Po summitu

Autor: František Červenka <(at)>, Téma: O EU, Vydáno dne: 08. 07. 2007

Žalář Evropy Červnový bruselský summit byl vyvrcholením německého předsednictví v EU a přehlídkou ambicí i limitů soudobého eurofederalismu. Hlavní otázky, jež měl rozhodnout byly jasné: otázka euroústavy a otázka systému hlasování. Díky zásadovému postoji Polska, které se prostě nehodlalo vzdát obhajoby svých zájmů, propadali eurofederalisté před summitem mírné hysterii a evropská veřejnost tak měla možnost seznámit se s rozsáhlým arsenálem jejich nevybíravých metod, od mediální propagandy až po přímé výhrůžky, že neposlušné Poláky potrestají stornem dotací (J. Barosso).

Situace se tak vyhrotila a zdálo se, že bruselský summit bude přelomový: buď dojde k renesanci eurofederalistické vize evropského superstátu, ztělesněné euroústavou, nebo bude tato vize definitivně odkázána do starého železa. Týmu německé kancléřky Merkelové se nicméně podařilo otupit ostří takto postaveného sporu a najít diplomatické řešení, jakousi „třetí cestu“. Ta sice akceptuje odpor proti nesympatické symbolice (euroústava, vlajka a pod.), zároveň však uchovává potenciální možnosti dalšího prohlubování politické integrace. Také pokud jde o polskou snahu zabránit vyšachování menších zemí změnou hlasovacího systému v EU, dokázala německá diplomacie zahrát celou věc do přijatelného outu, když zavedení nového hlasovacího řádu, proti němuž Polsko protestovalo, odložila o sedm až deset let. „Kompromisu“ bylo dosaženo mimo jiné i tím, že Merkelová sáhla k výhrůžce, že se bude dále jednat i bez Polska.

Díky tomuto přístupu summit neskončil nezdarem a všichni si, jak se zdá, oddychli. Polská vláda neztratila tvář a prokázala, že odvaha se vyplácí, euronadšenci, jako Prodi či Barosso, sice neobhájili milované symboly, ale jinak dosáhli svého, na jakémsi konstitučním evropském dokumentu se bude pracovat a EU bude mít jednotného zástupce pro zahraniční politiku, (i když se mu nebude říkat ministr) a konečně, německá kancléřka Merkelová předvedla světu, jak graciézní politiku „eurofederalismu v rukavičkách“ lze také dělat.

Asi největší ulehčení ovšem tento vývoj přinesl české vládní delegaci, jež trpí modrozelenou vnitřní rozpolceností v přístupu k EU. Premiér Topolánek, který před summitem rozčarovaným Polákům po několikaměsíčních námluvách sdělil, že za jejich návrh hlasovacího systému „neumřeme“, našel po summitu náhle zase pevnou půdu pod nohama a s odvahou někdejšího euroskeptika médiím vmetl do tváře, že polský model hlasování „ byl spravedlivější“. Vlk se tak nažral a koza zůstala téměř celá.

Ano, všichni by mohli být se summitem celkem spokojeni, kdyby…Kdyby existovala nějaká garance, že „třetí cesta“ kancléřky Merkelové je skutečně „třetí cestou“ a nikoli jen dovedným propagandistickým divadlem, při kterém je vize superstrátu halasně vyhazována dveřmi jen proto, aby mohla být oknem ihned vpuštěna nazpátek. Rozhodně tedy není na místě žádný naivní optimismus (i v Bruselu vydyndaná budoucí subsidiarita, totiž posílení váhy národních parlamentů, může být nakonec pouhou chimérou).

Budoucí podoba EU zkrátka zůstává po éře německého předsednictví a bruselském summitu stejně nejasná jako před ním. Jen polská vláda by mohla mít alespoň v jedné věci jasno, modrozelená česká vládní koalice pro ni bohužel není spolehlivým partnerem.