Novinářská perverze

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Dokumenty doby, Vydáno dne: 26. 08. 2007

Radola Gajda Dne 8. t.m. [května – pozn. J.K.] byl obžalovaný býv. generál Gajda slyšen před Státním soudem v Brně. Je pochopitelno, že to byl vzrušující výslech, jak pro obecenstvo, tak pro Gajdu. Nikomu, kdo má city jen trochu lidské, nebude divno, že Gajda nebyl úplně kliden a že zvláště ve chvíli, kdy měl mluviti o svém poměru k armádě, nedovedl potlačiti své rozechvění. Prý se mu nepodařilo zadržet ani slzy, nečekané snad v očích chrabrého vojáka, který tisíckrát dovedl bez bázně čeliti smrti.

Ale ani voják za jistých okolností není z kamene a je lehko vysvětlitelno, že na okamžik může ztratiti vládu nad sebou muž, který nedávno vyšel z Pankráce, je duševně oslaben novou vazbou a má za sebou degradaci a řadu jiných bolestných ran, schopných otřást i silným nervovým organismem. „České slovo“ ze dne 8. května přineslo o tomto citovém podlehnutí starého vojáka posměšnou zprávu s tučným nadpisem: „Vůdce Gajda v úloze plačícího neviňátka“. „České slovo“ je „České slovo“ – a nám je jasno už dávno, že nemá žádného smyslu ztráceti čas polemikami s tímto Benešovým tělesným orgánem, jehož úroveň, jím více než schvalovaná, je nejspolehlivějším příspěvkem ke studiu jeho politického profilu. Neučiníme tak ani tentokrát. Učinil tak však tisk strany lidové, který k surovosti hradního tisku píše: „Ano, Gajda plakal. Ale dříve, než se rozslzel on sám, plakalo auditorium, zapotila se nějak i skla brýlí členů senátu, pohnutí zalomcovalo i nitry mužů v uniformách, vojenských znalců. Gajda mluvil. Vypadl z konceptu obhajoby a vyprávěl o své životná lásce, o armádě. Ve starém vojáku prasklo nějaké pero. Láska, smutek, trpkost údělu a beznaděj tlačily se ven. Gajda se rozplakal, když mluvil o národní armádě. Mrchožrouti to nedovedou.“

Je zajímavo, že tato slova, diktovaná žurnalistickou ctí, přinesl orgán strany lidové. Souvisí to snad i se zajímavou okolností, že tato strana, tak zvaná klerikální a zpátečnická, je jedinou koaliční stranou, která se brání proti chystaným novým zákonům, jež mají potlačiti tiskovou a shromažďovací svobodu. Právem poznamenal pro věčnou paměť dr. Kahánek v „Poledním listě“, že v době, kdy sociální demokracie se staví v čelo reakce, jde klerikální strana proti reakci. Stivínové pro Bacha, „černá hazuka“ proti Bachovi! Ta sociální demokracie, které Machar dal třicet let svého života! A dnes tomu říkají „sentimentalita“, když jeho báseň otištěná v „Národní politice“ z minulé neděle, končí: „smutno, pánové“... Ano, smutno a hanba, pánové! *

Není však, jak již řečeno, naším úmyslem zabývati se úrovní „Českého slova“. Jsou zde však „Lidové noviny“, které by rády vytvořily legendu, že jsou nad touto úrovní, a které ještě včera samy se pochvalovaly nad rakví Arnošta Heinricha. Stojí za to si povšimnout, jak tento deník, nejbližší Karlu Čapkovi, píše o brněnském procesu a jak zejména v referátu o výslechu Rudolfa Gajdy ukazuje svoji kulturnost. Cituji zde, neboť je to dokument doby, celou tu úžasnou partii:

„Gajda se zdvihá a vystupuje, žlutou obálku v ruce, na podium. Ukloniv se čeká pozorně a stoje v pozoru na první slova prezidentova.

‚Jste vinen, jak je na vás žalováno?‘

‚Nejsem, pane prezidente.‘

‚Můžete se posadit a můžete souvisle promluvit k své obhajobě.‘

‚Děkuji.‘

Sedá si na židli, která je umístěna proti přísedícímu dr. Hanfovi. Přemítá chvilku, kam by dal tu velkou obálku, rozhlíží se, několikrát v rozpacích spolkne slinu, prohlíží si podlahu pod svýma nohama a pak obálku položí na zem. Jeho vzrušení se projevuje jenom tím, že střídavě strká pravou a levou ruku do kapsy kalhot, poopravuje si měkký proužkovaný límeček a vázanku, položí dlaně na kolena, pak zase vytáhne kapesník, sklouzne plaše pohledem k podlaze, kapesník zas strčí do kapsy. V sále je pořád strnulé ticho.“

