Borský kritizuje Masaryka

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Dokumenty doby, Vydáno dne: 02. 08. 2008

Lev Borský Lev Borský (1883-1944), český publicista, politik, účastník prvního odboje, židovského původu. Před první světovou válkou patřil do řad státoprávních pokrokářů, kteří jako jedni z mála již tehdy volali po samostatnosti zemí Koruny české. Jejich program za války převzal zahraniční odboj, vč. ČsNR T.G Masaryka, který před válkou boj za samostatnost rozhodně odmítal. V časech meziválečné republiky L. Borský patřil k t.zv. integrálním nacionalistům, sdruženým zejména okolo časopisů Národní myšlenka a Fronta. Řadil se k propagátorům silné zahraniční a branné politiky a byl skeptický k mezinárodním smlouvám, odzbrojování a vůbec ke schopnosti Společnosti národů řešit mezinárodní krise. Tím se přirozeně dostal do oposice vůči hradní a vládní politice. Zahynul v koncentračním táboře, kde se ocitl pro svůj původ. - JEM-

Lev Borský (1883-1944), český publicista, politik, účastník prvního odboje, židovského původu. Před první světovou válkou patřil do řad státoprávních pokrokářů, kteří jako jedni z mála již tehdy volali po samostatnosti zemí Koruny české. Jejich program za války převzal zahraniční odboj, vč. ČsNR T.G Masaryka, který před válkou boj za samostatnost rozhodně odmítal. V časech meziválečné republiky L. Borský patřil k t.zv. integrálním nacionalistům, sdruženým zejména okolo časopisů Národní myšlenka a Fronta. Řadil se k propagátorům silné zahraniční a branné politiky a byl skeptický k mezinárodním smlouvám, odzbrojování a vůbec ke schopnosti Společnosti národů řešit mezinárodní krise. Tím se přirozeně dostal do oposice vůči hradní a vládní politice. Zahynul v koncentračním táboře, kde se ocitl pro svůj původ.

Článek „Po čtrnácti letech“, který vyšel ve státoprávnické „Pokrokové revui“, dokládá u tehdy poměrně mladého Borského, stojícího na počátku své politické kariéry, většinu jeho základních postulátů – odpor proti socialismu, pokrokářství a humanitním myšlenkám, v nichž spatřoval dekadenci, hnilobný rozklad stárnoucích národů, víru v silnou a mocenskou politiku a národní nezávislost co by první a nejdůležitější věc v politice i životě každého zdravého národa. (Blíže k tomu viz - Základy biopolitiky. Současnost v díle Lva Borského „Vůdcové lidstva a jeho svůdci" (1934) - zde a zde.

Je skutečností, že L. Borský byl vždy spíše outsiderem české i evropské politiky, zatímco Masaryk naopak. Ovšem nelze nevidět, že Borského odhad situace byl rozhodně méně idealistický, snad až cynicky pragmatický, za to však odpovídal skutečné situaci a budoucí události mu dávaly zpravidla za pravdu. Pro dnešní dobu není bez významu jeho varování před jedy pokrokářství a socialismu, které jsou znakem stárnoucí Evropy.

Národní myšlenka o Lvu Borském a jeho dílu připravuje vydání původní obsáhlejší publikaci.


V listopadu 1908:

Po čtrnácti letech

Po čtrnácti letech vyšlo letos v říjnu druhé vydání „České otázky“. Kniha, jejíž první vydání vyvolalo tolik souhlasu a tolik odporu, nevyvolá asi svým druhým vydáním mnoho souhlasu. Neboť jest mrtva, překonána též vniterně velikou částí těch, jimž tehdy byla novou filosofií, novým programem politickým a názorem životním. Neboť jest vyvrácena nejen ve svých vědeckých tvrzeních, nejen dalším myšlenkovým vývojem českým, nýbrž hlavně zkušeností, životem. Život zvítězil nad její filosofií . . .

