Nový Masaryk nebo Beneš? Pěkně děkuji..

Autor: Karel Kaiser <(at)>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 16. 07. 2007

Dietsbier Protiklausovská fronta nalezla svůj záchytný bod. Jelikož je jí jasné, že princip „účel světí prostředky“ ve snaze sezazení Václava Klause u veřejnosti a především ostatních stran v parlamentu těžko projde (přeci jenom jména Erazim Kohák, nebo Ivan Odilo Štampach jsou z jiného než „konsenzuálního“ těsta), vyrukovala s kandidátem, který by mohl vyhovovat „všem“. Tím kandidátem je Jiří Dientsbier, bývalý ministr zahraničí a člověk, blízký „havlovskému křídlu“.



Jiří Paroubek již dlouho hovořil o tom, že bude na postu prezidenta brát kohokoli, jen ne Václava Klause. V té souvislosti potom mluvil o nutnosti prezidenta „formátu Masaryka, či Beneše“. Klausovi je vytýkáno mnoho. Jeho kritici mluví o „absenci nadhledu“, „stranickosti“, „zaujatosti“, „dogmatičnosti“ a „extrémních postojích k EU a občanské společnosti“. Pomineme-li fakt, že nic z toho není pravda a označení „extrémní postoje“ je jen mediální a sématickou hříčkou sloužící dnes kdekomu k očerenění protivníka, tak zmíněné atributy jako „absence nadhledu“, „dogmatičnost“, nebo „apriorní zaujatost“, jsou právě ty věci, které s nástupem Klause vymizely a jejichž nositeli byl zejména Havel, nebo Paroubkem tak vzývaní a značnou částí české a československé historiografie zidealizovaní prezidenti Masaryk s Benešem.

Dientsbier jako „zatím“ neofociální protikausovský kandidát mluví o „blbé náladě“, kterou Václav Klaus údajně šíří. Používá stejnou argumentaci (a vlastně to má od něj) jako Havel. Co to znamená „blbá nálada“? To, že v čele v čele státu stojí státnický prezident (a že jich v historii mnoho nebylo)? Dientsbier, stejně jako Havel, nemůže skousnost fakt, že Václav Klaus tvoří vlastní politiku, že zkrátka není poplatný zákulisním zájmům, politicky korektní atmosféře, či mediální objednávce. Pojem „blbá nálada“ jen značí vlastní přesvědčení, že ta „mnou šířená nálada“ bude zaručeně dobrá, že špatná prostě být nemůže. Dogmatismus jak vystřižený.

Vytýkají mu především „zaujatý postoj vůči evropské integraci“. To je naprosto unikátní ukázka pokrytectví. Václav Klaus se nikdy nevyjádřil, že odmítá integraci „a priori“, není žádným izolacionistou. Vyjadřuje znepokojení nad současnou politikou EU a oblastmi, kam její praktickou aplikací směřuje. Jím pořádané konference mají vysokou úroveň a nechybí tam zástupci „opačné strany“. Toho jsem si u Havlů, nebo Dientsbierů nikdy nevšiml. Pro ty je EU a priori dobrá a její kritici a priori špatní. Oni šíří „blbou náladu“.

Jiří Dientsbier je pokračovatelem oné neblahé masarykovsko-benešovské „realistické“ tradice. Definice toho pojmu by si samozřejmě vyžádala velmi obsáhlý esej, nicméně velmi podobné znaky politiky masarykovsko-benešovské s tou havlistickou se přímo nabízejí. Stejně jako podobnost oné aureoly nedotknutelnosti.

Stejně jako Havel kritizuje „čecháčkovství“ a „hloupý nacionalismus“, nebyl ani Masaryk (o Benešovi nemluvě) příliš naladěn vlastenectví a národním zájmům. Jeho tichá podpora téměř desetiletému blokování praktické aplikace zákona, podle kterého musela německá univerzita vrátit Univerzitě Karlově insignie a výroky typu „Němcům nesmímě nic brát“, hovoří za vše. Stejně jako masarykovsko-benešovský tandem, tzv. Hrad, neustále bojoval a nenechal nit suchou na lidech sympatizujících s politickou a pronárodní prvorepublikovou pravicí (vzpomeňme na jejich tepání do Kramáře a mnohých dalších, spílání do „zpátečnických nacionalistů“), tak obdobně je dnes spíláno Klausovi a lidem jemu nakloněným.

Hájení tzv. „občanské společnosti“, oslavování „liberální“ (post)demokracie, nevybíravé útoky proti silným kritikům vlastní politiky, náhodná zavírání poslanců do vězení ve chvíli prezidetské volby (a vítězství převahou jednoho hlasu, jak nenápadné), to vše až moc připomíná prvorepublikovou parlamentní situaci, částečně snad i princip tzv. „vázaných kandidátních listin“. Netřeba dodávat, kdo tehdy „vázané kandidátní listiny“ a s tím spojenou atmosféru kupčení s hlasy, vyhrožování neposlušným poslancům a podobně podporoval a kdo ne.

Václav Klaus má jistě mnoho chyb, ale v současnosti je jediným politikem, který je ochoten a hlavně schopen důstojně a státnicky reprezentovat Českou republiku, alespoň zčásti hájit národní zájmy, být prezidentem všech. Nikoho jiného, kdo by se mu formátem vyrovnal, zde nevidím. I kdybych byl jeho skalním odpůrcem, tak vidím nutnost jej podpořit a zabránit tak opětovnému převzetí moci „havlistickým“ establishmentem a následný pád do bahna politické korektnosti, postdemokratického mření a atmosféry morálního mentorování ze strany mravně naprosto zdiskreditovaných lidí.