A o kus dále, v líčení té části výslechu, kde Gajda mluví o svém poměru k armádě:

„Ticho, celý sál čeká. Gajda však sedí těžce, kolena svírá dlaněmi a široce otevřenýma očima se dívá oknem ven. Jeho obličej se křečovitě stahuje, je vidět, že polyká sliny a zápasí se vzlykotem. To trvá celou věčnost, celou minutu. Předseda praví tiše: Napijte se!“

Jestli člověk, jenž takto referuje o soudním líčení a jenž až do takovýchto podrobností dovede pozorovati a popisovati něčí duševní muka, je soudní novinář, tak pak soudní referáty dnešní doby jsou něčím, nad čím ta doba, zbylo-li jí po čtrnácti letech umravňovacích frází ještě kus studu, by se měla hluboce zachvět. Ptám se, zda člověk, jenž takto chápe své žurnalistické poslání, je vůbec novinář. Otázka by však měla znít, je-li to lidská bytost se srdcem lidským. To, co nám zde „Lidové noviny“ předkládají ve své soudní rubrice, je prostě odporná novinářská perverze, a není-li to perverze, nýbrž jen placená černá práce, prokazovaná Stránskému za chléb, pak ta skýva hraje strašnou, soucitu nehodnou úlohu, o které před několika lety jsem mluvil právě s – Heinrichem, když delší dobu žil rozervaným životem v Praze a nebyl s to se rozhodnout pro službu v Brně. Je zajímavo, že ten, jehož novinářská čest byla „Lidovými novinami“ tak vysoko oceněna po smrti, žil po tu celou dobu pražského pobytu jen mezi námi, stýkaje se denně jen s kruhem pravicových lidí, pro které hradní tisk měl jen špinění nebo posměšek. Je neméně zajímavo, že jeho nástupce, Eduard Bass, ve své řeči nad Heinrichovou rakví podotkl, že nová redakce půjde v jeho stopách, ovšem prý trochu jiným slohem, přizpůsobeným nové době. Již tedy o pohřbu jim byl starý ten dobrý, věčně mladý Heinrich, jehož způsob nazírání na politickou čest jim byl asi také už trochu staromódní. Nový sloh pro novou dobu! Věřím. Ukázalo se to ihned po Heinrichově smrti. Soudní referát, z něhož zde cituji, byl by nikdy nedošel souhlasu gentlemana Heinricha.

V zrcadle tohoto referátu se nám Gajda nejeví jako obžalovaný, nýbrž jako politická kořist, stopovaná a kreslená žurnalistou s perverzní zálibou v podrobnostech, o jakých jistá žurnalistika píše jen v líčení posledních okamžiků vrahů stojících na popravišti. Tento referát není psán perem, nýbrž drápem nějaké dvounohé šelmy v lidské podobě. Tento žurnalista – čtěte jen, prosím, pozorně slovo za slovem – číhá na každý pohyb své oběti, on popisuje svým čtenářům každé polknutí sliny, on ví, kterou ruku strká Gajda do kapsy kalhot, on ví, že má měkký proužkovaný límec, on se pase na tom, jak se „křečovitě stahuje jeho obličej“, jak „sedí těžce, se široce otevřenýma očima“, on znovu a znovu se vrací k polykaným slinám, on zatajuje dech, aby dobře slyšel „zápas se vzlykotem“, o němž referuje čtenářům: „to trvá věčnost, celou minutu“ a jeho rozkoš je na své perverzní výši, když může popisovat „strnulé ticho“ sálu...

Žil jsem asi dva roky ve Španělsku a vídal jsem tam zápasy s býky. Viděl jsem tam lidi rozkoší řvát, když býk vyrazil ze stáje a pojednou se ocitl v aréně, rozzuřen k šílenství řevem tisíců hrdel a ocelovými bodci banderillů, ale slyšel jsem lidi řvát ještě mocněji, když býk byl zbytečně trápen. Tu všichni bez rozdílu byli jati odporem a vynutili si zakončení. Ani jednou jsem nezahlédl tvář, z níž by se dalo vyčíst, že muka zvířete působí někomu rozkoš. A šlo pouze o zvíře. Vzpomněl jsem si na to a ví to jistě i Karel Čapek, jenž ve Španělích byl. Je však mnohem pohodlnější napsat „Španělské listy“ než jeden, jen jeden pravdivý a upřímný list žurnalistice, z níž dnes cituji a která má odvahu uplatňovat po Heinrichovi tento „nový sloh“ a pohoršovat se nad „Šejdrem“. Pánové, jste značně níže. Máte Penkluby a Společenské kluby, ale mlčení plukovníka Brambla liší se velmi od mlčení Karla Čapka. Smutno, pánové!

Karel Horký, Fronta 1933-1934, roč. 6., č. 4 (18. května 1933), s. 45-46