Ale kniha vychází nezměněně - druhé vydání jest věrný otisk vydání prvého, praví předmluva. Platí-li to však vůbec, platí to jen o „České otázce“ - nikterak však o „Naší nynější krisi“, jejíž úvodní stať jest zde otisknuta a jež tím jest také zařazena do „České otázky“! . . . Neboť ta jest změněna!

Pouhé tři řádky dodal autor k druhému vydání. Ale ty tři řádky vyvracejí celou tu předchozí a celou tu následující filosofii, tyto tři řádky jsou odvoláním zásadního bodu celého životního názoru, jenž tvoří základ jeho „České otázky“, bodu, jímž se má odlišovat jeho filosofie od nazírání jeho předchůdců a současníků nejen na českou otázku, nýbrž na smysl celého života lidského. Zkrátka jde o kardinální bod celé filosofie a politiky autorovy! . . .

Jde o názor na revoluci! V prvním vydání zní názor na revoluci: „člověk moderně vzdělaný poznává, že společnost se vyvíjí krokem, ne skokem, a proto stojí ve všech oborech, tedy i v politice, o stálou práci reformační. Je tedy proti všeliké revoluci, proti revoluci z dola i shora. Revoluční taktika jest taktika zastaralá, je šosáctvím. Realistické a konkretní pojímání společnosti a státu vylučuje politický romantismus; realism a revoluce (násilná) jsou naprosté protivy. Kdo věří v revoluci, nebéře života do opravdy. Vím, že revoluce je dnes přežitkem starého regimu - politika demokratická a lidová revoluce „nepřipouští“ atd. V druhém vydání zní názor na revoluci: „Při korektuře teď - 1908 - dodávám, že ovšem revoluce reformní má oprávnění: bez revolucí by se všecky dobré pokroky nebyly staly. Psal jsem proti zahrávání s revolucí.“

Abychom ocenili význam tohoto „dodatku“, musíme si uvědomiti, že to byla otázka o „násilí“, jež vlastně vyvolala celou politickou filosofii autorovu a celý jeho názor na českou otázku. Neboť proti „politice starého regimu“, t. j. proti „politice násilí“, stavěl autor svou novou politiku, politiku humanitní. Proti „politice velké, zahraniční, mezinárodní“, t. j. proti politice „násilí“, stavěl svou politiku malou, politiku vnitřní, politiku „drobné práce“. Proti politice, jež vidí „smysl historie“ každého národa v tom, aby byl svobodný, samostatný, aby byl co nejmocnější, co největší, co nejobávanější, stavěl politiku (smí-li se ještě tak nazvat), jež vidí „smysl české historie“ v tom, aby byl český národ národem Chelčického, národem českobratrským, národem věčného míru, národem „nenásilí“. Proti politice státnické staročechů za vedení hraběte Clama-Martinice a proti politice už jen liberální mladočechů, jež obě prohlašoval za katastrofální, za radikální, stavěl politiku sociální, politiku reforem mírných, reforem duchem a vzděláním a ne násilím.

