Celníci, barbaři a upíři

Autor: Martin R. Čejka <(at)>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 12. 10. 2006

Katedrála sv. Víta Soud přiřkl katedrálu svatého Víta, spolu s některými dalšími objekty, Církvi. Je to jistě dobrý krok, který napravuje dosud páchané bezpráví na oprávněném vlastníkovi. Také reakce profesionálních anticírkevních kverulantů na sebe nedala dlouho čekat. Tentokrát však zvolili velmi dobrou taktiku a slušný člověk (bez ohledu na vyznání) s nimi musí, chtě nechtě, v mnohém souhlasit. Jen těžko se totiž hledá vysvětlení, proč bylo zavedeno vstupné téměř do celých prostor katedrály, s výjimkou území u vchodu o rozměrech několika pingpongových stolů. Vlastně je vůbec s podivem, odkud se u nás vzala móda platit za návštěvu domu Božího. Snad je to nová německá vlna, kde modernisté přivedli některé diecéze „zu grunt“ a nyní jsou nuceni si takovýmto nekřesťanským způsobem vydělávat na chléb vezdejší.

Ani dřívější praxe, kdy nad katedrálou vládli „pohané“, nebyla šťastná. Ovšem tehdy byla bezplatně přístupná alespoň polovina chrámu. Nyní na vás po několika málo krocích zamrká fešný mladík a dožaduje se stvrzenky, že jste u pokladny odevzdali část svého mamonu. (Je-li vše míněno jako duchovní lekce, která má poukazovat na pomíjivost a marnost hmotných statků, pak se všem odpovědným osobám omlouvám.) Při své poslední návštěvě sv. Víta jsem u „křesťanských“ výběrčích neuspěl s tím, že jsem katolík a jdu se pomodlit k hrobu sv. Jana Nepomuckého, ačkoli toto na jejich „pohanské“ předchůdce spolehlivě platilo. I když je možné, že se „pohanští“ pořadatelé ve své pověrčivosti báli, že je prokleji, pokud mě nepustí. Nicméně křesťané pověrčiví nejsou, a tak jsem zaplatil sto korun, abych mohl pokleknout před velkými národními světci.

Nejsem adamita ani český bratr a chápu, že Církev musí nějak vydělávat, aby mohla plnit své poslání. Nicméně bych dával přednost jiným způsobům. Případně by bylo možné návštěvníky dělit na ovce a kozly, tedy katolíky a nevěřící, a od těch druhých vybírat peníze. Ovšem to je diskriminace. Také by pravděpodobně výrazně stoupl počet deklarovaných katolíků, případně bychom zjistili, že k nám podivnou shodou okolností jezdí pouze turisté římskokatolického vyznání. Jediným řešením by tedy bylo předložení křestního listu, což samozřejmě také není žádná pevná záruka víry. Na druhou stranu, proč připravovat neznabohy o duchovní zážitek z návštěvy stánku pravého Boha? Vždyť mnoho z nich se obrátilo právě v katolickém chrámu a zde pod dechem věků sklonilo svou vzdornou šíji. Opusťme však přízemní téma peněz. Konec konců, vždy je možné v sobě vzbudit hřejivý pocit, že možná právě díky vaší stokoruně neumírá někdo na pražském arcibiskupství hlady.

Když jsem četl prohlášení čelního představitele nového vlastníka, který občany ujišťoval , že není důvod k obavám, neboť se toho zas tolik nezmění, vyvolalo to ve mně obavy. A naplnily se. Ano, některé věci se opravdu nezměnily. Duchovní atmosféra s duchovním majitelem do katedrály nepřišla. Už od vchodu mě vítala tlupa potomků starých Římanů, kteří se snažili dokázat, a úspěšně, známou pravdu, že i ten nejskvělejší národ není imunní před pádem z výšin do nejhlubšího bahna. Já mám také rád fotbal, stejně jako Italové, ale nikdy by mě nenapadlo chovat se v kostele jako na stadiónu mé milované Spartičky. Se slzou v oku jsem si tedy zavzpomínal na Attilu, náčelníka udatných Hunů. Abych se zbavil podezření ze šovinismu, musím podotknout, že barbarizaci sleduji u všech národů, včetně toho svého, přičemž cítím nutnost se za použitý termín starodávným neosvíceným barbarům omluvit. V katedrále jsem byl také poučen, že neobarbarství má znatelné multikulturní rysy, což se dnes považuje za pozitivní jev. S tím se váže událost, která těsně předcházela mému úprku z míst, která byla kdysi považována za svatá. U svatováclavské kaple postávala skupinka Mongolů, či kýho výra, která se evidentně a hlučně bavila, neboť průvodce patrně vyprávěl nějaké veselé historky ze života našeho patrona. Moje jazykové neznalosti mi bohužel bránily rozkódovat žertovné asijské poselství, avšak mé audio-video receptory shledaly tento způsob zábavy u hrobu mučedníka nevhodným. Snažil jsem se přítomné anglicky upozornit, že bych se rád pomodlil, a pokud si chtějí vyprávět vtipy, měli by tak činit venku a ne v kostele. Průvodce mi pravděpodobně nerozuměl či to perfektně předstíral, a tak něco prohodil v řeči kung-fu filmů, načež následovala salva smíchu jeho posluchačů. Fyzickou diskusi jsem již předem vzdal, neboť asijští turisté byli v přesile, patrně ovládali i nějaké to bojové umění a naproti kapli sv. Václava se nachází Nejsvětější svátost, nebylo to tedy vhodné místo pro manuální výměnu názorů. Požádal jsem pořadatele, aby zjednal nápravu. Setkal jsem se však s naprostým nepochopením. Alespoň předpokládám, že to bylo nepochopení, co se mu zrcadlilo ve tváři. Urychleně jsem tudíž opustil bojové pozice a sakrální prostor.

Vrácení katedrály bylo prvním krokem. Druhý krok by měl být jasný: učinit z domu modlitby dům modlitby. Signály, že se tento druhý krok chystá, jsou velmi slabé, vlastně nejsou žádné. Zkušenosti např. s kostelem sv. Mikuláše na Malé Straně, který byl pražským arcibiskupstvím pronajat pro natáčení hororu Van Helsing, respektive scény plesu upírů, příliš nadějí do budoucnosti nedávají. Snad jen… prý se chystá natáčení Van Helsing 2: že by upíři tentokrát pro změnu tančili v katedrále?

Zdroj : Katolík revue