Quo vadis, femina?

Autor: Radim Lhoták <(at)>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 27. 01. 2008

SpravedlnostNeuplynulo ani pár dní od mého novoročního zamyšlení, v němž jsem vyslovil přání, aby jednota věcí, řádu světa a přírody byla navrácena, a máme tu další problém. Žena, navíc s pověstí feministky, nastupuje do úřadu, v jehož kompetenci je ochrana dětí. Ochrana dětí před čím? Před muži? Nikdo jistě nepochybuje o tom, že dobrá matka dokáže ochránit své dítě před násilím i vlastním tělem, jež obětuje novému životu. Jakému však násilí jsou vystavovány současné děti? Máme snad věřit tomu, že násilí otců? Proto dáme moc ženě, aby ve jménu ochrany dítěte toto násilí eliminovala, aby s netušenou vehemencí i mocí potírala otce jako škodnou?

Pane Nečas, zdá se, že jste problém smetl se stolu s povýšeností a ignorancí hodnou Vašeho bytostného pocitu, že děti jsou ženskou záležitostí a chlap se má starat o důležitější věci. Nebo se mýlím, a zakopaný pes se skrývá v temnotách sociální politiky Evropské unie?

Nechci se pouštět do kritiky feministicky zmanipulovaných statistik o mužích jako takřka výlučných pachatelích domácího násilí. Chci pouze jediné, chci poukázat na pravou příčinu současného rozvratu rodiny, a říci paní Lence Pavlové, že změna společenských poměrů, která nám podle jejího vlastního vyjádření zanechává lidi bez úcty k rodině a ruší tradicemi vžitou nedotknutelnost či svátost manželství, nepřišla jen tak sama od sebe. Tato změna, tento pád základních kulturních hodnot není výsledkem přirozené evoluce, nýbrž zničujícím a devastujícím důsledkem prosazení feministického pohledu na svět. Nuže, co je tedy hlavní příčinou takového úpadku, čím jsou zasaženy dnešní rodinné svazky, že se tak snadno a nenávratně rozpadají? Je to ztráta, spíše bych řekl naprostá absence vůdčího principu v rodině, jehož zárukou i ztělesněním vždy v minulosti byl otec rodiny. Nelze si představit setrvalou funkci rodinné pospolitosti bez řádu, jenž je dán člověku shora stejně jako zdola, onoho řádu, který vytváří smysl i harmonii v rodině, v obci i ve státě. Ten řád se nazývá patriarchát.

Pohleďme, na co jsou vynakládány nemalé prostředky z fondů Evropské unie. Quo vadis, femina? Mluvím zde o projektu, jímž má být vymyšlen a nastolen řád nový, a to podle představy žen. Jen pár hesel ze základní dokumentace jmenovaného projektu:

Cílem Quo vadis, femina? je:

§ Vytvořit vizi žen o trvale udržitelném životě

§ Pojmenovat neřešené problémy a stereotypy

§ Budovat tým, komunitu, spolupráci, solidaritu

§ Podporovat tvořivost, intuici, duchovno

§ Bourat bariéry a stereotypy

§ Zrovnoprávnit ženy v profesním a rodinném životě

§ Holisticky myslet v horizontální i vertikální perspektivě

§ Publikovat, zvýšit povědomí veřejnosti

§ Vzdělávat, vychovávat, diskutovat…

Jakže, ženské hloučky, spolky a feministické úřady mají vytvořit novou vizi lepší společnosti? Ženy bez „předsudků“ vzešlých ze všech historických tradic, kultur a filosofií vymyslí novou a tentokrát udržitelnou Utópii? Holisticky, to znamená celostně a globálně pojatou civilizaci, z níž nebude úniku? Ženy rozhodnou, co z tisícileté osvědčené zkušenosti lidstva jsou pouhé stereotypy, co je třeba zbourat, rozvrátit, zničit, a jaké nastolit stereotypy nové podle ženské představy o světě, v němž jsou si všichni lidé rovnější, mnohem rovnější, než v těch nejfantastičtějších snech utopických socialistů či v úderném zapálení komunistů za spravedlivý a beztřídní svět? To vše vyprýští z nedostižné intuice ženy za použití bezmezné tvořivosti a rozšafnosti slabého pohlaví, dosud tak podceňovaného a diskriminovaného pohlaví!

Bůh s námi! Není snad již dost bolesti, zvrácenosti, mravní neduživosti a nihilismu v tomto našem stavu, kam nás dovedly ostré podpatky militantních feministek minulosti? Co nového nám může přinést další „spasitelka“ dětí vrhající potomky národa do spárů nezávislých a po zavržených otcích pasoucích matek? Je až neuvěřitelné, jak málo odporu, jak málo vzdoru se klene proti feminizaci našeho života, který nejenže není udržitelný, ale směřuje k naprosté genocidě kulturního a ušlechtilého člověka.

Smekám proto v úctě klobouk před statečným bojem představitelů sdružení K213. Jejich boj je dosud tak vzácný, tak osamělý, vyhlíží tak nešikovně v posvátném hněvu hrstky mužů bránících jedné ženě ve vstupu do úřadu. Žel, je to zatím jediný hmatatelný projev svědomí naší hříchem prolezlé doby. Nedivme se jejich takřka sublimní až ostýchavé hrubosti ve slovníku. Nikdo z těch, kdo mají odpovědnost, je dlouhá léta nechtěl poslouchat a snažil se je zadupat do bláta. Jim vyjadřuji svůj dík a poukazuji na účet sdružení K213 částku 10.000,- Kč jako příklad všem mužům i ženám, jimž není lhostejné utrpení dětí z rozvrácených rodin. Právě těmto našim rodinám jmenovaná Lenka Pavlová léta zatloukala hřebíky do rakve.