrát opakované tvrzení, že někdo, kdo padl v září 1917, zahynul „na samém sklonku války“. To jsou však jen kosmetické a snadno odpustitelné chybičky.

Nejvíc mi ale vadí, že vydavatel nevyužil vzácné příležitosti a z esejů o umění nedokázal vybrat ty, které jsou pro Hulmea jako kritika a především filozofa naprosto zásadní. Jde v první řadě o slavný text Romantismus a klasicismus. Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury. Zajímavá otázka: byl by snad Hulmeův pravicový radikalismus, jenž z Romantismu a klasicismu jen kape, této podpoře na překážku?

Fra ale každopádně patří velký dík za to, že tuto knihu v nákladu 400 výtisků vydalo. Potěšující také je, že se v poslední době objevilo hned několik nakladatelů, věnujících moderní poezii, jejíž autoři jistě nebudou pravidelným čtenářům NM úplně neznámí, svou pozornost.