A tento hlasatel humanity jest nucen odvolati po několika letech tak kardinální bod svého programu. Jest donucen prohlásiti, „že by se bez revolucí všecky dobré pokroky nebyly staly“. Jest donucen připustiti, že k provedení mnohých věcí nelze dospěti než násilím. Zkušenost, osobní zkušenost, život sám jej poučil o opaku jeho filosofie, poučil jej o tom, co nechtěl viděti v historii a z historie všech národů celého světa. Musila přijíti asi ruská revoluce, aby mu diktovala ono odvolání. Vím, že bude mi namítáno, že jde o schvalování jen reformní revoluce. Mám se zabývati touto distinkcí kryjícího se ustupujícího? Co jest to reformní revoluce? Byla kdy na světě jiná revoluce než reformní? Vím však dobře, co má zde znamenati slovo „reformní“. Má zde naznačiti, že se schvaluje jen revoluce vyvolaná pro reformy sociální a nikoliv revoluce za účelem reforem státních, politických. Schvaluje se tu obětovati lidské životy pro to, aby se vynutilo na př. všeobecné a rovné hlasovací právo nebo něco podobného . . . To stojí za. krev a za oběti! . . . Ale neschvaluje se revoluce politická, revoluce za tím účelem, aby se stal nějaký národ svobodným, samostatným, svéprávným. To přece nestojí za krev a za oběti, že ne? Jak možno i jen srovnávati věc tak důležitou, jako jsou sociální reformy s takovým zastaralým, zbytečným, šosáckým a nepokrokovým požadavkem, jakým jest samostatný stát? Že ano? Za takové nepatrnosti obětovat lidské životy! To může vyslovit: jen nějaký romantik, který žije ještě v minulých stoletích a ne vzdělaný a pokrokový člověk XX. věku! Takové přežitky! . . .

Ale ty přežitky žijí stále. Dva politické názory století se již proti nim postavily na počátku své dráhy a oba jim později podlehly. Politika liberální vyvolala revoluci proti té staré politice státnické (bych řekl) a přece ji převzala na konec, poněvadž jiná politika není vůbec možna, není vůbec politikou. Politika socialistická ji potírala na nůž ve svých programech a dnes ji dělá tam, kde je u vlády, jako ve Francii, sama. Požadavky liberální jsou odbyty, poněvadž jsou splněny - ale stále jest tu otázka státní. Požadavky socialistické jsou z části splněny, na př. u nás, kde uskutečněn všelék „všeobecné právo hlasovací“, kde skoro už uskutečněno starobní a invalidní pojišťování - ale stále jest tu otázka národní. Ne proto, že jest nevyřízena, nýbrž proto, že jest to otázka zcela jiné důležitosti, že jest to otázka prvého řádu, kdežto otázky hospodářské a sociální jsou otázkami řádu třetího nebo čtvrtého. Jsme prostě pozadu o těch 50-100 let, kdy většina potlačených národů dosáhla své samostatnosti, a proto musíme stále dělat politiku tak zv. státnickou. Proto musíme stále ještě býti prodchnuti duchem bojovným, odhodlaným ke všemu, třeba by to nebyl duch t. zv. pokrokový. Ano tam, kde mají svou samostatnost, tam se mohou cele věnovati jen otázkám sociálního pokroku. U nás jsou do té doby ještě důležitější starosti! . . . Na tomto faktu nic nezmění žádný moderní, žádný pokrokový a žádný sociální politik!

Musím se omeziti na tento odpor v zásadním bodu - neboť jinak bych musil polemisovati proti každé skoro stránce. Musil bych ukázati, kolik z toho všeho bylo už vyvráceno, počínaje Kaizlem v jeho „Českých myšlenkách“ a konče posledními událostmi světovými, kdy se rozhoduje o válkách v celé Evropě zase těmi několika státníky a diplomaty a žádným parlamentem, voleným na základě všeobecného práva hlasovacího a žádným klubem sociálně demokratických poslanců, ačkoliv jest jich tam, tuším, 83.

Musil bych ukázati na naděje, vyvolané oním hnutím, na naděje české mládeže, která se vrhla horečně na studium toho pro ni cizího světa, na všechny ty systémy filosofické, sociologické i socialistické a která, prokousavši se jimi, se dnes vrací tam, kde jest její vše. Vrací se immunisována proti všem těm jedům z Judey i odjinud, vrací se immunisována proti všem těm jedům stařeckého životního názoru. A to jest hlavní zisk celého toho hnutí, jež nebylo jen v Čechách, nýbrž šlo celou Evropou jako první vlna Evropy ne vyšší, ne lepší, ne humanitnější, ale Evropy stárnoucí.

Pokroková Revue, roč. V. (1908-9), čís. 2.