Ujasněme si některé pojmy

Autor: Miroslav Červenka <mcervenka(at)karneval.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 09. 04. 2001

Jako člověka, jenž je bytostně přesvědčen o konzervativnosti a pravicovosti svých postojů (je mi jasné, že takové přesvědčení nemusí odpovídat realitě, neboť sebereflexe je málokdy objektivní) mě vždy naplní pocitem zloby a opovržení vůči těm ignorantům z řad žurnalistů a politiků, kteří používají pro onálepkování veřejných vystoupení neonacistů termín "pravicoví extremisté".

To je přeci naprostý nesmysl! Národní socialismus, z něhož nacismus vzešel nemá s pravicovostí pranic společného, nýbrž je to ve svých nejzákladnějších principech ( vztah ke svobodě jedince v rámci společnosti je totožný - jedinec se musí do vysoké míry podřídit zájmům tu národního, tu třídního celku, společná je i míra nenávisti tu vůči třídnímu nepříteli, tu vůči ostatním národům ) stále SOCIALISMUS s tím rozdílem, že klade silnější akcent na problematiku NÁRODNÍ solidarity. Nacismus je dvojče komunismu a neonacismus rodný bratr neokomunismu. Nebyla snad NSDAP národně socialistickou (!) dělnickou (!) stranou ? Kdo tuto místy až symetrickou podobu nevidí a nerespektuje je buďto nevzdělanec anebo "potrefená husa" vnitřně sympatizující s některými základními východisky některé z obou zrůdných teorií.V našich podmínkách bývá za zdánlivou nelogičností obecné prezentace problematiky "pravicového" extremismu zpravidla levicově-liberální přístup. Zvláště pak naši politici a novináři svou slabostí pro anarchokomunismus a vlažným postupem vůči komunismu dávají zřetelně najevo, že jejich náhled je do určité míry levicově determinován . V mnoha případech je příčinou daných ohledů i osobní či rodinné zatížení. Mnozí pocházejí z rodin význačných komunistických funkcionářů (Březina, Mlynář,Komárek), mnohé názorově na žurnalistické fakultě či v stranických a pracovních kolektivech ovlivnili zde přednášející nebo řídící exkomunisté.

Jakkoli nám oproti médii přijatelným a protěžovaným neokomunistům mohou neustále pronásledovaní a perzekuovaní neonacisté být místy i sympatičtí svou deklarovanou obranou národních zájmů, nesmíme zapomínat, že jejich učení přináší ve svých konečných výsledcích stejné výsledky jako komunismus : potlačování základních práv a svobod občanů, neúměrné nadřazování zájmů celku nad zájmy jedince, ideologické "znásilnění" všech sfér života společnosti. Vždyť oba tyto názorové proudy ideově čerpají ze stejného kořene, z německých společenských teorií 19. století. Pro oba je základem idea socialismu - teorie založené na rovnostářství a na potlačení individuality jedince. Společné je v současnosti volání národních socialistů i sociálních demokratů po potřebě masivnější podpory státu všem sociálně slabým, přičemž charakteristické je malé rozlišování těch, kdož se v nouzi ocitli ne vlastní vinou od parazitů a darmožroutů. Vychází se z teze, že právo na určitý materiální základ mají všichni bez rozdílu, ať se o něj zasloužili či nikoli. Příznačná je i jednota v podezřívavosti a zášti obou těchto socialistických směrů vůči majetným vrstvám. Majetní musí dle nich neustále dokazovat legálnost svých příjmů a přispívat daleko vyšší procentuální měrou do společného.

Pro pravicově orientované i konzervativní vlastence mohou po určitou dobu, kdy je národovectví v zemi v ohrožení (jako je tomu dnes), být národní socialisté i blízkými spojenci, asi takovými jako jsou v době nesvobody uskupení vycházející z demokratických tradic, ovšem nastane-li obrození pojmu národního pojetí státu a národních hodnot (což je dozajista cílem činnosti všech národně orientovaných stran, hnutí i sdružení) stávají se z do té doby spojeneckých uskupení národních socialistů a konzervativních vlastenců ideově nesmiřitelní odpůrci.