Ještě jednou k latinské mši

Autor: Michal Semín <(at)>, Téma: Zahraničí, Vydáno dne: 13. 07. 2007

Na první pohled se nic převratného neděje, vydá-li papež dokument, týkající se způsobu, jak konat bohoslužbu. Přesto se odvažuji tvrdit, že se dokument Summorum Pontificum ze 7. 7. 2007, potvrzující věroučnou i praktickou hodnotu předkoncilní latinské liturgie, zařadí mezi nejvýznamnější činy Benedikta XVI. I mnozí nekatolíci vědí, že po Druhém vatikánském koncilu nastal v Církvi zřetelný posun k liberalismu.

Experimentální půdou novátorů se stala mimo jiné i liturgie, tedy výše zmíněná bohoslužba. Oproti předchozí praxi, vyznačující se pevným řádem bohoslužby, užíváním latinského jazyka, gregoriánského chorálu a sakrální hudby vůbec, zvýrazněným odlišením bohoslužebné role kněze a věřících a důrazem na posvátnost konaného aktu bohopocty, se do katolických kostelů vetřel duch moderního světa – latina byla nahrazena lidovými jazyky, oltář, orientovaný k východu, odkud je očekáván druhý Kristův příchod, byl nahrazen stolem, otočeným, spolu s knězem, demokraticky k věřícím. Kněžský charakter posvátné služby byl tu více, tu méně zeslabován neúměrným posilováním bohoslužebných kompetencí věřících, který podstatný rozdíl mezi kněžskou službou a rolí věřících smazává. Namísto posvátné hudby se dnes v mnoha kostelech vyskytuje podprůměrný elektrifikovaný popík, nadbíhající mládeži, ale zcela nevhodný pro kultovní účely. Liturgická „reforma“ vnesla do života Církve pokleslé projevy modernity, úpadek náboženské horlivosti, vyvolala zmatek a rozdělení. Přes nesmělé pokusy Říma o prosazení alespoň základní míry liturgické kázně postupovala revoluce bez větších komplikací vpřed. Kdyby se do soudobého katolického kostela vydal kterýkoli věřící, jež se nedožil pokoncilního bohoslužebného rozvratu, nejspíš by se domníval, že je omylem u protestantů. O bývalém kardinálu Ratzingerovi se ví, že patřil a stále patří ke kritikům liturgické diskontinuity, jíž jsme byli minulých desetiletích svědky. Proto jeho volba papežem vzbudila v pokrokovém kléru – vzpomeňme jen na mediální vystoupení bývalého mluvčího České biskupské konference P. Daniela Hermana či na zřejmé zklamání kardinála Vlka z nezvolení liberálnějšího kandidáta – obavu z otočení kormidla. Je třeba po právu říci, že jejich obavy byly spíše plané, neboť navzdory některým kritickým postojům kardinála Ratzingera k soudobé církevní praxi bylo teologicky vzdělanějším osobám zřejmé, že k zásadnímu obratu, vzhledem k teologické orientaci současného papeže, může dojít jen velmi stěží.

Dokument Summorum Pontificum jim však zcela jistě nahání strach, což je zřejmé i z toho, že se liberálně laděné biskupské konference z Evropy či jednotliví biskupové z USA a zbytku světa pokoušeli vydání tohoto dokumentu zablokovat či jeho praktický dopad do života Církve co nejvíce oslabit. Lze také očekávat, že budou snahám věřících i jednotlivých kněží vrátit se k té formě bohoslužby, která se užívala před započetím procesu její řízené sekularizace, klást účinné překážky.

Ačkoli se na první pohled zdá, že se jedná o téma, jež svým významem nepřesahuje hranice katolické Církve, není tomu tak. S latinskou liturgickou tradicí jsou silným poutem inspirace spjaty i evropské umění a vzdělanost. Velká hudební, sochařská a architektonická díla by nikdy nevznikla, kdyby nebylo nadpozemské krásy, vznešenosti a důstojnosti klasické latinské liturgie. A zároveň platí, že v duchovním prostoru zbanalizované a na zem snesené bohoslužby žádná velká umělecká díla nevznikají. Možná někteří pamětníci vybaví, jak v roce 1970, kdy se do praxe uváděla liturgická reforma, volali i mnozí nekatolíci z řad klasických vzdělanců a umělců po zachování původní liturgie, organicky vznikající po dlouhá staletí ve vzájemně se obohacující symbióze se sakrálním uměním.

Na počátku 70. let se zdálo, že církevní revolucionáři zničí vše, co je spjato s liturgickou tradicí, že se latinská bohoslužba do kostelů již nikdy nevrátí. Díky působení francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra a jím založeného a liberály pronásledovaného Kněžského bratrstva sv. Pia X. se tak nestalo. Dnes v Církvi působí stovky kněží, kteří mši svatou slouží tak, jak ji sloužili kněží předchozích generací. A podle některých odhadů se spolu s nimi těchto bohoslužeb účastní více jak dva milióny věřících, včetně stále rostoucího počtu mladých lidí, kteří vzhledem ke svému věku latinskou liturgii nevyhledávají z nostalgie, ale z podstatnějších náboženských motivů. Není proto divu, že v době, kdy Církev v Evropě a na Západě vůbec prochází obdobím krize a úbytku počtu věřících, nachází v latinské liturgické tradici alespoň někteří církevní představitelé jeden z prostředků kýžené náboženské obnovy. Je důležité, že mezi ně lze řadit i současného papeže. Nyní bude rozhodující, zda dokument Summorum Pontificum, oficiálně uznávající legitimitu liturgie, jež měla být z vůle nemalé části církevní hierarchie z katolických kostelů vyhnána, nezůstane jen cárem papíru, zda Řím v čele s papežem budou praktickou aplikaci tohoto významného rozhodnutí efektivně vyžadovat. Že to vzhledem k odmítavému stanovisku pokrokového vyššího i nižšího kléru nebude jednoduché, je v tuto chvíli asi jediná věc, kterou si v souvislosti s praktickým dopadem Summorum Pontificum můžeme být jisti.